30. listopadu 2015

Dračí píseň 6

Většinu dne pak strávila procházkami po zahradách u Rudé bašty, které byly jediné místo, co jí připadalo opravdu krásné a relativně klidné – samozřejmě věděla, že všichni zahradníci a jiní služebníci pracující mezi keři a květinami ji pozorují, a jak ji varoval otec, patrně mezi nimi byli i špehové, ať už pracující pro krále, mistra našeptavačů nebo kohokoli dalšího, ale jinak šlo o klidné a příjemné místo, kde trávit čas – pak krátkým obědem, co si poručila do své komnaty, a průzkumem samotného hradu.

Nevěděla, jestli jí přijde příjemný nebo ne. Vypadal úplně jinak, než Sluneční oštěp i Vodní zahrady v Dorne. Věděla, že i to je důsledek působení jejího dávného předka, královny Nymerie, a že pod jejím vlivem teď stavby Martellů vypadají víc jako z Essosu, než ze Západozemí, a upřímně to měla radši. Zdejší zdi jí přišly i přes svou mohutnost příliš dusivé, chodby přes značný prostor příliš spletité a vše až moc plné lidí, šepotu a naopak prázdné soukromí. Jako asi každý slyšela příběh o králi Maegorovi, jenž Rudou baštu před stovkami let dostavěl a nechal pod ní zbudovat složitou síť tunelů ústících v různých místech ve městě i v hradu, a bylo jí jasné, že ať už služebníci nebo král s takovou pověstí, jakou má Aerys, je využívají.

Ale i kdyby tu žádné tunely a skryté průchody nebyly, toto místo by se jí stejně příliš nepozdávalo. Když si stoupla na balkon směrem k městu, mohla cítit pach odpadu a výkalů mísící se s mořskou solí, který se nad vším vznášel a nikdy neodvál, protože se do něj stahovali všichni obyvatelé hledající štěstí a bohatství, ale většina z nich končila ve slumech jako byl Bleší zadek, kde nikomu snad nic odporného nebylo příliš odporné, a když si stoupla k oknu nebo balkonu na nádvoří, mohla naopak vidět pospíchající služebnictvo a téměř slyšet pomluvy a drby prosakující každým koutem. Její komnaty ani nejbližší okolí nenabízelo pohled na moře, na nějž byla zvyklá z domova a milovala ho, a tak pro ni bylo těžké najít místo pro odpočinek. Snad právě pouze zahrady byly příjemné a uklidňující, úplně jiné, než hrad, v němž dokázala sotva vydržet, a tak se i teď rozhodla v něm nezdržovat. Vzduch a volnost, to jí v jeho prostorách tak moc chybělo. Otočila se proto a vyrazila chodbou, kterou doufala dojít k hlavní pasáži, ale někdo se náhle vyřítil proti ní a téměř do ní vrazil.

„Co tady děláš?“ zarazilo se stříbrovlasé dítě a podívalo se na ni. Sice nikdy nebyla vysoká, ale chlapec sám nemohl oslavit víc než osm dní jména, a tak se konečně našel někdo, na koho mohla shlížet místo natahování krku.
„Chtěla jsem vyjít ven,“ odpověděla popravdě, a i když ji napadlo, že patrně půjde o nejmladšího prince, jen pokrčila rameny a nesnažila se dodávat žádné zdvořilosti, jako kdyby mluvila s Rhaegarem. Bylo to děcko a ona už žena.
„Ty jsi ta princezna z Dorne?“ otázal se chlapec a bedlivě si ji prohlížel. Rozhodně nevypadala jako žádná lady z Králova přístaviště a ani se o to nesnažila. Na sobě měla další lehké šaty bez rukávů, přes něž jí na nohou prosvítaly vysoké a pevné boty. Brokát od hlavy až k patě prostě nebyl její styl. Když pozorovala, jak se v těžkých šatech složitě zavazovaných kolem těla a zdobených dalšími pásy látky ženy u dvora šinou sem a tam, připadalo jí, že ona by nejspíš zakopla o své vlastní nohy a skončila jako velká housenka před proměnou v motýla. A ona nebyla žádná housenka. Byla oštěp.
Zmije. Mrštná, hbitá a smrtící.

„Princezna Jaena Martell. Ty budeš určitě princ Viserys,“ přikývla a ujišťovala se, že se nespletla.
„Měla bys mi říkat můj princi. Jsem princ Viserys, takže jsem tvůj princ.“
Teď už se na něj dívala trochu překvapeně a oněměle. Na to, že šlo o pouhé dítě, rozhodně věděl, kam patří, a nebál se to dát najevo. Nejspíš byl jako nejmladší dost rozmazlovaný a někdo mu chtěl vynahradit, že korunu zdědí jeho bratr.
„Ovšem, že jsi. Jsi bratr Rhaegara, který se jednou stane králem, a švagr mé tety, která pak bude jeho královnou, takže jsi princ. A já jsem princezna, takže pokud ti mám říkat můj princi, měl bys mi říkat princezno,“ zkusila ho trochu popíchnout s ne špatným úmyslem a srazit mu hřebínek alespoň natolik, aby ho neměla chuť praštit. Nesnášela, když se na ni někdo povyšoval. Jistě, že chápala, že ke královské rodině, zvlášť téhle, se musí chovat s úctou, a také se tak chovat chtěla. Ostatně k ní patřila její teta, již měla velmi ráda. Ale malé dítě, co ji hodlalo otravovat zjevně jen proto, že zatím mohlo otravovat všechny kolem, a co si skutečný respekt nevysloužilo ničím, v jejích očích potřebovalo znát i své další místo, než to u královského dvora. Neměl by mít právo zkoušet ji urazit.

„To není fér. Nejsi opravdová princezna, neměli by ti říkat princezna. Kdybych byl král, tak bych to změnil. Měla bys být jenom lady.“
„Je mi líto, že se vám to nelíbí, můj princi, ale takové jsou prostě zvyky Dorne a ty si měnit nenecháme,“ odsekla mu už podrážděně. Se svými sestrami, ať byly sebeotravnější, se nikdy tak poníženě necítila, přestože taková Obara dokázala ve výcviku postupovat mnohem rychleji než ona a jen pomocí oštěpu nebo někdy i holých rukou ji kolikrát dostat na lopatky. A nebo jí občas stačila jen trefná poznámka, co vyvolala horší konflikt, než vypovězení války. Jenže Obara je její sestra, ne dračí rozmazlenec, takže v ní začal bublat vztek.
Viserys ji však pozoroval se stále stejně umíněným výrazem.
„Až se narodí moje sestra, otec stejně Eliu spálí a Dorne taky,“ odsekl v úplně stejném tónu a s pocitem vítězství ji obešel a odkráčel chodbou dál.

Jaena jen nevěřícně vykulila oči a zavrtěla hlavou. Kdyby tohle řekl nějaký spratek u ní doma, prostě by mu dala políček. A jeho rodiče by možná přidali druhý. Ne nutně proto, že se nechoval jako správný urozený muž, ale už kvůli tak hrubé urážce. Tady ale musela zatnout ruce v pěst a své touze odolat, protože kdyby udeřila, Viserysův otec by ji nejspíš roztrhal na kousky. Ale přesto, v malém koutě vědomí, které většinou poslouchat nechtěla, jeho slova chápala. S tím, kde žije, a kdo ho vychovává, s tím, co všechno ho obklopuje, je vůbec divem Rhaegarova klidná a zádumčivá povaha.
Pak se ale rozhodla pokusit se na nepříjemný rozhovor s princátkem zapomenout a přece jen najít cestu z hradu, zatímco hlavu si pokoušela plnit plány na zbytek pobytu. Nevšimla si tak zavlnění závěsu v nedalekém výklenku, znamenající, že za ním někdo otevřel dveře.

Nechala prostě své nohy nést ji, kam se jim zamane, a brzy skončila zase mezi stromy a keříky podél rozdrcenými kameny vysypaných cestiček. Většinu keřů tvořily růže, ale některé byly jen zelené a vysazené jako malé labyrinty. Kolem fontánky na jednom rozcestí zase rostly tulipány a jako branka do každého směru stály v každém rohu dvě obrovské slunečnice. Tady mohla zapomenout na puch, v nějž se mění pozlátko hlavního města, a možná si užít zbytek jinak velmi nudného dne, a když došla až k altánku obrostlém popínavým vínem, našla v něm ke svému překvapení otce. Seděl v proutěném křesle vyloženém polštáři a s brkem v ruce se skláněl nad pergamenem, naprosto soustředěný, a zjevně ignoroval veškerý cvrkot a vítr kolem něj.

„To je překvapení, myslela jsem, že budeš někde ve městě,“ ozvala se mu Jaena za uchem poté, co k němu potichu docupitala, ale minula se účinkem. Oberyn se nelekl a dost možná o ní už dávno věděl. Někdy jí připadalo, že je na stráži vždycky, i když zrovna spí.
„Píšu dopisy. K tomu jsem shledal zdejší zahrady ideálním místem.“
„Připomínáš děvčatům, ať nerozloží Dorne, než se vrátíš?“ ušklíbla se Jaena. Ne, že by její poloviční sestry byly nezvladatelné, ale dokázaly být hodně divoké. Možná jsou bastardi opravdu divočejší, smyslnější a nebezpečnější, protože jsou narození z touhy... a nebo to prostě bylo tím, že jejich matkami byly prostitutka a exotická dívka z jiného kontinentu. Ostatně, Tyenina matka bývala septou a Tyene také vypadala nejklidněji a nejpřemýšlivěji.
„To také. A jeden píšu i Ellarii.“
„Té z Peklolesa, co na tebe vždy mrká?“
„Její bratr se jednou úplně opilý ptal, jestli jsi panna a jestli jsi už zasnoubená, přesně té.“
„Nepřipomínej mi ho. Dá se s ním mluvit jen do oběda, ale poté, jakmile se napije...“ zakroutila hlavou a větu nechala nedopovězenou. Opilecký muž nikdy nebyl bezpečná volba a pokud nemusela, rozhodně si ho nehodlala vybrat.
„Sestru má ale nádhernou. Bude to možná proto, že je jeho jen napůl,“ usmál se Oberyn a pokračoval v psaní. „Mám jim napsat pozdrav i za tebe?“
„Asi ano. Mě nikdy nebaví psát dopisy,“ pokrčila mladá princezna rameny a z tácu vedle pergamenu uštípla bobulku červeného vína.

„Kromě psaní do Bouřlivých krajin,“ nadhodil Oberyn s úšklebkem.
„To není pravda. Jen odpovídám, pokud se Robert ptá, jestli jsem na pobřeží, když má v plánu vyrazit na cestu. A od doby, co mu zemřeli rodiče, to ani není příliš často. Naposledy jsem ho viděla před deseti měsíci. Raději se schovává v horách s tím svým Seveřanem zašitým v kůžích a básní o Lyanně.“
„Slyšel jsem o tom. Prý se plánuje i sňatek jejího bratra s Tullyi.“
„Odkdy se ty zajímáš o dvorské záležitosti v Sedmi královstvích?“ zvedla Jaena tázavě obočí. Pokud věděla, její otec nikdy o svatbu neprojevil žádný zájem. Vždy říkal, že ta s její matkou mu stačila na celý život a nevidí důvod, proč vyhazovat peníze a činit nějakou lady doživotně nešťastnou, když může naopak učinit na pár chvil šťastnou polovinu žen v království.
„Od doby, co nezřídka chodí nabídky k sňatku s dornskou princeznou a od doby, co Doran tvrdí, že by sis měla zcela vážně vybrat někoho z Dorne. Potom mám i bez námahy přehled o svobodných lorďátkách z různých koutů.“
„Strýček mě chce provdat?!“ Jaena okamžitě vyskočila z křesla, do něhož se před chvílí usadila. To nemůže být pravda, nikdy ji do ničeho nenutili, není dědičkou, není tou důležitou, na ní přece nezáleží!
„Neměj strach, k ničemu tě nebude nutit. Ale chápe, že jednou se vdát musíš. Já vládnoucí princ nikdy nebudu a tak moc nezdědíš, aby ti vyhovovalo přebírat nápadníky až do smrti. A myslí si, a já s ním docela souhlasím, že dornský lord by pro tebe byl nejlepší. Čím víc na sever, tím větší barbaři.“
„Oh... nech mě hádat. Mé přátelství s Robertem mu dělá starosti. Bojí se, že zasáhnu do dlouholeté nenávisti Dorne a Bouřlivých krajin, a když si Robert vezme Lyannu, tak že mě nějak přinutí vdát se za toho Starka, abych mu zůstala po ruce. Tak toho se bát rozhodně nemusí. Ráda lovím a jezdím na koni a Robert taky. Jsme přátelé ve zbrani, nic víc. No... uznávám, nejspíš by mě uvítal ve své posteli, protože on si rád dopřává každou, na kterou narazí, ale ví, že by velmi litoval. Možná spíš já lituju tu Lyannu.“ uklidnila se zase, když zjistila, že o žádné námluvy nakonec nepůjde.
„Bouřlivých krajin se Doran nijak nebojí a Robert je naprosto tvá věc. Nejsi žádná hloupá lady zavřená v komnatách do chvíle, než si ji odveze lord, kterého do té doby neviděla. Víš, jak se o sebe postarat. Ale doufám, že i když doma občas vyvádíš, ať už s Baratheonem nebo ne, tady alespoň předstíráš slušnou a vychovanou dámu.“
„Jistě. Stejně je tu nuda. Jediná zajímavá věc jsou nejspíš lebky v trůním sále, ty, co mi ukázal princ Rhaegar.“

„Ráno jsem vás viděl na nádvoří,“ poznamenal najednou Oberyn, aniž by zvedl hlavu od psaní, ale úkosem na svou dceru pohlédl.
„Sledovali jsme váš souboj. Náhodou jsme se setkali,“ Jaena si honem utrhla další víno. Přiznat otci, jak princi vyčinila za chování k Elie bylo to poslední, co chtěla udělat.
„Na to jste spolu mluvili docela dlouho. Vypadá to, že máte spoustu společných témat.“
„Vlastně... velmi se zajímá o draky. Jako já. Ví o nich hroznou spoustu věcí a snaží se najít způsob, jak je znovu přivést na svět. A to mě zaujalo, víš, že i když chápu, že to nejde, toužím po tom od doby, cos mi přivezl Melyngar.“
„Melyngar?“ zeptal se Oberyn nechápavě. Pokud si vzpomínal, žádné zvíře jí nikdy nepřivezl a krom koně žádné nechovala.
„To vejce.“
„Tys ho pojmenovala?“
„Já... drak z něj nikdy nebude, ale tam uvnitř je. A prý můžou ve skořápce přežívat hrozně dlouho, takže pokud je stále živý, je to Melyngar. Narazila jsem na to jméno v jedné knize a zalíbilo se mi. Možná je spíš pro koně, ale na tom nezáleží. Rhaenys říká Balerion dokonce kočce, ukazovala mi jí, když jsme přijeli, a ta jako drak nevypadá ani v nejmenším.“
„Mně to nemusíš vysvětlovat, je to tvé vejce. Máš na něj nárok v krvi. Jen si na něj dávej pozor. Nepochybně nikomu neuniklo, že jsme dorazili se zvláštní truhlou, a dost možná o něm už někteří ze špehů vědí. Nepřekvapilo by mě, kdyby o něm věděl Varys. Mistr našeptávačů,“ dodal, když se Jaena zamračila, protože to jméno neznala.
„Já vím. Hlídám ho. Je pro mě velmi důležité.“
„Dobře. Tak si běž užít zbytek dne. Možná konečně najdeš něco zajímavého. Jsem si jistý, že tu je pár mladíků, co by byli ochotni nechat se od tebe porazit v lukostřelbě,“ Oberyn konečně vzhlédl. „A zítra budeme obědvat s Eliou a její královskou rodinou. Tak se řádně připrav.“
„Říkals, že by nebylo vhodné, aby nás král-“
Oberyn Jaenu zarazil. Nechtěl, aby jim Aerys věnoval pozornost, ale rozhodně to nesměla vyslovit nahlas. Nepochybně by se to doneslo k jeho uším.
„Elia, princ a malá princezna. Král má nepochybně na práci důležitější věci.“
„Ah... rozumím. Možná teď půjdu najít nějakého partnera na vyzvání. Ty pozdravuj děvčata. A ať Obara netrénuje s bičem na Tyene.“

Princezna se pak zvedla a zamířila jednou z mnoha dalších zahradních uliček pryč. Rozhovor s otcem pro ni byl vždy uklidňující. Nevážná témata střídali s vážnými a ona si tak vždy vyčistila hlavu, protože měla pocit, jako by probrali úplně všechno, i když ve skutečnosti naopak nemluvili téměř o ničem. Především se s ní ale nikdy nebál hovořit otevřeně ani vtipkovat, jako by ani nešlo o jeho dceru, nebo si alespoň myslela, že lordi z jiných zemí se svými potomky takhle nemluví, a o to lepší vztah s ním měla. Nemusela se mu bát svěřit a zároveň se nemusela bát nic nepřiznávat a být samostatná. Nenutil ji ani k jednomu, ani k druhému, ale když přišla, většinou byl pro ni. A na popichování ohledně Roberta Baratheona si zvykla už dávno.

Díky tomu krátkému setkání z ní tak definitně opadl divný pocit po slovech Viseryse a všechna nervozita pociťovaná ohledně královské rodiny. Další den se opět setká s tetou, což nespatřovala nepříjemným, a nikoho dalšího tu zřejmě nezajímá. A když se její otec cítí v bezpečí a posílá ji najít si zábavu, nepochybně není důvod, proč by ona měla podléhat stísněnému pocitu z města plného lží a přetvářky. Všechno, o co by se mohla bát, je v jejím soukromí, které vždy považovala za oddělený svět za zdí, za níž nikdo nesmí vstoupit bez jejího svolení. Kdykoli byla ve společnosti, bavila se, jezdila na projížďky, trénovala a diskutovala, a teprve když se ocitla sama ve své komnatě, přesunula se do jiného místa zahaleného tajemstvími. Místa hlubokých očí, valyrijské krve a dračích vajec, co v jejích představách vždycky souviselo s domovem v Dorne. Tady sice také byli draci, ti praví, ti s čistou krví, ale ne její. Ona sama sebe považovala za jiného draka, za draka schovaného ve zmijí kůži ozářené sluncem, a ty královské by neměla nechat vyvolat v ní neklid.

Žádné komentáře:

Okomentovat