„Já... jsem Annara Vodská, potěší-li vás to.“
„Vodská? Bastard nějakého lorda?“ zeptala se spíš automaticky, než že by ji to opravdu zajímalo. Mohla být třeba samotná královna a stejně by nebyla potěšena, dokud neví, co chce.
„Ano,“ dívka sklopila oči k zemi. „Ale ten už je mrtvý, zemřel, když mi byly tři roky. A matka zemřela před několika dny.“
„Nemusíš o tom mluvit s hanbou. Mě nezajímá, na jaké straně pokrývky tě počali. Zajímá mě, co tady děláš.“
Dívka se nadechla, nejspíš aby si pokusila dodat trochu kuráže. Nepůsobila, že je zkušenou služebnicí urozených dam.
„Královna mě poslala. Když zemřela matka, nemá mě kdo živit a ona pro mě neměla využití. Musela bych odejít z města. Ale potom řekla, že mám najít princeznu Martell a nabídnout jí své služby. Prý tu nemá žádné osobní služebnictvo a pokud mě přijme, mohla bych s ní odejít do Dorne. Ale jestli o mě princezna nestojí, já... najdu si něco jiného.“
Jistě, že najdeš, pomyslela si Jaenna. Roztahování nohou v nejbližším nevěstinci nebo po vojenských táborech, pokud nebudeš mít ani tu trošku štěstí. Ale pak ji napadlo něco dalšího. Královna jí poslala komornou? Královna jí věnovala tak neobvyklý dar? Proč by to dělala? Ani ji neviděla a jak by mohla tušit, jestli tu má vlastní služebnictvo? Leda by...
„Poručila ti taky, ať jí o mně posíláš zprávy?“ zadívala se dívce přímo do očí, když je po chvíli ticha opět zvedla, a všimla si, jak se jí hrůzou rozšířily.
„Ne, princezno, přísahám, to ne, nejsem žádný špeh!“
„Určitě? Jsem had z Dorne, umím zjistit, když mi někdo lže, naučil mě to otec. Víš, kdo je to, že?“
Dívka strnule kývla.
„Já... říkají mu... Rudá zmije.“
„A víš proč?“
„Zná... zná jedy, princezno. Je... nebezpečný. Přísahám, že nejsem špeh, nikdo po mně nechtěl, abych mu donášela.“
Jaenna kývla. Mohla to tak dobře hrát nebo byla doopravdy vyděšená. Trochu ji to pobavilo. Ve Vodních zahradách se před ní služebnictvo netřáslo. K mladším byla přátelská, pokud ji něco nerozčílilo, a o starších věděla, že patří jejímu strýci a slouží dobře a nepotřebovala vyvolávat zbytečné problémy. Tahle byla ale nezkušená a možná poprvé v životě mluvila s Dornkou. Nebo spíš s děvkou z písků, jak jim někteří říkali.
„Máš strach. Z něj nebo ze mě? Myslíš, že ti ublížím?“
„Já...“
„Mluv.“
„Říkají... říkají vám písečný had a... říkají, že jste připravila muže o ruku, když se vás dotkl. Že jste dostala sera Jaimeho na lopatky a že... otrávíte každého, kdo...“
„Kdo?“ pobídla jí dál. Annara najednou úplně zrudla.
„...vás nepotěší...“
„V posteli? Pověz, měla bych to dělat postaru, nasypat jim do vína jed, nebo si potřít jedem tělo, aby se začali dusit a krvácet ze všech otvorů, když jsou ve mně?“ ušklíbla se. Nikdy by si nedovolila takhle mluvit před důležitějšími lidmi. Proto zčervenala jako malé děvče, když spustila litanii na muže přímo před Rhaegaram. Ale s neurozeným a třesoucím se balíkem kůže a kostí před ním neměla problém.
Ovšem nejspíš už to bylo příliš. Annara klesla na kolena. Začala se omlouvat, že se odvážila vstoupit do komnaty a zapřísahala se, že odejde z města a nikdy ji už nebude obtěžovat. Mnoho nechybělo a stočila by se na podlaze do klubíčka.
Jaenna se upřímně rozesmála.
„Ty tomu vážně věříš? Oh, vstaň. Tyhle hloupé povídačky rozšiřují staré seschlé babizny, které nemají nic lepšího na práci. A mě někdy baví si s nimi hrát a trápit ty, kdo jim věří. Ale neboj se, tebe tím trápit nebudu a můj otec ti taky neublíží. Nestará se, koho si vyberu k ruce.“
„Ale ser Jaime a...“
„Vstaň, notak,“ zatáhla ji za ruku, takže dívka opět vstala. „Já a ser Jaime jsme se utkali v lukostřelbě. Střílím od malička, porazila jsem ho. A co se týče toho muže, věř mi. Dotkl se mě a chtěl se dotýkat mnohem víc. Buď ráda, jestli se ti to ještě nikdy nestalo. Každá žena by ho měla připravit i o jiné věci než jen o ruku, když se jí dobývá do šatů a nemá na to právo.“
„Ano, paní.“
„Neříkej mi ano, paní, jako kdybys ani neposlouchala, co říkám. Jestli ti mám důvěřovat, chci vědět, že důvěřuješ ty mně. Nebudu tě trestat, když se mnou nebudeš souhlasit nebo něco zaslechneš. Pokud opravdu chceš být u mě ve službě. Kdo byl tvůj otec?“
„Lord Gwayne Mallery.“
Jaenna se zamračila. „Toho neznám.“
„Nebyl to velký lord. Má matka mu sloužila, ale když...“
„Když zjistil, že bude mít tebe, vyhodil ji, protože nechtěl mít na kru bastarda.“
Annara opět zčervenala.
„Dal jí peníze. Ona našla službu tady a když jednou přijel ke dvoru, lidé prý začali říkat, že jsem mu tolik podobná, až musel musel přiznat pravdu. Jenže matka nedávno onemocněla a zemřela.“
„Mně je jedno, jestli jsi bastard. Mám tři nemanželské sestry. Mám je ráda. V Dorne na tom nikomu nezáleží a jestli tam budeš chtít odejít, nějaká služba se najde. Jen je tam velké horko, velmi pálivá jídla a stejně tak ohniví muži. Je to jiné než tady.“
„Jak má paní říká. Nemám kam jít. Zvyknu si.“
Jaenna si ji ještě chvilku prohlížela. Nebyla tak hezká, aby pocházela ze vznešeného rodu. Její vlasy byly světlé a bez lesku, oči měla mělké a vodnaté. Jestli tak vypadal i lord Mallery, její matka musela mít buď špatný vkus nebo žádné slovo. Chtěla jí věřit. Její ruměnec, strach, touha jít a zapomenout na ten hloupý nápad byly příliš silné, než aby předstírala. A poslat ji pryč a urazit královnu? Také špatný nápad. Ostatně, pokud s ní odjede do Dorne, nebude mít jak královně posílat zprávy. Obyčejná komorná by nemohla nepozorovaně poslat havrana a v takové dálce by si Jaenna dokázala ohlídat, s kým se bude stýkat. A co se týkalo jí, buď si zvykne nebo opět půjde o dům dál. Proč by ne. Nebude zrovna nepříjemné, když jí jídlo bude nosit stále stejná známá tvář. Vlastně... na jakýchkoli příštích cestách by konečně mohla mít stálou komornou. Nikdy neměla žádné vlastní dámy, ani je nepotřebovala, ale kdykoli odjela z Vodních zahrad dál než do Slunečního oštěpu, musela se spoléhat buď na sebe nebo věřit cizím, kterým se nedalo věřit ani s polovinou záležitostí. Teď by se to mohlo změnit.
„Dobrá. Pokud budeš řádně vykonávat svou práci, můžeš zůstat. Ale teď tě nebudu potřebovat. Vyjedeme si s otcem do města a poté se zúčastním královské večeře,“ princezna z ní konečně spustila oči a klekla si k truhle s oblečením, aby našla jezdecké kalhoty.
„Měla bych... s tím pomoct. S oblečením na vyjížďku a-“ pípla zase Annara.
„Obléct se umím sama, děkuji. Jestli mi chceš sloužit, tak jen s tím, s čím ti řeknu,“ zavrčela na ni, protože nesnášela, když se kolem ní motali další lidé, zatímco se připravovala na den. Ale pak se nadechla a trochu změkčila svůj tón.
„Nikdy si nedokážu správně zaplést vlasy. S tím mi můžeš pomáhat. Ale o šaty se postarám sama. Teď můžeš jít. Někdo z našich strážných tě najde, až se s otcem vrátíme. Pomůžeš mi připravit se na večeři, ty znáš tyhle královské manýry lépe než já.“
Dívka se uklonila, s úlevou nebo se zděšením komu se to dostala do rukou, to nedokázala jasně říct, a odešla. Snad nebude tolik marná. Pokud ji odnaučí téhle ustrašenosti a tupé zamlklosti typické pro služebné Rudé bašty a pokud neomdlí, když zjistí, že jí mnohem víc než při oblékání bude asistovat při uklízení zbraní. A když ne, mohla by ji nechat u paní Mellario pro malou Arianne. Nebo ať si jde, kam ji nohy ponesou, však tady by nedopadla jinak.
Hodinu před servírováním večeře ji ale opět zanesly do její komnaty. Tehdy už byla Jaenna rozhodnutá si Annaru ponechat i po odjezdu domů. Když totiž řekla otci koho u sebe našla a proč, divně se zatvářil a prohlásil, že to bylo od královny velmi pozorné. A že není přesvědčen o žádných postranních úmyslech, a tak by bylo slušné dívku přijmout, i když nedokázal říct, proč ji poslala za ní. Proč jí ji darovala. Možná se jen snažila být milá k rodině své snachy?
Nechala si proto nanosit vodu do koupele, smyla ze sebe pot a pach koní a vybrala si nové šaty. Lehké, vzdušné a zdobné, připravené na Aegonovu slavnost, poslední, které si s sebou vzala, protože rozhodně nepočítala, že své oblíbené v barvě krvavého pomeranče zničí krví a nemyslela si, že je vhodné objevit se v těch samých, v kterých byla ve městě, nebo rovnou v tunice s delší, téměř průsvitnou suknicí, v jaké přijela. Pak se usadila před zrcadlo, kde se jí chopila Annara. Byla nervozní a neklidná. Jaenna jí po celou dobu nedovolila ani ji usušit ani jí pomoct do posledních šatů a ona si připadala nepatřičně. Když jí ale řekla, aby jí zapletla vlasy tak, jak je dámy v přístavišti nosí, zjistila, že je docela zručná. Brzy měla kolem hlavy věnec ze svých vlastních vlasů, jako kdyby si vzala černou korunu, a v něm usazený velký drdol. Ale nevypadalo to směšně. Když konečně dostala všechny neposedné prameny z tváře, mohly vyniknout její oči, a také vypadala maličko vyšší. Každý den by na to ale trpělivost neměla.
Pak nechala Annaru Annarou, když jí vysvětlila, že bez výslovného svolení do její komnaty vstupovat nebude a že ji bude opouštět ještě před ní, a přidala se k otci.
Cestou ji akorát ještě napadlo, že možná dívku vyhodila bloudit po hradě, protože se ani nezeptala, zda ji spolu s živobytím po smrti matky vypověděli i z jakéhokoli místa, kde přespávala, ale už bylo pozdě. Řekla si, že Annara by ji snad upozornila, kdyby neměla kam složit hlavu. Leda by se pořád bála, ale... už to nebylo dítě, bylo jí třináct. A nebyla němá. Nikdo za ní tedy mluvit nebude.
Navíc už zase začínala být nervozní. Otec jí pochválil účes, ale ani to ji neuklidnilo. Těšila se na Eliu, na druhou stranu se trochu děsila přítomnosti Rhaegara. Ranní štěbetání růžiček z Roviny o Willasovi a myšlenky na novou komornou jí ho vyhnaly z hlavy a projížďka s otcem byla příjemně osvěžující, ale teď se vrátil. Co asi udělá?
V krku jí s každým schodem do královských podlaží v Maegorově pevnosti rostl větší a větší knedlík. Elie to určitě neřekl, tím si byla jistá, bylo to příliš troufalé a špatné, než aby se přiznal. Jenže nezradí je její tvář? Neprozradí mimoděk, že se mezi nimi něco stalo? Dokáže se na něj vůbec podívat? Cestou na to nedokázala najít odpověď, ani nevnímala Oberyna, zatímco se jí pokoušel něco říct. A když stanuli v hlídané chodbě vedoucí do malého společenského sálu hned vedle Královniny tančírny, v níž je očekávala prostřená tabule, myslela si, že se jí každým okamžikem podlomí kolena. Večeře měla začít hned, jak dorazí, ale Jaenna měla chuť vzít nohy na ramena místo na připravené hody. Možná by to otec pochopil? Dokázala by se mu nějak vymluvit? Nebo by ji snad nechal běžet? Co kdyby se mu prostě vysmekla a raději utekla než riskovat? Udělala by ze sebe blázna jen před ním a před dvěma targaryenskými strážnými, na kterých jí nezáleželo.
Ovšem než vůbec stihla pustit jeho rámě, otevřely se zdobené dveře do sálu a vyšla z nich žena s dlouhými tmavými vlasy a ve fialových šatech. Dornka na první pohled, akorát, že ne Elia, Jaenna poznala okamžitě. Elia byla krásná, avšak tato žena měla tvář samotné Panny. Kdyby ovšem byla pannou, což byla další věc odlišující ji od princezny. Její šaty, ač důmyslného střihu, rostoucí břicho zakrýt nedokázaly.
Podívala se na svého otce a zjistila, že se usmívá.
„Lady Asharo,“ poklonil se, když k nim žena přišla blíž, a Jaenna si překvapeně uvědomila, že je to opravdu ona fialovooká dívka, jež odjela s Eliou do hlavního města a ještě předtím bývala její dobrou přítelkyní. Jen neměla nejmenší tušení, že by se někdy provdala. Vždyť byla po vstupu sera Arthura do Královské gardy dědičkou Hvězdopádu, kdyby se provdala, nejen, že by byla její rodina pozvaná na svatbu, ale musela by být zpátky doma. Takže...
„Princi, princezno, ráda vás opět vidím. Jste očekáváni,“ pozdravila je přívětivě. I když si Jaenna nepokrytě prohlížela to, za co by se jakákoli jiná západozemská lady hluboce styděla, Ashara vůbec nedala najevo hanbu.
„To já vždycky rád vidím lesk ve tvých očích,“ odvětil jí Oberyn, jenž také zjevně nedbal jejího těhotenství a díval se na ni stejně jako na jakoukoli jinou ženu. S chtíčem a kouzlem připraveným omotat se kolem ní ve chvíli, kdy poleví v ostražitosti. Úplně stejným, jaké kousalo jeho protivníky do masa a rvalo je na kusy.
„Oh, prosím, Oberyne, takové lichotky by sis měl nechat pro ty, na které platí,“ zakroutila hlavou a přejela mu prstem po vyšívaném lemu kabátce tak škádlivě, že navzdory jejím slovům jí flirtování vůbec nemohlo vadit.
„Ale večeře je už připravená. Když mě omluvíte, vrátím se za princem Aegonem. Mimochodem krásne šaty, Jaenno. Velice ti lichotí,“ otočila se ještě na moment k princezně, pak oběma pokynula a pokračovala až ke schodišti, kde jim zmizela z dohledu.
„Lady... Ashara? Já netušila, že...“
„Pravděpodobně Harrenov,“ pokýval Oberyn hlavou. „Velmi... zajímavý turnaj s mnoha nečekanými konci. Ser Barristan vyhodil ze sedla neporazitelného prince Rhaegara. Jaimeho Lannistera přijali do Královské gardy. A překrásná lady Ashara...“
„Prosím, řekni mi, že otcem nejsi ty!“
Románek s dornskou šlechtičnou by mu totiž rozhodně nebyl cizí. Zvlášť uprostřed turnajových klání.
„Obávám se, že tam byli i jiní, kteří na ní mohli oči nechat. A jen jeden, na němž mohla ona. Sice to stále nemohu pochopit, ale nebyl jsem to já. Ovšem kdo ví, koho si nakonec vybrala. Tak pojď, nechceme nechat Eliu dál čekat.“
Nadechla se a téměř už vyslovila „Já bych,“, ale nakonec se zarazila. Jako by otce slyšela říkat, že teď není místo na vyvádění, že byla pozvaná a Elia je její pokrevní teta a Rhaegar vyženěný strýc. Ano a ona ho líbala. Ba co hůř, v jednu kratičkou chvilku naplněnou vzdorem zatoužila udělat to znovu.
Pak se však zastyděla a nechala se dovést až do sálu, když jim stráže otevřeli dveře.
Elia seděla u stolu prostřeného pro pět, přesně jak jí dovolovaly mravy jako někomu s vyšším postavením než měli příchozí, ale Rhaegar, usazený v čele, ihned vstal a zamířil k nim. Vlasy měl opět spletené jako tehdy, když ho Jaenna poznala, a když se usmál, představila si, jak mu do nich zaplete prsty. Jak se zase dotýká jeho tváře. On však nedal najevo nic. Nebo se jí to tak alespoň zdálo.
Téměř odevzdaně se proto nechala usadit na místo po otcově boku, nejvzdálenější místo od čela, přímo proti malé Rhaenys. Ta sice sotva dosahovala na vidličku a musela sedět na pořádně naducaných polštářích, ale usmívala se a byla hrdá, že se může účastnit tak oficiální příležitosti jako večeře s hosty. Vedle Rhaenys, po Rhaegarově pravici, pak seděla Elia a proti ní Oberyn. Po formálních zdvořilostech a otázkách ohledně jejich pobytu v paláci pak dovnitř vpochodovali dva sluhové s tácy jídla a další se džbánem vína. Jaenna by si ani nevšímala, co jí vlastně nakládají na talíř, ale když se Rhaenys zavrtěla a téměř zatleskala, protože spatřila své oblíbené medové kuře na krvavých pomerančích, trochu moc sladké, ale docela lehké jídlo, musela se smát. Představila si, že nejspíš tak vypadá někdo, kdo by nejraději skákal radostí.
„Seď pěkně slušně a dávej pozor, ať se neumažeš,“ napomenula ji Elia, když se už už chystala vrhnout na talíř s porcí masa předem nakrájeného na menší kousky, aby je mohla jen napichovat na vidličku.
„Můžu dostat víc pomerančové zálivky?“ Rhaenys ale na matčina slova nedbala a pečlivě pozorovala, jak jí jeden ze sluhů maso zalévá.
„Tohle zatím stačí. Ještě bude zákusek, byla bys až moc plná.“
„Ale...“ Rhaenys začala nespokojeně vraštit obočí.
„Jen poslouchej maminku. Když byla jen o trochu starší než ty, vplížila se jednou do kuchyní a spořádala celou misku přichystané zálivky. Bylo jí pak tak špatně, že už ji nikdy nechtěla ani vidět.“
Rhaenys se zasmála a Elia našpulila rty.
„Tomu se velmi těžko věří,“ Rhaegar jen naznačil své pobavení, jako by snad nebyl zvyklý se smát, a Oberyn pokrčil rameny.
„Byl jsem tam tehdy s ní. Ovšem já kradl zákusky.“
Na to se rozesmála i Jaenna a Elia prohlásila, že to byl jeho nápad a že jeho nápady pro ni často končily podobnou katastrofou.
Opravdu to tak nakonec nebylo tak zlé. Většinu mluvení zastával její otec a jí se občas na něco zeptala teta, jinak po ní jen pokradmu pokukovala Rhaenys. Jednou jí přes stůl zašeptala, přirozeně tak, že to stejně slyšeli i všichni ostatní, že je hrozné, jak jí nedovolili vzít s sebou Baleriona, protože chudáček nedostane žádné kuře. Byla by to vážně příjemná večeře a klidné shledání s rodinou. Elia dokonce vypadala výjimečně zdravě a v dobrém rozmaru, víno jí do tváří vehnalo i trochu barvy, a slabost pro dnešek zanechala ve své ložnici.
Jenže kdykoli Jaenna zvedla hlavu od svého talíře a od Rhaenys nebo uhnula pohledem od Elii, měla pocit, jako by Rhaegar udělal pravý opak. Nebo si snad jen představovala, že na sobě cítí jeho oči? Vždyť tu nebyli sami a on věděl, jak moc nevhodné by to bylo. I ona si připadala strašlivě provinile, když se smála na jeho dceru a zahrnovala komplimenty jeho manželku. Copak byla vážně taková mrcha? Nikdy mu to neměla oplatit. Nikdy. Musí být rozhodnější. Musí zase být Nymeros Martell. Dornský písečný had. A ne se nechat oblouznit krásou a pohlazením.
Když se však sluhové vrátili, aby odnesli poslední zbytky jídel a nechali na stole jen víno, všimla si, že tentokrát se na ni dívá Elia. Trochu... posmutněle. Usmála se proto a snažila se rychle vymyslet cokoli, co by jí řekla, ale v tom Rhaenys, už notně znuděná dospěláckými řečmi, převrhla pohár s vlastní citronovou vodou. Ta se okamžitě rozlila po stole směrem k Jaenně, která vyskočila ze židle, aby jí nesmáčela šaty.
„Ups... pardon...“ Rhaenys se přikrčila za stolem.
„Tady už je někdo unavený, že?“ zaslechla Jaenna Rhaegara, jenž se hned začal zvedat, aby se o dceru postaral.
„To je v pořádku. Odvedu ji do postele. Je už pozdě, měli jsme si uvědomit, že tak dlouho nevydrží,“ Elia ale položila svou dlaň na jeho a on se zase usadil.
„Navíc, podívám se ještě za Aegonem a Jaenna mě určitě ráda doprovodí. Alespoň si můžeme popovídat mezi námi ženami,“ střelila pohledem i po Oberynovi, i když těžko říct, co měl vlastně znamenat, a sesadila malou princeznu ze židle.
„Jdeme, drahoušku. Rozluč se s ostatními.“
Rhaenys rozpustile zamávala a pak se pokusila o pukrle. Ne příliš zdařile, ale vzhledem k jejímu věku roztomile. Pak se naprosto dětsky rozběhla, aby políbila svého otce, a teprve poté se nechala chytit matkou za jednu ruku, druhou popadla Jaennu a všechny tři vyšly z komnaty ven se slibem, že se starší princezny ještě vrátí.
Společně pak poslouchaly Rhaenysyno žvatlání o všem možném, co během dne zažila, a nakonec ji předaly do péče jedné z královských komorných, aby ji připravila do postele. Elia se zatím znaveně posadila vedle kolébky malého Aegona, kde vystřídala lady Asharu, a konečně na sobě nechala znát únavu a fakt, že se ještě zdaleka nezotavila.
„Je roztomilý. Vypadá jako princ,“ zkusila to tedy Jaenna nakonec, ač stále ještě neuměla říct, zda je to pravda.
„Oh ano, já vím, Rhaenys je celá já, ale Aegon... je Targaryen. Jako jeho otec. Jednou bude lámat ženská srdce.“
Okamžitě zase zabodla oči do podlahy. Když viděla, jak se Rhaenys bezprostředně loučí s milovaným otcem, cítila to jako bodnutí. Vždyť je to muž od rodiny a ona si už slíbila, že na něj nesmí myslet. Proč by ji vůbec měl přitahovat? Začínala být naštvaná sama na sebe. Proč se jí museli Targaryeni tak moc dotýkat? Nejdřív Viserys s jeho drzými připomínkami, pak Rhaegar... se stejně drzými a sladkými rty.
„On to dokáže. Ale není tak snadné... získat jeho. Všimla jsem si, víš?“
„Čeho?“
„Jak se na tebe díval. A chápu proč. Jsi živelná, krásná mladá dívka. Jsi tak podobná svému otci, až na ty oči. Ale přitom pořád dokážeš vypadat nevinně a roztomile... Chápu, proč se na tebe dívá.“
„To ne, to nikdy, přísahám, teto, nikdy bych...“ najednou jí vyschlo v puse a skoro padla na kolena jako Annara při jejím výslechu. To vina ji srážela tak hluboko. Nikdy se na něj neměla dívat. Nikdy si neměla připustit, jak je krásný. Nikdy se neměla chovat jako obyčejná nezkušená dívka.
„Já tě neviním, ale poslechni mě. Dej si na sebe pozor. Dej si na sebe pozor přede všemi. Já vím, že nejsem princezna, jakou by si lidé představovali. Ani jakou by si Rhaegar představoval. Náš sňatek dohodli naši rodiče a to jen proto, že mu nesehnali nevěstu s valyrijskou krví. A teď se má slabost projevila ještě víc, jsem k ničemu, tak to dávno říká celý dvůr a král mě nenávidí. Nezazlívám tobě, že se kouká po jiných. Ale nechci, aby i tobě někdo ublížil.“
„Kdo by si mohl myslet takové věci? Ty jsi přece tak... laskavá a vždycky ses ke mně chovala jako matka, kterou jsem neměla, ne jako teta. Jsou hloupí, jestli to nevidí!“ nakonec si opravdu klekla vedle Elii a vzala ji za ruku. To přece nebyla pravda. Lidé ji měli rádi, stejně jako Rhaegara, museli vědět, jak dobrá královna jednou bude. A Rhaegar... možná ji nemiloval. Možná se jí nevěnoval, jak by měl. Sama mu to vyčítala. Ale copak doopravdy hledal jinou, kterou by ji nahradil? Matku svých vlastních dětí?
„Tys byla vždycky výjimečná. Víš, když tě Oberyn přivezl ke dvoru a já tě viděla poprvé, byla jsem jen zvědavé děvče. O rok starší než on, ale už jako chlapec byl Oberyn víc muž než kdokoli jiný. A tehdy mi už ani jako chlapec nepřipadal. Sotva dospělý, ano, ale přitom tak... dospělý. Poprvé doma po měsících v exilu, kam ho Doran musel poslat, aby uklidnil Yronwoody, zatímco byla naše matka pryč, a s něčím, co ho tížilo a změnilo, na ramenou. Tehdy jsem nevěděla, co to je. Jen jsem se dívala na tebe, nemluvně v peřince, a on řekl: Tohle je tvá neteř, Jaenna Nymeros Martell. Zarazilo mě to. Věděla jsem, že nemanželské děti nosí jméno Písek, ale tys byla Martell. Zeptala jsem se ho. To proto, že její matka je výjimečná žena, řekl.“
Jaenna se usmála. Opravdicky.
„A z ní bude výjimečná princezna. Tehdy jsem pochopila, co bylo jeho břemenem. Láska. Prosím... nenech se jím pohltit také.“
O něco později sebou neklidně házela na posteli. Vrátila se ještě k otci i Rhaegarovi, ale brzy se omluvila a ve zdánlivém bezpečí své ložnice upadla do neklidného spánku.
Tentokrát však nestála za hradbou plamenů.Tentokrát ji nechránilo nic. Stála před drakem. Obrovským a děsivým, s velkýma fialovýma očima a stříbrnou šupinatou hlavou. Jeho dech ji zaléval vlnami horka a ona cítila, jak jí začíná rudnout kůže. Přesto ale nemohla udělat ani jeden krok. Veliká dračí tlama se začala pomalu rozevírat. Mezi zuby dlouhými jako dýky zahlédla záblesk ohně. Chtěla uhnout. Horko bylo čím dál větší. Na pažích jí naskákaly puchýře a tetelící se vzduch kolem ní se rozezněl burácením plamenů v netvorově hrdle. Bolelo to. Chtěla utéct. Ale nemohla. Nedokázala se ani pohnout.
Burácení se změnilo na řev.
A pak ji drak pohltil.
Žádné komentáře:
Okomentovat