Nevzpomínala si, jak se dostala do svých komnat. Vlastně si ani
nevzpomínala, co se všechno stalo. Jen si s údivem všimla, že v
rukách drží své dračí vejce, a že úplně stejně s ním
musela urazit celou cestu zpátky z knihovny. Nejspíš jen tak.
Šaty, do kterých ho zabalila, totiž nepřinesla.
Čím dál lepší, pomyslela si. A pak si vzpomněla na svého
strážného a co všechno musel vidět a myslet si. Jenže jí na
tom kupodivu nezáleželo. Koho zajímá, co si pomyslí jeden voják?
Jeho slovo má možná váhu pro Oberyna, ale její je převáží. A
hlavně to nebylo to nejdůležitější. To princ Rhaegar.
Rhaegar.
Rhaegar se svými stříbrnými vlasy. Podmanivým pohledem. A rty
najednou útočícími na její.
Jak dlouho to trvalo? Okamžik? Dva? Hodinu? Nevnímala čas. Jako by
nebyl. Řekl jí něco? Utekla nebo mu propadla? Bohové, proč se
cítí, jako kdyby kráčela snem s mlhou všude kolem?
Ne že by ji tak vyvedl z míry jeden polibek. Už políbila muže.
Když byla malá, několik polibků si ukradl syn správce Vodních
zahrad. Byli děti, pravda, ale stále byl první. A později, v
rozkvětu ženství, ráda nechávala pány a rytíře dvořit se jí,
lichotit jí, líbat jí ruce a dva nebo tři nejodvážnější
poctila vlastními rty. Dokud se o totéž nepokusil budoucí lord
Ulrick Uller a ze zápachu vína a hadí dušeniny v jeho ústech se
jí téměř nepřetočil žaludek. Od té doby se jim dostávalo
pouze polibků jejího oštěpu, pokud byli tak stateční nebo
pošetilí, že se uvolili k boji.
Jenže tohle bylo jiné, tohle chutnalo... jak to vůbec chutnalo?
Určitě ne jako hadí dušenina. Možná trochu jako dračí oheň,
možná... oh, hloupé děvče, jak snadno se nechala pobláznit! Jak
se tak mohla zachovat dcera Rudé zmije? I když na to byla snadná
odpověď.
Už když se s ním setkala poprvé, byl okouzlující, rytířský,
mírný, nerozčílil se dokonce, ani když ho urazila. A krásný,
byl krásný. Nikdy ne docela veselý úsměv a oči... když na ně
pomyslela, napadlo ji, že by se v nich mohla utopit. Fialové, jako
všech z jeho rodu, ale přitom jiné. Hluboké, tak hluboké a
smutné... a rty, chutnající po skořici. Ano, teď si vzpomněla,
po skořici a ohnivých švestkách nebo pomerančích čerstvě
utržených na vyhřátém nádvoří. Nedokázala to přesně
pojmenovat, připomnělo jí to domov. Není divu, že by se v něm
dokázala ztratit a písečný had nebo ne, propadnout kouzlu
dokonalého prince.
Jenže ženatého.
Zatřásla hlavou. Tohle ji tolik vyvedlo z míry, ne jen obyčejný
polibek. Byla svobodná urozená dívka. Měla právo snít o jiných
mužích, jako Dornka dokonce i líbat je a vzít do své postele.
Věděla přitom, že mnozí by neprotestovali, stačilo by jen
svléknout si šaty. Nebo to nechat udělat kohokoli, kdo by ji
svedl. Ale ne zaslíbeného jiné, na které ji záleží. Takoví
vůbec neměli právo ji svádět. Neměl na to právo. Tohle její
tetě nemůže udělat. Proč se vůbec pokusil? A o co se to
pokusil? Měl být rytíř, o němž básní celá říše. Že by se
v něm spletla? Že by se všichni spletli? A on je jako Robert,
Ulrick, Damon nebo její otec také jen muž?
Zmatenost a zasněnost ji pomalu opouštěla a střídal ji vztek.
Kdyby to byl kdokoli jiný, ani by nemrkla. Rytíř, lord, zbrojnoš,
pro Stařeninu seschlou kůži, klidně i zahanbený Zlatý Jaime
Lannister! Ale princ? Jen pár dní poté, co mu vyčetla, jak se
nezajímá o Eliu?
Ovšem neměla vztek jen na něj. Ani ona mu neutekla, i na to už si
vzpomněla. Zlehka mu položila dlaň na tvář a nechala se k němu
přitisknout. Jako by byl bájnou sirénou, o kterých kdysi četla,
tvorem, jenž dokáže pouhým hlasem omámit kohokoli se mu zamane.
Oplácela mu to jako ještě nikomu předtím. Líbala ho. Líbala
manžela své tety a místo výčitek pak proplouvala snem, jako
kdyby byl jen dalším dornským lorďátkem marně doufajícím, že
místo zmijího kousnutí získá zmijí dceru. A ještě se jí to
líbilo!
Věděla, že se o Dornech říká spousta nehezkých věcí a mnoho
mužů považuje dornské ženy za děvky. Nepopírala to, ženy i
muži, všichni si v Dorne užívali bez okovů dvorské přetvářky,
pokud chtěli. Ale ona ne, ona... z ní nikdo děvku dělat nebude.
Musí se okamžitě probrat. Zapomenout. Zvlášť, když ji dnes
čeká společná večeře.
A nejlepší způsob, jak zapomenout, vyčistit si hlavu a opět
vklouznout do své neohrožené dračí kůže zmije, podle ní bylo
vypořádat se co nejrychleji se vším, co její eskapáda mohla
způsobit. Uložila proto vejce zpátky do truhly, krátce se na sebe
podívala v zrcadle a vyšla z komnaty.
Kousek od jejích dveří stál onen strážný, kterého s sebou
vzala do knihovny. Došla proto k němu, postavila se před něj a
zadívala se do jeho nezúčastněného obličeje.
Strážný jí trochu nejistě pohled opětoval.
„Ehm,“ odkašlala si. A sledovala ho dál.
„Mhm...“ oplatil jí pohled a nechápal, o co jde.
„Obávám se, že se mi v knihovně udělalo slabo.“
„...obávám se, že ano, princezno,“ přikývl trochu zmateně.
„A také se obávám, že... jsem si nedala příliš pozor...
ohledně...“
Jenže strážný opravdu vypadal zmateněji a zmateněji. Musela se
posledních několik minut chovat jako blázen.
„Vážně jsem nebyla sama sebou, myslím, že jsem se tu
procházela s...“
„Oh,“ pochopil konečně, „princ nás ohledně vašeho majetku
instruoval. Nabídl jsem vám svůj plášť, byla jste bledá,
nebylo vám dobře a my máme jasné rozkazy nenechat nikoho
zahlédnout, co jste si přivezla.“
Samozřejmě. Nebylo zase tak obrovským tajemstvím, že vlastní
cenné vejce, ale stejně tak nepotřebovala, aby se to rozkřiklo do
celé říše. Takže byli stráže jejího otce, tady teď vlastně
i její, poučeni, aby na ně dávali pozor.
„Samozřejmě. Ale uvítala bych, kdybych si o tom mohla s otcem
promluvit sama,“ prohlásila pak, když si uvědomila, že si
opravdu na rozdíl od všeho ostatního nevzpomíná na zpáteční
cestu, ale že mu bude věřit. Nechtěla to otci říkat, naopak,
ale kdyby ho neujistila, že to udělá, nepochybně by mu vše
nahlásil. A ona by se cítila ještě hůř. Oberyn uměl poznat,
když lže. Ostatně, proto bude muset být velmi opatrná i s
historkou o panoši s rozbitým nosem.
Když jí pak přikývl, ostatně co také mohl dělat, byla jeho
princeznou, sešla po schodech do přízemí. Krátce se přitom
ohlédla na místo, kde ji ke zdi přirazil přiopilý voják, a
všimla si, že je tam stále krvavá skvrna. To si jí doteď nikdo
nevšiml? Nebo neměl čas ji vyčistit? Alespoň na načervenalých
kamenech tolik nevynikala.
Ale ani na tom nezáleželo. Raději se zase podívala před sebe a
prošla bránou, i když vlastně nevěděla, kam míří. Prostě
jen nedokázala zůstat na místě. Ovšem to za ni brzy vyřešila
dívka, možná o pár let starší než ona sama, oblečená ve
světle zelených šatech s dlouhou sukní, avšak s na zádech
hluboce vykrojeným živůtkem s hrozny vína vyšitými zlatou nití.
Podle barev by si myslela, že je z Tyrellů, ale hrozny byly znakem
Redwynů. Nejznámější rody Roviny a ti, které Dorne od dávných
dob nenávidí. Tedy ne, že naopak by to bylo jinak. A zvlášť od
doby, kdy její otec vyjel v turnaji proti Willasi Tyrellovi, dědici
Vysoké zahrady, srazil ho a jeho kůň se zamotal do vlastních
nohou a rozdrtil i jednu lordskou. Willas ho z toho nevinil. Oberyn
mu daroval jako omluvu sokola a Willas mu občas psal. Asi dvakrát
dokonce napsal zdvořilostní dopis ke dni jména i jí. Ale ostatní
Tyrellové a jejich rodina to viděli jinak. Překvapilo ji proto, že
s ní tahle dáma Roviny, ať už Tyrell nebo Redwyne, což je prašť
nebo uhoď, chtěla mít něco společného.
„Princezno Jaenno,“ vysekla jí malé pukrle.
„Lady...“ chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být, aby ji
vhodně oslovila, ale nakonec to vzdala. Neměla nejmenší tušení,
jak se mnohé mladé růžičky jmenují.
„Mina Tyrell, princezno. Oh, promiňte, nějakou dobu už Redwyne,
není tak snadné si zvyknout,“ zasmála se a zamrkala. Takže
Jaenna měla pravdu. Lady Redwyne. Manželka lorďátka, které si
myslí, že jejich Stromovinské víno může konkurovat Dornskému.
„Ah, o tom nepochybuji,“ přikývla a čekala, co jí hnědovlasá
dívka s velkýma hnědýma očima řekne dál. Pomyslela si, že to
nejspíš bude velmi zajímavé, když si ani nedokáže zapamatovat
své jméno. Správně by sice měla začít, jak ji těší, že se
setkaly, a pogratulovat ke sňatku, ale neviděla důvod. Jejich
setkání ji nijak zvlášť netěšilo a jestli si vzala lorda
Redwyna nebo pasáka ovcí jí bylo úplně lhostejné. Hlavně ve
chvíli, kdy jí v hlavě stále ještě pulsoval Rhaegar a vztek
smísený se zmatením nad její vlastní reakcí. Ostatně,
zdvořilosti a falešné lichocení ji znechucovalo. Nebyla taková
vždy, vlastně velice podezírala Obařin vliv, protože Obaru nikdy
nevychovávala žádná septa, ona se nikdy nebála říct, co si
myslí, včetně toho, že chce někoho zabít, a Jaenna se jí
vždycky potřebovala vyrovnat. Byly téměř stejného věku a
soupeřily spolu o vše. Samozřejmě v dobrém.
„Doufala jsem, že vás zastihnu. Ne...rada bych vás tedy
obtěžovala...“ zamračila se trochu, když si všimla, že jí
Jaenna nevěnuje příliš pozornosti.
Ta ale konečně pochopila, o co jde. Rovina byla až teatrálně
oddaná Targaryenům a ona se nepochybně rozhodla pokusit spřátelit
s neteří budoucí královny. To nebylo nic nového. I když se
Jaenna neměla nikdy dostat k trůnu nebo k jakékoli jiné židli
jakéhokoli jiného vládce, byla jejich příbuznou, a to stačilo,
aby s ní mnozí chtěli zůstat zadobře. Vždycky je lepší mít
přítele v královnině neteři než nemít zastání vůbec žádné.
A také si uvědomila, že drzost jí nepomůže. Naopak nějaká
kvokající tradiční lady by mohla alespoň nějak odvést její
myšlenky. Ať už k čemukoli od písní po oblečení.
„Oh, vůbec ne. Přemýšlela jsem, co podniknout, a dnešní
počasí je jako stvořené pro čas strávený ve společnosti,“
usmála se na ni proto, byť trochu falešně.
„Opravdu? Byla bych nesmírně poctěna, kdybyste se přidala ke
mně a mým sestřenicím na šálek čaje. Nechaly jsme si ho
připravit v růžovém altánu. Hned po slavnostní hostině mám
totiž opustit město a odjet do Stromoviny a zdejší zahrady jsou
nejlepší místo, ke trávit poslední dny ve městě.“
Jaenna ji tedy nechala zaháknout se za její ruku a prakticky
odtáhnout k růžovému altánku. Cestou, po velmi krátkém
zdvořilém úvodu sestávajícím z „Jak se vám líbí v Králově
přístavišti“ a ještě zdvořilejším „Je to jiné než
domov“, přitom poslouchala Miniu ódu na lorda Paxtera a jeho
ohromnou flotilu. Popisovala ho jako mužného a přitažlivého
zrzka, vyjádřila obavy, aby mu porodila stejně ztepilé syny a se
začervenáním jí prozradila, že i když se od jejího odjezdu do
hlavního města neviděli, protože on se musel zabývat důležitými
obchodními záležitostmi ve Stromovině a ona vyrazila se svou
Tyrellskou rodinou, nezřídka se o to snaží. Možná by nakonec
opravdu měla raději mluvit o oblečení. Doprovázelo by to méně
červenání.
Jaenna jí na to vše jen přikyvovala a občas zabručela „ahm“,
„opravdu?“ nebo „oh, neříkejte,“ jinak ji příliš
neposlouchala, a tak si nejprve ani neuvědomila, že se zeptala, zda
už i ona sama má nějaké nápadníky, když ji usadila do
prázdného křesílka mezi dalšími dvěma dívkami v podobných
šatech, jen v jednom případě celých modrých a v druhém s
lístky vyšitými po celé délce a hedvábným šálem přes
ramena. Že zřejmě čekají na její reakci jí došlo teprve, když
se na ni všechny tři zadívaly a nastalo ticho.
„Ehm... pardon?“
„Mino, ty a ta tvá posedlost cizím manželským ložem,“
strčila do své sestřenice dívka v modrém.
„Jen mě to zajímalo, je přece princezna z Dorne a rodina
budoucích králů. A podívej se ty nádherné lokny, určitě jí
padá k nohám spousta mužů. Kéž by tak mně padali k nohám.
Bylo by zábavné vidět Paxtera žárlit.“
Všechny tři se zasmály, jako by nikdy neslyšely lepší vtip, a
Jaenna zdvořile zvedla koutky.
„To ne, můj otec není princ Dorne, takže to není tak-“
„Ale není právě to dokonalé? Budoucí princezna Dorne si nemůže
vzít dědice důležitého panství, to by způsobilo komplikace, a
je ještě příliš malá, ale neteř prince Dorne a neteř budoucí
královny? Svobodní lordi musí mít vlčí mlhu, pokud neprosí o
vaši ruku.“
„Když myslíte...“ pokrčila rameny. Na jednu stranu se
ušklíbla. Existuje jeden lord, který neprosí o její ruku a má
„vlčí mlhu“. Robert poblázněný do vlčích Starků. Ale
samozřejmě, že byli mnozí jiní zájemci, jenže ona s nimi
neskákala tak ochotně před septona jako ostatní jižanské dámy,
stejně jako její otec nechňapal hladově po každém, kdo projevil
zájem a cinkal zlatem, a tahle debata tak vůbec nebyla pro ni.
Zvláště, když druhá z Mininých sestřenic, ta která se doteď
neprojevovala a cudně schovávala své úsměvy za šál, začala
básnit o seru Fossowayovi, rytíři, který by ji prý určitě
korunoval královnou lásky a krásy, kdyby byl býval vyhrál
poslední turnaj ve Starém městě. Jenže se nechal vyhodit hned
při druhém klání ze sedla, což ale vůbec nebyla jeho chyba,
protože jeho oponent bezostyšně podváděl. Alespoň podle ní. Už
jen zbývalo, aby vytáhly vyšívání.
Napadlo ji, co by říkaly, kdyby ona sama vytáhla luk a začala
také mluvit o rytířích, ovšem těch, s nimiž jezdí lovit. Nebo
o tom, jak ji otec vzal na lov zmijí, kterým společně odebírali
jed. A jestli se takhle baví i doma, protože jí připadalo, jako
by tohle město bylo přímo prolezlé nějakým morem, způsobujícím,
že nakažený začne hned básnit o svatbách. Však už i ona měla
s Oberynem rozhovor o nápadnících. Opět proto přestala
poslouchat a zbystřila teprve, když zaslechla Willasovo jméno.
To si uvědomila, že skončila óda na sera Červených jablek a
bláta kolbišť a Mina začala vyprávět, jak její synovec, muž
téměř stejně starý jako ona, vycvičil sokola darovaného
Slunečním oštěpem tak skvěle, že se rozhodl pořídit další a
založit si chov. Dokonce prý jí a Paxterovi jednoho daroval jako
svatební dar. A jak je tedy chytrý a kavalírský, i když nemůže
být rytířem.
„Ano, je to obrovská škoda, že nemůže být rytířem. Přitom
by byl vzorem všem... doufám, že tvůj bratr pochopí, že vzhled
není všechno, a najde mu dobrou manželku. Willas by byl zdaleka
ten nejlepší, koho by mohla lecjaká lady dostat. A přitom nemá
jedinou nabídku, no chápete to, princezno?“ ozvala se opět modrá
lady.
Konečně jí to došlo v celém rozsahu. Nechtěly se s ní jen
spřátelit. Pochybovala, že to vymyslely ony, spíš jim někdo z
Tyrellů poručil, aby se o to pokusily, ale tak jako tak, dokázala
to snadno prokouknout i přes svůj nezájem o politiku a
pletichaření. Zkoušely ji přimět zajímat se o Willase a
případně navodit myšlenky k námluvám. Vychválit ho do sedmi
nebes a přiblížit se královské rodině o další krůček.
Jistě, proč jinak by ji dámy z Roviny pozvaly na čaj? I když by
ji zajímalo, kdo to vlastně vymyslel. Silně totiž pochybovala, že
by lord Mace souhlasil. Každý věděl, že pravým „lordem“ za
ním je lady Olenna a ta nenáviděla Oberyna. Alespoň to jí řekl.
Pochybovala, že by zatoužila po zmiji v její drahé Vysoké
zahradě. Možná kdyby byla Doranovou dcerou, ale jedovaté hádě?
Nakonec tedy opravdu nebylo tak těžké nechat se rozptýlit,
protože takové zjištění ji zaskočilo a nepřineslo zrovna ten
nejlepší pocit. Možná by se proto přímo zeptala, kdo by ji
chtěl nechat zaplést se s Willasem, ale naštěstí ji napadl jiný
způsob.
„Nemohu soudit jeho vyhlídky na nevěstu, ale slyšela jsem, že
je dobrý mladý muž. Působí tak, někdy píše mému otci. I když
mám takový pocit, že lordu Tyrellovi se to příliš nezamlouvá.
Jak je známo, Rovina a Dorne nejsou přátelé a myslím, že vaše
rodina zvlášť nemá tu mou v lásce.“
Především Willasovi rodiče jejího otce.
K jejímu překvapení ale Mina mávla rukou.
„Pravda, matka začne hartusit pokaždé, když někdo řekne jméno
Martell, prosím o prominutí princezno, ale už je taková. Ovšem
můj bratr Mace to tak černě nevidí. Tvrdí, že ten incident byl
Willasova vina, že se dostatečně nepřipravil a nedával pozor a
my asi nikdy nezjistíme, jak to bylo doopravdy. Mohu vás ale
ujistit, že vůči vám žádnou zášť nechová.“
Jaenna se ušklíbla. Pokusila se, aby to vypadalo jako úsměv, ale
nejspíš se jí to moc nepovedlo. Že nikdy nezjistí, jak to bylo?
Ovšem, protože lord Mace poslal svého syna na kolbiště proti
jednomu z nejzkušenějších oponentů sotva odrostlého dřevěnému
meči. Jak mohl očekávat, že zvládne ukočírovat koně během
pádu? Nebo snad jak mohl očekávat, že k pádu nedojde? Sám to
potvrdil, jenže jeho otec by to nikdy nepřiznal a lady Olenna k
nenávisti vůči Dornům nepotřebovala ani to. Teď se ale zdálo,
že ji její tloustnoucí syn obešel a rozhodl se vyšplhat o
dalších několik příček blíž k železnému trůnu. Nebylo to
sice znát, ale vytrvale se o to snažil, alespoň to slýchala od
strýce Dorana. A protože na nabídku ruky jeho prostředního syna
maličké Rhaenys bylo ještě příliš brzo, když se oba dva sotva
batolili, a dceru pro Viseryse neměl, potřeboval se poohlédnout po
jiné dívce dostatečně blízké králům. Alespoň pro zatím. A
jak poznamenala modrá lady, nápadnice se pro Willase stejně
nepřetrhly. V co lepšího mohl doufat? V lady Frey?
Jenže ona si nemyslela, že teď chce uvažovat nad pečlivě
skrytou nabídkou. Alespoň prozatím. Znala Willasovy kvality,
alespoň její otec o něm nikdy nemluvil špatně a pokud její otec
o někom nemluvil špatně, musel to být alespoň jeden ze Sedmi
sestoupený z nebes, jenže když si ho zkusila představit, muže s
typickými tyrellovskými rysy, objevil se na jeho místě někdo
jiný. Stříbrný princ.
Přemýšlela proto rychle, jak se z konverzace co nejlépe
vyvléknout, ale nemusela dlouho. Všechny tři dívky totiž
najednou odložily šálky a postavily se a Mina s krátkým
zamračením okamžitě nahrazeným úsměvem zamumlala: „Princi...“
V Jaenně hrklo. Lekla se, že za ní stojí Rhaegar a nedokázala
odhadnout, jak bude reagovat, až se otočí. Jenže místo něj se
vedle ní vynořil dlouhý oranžový kabátec přepásaný koženým
opaskem s rhoynským sluncem jejího otce.
„Dámy... doufám, že vás neruším. Jaenno,“
„Otče, jistě, že ne, děje se něco?“ postavila se i ona,
vděčná za jakékoli rozptýlení. I když znamenalo, že nejspíš
nastal čas k rozmluvě o jejím včerejším krvavém dobrodružství.
„Ne, žádný strach. Ale doufal jsem, že si také budeme moci
promluvit. Čeká nás královská večeře a rád bych s tebou
probral několik věcí. Pokud nás dámy omluví.“
„Samozřejmě, princi,“ přitakalo výmluvnější děvče, i
když mu vlastně nezbývalo nic jiného. „Rády jsme vás poznaly,
princezno. Doufám, že se k nám před hostinou ještě někdy
stihnete připojit.“
„I já, ráda si poslechnu další... zajímavé historky o vašem
drahém Willasovi,“ pokusila se alespoň teď trochu jim
zalichotit, s radostí se připojila po bok otce a odkráčela s ním
pryč od altánku.
„Našla sis přítelkyně?“ optal se pobaveně. A ještě
pobavenější byl, když spatřil její otrávený výraz.
„Pff. Přítelkyně, které by mě pro samou lásku chtěly provdat
za Willase Tyrella a poté utéct co nejdál. Ještě chvíli a
musela bych jim do čaje přimíchat sladkospánek. A ani bych se
nesnažila počítat kapky.“
„Ty tu nějaký máš?“
„Poradila bych si.“
Oberyn se usmál, ale všimla si, že teď už jeho úsměv nedosáhl
očí a že se tvářil docela temně. Ošila se.
„Ty... chceš vědět, co se stalo, že?“
„Nemůžu se dočkat, až si to poslechnu.“
„Hmm... a... co přesně?“ rozhodla se nejdřív pokusit zjistit,
co sám ví nebo tuší.
„Prohlédl jsem si tu dýku. Nebyla tvoje. Vypadá příliš
obyčejně než jakákoli zbraň, kterou by sis vzala ze zbrojnice ve
Slunečním oštěpu. Nebo z těch, které jsem ti kdy dal.“
„Oh...“ takže věděl všechno, protože to opravdu byl on, kdo
našel její zkrvavený plášť a zkrvavenou dýku.
„To máš pravdu, nebyla. Zapomněla jsem na ni a pak jsem
zapomněla i na vejce a usnula s ním. Děkuji, žes ho schoval, než
na něj mohly přijít komorné.“
„Dělám co je třeba. Ale víc by mě zajímalo, kde se tam vzala
ta krev.“
„Ty ses na to nezeptal strážných?“ zkoušela dál hrát o čas,
ale věděla, že tak jako tak jí ho moc nezbývá. Oberyn byl
nebezpečný, nedělala si žádné iluze, a nesnášel, když mu
někdo lhal. Včetně jí.
„Nepotkal jsem žádného panoše se zlomeným nosem, neslyšel
jsem nikoho mluvit o tvé rvačce s panoši a vlastně vůbec nevím
o tom, že by ses s jakýmkoli panošem vůbec setkala. A pochybuji,
že to byla krev Jaimeho Lannistera, zvlášť, když toho jsi
zesměšnila lukem.“
„Není to krev Jaimeho Lannistera. Je majitele té dýky,“
přikývla nakonec s povzdechem, a když viděla, jak ji pohledem
vybízí k pokračování, dodala: „Z jeho zápěstí.“
„A mám pocit, že to nebyl drzý panoš, jenž zpochybňoval tvé
schopnosti.“
„Ne, nějaký voják, byl... dotkl se mě... zkoušel se mě
dotknout... odtáhnout mě.. bodla jsem ho a nechtěla jsem, abys to
věděl.“
Oberynovy oči ztvrdly ještě víc.
„Proč? Vadilo by ti snad, že bych ho zabil?“ zeptal se a jí
ani nepřišlo divné, že to řekl. Vůbec nepochybovala, že by to
udělal, a vlastně to byla reakce, jakou očekávala.
„Ne, nezáleží mi na jeho životě, je to nechutné prase. Ale já
se s ním vypořádala sama, zvládla jsem to a nechtěla jsem, ať
zasahuješ ty a tváříš se, že se o sebe nedokážu postarat!“
„Vím, že se o sebe umíš postarat. Měla bys. A když si tohle
dovolil, vyvázl lacino. Kdybys mi řekla, který to byl, zabil bych
ho a jsem rád, žes mu dala vědět, že zmije má zuby. Nikdy bych
neřekl, že se o sebe nedokážeš postarat. Jenže o tebe mám
stejně starost, musíš být opatrnější. Vypořádala ses s nim,
ano. Ale pak jsi nechala všechny zakrvácené věci ležet na zemi a
každého, kdo k tobě vstoupí, vidět poklad.“
Jaenna přikývla, ale mlčela. Neměla, co víc říct. Nemohla víc
říct. Pokračovat o Varysovi? Nebo snad dnešním ránem s
Rhaegarem? Byla by zase malou holkou, kterou plísní za nějakou
naivní hloupost. Jenže tohle nebyla naivní hloupost. Nebo byla?
Když Rhaegar udělal... to, co udělal?
„Omlouvám se, otče.“
„Alespoň jsi doopravdy zvládla útočníka. Doufám, že o tu
ruku přišel.“
Jaenna se zlomyslně usmála. „Možná vykrvácel.“
Když se Oberyn zasmál, ulevilo se jí, protože pochopila, že s
káráním je konec. Ještě chvíli spolu pak mluvili o Willasovi a
tom, kdo mohl mít tak podivný nápad zkusit ji nalákat na sňatek
s ním, Oberyn pak prohlásil, že zkoušet to mohou, že s Willasem
jsou přátelé, a že mu dal nejlepšího sokola, ale že to
rozhodně neznamená, že mu dá i svou dceru, a slíbil jí vyjížďku
do města. Na to se podívala na svou sukni, usoudila, že bude
stačit, když si místo spodničky navlékne kalhoty, souhlasila a
rozběhla se zpátky do svých komnat, aby se po dlouhé době
připravila na setkání se svým písečným ořem ustájeným v
královských stájích a nepochybně umírajícím nudou.
Vyběhla proto zpátky nahoru po schodech a otevřela dveře. Ale ke
svému úleku zjistila, že tam opět není sama. A k vzteku, že
strážní patrně porušili příkaz nepouštět vůbec nikoho.
„Co tady děláš?!“
Žádné komentáře:
Okomentovat