A dnešní večer byl přímo ve znamení předtuch a překvapení. Mac měl být extra dlouho v práci kvůli papírování posledních případů a pohovoru se šéfem. O tom jsem doma slýchala často a jako budoucí psycholog si vyvozovala vlastní závěry. Ale neřešila jsem je. Neměl být doma, což bylo důležitější. Vždycky se nějaký program najde.
Slyšela jsem sílit vyzváněcí melodii svého mobilu. Rychle jsem ho vyndala z kapsy kalhot a netrpělivě a podrážděně hovor přijala.
"Taylorová!"
"Ann, mám pro tebe úžasnou novinku," poznala jsem po spokojeném, veselém hlase Patt.
"Hm, tak povídej."
"Budu se vdávat!"
"Ah, gratuluju, to ti moc přeju. Vám oběma."
"Díky. No … můžeme se sejít? Ráda bych s tebou něco probrala."
A sakra, jindy bych okamžitě vyrazila, ale teď vážně ne.
"Promiň, mám … za chvíli přednášku."
"Teď?"
"Jo. Znáš to, jeden den budu poslouchat ty kecy až do večera a ten další mám volno. Navíc musím dohnat nemocnici."
"No škoda," znělo trochu zklamaně. "Tak zítra."
"Jo, určitě. Měj se," rázně jsem zavěsila a pustila mobil zpátky na zem.
"Tak přednášku, jo?" ozvala se postava, která ležela vedle mě. Otočila jsem se na něj a souhlasně, avšak se smíchem, zamručela.
Přetočil se a za chvilku byl nade mnou. "Kdo to byl?"
"Patty. Budou mít s Flackem svatbu."
"Aha. Hmm … připravená na přednášku, studentko Taylorová?" usmál se s nedočkavými plamínky v očích a jeho kolegové ho v tu chvíli vůbec nezajímali.
"Můžeme začít, profesore Delko," smála jsem se, dokud jsem mohla. Za chvíli mi nedovolil ani myslet, ani mluvit, ani vnímat nic kolem.
Chyba.
Práskly dveře od předsíně, ale ani jeden z nás je neslyšel. Ozýval se tlumený smích, který jsme oba opět ignorovali. Bylo nám jedno, co se děje, dokud se neotevřely další dveře a to dveře ložnice.
V nich stála Stella a docela silně zaskočený otec s rozepnutou košilí.
Těžko odhadnout, kdo se cítil víc trapně. I když mně se chtělo hrozně začít smát. Byla to má chyba, to ani, moje postel totiž byla zkrátka moc malá. Ale stejně jsem se sotva udržela.
Oba okamžitě vycouvali z místnosti a my se chtěli odebrat k rychlému odchodu. Jenže dveře předsíně práskly znovu a v bytě zůstalo akorát prázdné ticho.
Nevydržela jsem to a začala se naplno smát. "Tak teď už ten vztah neutají."
"To ne. Ale nadšeně nevypadali."
"A ty se jim divíš? Takhle neočekávaně …" nechtěl mě nechat domluvit. Očividně ani jednomu z nás nevadilo chvilkové nepříjemné rozptýlení, "překazit něčí …" další polibky, "plány …"
"My si je ale rozhodně … překazit … nenecháme."
Stella s Macem je měli ovšem překažené o to víc. Hlavně Mac. Dnes dopoledne se dověděl něco, o čem Eric neměl ještě ani tušení. Doufal, že mu bude moct všechno říct v klidu a bez emocí, jenže teď si uvědomil, že to nepůjde. Nemohl za nic, ale věděl, že ho budeme obviňovat. Věděl, že ho budu nenávidět. Věděl, že nám ublíží. Jenže jeho rozhodnutí v porovnání s těmi, co obdržel, měla pramalou autoritu. Chtěl se chovat jakoby nic a zítra vše v klidu vyřešit. Nešlo to.
"Jednou to přijít muselo, Macu," Stella na něj mluvila asi už dobrých deset minut, ale patrně by nedokázal zopakovat nic z toho, co řekla. Nevnímal ji.
"Co?"
"Jednou se to muselo stát. A lepší teď, než až … bude třeba pozdě."
"Jak myslíš pozdě?"
"To je jedno. Hlavně mu to řekni co nejdřív, ano? Stejně nemůžeš udělat nic proti."
"Já vím. A on to pochopí. Ale jako to vysvětlím jí …"
"Jestli chceš, tak s ní promluvím."
"Ne, radši ne. Nezaplétej se do všech problémů ještě ty. Jsem rád, že jenom kvůli tobě to vypadá, že jich mám čím dál míň. Jsem s tebou šťastnější."
"Já s tebou taky, ale ráda bych ti pomohla. Ann je celá po tobě, až jí řekneš, že Delko odchází, nedivila bych se, kdyby se sbalila a odešla od tebe."
"Tím chceš říct, že já bych to udělal?"
"Nevím, ale znám tě docela dlouho."
"Tak to je teda povzbudivý."
Zbytek večera téměř mlčky proseděl ve Stellině bytě. Nechtěl mluvit a hlavně nechtěl myslet na zítřek. Nenechal se ani uklidnit. Vždyť co čekal? Kdybychom tam nebyli, skončilo by všechno jinak? Neměl by žádné výčitky a nezlobil by se na sebe? Později určitě. A jak řekla Stella, jednou to přijít muselo.
Druhý den jsem se probudila hrozně dlouho. Eric už byl pryč. Nechal mi jen vzkaz, že po směně se sejdeme v kavárně. A hned potom jsem měla jít za Patty. Naštěstí tu už nebo ještě nebyl ani táta, takže jsem se mohla v klidu obléknout, nasnídat a konečně vyrazit na přednášku. Moc jsem toho ale nepochytila, protože ač jsem včera Patt odbyla, dnes jsem se začala těšit, co se mnou chce ohledně svojí svatby probrat.
Nevšímavě jsem proplula zbytkem dne a vnímat jsem začala až když jsem si sedala ke stolku v kavárně. Eric zatím nikde nebyl, ale to se dalo čekat. Ještě měl pár minut.
Vždycky, když se otevřely dveře, jsem se otočila a čekala, že v nich uvidím Erica. Ten ale nešel.
Nešel ani po pěti minutách, po deseti, ani po patnácti. Čekání mě přestávalo bavit.
Po dvaceti minutách, kdy jsem znuděně seděla u druhého koktejlu, si konečně přisedl.
"Promiň, musel jsem řešit něco důležitýho."
"Důležitýho? Co se stalo? Případ?"
"Ne, o případ nejde."
"Tak o co? Problémy v práci?"
"Dá se to tak říct."
Chtěla jsem říct, ať už konečně mluví, ale předběhl mě číšník.
"Dáte si něco?"
Eric chvilku přemýšlel. "Rum. Neředěný."
"Rum? Ericu tak co se děje?" tohle mě začínalo děsit, ale on stále nepromluvil. Počkal, až mu donesou pití, na ex ho vypil a pak až se nadechl k odpovědi.
"Přeložili mě."
"Co? A kam? Přeložili tě na vraždy, nebo na druhou směnu, nebo … nebo kam?" jeho výraz ale nevypadal na to, že by přecházel na jinou směnu nebo oddělení.
Zavrtěl hlavou.
"Byl jsem tu dočasně, ale všechno už vypadalo, že tu zůstanu. Teď definitivně dořešili všechno v Miami a přeložili mě do LA."
"Kalifornie? To je ale strašně daleko … proč až tam?"
"Můžu jít ještě do Chicaga. Dobrý ne? Já sakra nevím, proč tam, ale moc proti tomu asi neudělám."
"Kdy máš odejít?"
"Co nejdřív. Do konce tohohle týdne. Bohužel."
"Je PÁTEK!" všichni z okolních stolků se po mě otočili.
"Já vím! Danny mně je to líto. Nechci nikam jít, ale musím, jinak budu bez práce a víš dobře, že si moc vyskakovat nemůžu."
"Copak tě táta nemůže zaměstnat natrvalo?"
"Asi zřejmě nemůže."
"To ale znamená … konec …?"
Smutně se na mě podíval. "Kdyby to mělo jiné řešení …"
"Jenže nemá," postavila jsem se, dala na stůl peníze za koktejly a chtěla odejít.
"Počkej, mně to mrzí, ale …"
"Ale nejde nic dělat. Chápu!" otočila jsem se a bez jediného pohledu zpátky odešla.
S Patty jsem se měla sejít za dvě hodiny. Nechtěla jsem chodit dřív, takže jsem dvě hodiny chodila bezcílně po městě. Začal foukat vítr a na tvářích mi zůstaly slané cestičky po slzách. Najednou z ničeho nic ho přeloží! Nebo to věděl už dlouho a neřekl mi to? Nebo to táta neřekl ani jemu? Sakra já je nenávidím! Proč zrovna teď! Všechno bylo tak dokonalé! Všechno se vracelo k normálu a všichni byli spokojení!
Snažila jsem se uklidnit ale jednolitá monotónní šeď studeného odpoledne sloužila spíš opačnému účelu.
Patty čekala na terase jedné restaurace. Hned, jak jsem ji zahlédla, zamířila jsem rovnou k ní. Sotva jsme se pozdravily a byla u nás obsluha, ale já ji jen odbyla.
"Vypadáš … hrozně."
"Já vím. Ale to je jedno, chtělas mluvit o svatbě?"
"No já bych neřekla, že je to jedno."
"Ale je. Tak co potřebuješ?"
"No dobře. Svatba bude v neděli. Jo je to brzo, ale my to už plánujeme dlouho. Všechno máme naplánováno, jen nemám svědky."
"Aha, takys to mohla říct dřív."
"Já vím, chtěli jsme, aby to bylo překvapení. Viď, že bys mi šla za svědka a za družičku."
"To víš, že půjdu. Už se těším. Ale … nemám šaty, nevím, kde to bude …"
"To zařídíme. Šaty už jsem vyhlížela … já je samozřejmě mám a myslím, že jsem našla jedny, co by se ti líbily. Zajdeme je o víkendu vyzkoušet."
"Dobře," přikyvovala jsem. "A kdo jde Donovi? Ať vím, s kým půjdu."
"No mysleli jsme, že Eric by mohl."
"Tak ten by teda nemohl," řekla jsem možná až moc tvrdě.
"Aha, tak tady je problém. Co jste si udělali?"
"My si nic neudělali! Přeložili ho."
"Kam?"
"Do LA. Takže je mezi námi konec. Byl tady prý jen dočasně a v Miami se konečně rozhodli, jako by byl nějaký zboží ho přešoupnout z přestupový stanice New York do cílový v Kalifornii," mluvila jsem naštvaně.
"To mě mrzí. Vážně moc. Jestli nechceš, tak nemusíš na tu svatbu chodit … asi ti teď není moc dobře …"
"Ne, chci na ni jít. To zvládnu," jenže teď jsem nezvládala. Chtělo se mi znovu brečet.
"Dobře. Zítra se podíváme po těch šatech, ano? A...nechceš něco k pití? Něco tvrdšího třeba?"
"Nechci se opít, tim si nepomůžu. Promiň, Patt. Zítra mi dej vědět, kdy budeš moct, jo? Já musím jít," zvedla jsem se a skoro utekla.
Domů to nebylo daleko, ale i tak jsem si vzala taxíka. Neobtěžovala jsem se ani hledat klíče bytu a několikrát zazvonila. Nepřemýšlela jsem, jestli je někdo doma nebo ne.
Ale byl, protože za chvíli se dveře otevřely.
"Danny co se ti stalo?"
"Ty se ptáš?" mluvila jsem už plačtivě.
"Takže ti to řekl," zkonstatoval s pohledem upřeným na mě.
"A tys to věděl! Tys to věděl a nic jsi mi neřekl!"
"Dověděl jsem se to včera. Snažil jsem se něco udělat, ale zbytečně."
"NELŽI! Vždycky jsi byl proti nám a tohle se ti určitě strašně hodilo! Mohls mi alespoň něco říct! Místo toho jsi nás nechal jen tak být, mohla jsem být připravená!"
"Nekřič na mě!"
"Budu! Budu protože tohle jsi udělal naschvál! A víš co já? Víš co udělám já? Já půjdu k policii!"
"Danny studuješ psychologii. A vážně jsem vám rozchod nepřál!"
"No a co! Budu vyjednavač abys věděl! Plánuju to už od začátku!"
"Vyjednavač? To je ale dost nebezpečný."
"Co je tobě do toho!" nekřičela jsem, ale brečela.
"Jestli to děláš jen abys mě naštvala …"
"Tati vždyť tys Erica nenáviděl za to, že chodí se mnou! A po včerejšku …!" nedokázal ničím zlomit mé přesvědčení, že Delka přesunul jen kvůli našemu vztahu. Všechny ty řeči, že ho začal respektovat.. už jsem mu nevěřila ani slovo.
"Nenávidím tě!" práskla jsem dveřmi mého pokoje, složila se na postel a naplno propukla v pláč.
"DANIELLE!" ignorovala jsem tlukot na dveře. Nebyly zamčené. "Kdybych vás chtěl rozdělit, udělám to už dávno! Jeho kariéra ale nebyla v mých rukou, pochop to! Tohle jsou rozkazy z Miami a mnohem vyšších míst!"
Ticho. Neodpovídala jsem. Věděla jsem, že má pravdu, ale nechtěla uvěřit.
Vešel.
"Danielle mrzí mě to. Myslíš, že bych ti bránil ve štěstí? Já tě mám rád a ať jsem proti němu byl jakkoli zaujatý, bylas s ním šťastná a to mi stačilo. Tohle bych neudělal," sedl si na postel vedle mě.
"Tati … promiň …" zvedla jsem se.
"To je dobrý. Já tě chápu," přesto, že jsem na něj vyjela jako ještě nikdy, mě objal. "Přejde to, uvidíš."
Povzdech. Kroutila jsem hlavou a promáčela mu slzami košili na rameni.
"Vzpomínáš si na tu mluvicí panenku, když ti bylo šest?"
Chvilku jsem přemýšlela.
"Ano," usmála jsem se, "ztratila jsem ji v parku."
"A strašně jsi kvůli ní brečela. Pořád jsi ji chtěla zpátky, ale když jsi ji šla hledat, nebyla tam."
"A tys mi koupil novou," moc jsem v rozrušení nechápala, kam tím míří.
"Tys potom řekla, že to není ono. I když byla úplně stejná. A asi za dva týdny už ses o ní ani nezmínila."
"Proč mi to teď říkáš?"
"Protože tohle taky přejde. Určitě si zase někoho najdeš … a i když to nikdy nebude stejné, přebolí to a ty zapomeneš."
Dlouhé ticho.
"Tati pamatuješ si na den, kdy odešla máma?"
"Ano. Dokonale si pamatuju. Bylo mi hrozně. A snažil jsem ti to nějak vysvětlit a vím, že mi to nešlo."
"Nechtěla jsem nic pochopit nebo spíš ničemu věřit."
"Hrozně dlouho jsi věřila, že se vrátí. A nechtěla jsi žádnou chůvu."
"Sabotovala jsem tvoje přítelkyně," smutně jsem se zasmála.
"Jo. Nechtěla jsi na jejím místě nikoho jiného. Každý večer ses podívala z okna a řekla, že zítra už určitě přijde."
"Nikdy nepřišla. A taky jsem … na to zapomněla."
"V tom je kouzlo času."
"Víš, že se budou Don a Patty brát?" změnila jsem téma. Po tomhle rozhovoru mi došlo, že má pravdu. Jednou zapomenu. A jednou budu zase šťastná. Jinak a s někým jiným.
"Nevím. Kdo to říkal?"
"Patt. Prý to doteď tajili. Jdu za svědka. Určitě tě taky oficiálně pozvou, ale kdyby náhodou ne, že půjdeš se mnou?"
"Určitě. To si nenechám ujít."
"Díky."
"Tak vidíš, už se zase usmíváš," řekl povzbudivě a utřel mi poslední slzu z tváře. "To je dobře. Stačí přijít na jiné myšlenky."
"Ach jo … jsem ráda, že tě mám," ještě jednou jsem ho objala. Usmál se, potom se zvedl a vrátil se - nepochybně- k práci. Já brzy usnula. Takové citové vypětí doprovázené potoky slz je kolikrát horší, než fyzická námaha.
Žádné komentáře:
Okomentovat