„Já nevím, člověče, seš si tím jistej? Tyhle věci jsou nějak na furt, víš? A proč dva pruhy?“
„Prostě se mi to líbí,“ odvětil Scott.
„Jo jo, nezapomeňte mu je vykreslit přesně podle toho perfektního návrhu,“ připojila se Cass. Scott po ní střelil vražedným pohledem.
„Ale nemělo by tvoje první tetování mít význam nebo tak? Tetování něco znamená.“
Scott zakroutil hlavou, zatímco tatér připravoval jeho paži a své nástroje, a skočil jim do diskuze. „Má pravdu, tetování je tisíciletá tradice. Z tahitského výrazu tatua, zanechat stopu. Připravený?“
Scott kývl. Stiles se ošil. Cassie si toho v první chvíli nevšimla, přemýšlela, jestli by některé knihy v čarodějnickém domě nemohly být třeba v tahitštině, protože v nich viděla různé znaky, které mohly vypadat i jako tetování. A teta pořád říkala pradědovi el diablo, to je španělsky, z jihu. Z toho ji vytrhlo, až když Stilesovi uteklo kníknutí o jeho sklonech k přecitlivělosti. Natáhla k němu ruku, aby ho chytila a odtáhla ven. Akorát místo toho se popadla za vlastní paži, prudce vydechla, stiskla zuby a snažila se nevykřiknout překvapením. Scott se na lehátku téměř nehnul, zatímco ona cítila, jako by ji bodali do kůže! Skousla si ret. Tohle nebylo normální, ani trošku to nebylo normální! Naštěstí si nikdo nevšiml, jak se najednou výrazně pobledlá opřela o stěnu, protože Stiles sebou se slovy „...krev?“ rovnou švihnul na podlahu.
Až když bylo po všem, na Scottově paži zářil nový obvaz oni se vrátili do jeepu, kopla Cass frustrovaně do Scottovy sedačky.
„Ty blboune! Vždyť mě to bolelo!“
Scott se na ni otočil. „Jak za to asi můžu já? Umím bolest odebírat, ne ji přeposílat, nejsem Fed-Ex!“
„Ale bolelo to, jak kdyby tetoval mě! A… au! To... pálí?“ chytila se znovu za paži. Tentokrát i Scott.
„Bodali ho právě asi tisíckrát jehlou do kůže, jasně, že to pálí. A mimochodem, připadá to jenom mně, nebo je to vaše ujetý spojení čím dál silnější? Protože jestli jo, dostáváme se do mírně nepříjemný situace, kdy… co to kecám, do zatraceně ujetý situace, jestli i ty cítíš to, co ona,“ ozval se i Stiles. Měl na mysli zejména všechna odpoledne v knihovně čarodějnického domu a všechny stavy, jaké by Scott v žádném případě skrz Cassie cítit neměl, protože je Stiles nehodlal sdílet se svou přítelkyní i kamarádem najednou.
„Teď cítím jenom, že to pálí. A nemyslím si, že by to mělo pálit takhle, sakra takhle to rozhodně nemá bolet. Musím si to sundat!“
Přes Stilesovy protesty si Scott rozvázal obvaz kolem paže. Cassie souhlasila, tohle nebylo v pořádku. Sama žádné tetování neměla, i tak to pálení nepůsobilo normálně.
„Ne, ne, to ne! Zahojilo se to…“ všichni tři se dívali na Scottovu už zase čistou a prázdnou paži. Vlkodlačí regenerace se uměla postarat i o inkoust. To jim nedošlo.
„Díky bohu. Vůbec se mi nelíbilo,“ Stiles se zabořil do sedadla a nastartoval.
„A opovaž se zkoušet to znova,“ Cass ještě jednou kopla do Scottova opěradla.
„Buď na to auto milá!“ zaprotestoval Stiles. Jeho starý jeep dosluhoval prakticky od chvíle, kdy s ním začal jezdit, a stačilo málo, aby ho úplně vyřadili. Cassie se naklonila až mezi přední sedačky a dala Stilesovi pusu na tvář.
„Promiň.“
Scott protočil oči.
„To tetování stejně chci.“
Následovalo další drbnutí.
Zamířili přímo domů, tedy Stiles měl vysadit Scotta u McCallových, zatímco Cassie plánovala strávit poslední noc prázdnin u Stilinských. Ne… tak. Přespat, jako obvykle. Nikdy se ještě doopravdy nedostali k noci, jakou si představovali šerif Stilinski a její matka. Nevěřili jim, že tam Cassie jen přespává, alespoň tak soudila podle šerifových občasných ranních pohledů a podle jeho špatně maskované snahy si se Stilesem „dospěle promluvit“. Ani oni dva o tom nikdy nemluvili. Byla takhle spokojená.
Scott o něco méně, když se s Allison po divokých událostech ve skladišti s Jacksonem, Gerardem Argentem a vlkodlaky, rozešel. Allison potřebovala čas se vším se vyrovnat a podle názoru Cassie Scott taky potřeboval čas urovnat si, že se zatraceně pokoušela stát lovkyní vlkodlaků. On to ovšem prezentoval, jako že se rozhodli k přestávce, vůbec se nekontaktovat během prázdnin, a že vlastně ani neví, jestli se Allison do Beacon Hills vrátí.
Tedy tak to bylo až do zastávky na červenou. Scott nepřestal snaživě moudrým tónem popisovat, jak se k jeho vztahu s Allison staví rozumně a jak by se nedivil, kdyby se nevrátila, ovšem Cassie frustrovaně padla do opěradla a Stiles nepokrytě zíral na auto vedle nich. Za volantem seděla jejich spolužačka Lydia Martin a vedle ní Allison. Samozřejmě si jich všimly i ony.
Scott se zatvářil naprosto zděšeně. Všechny jeho moudrosti a vyspělý rozum odsálo vzduchoprázdno.
„Můžeme jet, Stilesi, prosím?“
„Je červená,“ ozvala se Cass.
„Myslím, že bychom si s nimi měli promluvit, něco říct, alespoň pozdravit,“ přidal se Stiles.
„Ne. Ne, ne, ne, Stilesi, kámo, ne,“ prosil Scott zoufale.
Cass byla v pokušení stáhnout okénko, aby se Scottovi pomstila za tetování. Mohl prohlašovat, co chtěl, dokud Allison neviděl naživo. To bylo všechno jančení zpátky. Ale nakonec jen pobídla Stilese, aby se rozjel, jakmile naskočila zelená. Což moc nepomohlo, protože se rozjeli přímo za děvčaty a Scott si připlácl ruce na oči.
„Jsme přímo za nimi…“
„Ty toho naděláš, copak vidíš nějaké odbočky?“
„Jen nechci, aby to vypadalo, že je sledujeme.“
„A co asi chceš, ať uděláme?“ Cass kroutila hlavou.
„Nevím, něco!“
Nakonec nebylo potřeba udělat nic. Lydia zastavila své auto několik metrů před nimi a Stiles jeep rovněž zabrzdil.
„Co se děje? Allison má taky záchvat jako Scott?“ naklonila se Cassie dopředu.
„Nemám žádnej záchvat,“ protestoval Scott. Stiles se jen mračil.
„Možná bychom za nimi měli jít, třeba mají něco s autem?“
„Vždyť se Scott složí.“
„Ale jsme takhle trapní!“
Cassie mu na to chtěla znovu něco odseknout. Nestačila. Všichni sebou prudce trhli. Úplně odnikud se vynořil obrovský jelen a skočil přímo na čelní sklo Lydiina auta.
„Panebože!“ vyjekli Stiles a Cassie najednou a Scott hned vyskočil z jeepu. Rozběhl se k autu před nimi. Rozumy o logické přestávce i pubertální děs z trapného znovushledání s Allison ty tam. Cass také otevřela dveře, ale Stiles na ni mávl, zatímco sám vystoupil.
„Ty tu zůstaň, může to být nebezpečný!“
Cassie nehodlala poslechnout. Nikdy nezažila opravdovou dopravní nehodu, natož srážku se zvířetem. Ještě rozdýchávala úlek, ale rozběhla se za nimi.
„Vyběhl odnikud, vběhlo to přímo na nás.“ sdělovala právě Allison s očima upřenýma na jelena. Ona i Lydia se vysoukaly z auta. Nejspíš nezraněné, jen pořádně vylekané. Když Cassie obešla auto, uviděla, že jelen prorazil sklo, jeho hlava i s parohy vězela v interiéru a nehýbal se. Muselo ho to zabít.
„Jsi v pořádku?“
Allison přikývla.
„No já nejsem. Naprosto vyšiluju! Jak to sakra do nás mohlo jen tak vběhnout?“ přidala se vysokým hlasem Lydia a začala popocházet sem tam v kruhu kolem Stilese. Ani on nemohl dost dobře odtrhnout od jelena oči.
„Viděla jsem jeho oči těsně předtím, než do nás narazil. Vypadaly… vypadaly, jako by byl šílenej,“ zamračila se Allison.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Scott a došel až ke Cassie. „Bál se.“
Stáli vedle jelena, pozorovali jeho krev na roztříštěném skle. Scott k němu opatrně natáhl ruku. Stále mohl cítit pach jeho adrenalinu.
„Vlastně, byl vyděšenej.“
Cassie se otočila na bratra. Potom na jelena. Vyděšenej? Z čeho? Po silnici kromě nich vůbec nikdo nejel, nic se nepohnulo ani v okolí. Bylo tam jen jich pět, tak proč by se tryskem rozběhl přímo prostředkem cesty, přímo proti jednomu ze dvou jediných aut? Co by ho vyděsilo natolik, aby úplně ztratil hlavu a… Mimoděk jí vytanula vzpomínka na lovce, jak se s absolutní hrůzou v očích třásl pod jejím stiskem v domě Argentových, když hledala Stilese. Tehdy byla bez sebe, všechno viděla rudě a něco se v ní probudilo. Genetický, magický lovec? Mohla se tím utěšovat, takové vysvětlení se jí líbilo. Nicméně ten člověk neviděl dalšího lovce. Spíš něco tak… příšerného, že ozbrojený, zkušený Gerardův poskok zapomněl i vlastní jméno. Viděla to v něm. Cítila to z něj. To, co ho propalovalo pohledem z hlubiny jejího nitra, ho taky donutilo úplně ztratit hlavu. Jenže… teď přece byla v pořádku. Neměla vztek, neměla strach. Trochu ji provokoval bratr. Nemohla… nebo mohla? Mohlo by zvíře na dálku vycítit to, co se snažila pohřbít tak hluboko, jak dokázala, a zešílet?
Neodvážila se o své úvahy podělit se Stilesem ani s nikým dalším. Věděl o jejích… obtížích. Částečně. Věděl o jejích očích, o tom, že může mít drápy, když se neovládá. Neměl ani tušení dovádění jiných k šílenství. Vždyť sama se dlouho přesvědčovala, že to tak zlé nebylo a namlouvá si to. Co by si o ní pomyslel? Pokusila se působit co nejpřesvědčivěji zmateně jako všichni ostatní a snadno jí to prošlo. Stilesovu pozornost totiž jelen zcela ovládl po cestě domů, doma a na většinu noci a jí dalo zabrat, aby ho přesvědčila, ať se jde alespoň na pár hodin prospat. Snažil se najít vysvětlení, a to buď takové, že jelena něco přirozeně zmátlo, nebo že ho tam něco nepřirozeně poslalo. V každém případě považoval za nutné příčinu znát. Dokonce si přivstal, aby prozkoumal zaznamenané autonehody s divokou zvěří v bližším, potom širokém, nakonec celostátním a federálním okolí. Šerifovi docela trvalo donutit ho vyrazit do školy. Zabrala až výhružka, že odveze Cassie a Stiles si vyžere pozdní příchod se vším všudy. Takovou poslední noc prázdnin si rozhodně nepředstavovala.
***
Před školou se setkali se Scottem, jenž se jim po závistivém pohledu na dvě zbrusu nové nadupané motorky nějakých dalších studentů, zatímco on slézal ze svého výrazně levnějšího sportovního modelu, svěřil s nápadem, jak by mu s problémem tetování mohl poradit Derek Hale. Má přece na zádech vytetovaný triskelion, takže to musí jít i bez vyléčení. Cass ho v tu chvíli měla sto chutí vzít po hlavě svou kabelou s učebnicemi. V takovém plánu podezřele čuchala pozvánku k docela násilnému způsobu poznamenání kůže. Způsobu, jaký se jí ani trochu nebude zamlouvat.
Doufala alespoň, že zamlouvat se jí bude první hodina literatury. Měla ji docela ráda a jí a Stilesovi se podařilo sehnat si místa v lavicích hned za sebou. Třída se plnila rychle. Nakonec zůstalo poslední volné místo před Scottem, načež se objevila zrovna Allison a ona viděla i zezadu, jak Scottovi hoří uši. Pak už jen čekala, až se dostaví nový učitel. O starou učitelku loni přišli. Nejprve ale všem ve třídě zapípaly mobily.
Cassie se hned natáhla po svém. Hrdlo se ji sevřelo úzkostí, zase se něco stalo? Vysílají regionální poplach? Doopravdy toho jelena poslalo něco nadpřirozeného? Další útok? Jenže místo vládního varování před vichřicí nebo zemětřesením zírala na podivný citát od neznámého čísla.
„Dohledná část moře byla obnažena černými stěnami mraků a poklidná vodní cesta, vedoucí do nejzazších koutů země, proudila zasmušile pod zataženou oblohou a zdálo se, že vede do srdce nesmírné temnoty,“ zarecitovala žena, která vešla do třídy a opřela se o katedru. Cassie rychle citát pročetla ještě jednou, než jim sdělila, aby si vypnuli telefony, protože toto je poslední zpráva, která jim v jejích hodinách přijde. Zamračila se. Potom se podívala na ženu. Zjevně… novou učitelku. Tmavovlasou, mladou, patrně atraktivní, důkladně prozkoumávající pohledem třídu, s výraznou rtěnkou, potěšeným úsměvem nad úspěšným překvapením. Zdálo se, že vede do srdce nesmírné temnoty, přelétla ještě jednou poslední verš citátu. Podívala se do šedomodrých očí té učitelky, slečny Blakeové. A pak si vzpomněla na své. Otřásla se.
Uplynulo sotva pár minut úvodního výkladu a někdo zaklepal na dveře třídy. Slečna Blakeová odvolala Scotta ven, prý ho shání matka. To se Cassie vůbec nelíbilo. Jejich matka byla víc než ráda, když byli pro jednou doopravdy ve škole. Zvlášť Scott, předchozí měsíce školu docela hodně flákal. Muselo to být důležité, ale zároveň… muselo jít o něco, co chtěla řešit jen s ním a ne s ní? Byla ve velkém pokušení znovu telefon vytáhnout a ihned matce napsat, ale slečna Blakeová se vrátila k výkladu skoro okamžitě a nepřestala pozorovat, jestli dodržují, co po nich požaduje. Mohlo se něco stát? Muselo se něco stát. Možná nějaké další zvíře? Ale proč by k tomu potřebovala její matka Scotta? Možná měl Scott jenom nějaký průšvih? Ale to by ho přece nevytahovala ze školy. Dívala se zamyšleně před sebe, v podstatě civěla na Stilesův zátylek, který se jako obvykle vrtěl a ošíval. Celý Stiles se vrtěl a ošíval, vždycky pro něj bylo složité udržet pozornost. Teď zrovna klepal propiskou a upřel pohled doleva k podlaze.
„Lydie, co to tam máš?“ syknul na spolužačku vedle něj. Zpozorněla i Cassie. Lydie se podívala, kam zíral Stiles, a potom schovala nohu s náplastí za druhou.
„Prada mě kousla.“
„Tvůj pes?“
„Ne, moje značková kabelka,“ protočila Lydia oči. „Ano, můj pes.“
„Udělala to už někdy předtím?“
Lydia zavrtěla hlavou. Stiles do ní zavrtal důkladnější pohled a skoro na židli poskočil.
„Co když je to s ní stejné jako s tím jelenem? Víš, jak se zvířata začínají chovat divně před zemětřesením nebo něčím jiným?“
„Tím máš na mysli co?“ Cass se naklonila dopředu, aby ji slyšeli a zároveň, aby si nevšimla Blakeová. O chování zvířat na silnici teoretizoval celou noc, ale se zemětřesením přišel až teď.
„Čeká nás zemětřesení?“ přidala se k ní i Lydia. Snažila se soustředit na výklad a svými výrazy dávala Stilesovi dostatečně najevo, že to považuje za nesmysl.
„Nebo něco jiného. Možná to znamená, že se něco blíží. Něco špatného.“
Cassie se kousla do rtu. Možná je to pravda. A možná je to něco v ní. Zvířata to cítí, cítí, že se z ní dere děsivé monstrum?
„Byl to jenom jelen a pes,“ zamumlala Lydia.
Prásk.
Všichni ve třídě sebou trhli. Do okenního skla narazil pták, padl k zemi a zanechal po sobě mokrou, světle červenou šmouhu. Někteří vyjekli. Cassie úlekem zrychleně dýchala. Slečna Blakeová okamžik pozorovala sklo, než se pokusila znovu strhnout pozornost studentů na sebe a navázat, kde skončila. Jenže pak přišla další rána. Několik studentů se zvedlo ze židlí. Nikdo už výklad neposlouchal. Oblohu zakryl tmavý opar… ne, černé hejno. Řítící se proti velkým školním oknům.
Cassie se srdce zrychlilo ještě víc. Letí proti oknům. Letí na ně. Letí na ni! Vstala a bezmyšlenkovitě udělala krok vpřed.
„K zemi! Všichni k zemi!“
Ucítila, že ji někdo tahá za ruku a za rameno. Potom už klečela na zemi a nad ní se krčil Stiles. Někdo najednou zapnul dosud vypnutý zvuk a spustil všechny efekty najednou. Třesk skla, krákání, třískání židlí a stolků, křik, svist křídel, svist větru, víc krákání, hučení krve, Stiles, něco jí říkal, něco křičel. Ať zůstane při zemi. Chytila se ho, stáhla ho na sebe. Pokusila se ještě víc skrčit. Zaryla mu prsty do paže. Dost, proboha dost!
Vedle ní se plácala vrána. Černé peří se jí lesklo, nefunkčními křídly rozmazávala rudou kaluž. Vzduchem létaly chuchvalce peří. Cass odvrátila oči a pevně je semkla. Mokré pleskání nemohla vytěsnit. Letí na ni! Vyděsila je! Stejně jako toho jelena, stejně jako toho lovce! Určitě i Lydiina čivava to nějak vycítila a teď vrány! Všichni cítí monstrum s ohnivýma očima a spálenými drápy! Žádný genetický lovec, žádný Grimm z deníků od její tety, monstrum.
Držela se Stilese i ve chvíli, kdy utichl třeskot skla a téměř všechno krákání. Netušila, jak dlouho to trvalo. Deset vteřin? Půl hodiny? Jeho stisk ochaboval. Zvedal se.
„Ne, nepouštěj mě. Dej to pryč! Ale nepouštěj mě!“
„Přestalo to, už to přestalo,“ Stiles vystrčil hlavu nad lavice zběsile rozházené po třídě, pod nimiž se choulili ti spolužáci, kteří nestačili vyběhnout ven. Pak ji zase sklonil ke Cassie.
„Je to pryč, už nelítají.“
Cass otevřela oči. Neslyšela křik ani křídla. Pak jí pohled padl na vraní tělo vedle nich. Vykřikla. Trhla sebou, rychle se odtahovala co nejdál. Pak do mrtvé rány kopla. Tělo odletělo o metr dál, kde se zarazilo o něčí batoh.
„Už je to dobrý, je po všem.“
Stiles ji znovu chytil, smetl z ní několik pírek, dal jí pusu na čelo a pevně ji objal. Vypadala zděšeně.
„Není. Není. Dělám to já,“ zamumlala mu kamsi do ramene.
„Co?“
„Já to dělám, já je děsím.“
Stiles ji maličko odtáhl, aby se na ni mohl podívat.
„To je blbost, Cass.“
Ona ale jen přikyvovala, nechtěla si to nechat rozmluvit.
„Je to blbost. Tomu nevěřím, tomu prostě nebudu věřit.“
„Sám jsi to říkal,“ odporovala a odtáhla se ještě o kousek.
„Že zvířata šílí, když něco zlého přichází,“ zatřásl Stiles nechápavě hlavou.
„Přichází. Já. To… ta věc ve mně, cítí to.“
„Řekl jsem, že cítí, když se něco blíží, přichází. Ale ty jsi přece celou dobu tady! Zapomeň na to,“ uťal ji rázně. Na tuto otázku od onoho dávného večera se záchvatem paniky u čarodějnického domu nezměnil názor. Se Scottem jsou dvojčata a mají nějaké… ulítlé spojení. Tudíž, když se ze Scotta stal vlkodlak, promítlo se to i do ní. A jí teď můžou vzteky narůst drápy. O nic jiného nejde. To je jeho naprosto logická, jasná teorie. Opakoval ji tak rázně a automaticky, až už Cass netušila, jestli jí ještě doopravdy věří. Ona už rozhodně ne. Neviděl přece její oči. Jen ona poznala, co dokážou.
Snad by mu to i konečně řekla. V tu chvíli je však slečna Blakeová roztřeseným hlasem vyzvala, ať opustí třídu, dokud ji neprohlédne, neujistí se, že už tu nepoletují žádní ptáci, a nezavolá policii. Šerifa.
Stiles ani Cassie neměli za to, že šerif něčemu pomůže. A šerif Stilinski jim dal za pravdu, když jen bezradně zdokumentoval třídu a přiznal další dnešní hlášené útoky zvířat včetně domácích mazlíčků. Nic jiného ani říct nemohl. Netušil o žádném možném nadpřirozeném vysvětlení. Netušil nic o nadpřirozenu. Pokusil se dokonce úplně naslepo zeptat Chrise Argenta na názor o zvířecím chování, od syna totiž zaslechl, že to byl zkušený lovec, tak toho využil. Protože jak se zpráva o útoku rozšířila, objevilo se několik rodičů, aby vyzvedli své děti, Chris mezi nimi. Chris se zatvářil, jako by byl šerif idiot, a všechno popřel. Zatímco Stiles si zoufale přejel rukou přes obličej. Jak dlouho asi bude tahle dvojí realita ještě fungovat? Dvě výhody ale situace přece jen měla. Zbytek vyučování se zrušil a zavolal Scott.
„Nemůžu se dovolat Cass, neděje se náhodou něco? Měl jsem takový divný pocit…“ zaslechla řečená Cass svého bratra oznamovat Stilesovi.
„Jo. Teda Cassie je v pohodě, ale máme ve škole vážnej problém. Ve třídě slečny Blakeové-“
„V pohodě? Super, co kdybys mi o zbytku řekl potom?“
Na to Cassie vytrhla telefon Stilesovi z ruky.
„Měl jsi takový divný pocit a ani tě nezajímá, z čeho vůbec? Jsem si celkem jistá, že tohle má nárok na okamžitou diskuzi.“
Scott chvilku váhal.
„Dobře, tak přijďte k Derekovi.“
„K Derekovi? Cože? Sháněla tě přece máma. Co sakra děláš u-“
„Prostě sem přijďte, jo? Potřebujeme do starého domu Haleů, vysvětlím to.“
„Brácha, jestli se pořád pokoušíš o to tetování, urvu ti hlavu. Nebo něco jinýho!“
***
Ke starému, vypálenému domu Haleů dorazili chvilku po Derekovi a Scottovi. ...a Isaacovi, jak se ukázalo. Zahlédli je vytahovat jeho bezvládné tělo z auta a nést ho dovnitř. Dům byl asi deset let prakticky začouzená, rozpadlá, zčernalá ruina po požáru, při němž zahynula většina Derekovy rodiny. Vlastně jim už ani nepatřil, byl to teď majetek státu, ale nikdo ho nehlídal a Derek v něm pořád skladoval něco ze svého vlkodlačího vybavení. Považoval to za bezpečnější než svůj byt ve městě.
„Co se mu stalo?“
„Napadla ho alfa,“ odtušil Derek prostě.
„Převezli ho do nemocnice, proto mě sháněla máma. Potřebovala ho dostat pryč, než si všichni všimnou, co je na něm divnýho. A když jsem dorazil, ukázala se tam… monstrózní alfa. Snažili se ho zabít, tak tak jsme ho vytáhli ven,“ dovysvětlil zbytek Scott. Spoustu podrobností si ovšem nechal pro sebe. Jako třeba monstróznost té alfy spočívající v tom, že byla doslova složená ze dvou vlkodlaků.
„Nevypadá zraněně,“ poznamenal Stiles.
„Nezahojil se ještě uvnitř. A tady mám to, co pomůže.“ kývl Derek k domu a konečně Isaaca odnesli dovnitř. Netvářil se šťastně. Nijak zvlášť o jejich přítomnost nestál.
„Řekneš mi už, kdo to byl? Ten alfa,“ zeptal se potom Scott. Derek se na něj ani nepodíval, jen se ošil, z ohořelého kouta vytáhl krabičku s něčím, co Cass dobře neviděla, ale co mělo asi Isaacovi pomoct.
„Konkurenční smečka. Je to můj problém. Vím, že chceš pomoct a pomohl jsi, v té nemocnici. Máš to u mě. Tohle už zvládnu, bude v pohodě, takže teď jděte všichni domů. Buďte zase obyčejní puberťáci.“
„Dereku…“ zavrčela Cassie. Nebylo to všechno, viděla to na něm. Jenomže od chvíle, kdy ho poznali, dokazoval, jak tvrdohlavý a zarputile mlčenlivý dokáže být. I teď si chtěl svůj problém vyřešit zásadně sám.
„Vlastně,“ Scott trochu ožil, „jestli mi tu laskavost chceš oplatit už teď, můžeš pro mě něco udělat.“
„SCOTTE!“ po tom už mu Cass doopravdy vrazila pohlavek. A ještě jeden. „Víš, co jsem ti slíbila urvat!“
Okamžitě jí došlo, co může Derek udělat. Zatímco ten je zvědavě a trochu pobaveně sledoval.
Pochopil brzy. Jakmile Scott znovu vytáhl svůj mistrovský návrh tetování. Nenechal se odradit ani Stilesovým svérázným popisem, proč s ním původně chtěli tak nutně mluvit.
„Vidím, dva pruhy.“
„Kupodivu,“ utrousila Cassie kousavě. Očima pátrala po něčem těžkém, co po bratrovi hodit. Derek se ušklíbl.
„Co znamenají?“
„Nevím. Je to jen něco, co jsem obkreslil.“
„Proč je pro tebe tak důležité?“
„Víš, co slovo tetování znamená?“
„Do včerejška jsi to nevěděl ani ty, tak si teď nehraj na chytrýho,“ ucedila Cassie. Scott po ní šlehl pohledem. Derek zase jen zvedl obočí a odpověděl.
„Něco označit.“
„V tahitštině jo. V samojštině to znamená otevřené zranění.“
„Čím dál lepší,“ komentovala dál Cassie. Scott se stále snažil ji ignorovat.
„Věděl jsem, že si chci v osmnácti pořídit tetování. Jen jsem se rozhodl si ho nechat udělat teď, jako odměnu.“
„Za co?“
„Za to, že jsem Allison celé léto nezavolal ani nenapsal. I když jsem vážně chtěl, i když to někdy bylo vážně těžké. Někdy to neutlumila ani práce. Snažil jsem se jí dát prostor, který chtěla. O tři měsíce později to pořád bolí. Pořád jako otevřené zranění.“
Derek přikývl.
„Pokud to chceš podstoupit, bude to bolet ještě víc. Víc než cokoli předtím.“
Vrátil Scottovi jeho neumělý náčrtek, chvíli něco hledal v další ohořelé skříni a vytáhl letlampu.
„Hej, tak to pr, jsem proti,“ ozval se i Stiles. Pevně vzal Cassie kolem pasu.
„Fajn, tak o co tu jde?“ obrátil se na něj a Cassie Derek.
„Když byl u tatéra, cítila jsem, jak mu do kůže bodají jehly. Máme takový… spojení. Jako dvojčata. A zjevně to v tomhle případě znamená i cítit zranění toho druhého. Zdá se.“
„O tom jsem neslyšel.“
„Třeba to ani nefunguje pořád. Plno věcí jsi přece nejspíš necítila, ne? Možná to bylo jen tím překvapením, nečekala jsi to,“ napadlo Scotta.
„To je možnost. Nebo třeba jenom cítí závažnější bolest nebo cokoli, ale to je fuk, protože tohle,“ Stiles ukázal na letlampu, „vypadá jako minimálně pět stupňů nad pojmem závažnější bolest?“
Cass se nad Scottovými slovy zamyslela.
„Mohlo by na tom něco být. Když to budu čekat, budu připravená, nebudu to… přejímat.“
„To nevíš,“ Stiles ji ochranářsky chytil ještě pevněji.
Cassie se podívala na něj, na Scotta. Ani trochu netoužila znovu zažít jeho bolest, obzvlášť takovouhle. Ve skutečnosti ale ani nechtěla Scottovi bránit tetování si pořídit. I podle ní musel existovat způsob, jak se vzájemně nevnímat, alespoň ne tolik. Scott měl pravdu, necítila doslova všechno, co on. On nejspíš cítil ještě méně, rozhodně si alespoň nikdy nestěžoval na žádnou bolest. A samozřejmě předem nevěděli, že Derekovo řešení pro trvalé tetování je vypálit obraz do kůže. Mohli by to teď vzdát, nebo alespoň ověřit, jak daleko jejich spojení sahá.
„A ani nezjistím, pokud to nezkusíme.“
Stiles ji nevěřícně pustil. „Páni. To je na mě moc. Jsi si tím naprosto, bezpečně, totálně jistá?“
„Vůbec,“ zavrtěla Cass hlavou. „Ale otestujeme to.“
„Po dnešním ránu? Po tom, co se stalo ve škole?“
„Alespoň mi to odvede myšlenky.“
„Tak to vezmu jako znamení, že mám odejít. Počkám venku,“ přikyvoval Stiles rezolutně. Když teď hrozilo nejen, že Derek připálí Scottovu paži, ale že to může zasáhnout i jeho přítelkyni, zatímco jeho přítelkyně s tím masochisticky souhlasí, omdlel by stoprocentně. A byl by rád, pokud jen to.
„Ne. Pomůžeš mi Scotta držet. Cass asi nebude schopná.“
Bylo to rychlé. Jen ne dost. Scott zařval, opěrky židle svíral v drápech, zatímco Stiles se zoufale snažil udržet ho na místě a nedívat se na kůži olizovanou plamenem. A zároveň ignorovat hrdelní výkřik Cassie. Klečela na kolenou, jednou rukou zuřivě mlátila do shnilých prken podlahy, druhou pevně tiskla k sobě. Spletli se. Cítila to. Cítila ostré pálení. Rozlévalo se jí od bicepsu do celé paže. V dalším okamžiku už do podlahy nemlátila pěstí, zaryla do ní ty tlusté, zarudlé drápy. Kdyby neměla oči instinktivně semknuté bolestí, všimla by si, jak už to nejsou jen drápy. Jak celá její paže, ta samá, do jaké se Derek snažil Scottovi otisknout tetování, praská a tmavne. Znovu ucítila i lupnutí v zádech. Podruhé v životě jí náhlý tlak nutil stáhnout ramena. Zaryla drápy do drolící se zdi. Další lupnutí.
Pak to přestalo.
Vydechla, opřela se čelem o podlahu.
„Nesnáším tě. Něčím bych tě praštila. Fakt moc. Ale to bych mlátila akorát sebe!“
Naprosto proto uvítala, když je poté Derek nekompromisně postrčil k odchodu. Potřebovala od nich přestávku. Derek se na ni díval trochu starostlivě, jako by se jí chtěl na něco zeptat, a ona se rozhodně původně chtěla ptát na spoustu věcí. Něco tajil. Ovšem úplně přišla o jakoukoli náladu a Scotta chtěla nejvíc ze všeho nakopat. Ano, nakonec souhlasila. Což neznamená, že ho nemůže chtít nakopat.
Všichni tři, ona, Scott i Stiles, vyšli ze zbytků domu. Měli namířeno ke Stilesově jeepu a Scottově motorce. Scott se ale zarazil s rukou na vstupních dveřích.
„Natřel jsi dveře,“ obrátil se zpátky na Dereka. „Proč jsi natřel ty dveře?“
„Jděte už domů, Scotte.“
Scott si dveře důkladněji prohlédl.
„A proč jenom na jedné straně?“
Cass postoupila o několik kroků zpátky. Tak přece jen se dozví, co Derek tají? Navzdory jeho protestům totiž Scott svými drápy nový nátěr ze dveří zběsile seškrábal. Pod ním se ukázala namalovaná velká triskela, ale… jiná, než jakou měl Derek na zádech. S ostrými hroty a hranami. Cassie se postavila vedle bratra. Přejela prsty po kresbě.
„Ti ptáci ve škole, jak jste je popsali, a ten jelen včera večer… Je to jako když mě málem udupal jelen v noc, co mě kousl alfa,“ poznamenal Scott. Cass se na něj otočila. Alfa? Zvířata děsí… alfa? Není to ona, není to její monstrum, ale další vlkodlak? S tak velkým vlivem?
„Mohlo by to tak být? Zvířata tolik šílí kvůli alfě?“ vyhrkla.
„Ne jen jedné. Kolik jich tu je?“ podíval se Scott Derekovi do očí. Derek zatvrzele mlčel.
„Dereku, je tu víc alfa vlkodlaků, a proto zvířata páchají harakiri?“ zavrčela na něj. Potřebovala, aby to potvrdil. Potřebovala, aby to nebyla ona, aby se jí ulevilo!
„Celá smečka,“ vydechl nakonec.
„Všichni v ní jsou alfy? Jak to funguje?“ zamračil se Stiles.
„Slyšel jsem, že mají nějakého vůdce. Říkají mu Deucalion,“ Derek pokrčil rameny. „Víme jen, že mají Boyda s Ericou. Peter, Isaac a já jsme je poslední tři měsíce hledali.“
„Proč jsi nic neřekl dřív?“
Už před třemi měsíci… to znamená ještě když se vypořádávali s Gerardem Argentem, nějaká banda alf unesla jeho beta vlkodlaky, vlastně půlku jeho smečky, a oni neslyšeli ani slovo?
„Protože to není váš problém.“
„Zní to, jako že pořád nemáš tušení, kde Boyd a Erica jsou. Nenapadlo vás hledat pomoct? A co když je najdete, nebudete potřebovat pomoc?“
Cass viděla, jak se Derek nadechuje k dalšímu protestu. Jako obvykle, když se rozjela s kritikou jeho stylu vedení. Na rozdíl od Scotta ji většinou neposlal hned do háje. Tentokrát ale nestihl jedno ani druhé, protože sebou konečně trhnul Isaac a prudce se posadil.
Žádné komentáře:
Okomentovat