Bylo mi tak krásně, když jsem spala. Tak příjemně, tak teplo. Všechno bylo úžasné. Kolem mě sice nebylo nic, ale to nic mělo hebkou náruč, do které jsem se tulila. Věděla jsem, že tady jsem v bezpečí. Jen tady, v nevědomí a bezvědomí, jsem v bezpečí před venkovním světem. Nejraději bych zůstala navždy.
Ta tma byla fajn. Byla kouzelně krásná. Přinášela úlevu. Jenže pak se najednou protrhla. Chtěla jsem znovu zavřít oči, znovu se ponořit do šera a nechat své tělo snít. Už to ale nešlo.
Bílá barva porážela černou, světlo temnotu a kolem se rozprostřela nepříjemná sterilní zima. Do ruky jsem měla napíchnutou nějakou hadičku a vedle hlavy mi strašně vysokým tónem pípala bílá krabice. S těmito prvními poznatky jsem sebou trhla a probrala se úplně.
Byla jsem znovu zmatená. Kam se podělo mé letiště? Má jediná jistota v tuhle chvíli? Kam se podělo to, co jediné jsem věděla?
Ne, nechtěla jsem se už rozhlížet kolem, nechtěla přemýšlet o tom, kde jsem. Chci zpátky na letiště! Chci jistotu … potřebuju jistotu!
Uslyšela jsem nějaké vrznutí a pak klapnutí. Otočila jsem se po zvuku. Byly to dveře. A před nimi teď stál nějaký muž v bílém plášti.
"Guten Tag," bodře se usmíval. Byla to první slova téhle země, kterým jsem rozuměla. Která moje hlava dokázala přijmout a zjistit, že to není neznámý jazyk. "Tak jste se nám brzo probrala, to se mi ulevilo."
Nasadila jsem absolutně nechápavý výraz.
"Omdlela jste na letišti … zřejmě jste letěla poprvé a neudělalo vám to nejlépe, že? To se někdy stává. Bohužel ale neměla jste žádná zavazadla, takže můžete říct, jak se jmenujete?"
Z téhle záplavy slov jsem moc nepochytila. Pouze slovo letiště, let, zavazadla. Dál jsem se na něj dívala a neodpovídala. Během chvíle ticha mi odstranil hadičku s kapačkou a vypnul monitor. Už to asi nebylo třeba.
"Madam … můžete mi říct vaše jméno?" zpomalil svou řeč.
Pomalu jsem otevřela pusu. Jak asi zní můj hlas? Váhala jsem.
"Ne … nevím ho," byl trochu ochraptělý.
Muž přišel blíž.
"Vy neznáte své jméno?"
Zakroutila jsem hlavou.
"A víte, odkud jste přiletěla? Kde jsou vaše doklady?"
Opět nesouhlasné kroucení.
"Bolí vás někde hlava? Uhodila jste se?"
Zavřela jsem oči a stále naznačovala nesouhlas. "Nevím … nic nevím. Nevzpomínám si."
"Vůbec na nic?"
Dívala jsem se na něj jako na blázna. Prostě nevím. Nevím! Nevím a tečka!
"Dobře … i to se může někdy stát. Hlavně se snažte zůstat v klidu a odpočívejte. Pošlu sem za vámi jednoho svého kolegu, ano?"
Žádná reakce. Absolutně žádná. Kdo ví, proč už mě nezachvacovala panika a hysterie. Naopak. Naprostá apatie. Přiveďte si třeba papeže. Ale ten mi neřekne mé jméno. Neřekne, kolik mi je a jak jsem se tu ocitla. Odkud jsem, jak žiju.
Jestli mě hledají. Jestli mám rodiče, sourozence, přítele, nebo snad manžela. Možná dítě. Možná víc dětí. Kde pracuji, co jsem vystudovala nebo studuji, jestli pracuji, kdo jsou mí přátelé. Kde je můj původ a kde je můj život. Jestli mě mají lidi rádi, nebo jsem hrozná mrcha.
"Dobrý den, slečno. Jsem doktor Schmidt."
Jak mi může říkat slečno, když neví, jestli nejsem třeba už vdova?
"Dobrý den," ochraptělost mizela s každým slovem.
Sedl si na židli, které jsem si předtím nevšimla. Až teď jsem měla možnost si ho víc prohlédnout. Měl modré oči s nádechem šedi. Hnědé krátké vlasy. Vypadal, jako by se snažil učesat, ale marně. Mohlo mu být něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti. A na sobě, samozřejmě, lékařský plášť.
"Tak vy si prý nevzpomínáte, kdo jste?"
Informace se šíří skutečně rychle, pomyslela jsem si trochu ironicky.
"Nevzpomínám. Nevím vůbec nic."
Vstal a začal mi prohmatávat hlavu. Byl strašně blízko a cítila jsem jeho vůni … zatočila se mi po ní hlava. Nebylo to poprvé, co jsem tuhle cítila. Určitě ne.
"Bolí vás někde hlava?"
"Ne, vůbec."
"Váš lékař tvrdí, že jinak jste zdravá. Ztrátu paměti mohlo vyvolat ovšem i nějaké trauma, silné citové vypětí nebo ohrožení. Mozek lidí se tak často brání před stresem a strachem. Nějakým velkým strachem."
Opět jsem nasadila nechápavý obličej zdvořilého zájmu. Ten muž tu byl, seděl, mluvil, ale já ho nevnímala. Neví kdo jsem. Nepoví mi to. Tak na co mi je.
"Jste v pořádku? Jste celá bílá …"
"Nevzpomínám si na nic."
Prostě jako bych tu jen byla. Venku z mého těla, venku z tohohle času a prostoru. "A vy mi tu říkáte, co všechno se mohlo stát." byla to asi nejdelší věta, co ze mě dnes vypadla.
"Já vím. Jenže fyzicky jste naprosto zdravá. Jen trochu vyčerpaná. Nemůžete zůstat tady. Ztráta paměti není případ pro tohle oddělení. Budu vás muset přemístit k nám."
"Kam k vám?"
"Přijde si s vámi promluvit policie. Vaši fotku projedou záznamy, dají do televize, budou se snažit zjistit vaši identitu. Do té doby vás umístíme na psychiatrii. Budete chodit na terapie a třeba se něco zlepší."
Opět jsem neměla dost vůle vnímat celou jeho řeč. Dívala jsem se mu do očí, pozorovala, jak se hýbou rty, poslouchala zvuk hlasu. Byl hluboký a trochu řezavý. Ale vůbec ne nepříjemný.
"Psychiatrii. Nejsem blázen."
"Nejste. To v žádném případě. Jenže vaše psychika je hodně podlomená. Dobře vím, že nevnímáte ani polovinu toho, co říkám. Podvědomě se snažíte přijít na odpovědi, ale ony nepřichází."
"Kde jsem?" další ignorace záplavy zbytečných slov.
"V nemocnici v Zürichu. Ve Švýcarsku."
"A kam mě dáte?"
"Budete pořád v téhle nemocnici. Jen na jiném oddělení a křídle."
Říkal to ledabyle. Jakoby na tom pramálo záleželo. Ale pro mě byly tyto poslední dvě věty k nezaplacení. Nejdůležitější sdělení, co jsem v životě slyšela. Alespoň v tom, na který si vzpomínám. Těch pár hodin. Mám zase svou jistotu. Mám k čemu se upnout. Vím, kde jsem.
Zvuky přestávaly být tisíckrát zkopírované a nepříjemné. A alespoň jeden obličej nebyl znetvořený a cizí.
Jako klíště jsem se držela těch pronesených slov. V nemocnici v Zürichu ve Švýcarsku. V nemocnici. Ve Švýcarsku. Je neuvěřitelné, jak krásné je vědět. Něco vědět. Už se se mnou nemohl svět točit, děsit mě, připravovat o rovnováhu a rozum. Už v sobě nemám jen duto a prázdno ve kterém se zmatek prohání bez jakékoli zábrany.
Vím kde jsem a vím, že po mém já budou pátrat. A vím, že existuje doktor Schmidt. V Zürišské nemocnici.
Křídla zmatku začala narážet na tyto překážky a stáhla se do ústraní. Proto mě opustila panika. A proto jsem přestala mít vůli vnímat a hledat.
Žádné komentáře:
Okomentovat