Mudlovský svět byl zvláštní. Byl úplně jiný a mě zajímalo, co se tam používá místo kouzel. Už jsem nebyla tak přesvědčená, že jsou všichni, co z něj pochází, méněcenní. Hlavně Jocelyn, protože její poznámky z lektvarů byly precizní a ona se sama, i když by to mastňák Snape nikdy nepřiznal, pomalu vyhoupla na nejvyšší příčku našeho ročníku. A pokud je někdo tak dobrý, nemůže být méněcenný.
V polovině října nám kromě toho nastoupily i tréninky na košťatech.
Nikdy dřív jsem na žádném pořádně nezkoušela létat. Jen jednou, a to jsem se téměř rozplácla na zemi, takže mě k němu babička už potom nepustila, protože prý nechtěla, abych se zranila. Ale nemyslím, že tady v Bradavicích patří mé neumění k nejhorším.
Hodiny létání byly společné pro Nebelvír a pro Zmijozel a já je zvládala asi stejně, jako většina studentů. Sednout na koště, odrazit se od země, nějakým způsobem uletět předepsanou dráhu a více či méně zdařile přistát.
Přistání mi sice dělala pořád problém, nikdy jsem nedokázala dosednout na zem tak, aby se mi nepodlomily nohy a aby mě nezabolela chodidla, také při odrazu jsem vždycky vystartovala moc rychle a musela s trochou paniky klesat, ale zato jsem bez potíží udržovala kurs a výšku. Ne jako někteří, kteří se komíhali sem tam a nebo kteří s koštětem obkreslovali vlny nahoru a dolů.
Trochu jsem litovala, že nevidím trénovat Nymfadoru. Z těch krátkých setkáních na hodinách jsem si stačila udělat obrázek, že je pořádné nemehlo, a nepochybovala jsem, že pokud tu bude nějaká zlomená ruka nebo noha, bude její. Ale i u nás létalo pár méně zdatných.
Jeden zmijozelský student, docela čahoun, ale strašně vyzáblý, pořád klouzal při letu sem a tam a jednou se dokonce převrátil hlavou dolů, načež se pustil, ale protože se dostal jen čtyři stopy nad trávník, nic se mu nestalo. Snad jen krom toho, že se rozplácl na zemi, celá třída se pobavila na jeho účet a madame Hoochová nás musela okřikovat, ať se nesmějeme.
Myslím ale, že Nebelvír měl právo se smát, protože my měli v řadách pravý opak. Dokud jsme létali po skupinkách, nedalo se doopravdy poznat, kdo něco umí, a kdo ne, ale když přišly na řadu sólové dráhy, vypadalo to, že nikdo se nevyrovná jednomu malému zrzavému klukovi, který se jmenoval Weasley. Létal, jako kdyby to trénoval už dlouho, a pro naši kolej získal celých deset bodů.
Ani Jocelyn si nevedla tak špatně. Kurzem létání prošla. Ale dál už se o něj zajímat nechtěla. Vlastně všichni, kteří se těšili na tyto hodiny, se těšili především na famfrpál a litovali, že jako prváci se můžou zatím jen dívat. Jenže Jocelyn sport vůbec nezajímal, navíc tvrdila, že pravidla kouzelnické hry nechápe a chápat nepotřebuje, a ani mě nebavilo sledovat, jak po sobě hráči někde v mracích hážou míče. Nikdy jsem famfrpálu neholdovala a křepčit na tribuně, kdykoli dá někdo gól, nesouhlasilo s mou představou trávení volného času.
Přesto se rytmus života po krátkém rozruchu způsobeném poletováním po školních pozemcích nevrátil tak docela do starých kolejí.
Učení se rozběhlo pro všechny ročníky v plném proudu. Zavalení úkoly, cvičením, novými přáteli, famfrpálem a oblíbenými a neoblíbenými profesory si všichni začali zvykat na osazenstvo hradu a většinou už nikdo nechtěl vyvolávat žádné konflikty. Poznámky od spolužáků začaly být pořád méně časté a Zmijozelů si všichni snažili nevšímat. Zjistila jsem, že ti jsou nepřátelští vůči úplně všem. Kdybych nakonec přeci jen skončila mezi nimi, nepochybovala jsem, že bych se tak chovala taky.
Jenže Jocelyn mi to nedovolovala. S ostatními jsem se většinou nebavila a s dívkami v ložnici jsem jen prohodila pár slov, ale tahle malá mudlovská čarodějka se nedala odbýt. Od našeho rozhovoru na ošetřovně se pořád zajímala o kouzelnický svět, potřebovala v něm nějakého průvodce, a já se zase klidně ptala na mudly. Nedovolila si mluvit o mně jako o kamarádce, ale někdy jsme spolu psaly domácí úkoly, smály se pádům zmijozelského čahouna z koštěte, svorně jsme nadávaly na Snapeův přístup ke studentům a nebránila jsem se ani společným obědům a večeřím.
Najednou jsem totiž byla v jiném světě. Teprve teď se přede mnou konečně otevíraly ty Bradavice, o kterých mi všichni vyprávěli. Cokoli, co bylo tam venku, tady nemělo místo a neexistovalo. Měli jsme vlastní malý svět uprostřed toho skutečného, ale tenhle měl svá pravidla, svůj vlastní chod a nikdo nebyl vázaný tím, co je venku. Nikdo nikomu nepřipomínal co si má nebo nemá myslet. A tak se na to dalo snadno zapomenout. Neřešili jsme společenské postavení, už vůbec ne peníze a původ, nikoho nezajímaly názory vyšité nad rodinným erbem jako motto. Žilo se náladou, učením, historkami o učitelích, předmětech a hlavně nejrůznějších koutech hradu a pozemků, žilo se tím, co se tu dalo zažít a za tlustými kamennými zdmi si každý budoval to svoje.
Dokud jsem tu byla úplně sama, nemohla jsem to tak vidět. Teprve, když jsem zapadla do vlastního místa a měla s kým dalším to prožívat, pochopila jsem Bradavice.
Nezměnila jsem se. To ani nešlo. Spíš jsem prostě zapomínala na život před školou a na strach jen z toho jména Lestrange a Black. A úplně mi vypadl i babiččin vztek na to, že nepokračuji v tradici. Proto jsem se docela zaradovala, když ráno v den mých narozenin, přiletěl mezi hejnem sov do Velké síně i velký výr a přinesl mi malý balíček. Narozeniny jsem měla nejspíš z prváků jako první. Byla jsem vážně nejstarší. Ale nemohla jsem za to, že jsem se narodila v listopadu a v pouhých deseti letech mě přijmout nemohli.
"Jé, to je přece Baltus!" vyhrkla jsem a rychle si zásilku převzala. Výr hned na to zamával křídly a zase odletěl.
"Baltus? To je … zvláštní jméno pro sovu," ozvala se Jocelyn.
"Je babičky," pokrčila jsem rameny, "posílá mi určitě dárek."
"Neřeklas mi, že máš narozeniny!" naježila se Jocelyn zuřivě, "Teď ti nemám co dát!"
"A proč bys mi něco dávala?" zakroutila jsem hlavou. Pořád jsem si myslela, že na dárky a přáníčka k narozeninám jsme přeci jen až moc pouhé spolubydlící.
"Ach jo, tak aspoň všechno nejlepší!"
"Dík." mávla jsem rukou a jala se rozvazovat uzel provázku, kterým byl balíček svázaný. Když mi to nešlo, prostě jsem vzala nůž od snídaně a přeřízla ho. Potom jsem odstranila hnědý papír, kterým byla obalená malá, tmavě zelená krabička.
"Páni, to vypadá skoro jako nějaký šperk," Jocelyn netrpělivě čekala, až ji otevřu. Nenechala jsem ji čekat dlouho. Pod krabičkou byl ještě složený dopis, ale i mě víc zajímalo, co je uvnitř, než na pergamenu.
Když jsem tedy konečně zvedla horní kryt, objevily se na sametovém polštářku dvě onyxové náušnice zasazené do zlatého zapínání. Vypadaly jako obrovské černé slzy. Ale nebyly nové. Už jsem je viděla.
"To jsou … patřily mojí matce …"
"Ty jsou krásný!"
"Co to tam máte?" naklonila se přes stůl i Cate, blondýnka z naší ložnice. "Teda, ty jsou super. Ty bych brala taky! Kdo ti je poslal?" pro teď, nebo spíš pro šperk, který se jí zalíbil, zapomněla i na to, že mě vlastně nechce mít ráda.
"Babička. Byly mojí matky a chce, abych je nosila taky, víš?" zaklapla jsem krabičku a stáhla ji z jejího dosahu. Cate se okamžitě posadila zpátky na lavici, a jak jsem po zmínce o mé matce předpokládala, už se na nás nepodívala.
"Nasaď si je," nabádala mě ale Jocelyn.
"Teď ne. Vezmu je nahoru, aby se mi neztratily," ve skutečnosti jsem si je ale nechtěla nasadit proto, že babička mi vždycky kupovala oblečení stejného stylu, jako nosila má matka, vím, že jsem jí podobná, že mám stejné černé a vlnité vlasy, a teď, kdybych měla nosit její náušnice, i když velmi drahé, staré a vzácné, byla bych jí snad ještě podobnější. A to nebyl ten pravý dárek, jaký jsem mohla chtít. Navíc, kdyby matka mohla vidět, že je beru do ruky, nepochybně by akorát nebezpečně syčela: "Opovaž se je rozbít nebo ztratit!" Ani si nepamatuji, kdy se naposledy chovala jinak, než tak, že vzbuzovala strach. Ne jako táta.
"Fajn, jdu taky. Jestli se ještě chvíli budu dívat, jak tamhle Patrick olizuje s pusou dokořán lžíci od pudingu, asi se pozvracím," zvedla se i Jocelyn a zamířila se mnou do ložnice. Nikdy jsem se jí neptala, když jsem odněkud odcházela, jestli jde taky, ale nikdy jsem jí nebránila se přidat.
"A co ten dopis?" zeptala se, když jsem náušnice uložila pečlivě do kufru. Možná, že si je někdy nasadím. Ale určitě ne na hodinu přeměňování a na hrabání v záhoncích při bylinkářství.
"Ty jsi hrozně zvědavá, Fordová," poznamenala jsem, ale ne zlým tónem. A pak jsem se začetla. Zatímco dárek, i když ne zrovna tak dokonalý, jak mohl být, mi radost přeci jen udělal, na dopis jsem zírala s opravdu nepříjemným překvapením ve tváři.
"Špatné zprávy?"
"Babička bude trávit vánoce v Malfoy manor!" prskla jsem, dopis jsem zmačkala a hodila na postel.
"Kde?" Jocelyn nechápala.
"U tety a strýce Malfoyových. Jenže mi píše, že malý Draco je náchylný k nemocem, a že teď prodělal spalničky, takže by byli neradi, abych ho něčím nakazila, až přijedu z Bradavic, kde je tolik lidí! Ale že jestli opravdu moc chci přijet, nějak to zařídí!" založila jsem si ruce na prsou a pořád zírala na zmuchlaný pergamen na posteli. "Nechce, abych přijela na Vánoce domů!" dovysvětlila jsem ještě.
"Ale přeci psala … že to nějak zařídí."
"A pak budu pořád dokola poslouchat tetu, jak kvůli mně její miláček Draco onemocněl! Tak je to vždycky, nechodím k nim ráda."
"A kolik je tomu … Dracovi?"
"Tři. Je to uřvaný a protivný mimino, kolem kterýho pořád skáčou, jak ono zrovna chce! Navíc mají strašně odpornýho domácího skřítka. Tam by Vánoce nestály za nic," povzdechla jsem si a následovala dopis na matraci.
"Takže zůstaneš tady?"
"Asi jí ještě napíšu. Já … úplně zapomněla, jak mi vyčetla Nebelvír. Asi prostě … už pro ní nejsem dost dobrá."
"Ale to víš, že jsi," Jocelyn mě pohladila po zádech. "Já taky nemám ráda svojí sestřenici. Je starší než já a všichni pořád říkají, že je ve všem mnohem lepší. Pořádně by zírala, kdyby mě viděla teď. Nic si z toho nedělej. Navíc jsem slyšela, že Vánoce tady jsou fajn. Prý je tu všude výzdoba, pečený krocan, stromky …"
"Stromek jsem vždycky doma zdobila já. A teď kvůli pitomému Nebelvíru a Malfoyovým nebudu."
"Jsou vážně tak hrozní?"
"Jsou jako mí rodiče. Nikdy by nepřipustili, aby s nimi bydlela nebelvírka."
"Já to stejně pořád nechápu, proč to tvojí rodině tak moc vadí?" Jocelyn si sedla vedle mě a i přes ne zrovna mnoho času, který zbýval do začátku vyučování, čekala vysvětlení.
"Byli to smrtijedi," pro kohokoli jiného by tohle naprosto stačilo. Ale ona pořád neviděla žádné spojitosti.
"Prostě … stoupenci Pána Zla. Většina jich byla ze Zmijozelu a přesně podle něj chtěli, aby světu vládli jen kouzelníci, kteří pochází z kouzelnických rodin. Jiní ve Zmijozelu ani nestudovali. Ale v ostatních kolejích ano, a proto nesnáší ostatní koleje."
"Co to je vůbec za jméno, Pán Zla?"
"Tak mu říkali. Byl … zlý." vysvětlila jsem prostě.
"A kvůli tomu jsou teď ve vězení? Chtěli pomoct nějakému zlému kouzelníkovi, aby … vládli jen ti z kouzelnických rodin?"
"Jocelyn, já toho moc nevím. Ale oni byli taky zlí. Nechtěli vládnout, všechny jako ty … máma a táta … mučili lidi. Zabíjeli je. Protože pracovali pro Pána Zla a on to tak chtěl. A oni...pro něj byli nejlepší. Bystrozorové a lidi ze Starostolce to tak říkali," schoulila jsem se při vzpomínce na to, co následovalo po pádu lorda Voldemorta.
"Kdo?"
"Ti, co to všechno vyšetřovali. Máma nikdy nebyla moc hodná. Ale já jsem nevěděla, že když chodí ven plnit úkoly Pána Zla, tak že dělá takové věci. A táta … ten hodný byl. Ale asi jenom na mě. A … a proto jsou teď v Azkabanu."
"Zavřeli je do vězení?" Jocelyn se ujišťovala, že správně chápe, co je Azkaban.
"Napořád. Dokud tam neumřou."
"To je mi líto, že … to bylo takhle."
"To nemusí. Nikomu to není líto, všichni jsou rádi!" ohradila jsem se, ale bylo znát, že já zase tak ráda nejsem.
"Aha …" Jocelyn zřejmě nevěděla, co odpovědět, aby to nebylo špatně.
"Ty to máš všechno úplně jinak, co. Tvoje máma je v nemocnici a …"
"Jo a táta je zámečník. Zase jsme nikdy nebyli bohatí jako ty," řekla, aby snad ukázala, že v něčem jsem se měla lépe. Ale to ani nebylo potřeba. Nevím, čím to dělala, ale ať jsem se cítila jakkoli, vždycky mě dokázala něčím zaujmout a vyvést moje myšlenky aspoň trochu ze tmy.
"Co je zámečník? Opravuje zámky?"
"No. Takový mudlovský pan Alohomora," usmála se a i já se musela upřímně zasmát.
Žádné komentáře:
Okomentovat