"Pánové! To je dost, že jste doma! Je večeře," paní Andersonová už se chystala svým synům vyhubovat.
"A kde máte Jo? Určitě za vámi zase utekla, kde jste ji nechali?"
Kluci se po sobě podívali.
"Ona tu není?" zeptal se Auggie.
"Ne … tak kde jste ji nechali?" výraz jeho matky se teď začínal podobat fanatickému vrahovi.
"Byla s náma v lese …" špitl Danny. "Do setmění se měla vrátit.."
"To nemyslíte vážně! Vy jste ji nechali bez dozoru v lese? Vy jste ji vzali do lesa? Úplně jste se zbláznili? Myslela jsem, že jste už dost velcí! Kde přesně v lese má být?" popadla svůj kabát a hodlala vyrazit.
"Nevíme, ona … někam určitě odešla, ztratila se nám …"
"Teď půjdete okamžitě se mnou! A jestli se jí něco stalo, tak počítejte s tím, že toho budete do smrti litovat! Honem!"
Vyrazili všichni. Starý pan Anderson, paní Andersonová, kluci i Danielle.
Ale Jo už byla téměř bez sebe strachy.
Netušila, kde se nachází. Uprostřed lesa. Nebo na jeho kraji, který jen není vidět?
Pořád ale propadala větší a větší panice, že už ji nenajdou a ona tu umře.
"Jo!"
"Josephine!"
"Jo kde jsi?"
"JO TAYLOROVÁ?"
"Ozvi se!"
Jo se ale neozývala. Už dlouho ležela na zemi neschopná pohybu a za každým stínem viděla hladově se na ni vrhajícího vlka, či jiné podobné nebezpečí.
Neslyšela volající hlasy a netušila, že paní Andersonová je hysterická strachy a i kluci už dávno její ztracení nepovažují za zábavu a bojovku, ale za vážný problém, co padne na jejich hlavy.
Les prohledávali už snad dvě hodiny. Nikdo nevěděl, jak daleko se mohla zatoulat, nebo jestli ji někdo nemohl unést.
Až konečně jeden z chlapců vítězně vykřikl.
"MAMI! Tamhle leží! MÁM JI!"
Ostatní nebyli daleko, kvůli houstnoucí tmě se neodvažovali příliš rozdělit, takže okamžitě přiběhli.
"Jo!"
Zaslechla známý hlas. A potom spoustu dalších známých hlasů.
Srdce jí poskočilo nadějí, že ji přece jen najdou a ona tady potupně neumře.
"Tady jsem!" brečela, ale snažila se křičet. Tiskla se ke kameni a sedla si na zem posetou jehličím a mechem.
Konečně k ní někdo doběhl.
"Jo, sakra co tady děláš?" Larry ji začal okamžitě hubovat, ale pak ho paní Andersonová rázně odstrčila.
"Zlatíčko, jsi v pořádku? Co se stalo? Jak ses sem dostala? Můžeš vstát?"
Jo vrtěla hlavou, tvář měla mokrou od slaných slz a ukazovala na svou pravou ruku.
"Co se děje? Něco s ní máš?" pan Anderson si ji opatrně prohlédl. Ruka byla celá fialová a Jo s ní nepohla. Jakmile se jí dotkl, začala brečet ještě hlasitěji.
"To je dobré, kočko, vypadá to na zlomeninu. Nic vážného. Tak pojď, vezmeme tě domů a do nemocnice," opatrně ji zvedl do náruče a nesl k domu. Paní Andersonová, s očividnou úlevou v očích, šla s Danielle za ním, Robert je následoval a zbývající čtveřice kluků, jelikož Arnie dělal, jako by s nimi nikde nebyl a utekl domů, jako spráskaní psi kráčeli na konci.
"Vezmu ji do nemocnice, určitě budeme hned zpátky," prohlásil pan Anderson, když dorazili domů. Jeho snacha souhlasila a jakmile za ním a Jo zapadly dveře, otočila se s blesky v očích na své syny.
"PÁNOVÉ! TEĎ MI TO CELÉ VYSVĚTLÍTE!"
Jo jim po cestě jen s mnoha vzlyky vypověděla, že spadla ze stromu a nemohla najít cestu. Ale nebyla schopná říct, proč tam vlastně lezla.
"Mami, my za to nemůžeme! Pořád za námi leze!"
"Nemá si s kým hrát!" uhodila na něj paní Andersonová.
"Ale to nemusí s náma! Měli jsme bojovku a ona se do toho-"
"A ty vaše pitomé hry na vojáky už taky skončí! Nejste jako váš otec a rozhodně zapomeňte na to, že někdy budete! Nezahrávejte si s tím! I ty vaše hry mohly vést k neštěstí, podívejte se na ni! Co kdyby se stalo něco vážného? Co kdyby si zlomila páteř? Co kdyby se praštila do hlavy a omdlela? Co kdyby tam zemřela? Jak byste to vysvětlili jejímu tatínkovi?"
"Ale ona tam šla dobrovolně! Nikdy jsme jí neřekli, že má lézt na strom! Měla se jenom schovat, aby ji Larry a Arnie nenašli!"
"To jsou moooc chytrý hry! Blbnete a ona se vám potom chce vyrovnávat! Padejte všichni do svých pokojů! A až přijede, tak se jí všichni omluvíte!"
"Ale mami!" ozvalo se několikahlasně.
"Ani slovo!"
Naštěstí zranění Jo nebylo tak vážné, takže v nemocnici vůbec nemusela zůstat. Na ruku dostala sádru, na kolena náplasti a navrch doporučení, aby aspoň pár dní strávila v klidu.
Starý pan Anderson se na ni kupodivu nezlobil. Řekl jí, že chápe, že si chce s někým hrát a s někým dovádět, ale že kluci jsou příliš divocí a neposlušní a ona přece není jako oni. Že není horší, jen je jiná.
Jo to nechtěla poslouchat a neuměla si to ani vyložit. Myslela si, že teď už ji zase budou mít všichni za horší a že se jí zase budou posmívat, protože to nezvládla, kdežto oni ano.
Čekalo ji ale překvapení.
Paní Andesonová se taky nezlobila. Objala ji, pořád se ptala, jestli je v pořádku, donutila ji vypít čaj a taky jít hned do postele. Opečovávala ji víc, než kdy dřív.
Trochu jí to vadilo, ale byla ráda. A hlavně byla moc unavená.
A ráno, když sešla na snídani, bylo překvapení ještě větší. Dole v kuchyni byli nastoupeni všichni čtyři kluci.
"Promiň."
"Sorry, Jo."
"Promiň, neměli jsme tě tam brát."
"Promiň, moc mě mrzí, že se ti to stalo …"
Ale jen ten poslední vypadal upřímně. Ostatní po svém kraťoučkém proslovu pohlédli na matku a utekli pryč.
Auggie tam ale zůstal a když paní Andersonová zamířila s čajem do jídelny, vzal Jo za ruku.
"Fakt mě to mrzí. Nechtěli jsme, ať takhle dopadneš a když jsem říkal, že bychom tě měli vzít s sebou, tak jsem nemyslel, že se ztratíš."
"Já jsem chtěla vyhrát …"
"No a taky jsi to vyhrála úplně ze všech. A tady máš dárek k vítězství."
Na zápěstí jí zavázal pletený náramek přátelství.
Jo se rozzářila.
"Děkuju, Auggie!"
"Líbí se ti?"
Horlivě přikyvovala a prohlížela si ho. Potom Auggieho šťastně objala.
"Josephine? Pojď sem honem!" to jim ale přátelskou chvilku překazila paní Andersonová zvláštním hlasem. "A ty Auggie taky!"
"Co se stalo?" oba se vyděšeně přikradli do jídelny.
"Tati …" vydechli oba téměř současně.
Proti nim stál Taylor i Anderson, oba ve svých uniformách, Anderson se opíral o hůl a Taylor objímal svou starší dceru.
"Co se stalo?" nikdy, nikdy nepřijeli tak brzy. A to obě rodiny zažily už desítky odjezdů.
"Ošklivě na nás zaútočili. Několik lidí zemřelo, spousta byla zraněná. Vrátili jsme se kvůli tomu dřív," pronesl pan Anderson a ukázal si na nohu. "Budu v pořádku, je to jenom průstřel."
"Ale mám pro vás ještě něco," tentokrát promluvil Mac.
"Děvčata, můžete si sbalit. Vrátíme se domů."
"Na jak dlouho?" zakabonila se Jo.
"Co se ti stalo?" všiml si její sádry a okamžitě se začal zajímat.
"Upadla jsem. Na jak dlouho se vracíme?" Jo ale nechtěla rozebírat její zranění. Teď, když se jí tu konečně začalo líbit a zvykla si, má zase na měsíc nebo dva odjet do New Yorku!
"Na pořád."
Nastalo absolutní ticho.
"Na pořád? Ale jak to?" Danielle nemohla uvěřit tomu, co slyší.
"Končím s armádou. Už nebudu voják. A už nebudu nikam jezdit," usmál se na ni Mac.
"To je skvělý!" zajásala, ale Jo tak nadšená nebyla.
"To už jsi říkal, že toho necháš! Minule jsi říkal, že s tím … to … praštíš! A zase jsi odjel!"
"Miláčku slibuju, že teď už je to doopravdy. Končím. Už tu budu s vámi."
"A jak ti mám asi věřit?" ohradila se znovu.
"Přísahám ti to."
Měla mu věřit? Byla to pravda? Skutečně by nechal armádu a vrátil by se na trvalo do New Yorku? Vrátil by se na trvalo k nim? Zkoušel by si hrát na spořádanou rodinu a nikam neodjížděl?
Jestli ano, už se nebude nikam stěhovat.
Jestli ano, už nebude pořád pendlovat mezi dvěma školami.
Jestli ano, jestli definitivně skončí, bude mít aspoň jednoho rodiče.
Jestli ano...s hrůzou si uvědomila a podívala se na svůj nový náramek … k Andersonovm se už nikdy nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat