O rok později
Jeden rok nemusí u mnoha lidí znamenat vůbec nic. Za pouhý rok mohou mít stále stejnou práci, stále stejný byt a stále stejný život. Jen jsou o něco málo starší.
Na druhou stranu, jeden rok může přinést i ty nejneočekávanější a nejvážnější změny v celém životě. Může se stát úplně cokoli.
Detektiv Taylor byl spíš druhý případ.
Jeho dosavadní život byl ten tam. Najednou byl zase po velmi dlouhé době součást rodiny. Teď už neodmyslitelná součást. Nežil sice se Stellou, ale byli znovu kolegové a přátelé a navíc je pojilo ještě něco.
Uběhlo něco málo přes rok od operace jeho syna. Žádné další komplikace se neobjevily a on se úspěšně zotavoval. Mac se o něj od té doby staral stejně, jako jeho matka.
Právě teď se fascinovaně opíral o plot před mříží tygří klece v newyorské zoo.
"Tygr klidně sežere i člověka, že jo, tati?" zeptal se po chvilce, kdy si dostatečně šelmu prohlédl.
"Proč se ptáš?"
"Protože vypadá nebezpečně a co kdyby utekl?"
"Neuteče. Ale máš pravdu, tygr nerozlišuje co je jeho kořist zač."
"Už jsi někdy viděl sežranýho člověka?"
Usmál se. "Jednou jsem něco takového vyšetřoval, už je to dlouho. Ale o tom se radši nebudeme bavit, nebo nás uslyší maminka a-"
"A zase bude naštvaná, že mi povídáš, co je v práci," dořekl Nicholas hbitě za něj.
"Tak nějak."
"Vyšetřoval jsi už, že někoho zabila zebra?"
"Ne …" byl zvědavý kam směřuje.
"Tak se podíváme na ně. To nemůže nic namítat," vzal Taylora za ruku a táhnul od klece pryč.
Mac se musel usmívat nad nápaditostí jeho syna. Vždycky měl po ruce nějaké řešení. Celkově dokázal velmi bystře uvažovat a nejen ve škole.
"Kde jste? Neměli jste nááhodou čekat u tygra?" ozvalo se za nimi.
"Určitě? Zebra je taky pruhovaná. Nepleteš si to?" upřel Nick na svou matku andělský pohled.
Mac se zasmál.
"Příště si půjdete pro pití sami," prudce jim podala kelímky s pitím. "A ty se moc nesměj, tohle pochytil od tebe," šťouchla do Taylora.
Ten se zatvářil absolutně nevinně.
Už si bez svého syna nedokázal představit den. I když šlo o úplné maličkosti, třeba jen nějakou Nickovu poznámku, Stellin úsměv nebo oslovení tati, byly to právě tyhle věci, co dodávaly jeho životu konečně pořádný smysl a co ho dělaly šťastnějším.
Taylor nebyl jediný, jemuž se vše od základů změnilo.
Detektiv Flack odemkl dveře svého bytu.
"Ahoj," ozvalo se z dětského pokoje. Nevěděl, čím to je, ale ať se snaží jakkoli, vždycky slyší, když přijde domů.
"Ahoj Jess," došel za ní a sklonil se, aby jí mohl políbit. Ona popojela se svým vozíkem k dětské postýlce a chtěla sundat boční stěnu, aby mohla vzít do náruče jejich syna dožadujícího se pozornosti. Don ji ale předběhl a zvedl malého Jacoba Flacka, který se po něm natahoval.
"Zvládla bych to."
"Já vím. Ale chci ti pomoct," podal jí Jacoba a pak došel pro připravenou lahev mléka. "To snad můžu, jako normální otec, ne?" usmál se na ni. Za tu dobu už si dávno zvykl, že občas reaguje přecitlivěle. Hlavně v začátcích bylo všechno velmi těžké.
"Ne, nejsi normální. Jsi zamilovanej cvok, když ses ještě nevzdal obyčejný zmrzačený kurvy."
"Jess! Takhle o sobě nemluv!" okřikl ji ihned. Neměl rád, když připomínala, co se stalo.
"Je to pravda. Vždyť co mu chceš říct, až se začne ptát, proč on běhá a já musím sedět na vozíku? Chceš mu namluvit, že maminka měla nehodu? Víš, že to zkouším, ale nedokážu stát. A stejně se jednou doví, co jsem byla zač."
"Tak se to doví. Ale ty o sobě takhle nemluv. Co bylo bylo, nic už se bohužel změnit nedá."
"Jsi si jistý, že bohužel?"
"To je jedno, důležité je, že vás mám. A počítej s tím, že se nikdy nevzdám," převzal si nakrmeného syna.
"Hele prcku, co kdybys zkusil říct táta?"
Jacob se na něj chvilku zvláštně díval.
"No, řekni tá-ta."
Další pohled a potom zavýsknul něco, co ze všeho nejvíc připomínalo nee.
"Teda kdybys neměl oči stejný jako tvoje máma, tak se snad urazím," zasmál se.
"A kdyby nebyl celej po tátovi tak už to dávno řekne," oplatila mu s vítězoslavným úsměvem.
"Vidíš to? Vidíš to, prcku, jakou máš maminu? Ale já ti něco povím. Stejně jí miluju."
Žádné komentáře:
Okomentovat