8. srpna 2013

I Need Your Help 6


Don byl ten večer, vlastně celý den, neuvěřitelně naštvaný. Stejně tak Sam, která si vzala volno na zbytek týdne a doufala, že se Mac během té doby probere. Nehodlala dopustit, aby mu její bratr přišel všechno vyčíst dřív, než s ním ona sama promluví. I když přesně nevěděla, čí zájmy chce vlastně ten chlap bránit. Jestli její život, který může trávit s někým mladším, nebo jeho postavení. Zatímco ona svůj vztek tedy ventilovala čekáním a hlavně bombardováním doktorů, Don neměl jak.

Proto jen tiše pěnil, dokud se ho Emily s jistými obavami nezeptala, co se děje.
Ani se nehnul a dál seděl na jejím širokém gauči, jen pomalu otočil hlavu. Vypadal tak ještě o něco strašidelněji. Jako by se měl teď zvednout a začít vraždit. Díky, či možná žel Bohu se tak nestalo.
"Moje sestra chodí s šéfem laborky kriminálky. A budou mít mimino!"
"No … a? Tak budeš strejček," usmála se.
"Ty to nechápeš. Oni spolu nemůžou být, to je prostě vyloučené. Ať jim to klapalo jak dlouho chtělo, tohle nejde!"
"Proč?" sedla si vedle něj a pohladilo ho po ruce. Vážně byla někdy ráda, že sourozence nemá. "Je to děvkař, tyran, má ženy pro peníze, nebo je jinak zneužívá?"
"Nee! Snad ne, Mac je … normální, docela fajn chlap …" připadal si zvláštně, když tohle říkal. Tedy zvláštně po všech argumentech, které proti němu uvedl.
"Tak kde je potom problém? Tvoje sestra si našla fajn přítele. Že budou mít dítě je už jejich starost."
"Emily, ale on je o víc než dvacet … možná třicet let starší!" řekl už poměrně zoufale.
"Aha, tak odtud vítr vane. Ty se bojíš, že to jeden s druhým nevydrží a to malé akorát doplatí na starého otce."
"Tak nějak. Asi ten největší problém, jaký vidím."
"Jenže ten, miláčku, ty nevyřešíš. Je čistě jejich věc co udělají a nikdo to za ně nevyřeší. Ale třeba jim to ještě dlouho bude vycházet."
"Neznáš ani jednoho, jak si můžeš být tak jistá?"
"Nejsem. Prostě to nech na nich. Jak by ti bylo, kdyby teď tvá sestra přišla a řekla, že je absolutně nemožné, abys zůstal se mnou?"
"Proti nám ale nikdo nemůže mít argumenty."
"Vždycky se něco najde, Dony. To si pamatuje," řekla trochu tvrdě. Až se zarazil. Uvědomila si svou chybu a aby zahnala dojem, že se něco děje, přitulila se k němu a políbila ho. "Jen to nech na nich."

Samantha Flacková v té době seděla jako každý den, jen v jinou dobu, u postele Maca Taylora. Jeho stav se o trochu zlepšil, ale stále se nedostal na hranici vědomí. Prý stojí těsně za ní, ale stále ji nehodlá překročit. Možná nechce, možná nemůže, protože sraženinu stále ještě neodstranili.
Vztek ji pomalu opouštěl, jak se dívala na jeho klidnou tvář, ač plnou šrámů a modřin. Cítila místo něj jen lítost. Snad brzy ty bastardy, co mu to udělali, chytí.

"Macu, tak už se prober, chybíš nám …" ale na druhou stranu si říkala, kdo by radši svůj pobyt v bílém, sterilizovaném, neosobním a smutném prostředí neprospal. V nemocničním tichu přemýšlela o věcech, které jí Don řekl. Měl pravdu, ve všem měl pravdu, všech těch okolností, o kterých mluvil, se před dvěma lety také bála. Ale postupem času zjistila, že nemá proč. Absolutně nemá proč. Velké mínus je snad jen jejich práce, kde ona tráví většinu noci a on často celé dny. Hlavně ze začátku měli problém najít pro sebe dostatek volného času. Teď už si trochu lépe roztřídili čas a ona hlavně rozvrhla směny v baru, takže spolu poměrně spokojeně trávili víc, než by se odvážili kdysi v opatrných začátcích odhadnout.

A skutečně to byly opatrné a zvláštní začátky. Párkrát přišel do baru zrovna, když měla směnu. Jistě, není žádný mladý hezounek, ale něčím jí imponoval. Možná svým chováním, určitě pohledem a úsměvem a zaručeně tím, jak s ní jednal, když ho konečně oslovila. Věděl, čí je sestra. Ale nebral to na vědomí. Byl velmi příjemná změna po všech přiopilých nebo nadměrně sebevědomých individuích, kteří pokud rovnou nepokřikovali oplzlé poznámky, alespoň jí dělali různé návrhy, které už dávno bez povšimnutí ignorovala. On s ní mluvil úplně normálně a nenuceně, možná později trochu flirtoval, ale už předtím poznala, že se mu líbí taky. Tak prostě vsadila na náhodu, vyhrála a zůstali spolu. Teď budou mít dokonce dítě, bude mít malé miminko, bude mít rodinu a život, o kterém před časem, kdy se opíjela, snad ani nepřemýšlela. Snad se jich teď Mac nevzdá a bude takový život chtít taky. Byla na sebe hrdá. Jednak za to, že se změnila a jednak, ač to zní divně, že je s někým jako on.
Teď se jí už jenom musí probudit a uzdravit.

"Ach jo, Macu. Víš jak potřebuju, aby ses konečně probral …?"
Ucítila stisk ruky. Hned ožila a s napětím pozorovala, co se bude dít. Teď už si byla jistá, že určitě musí otevřít oči.
"Zlato, slyšíš mě?"
Pomalu a nejistě se na ni podíval. Zářivě se usmála. Ulevilo se jí.
Začal se neklidně rozhlížet kolem.
"Klid, jsi v nemocnici, už pár dní."
"Ah, jo … jo jak … jak jsem na tom?" dobře si pamatoval, co se mu stalo.
"Zlomené žebro a něco … asi otřes mozku, neřekli mi to pořádně," vykroutila se z pravdy. "Samozřejmě spousta modřin a tak …"
"A ty? Neudělali ti nic?"
"Ne, nic mi není. Tedy nic špatného," dřív, než stačila říct něco dalšího, vyhodil ji lékař s tím, že ho musí hned vyšetřit a poupravit léčbu.

Pustil ji za ním až po dvaceti dlouhých minutách. Prý může dobře komunikovat, ale měl by zůstávat v klidu.
"Takže prý budeš v pořádku?"
"Hm, akorát mi musí rozpustit sraženinu, ale říkal, že nemusím mít obavy."
"Jsem moc ráda. Měla jsem o tebe hrozný strach. A … nebyla jsem sama."
"Tým z kriminálky, co? …"
"Jo, ten samozřejmě taky. Ale to jsem nemyslela …"
"Cos tedy myslela?" zatvářil se nechápavě. Kdo další krom jeho týmu a jeho přítelkyně mohl mít strach?
"Myslela jsem ještě … jednoho malého človíčka …" jak seděla vedle něj na posteli, vzala jeho ruku a položila si ji na břicho, "Je tam sice teprve necelé dva měsíce, ale taky se bál …"
"Počkej, takže ty …" chtěl doříct jsi těhotná. Obvyklá reakce. Ale zarazila ho.
"Ne já. My. My budeme mít dítě."
"Vážně?"
"Naprosto. Nejsi rád?" trochu se zarazila a výraz se stáhl do smutného přikývnutí. "Popravdě já … i to jsem čekala …"
"Ne, ne, naopak..."
"Takže … chceš mít se mnou dítě?" ujišťovala se.
"Určitě zlato. Jenom … ohledně …"
"Myslíš Dona? Už to ví. Seřval mě jako malou holku. Ale já na něj kašlu, nestaral se doteď, nemá právo ani dál."
Napadlo ho, že to si s ním určitě přijde promluvit. Ale mlčel.
"Takže miminko. A naše, tomu se mi ani nechce věřit," hned si paradoxně připadal o něco klidnější. Jistě byla spousta věcí, které nenahrávaly tomu, aby měl rodinu. Ale o ty se teď nestaral. S Claire se jim nepovedlo mít děti. Neuvažovali o nich, ostatně ona už dítě měla, a navíc brzy zemřela. Teď má šanci, aby bylo všechno jinak a lépe. Jen ji musí využít.

Žádné komentáře:

Okomentovat