"Áno," zněla stručná odpověď na zahajovací otázku.
"Přestěhoval jste se společně s rodinou vašeho bratra z Jekaterinburgu?"
"No áno. Tó jsem tu, abyste mi móhla klasť takove blbe otázky? Proč se na to ptate, ktyž to vite?"
"Jste tu, protože jste zabil Jessicu Beallovou. Víme, že ano. Rvačka s detektivem Flackem byla i víceméně doznání."
"Ten vaš dětektív," ucedil přes stisknuté zuby a sešívaný ret, "mě napádl! A jen tak to neněcham!"
"O tom se s vámi bavit nebudu. Já vyšetřuju vraždu. Proč jste ji zabil? Jen jako pomstu za vašeho bratra?"
"Je nevině v base. Vubec nic neprovédl. Ále to vam bylo jedno. Je to přistěhovalec a co na ňom zaleží, že?"
"Ne, na místě činu se našly důkazy proti němu. Ať přistěhovalec nebo američan, se všemi nakládáme stejně."
"Ále on je nevinný! Že zabíl tu rodínu je léž!"
"Můžete to nějak dokázat? Pochybuji. A vy se podíváte za ním. Myslel jste na vašeho syna a na synovce?"
"Ándrej je už vélky kluk. Postára se o Michaela."
Všimla si, že nejmladší chlapec má už americké jméno.
"Jak jste se dostal do taxíku, kde jela? Jak jste se vůbec dozvěděl, kde bude?"
"Slédoval jsem je. Chtěl jsem co nejvic zjistíť. Dokónce jsem se néchal i hospitalizovat v němocnici, kte pracovála. A pak to byla hráčka."
"Kde je zbraň, kterou byla zabita?"
"Kte je? Výhodil jsem ji."
"Nechápu vás. Zničil jste zbytečně tolik životů … její, Flackův, váš, vašich dětí …"
"Vy něvite, co je rodinna čest a laska. Ú nas drži všíchni spólu. Ktyž už němate nic, mate pořad rodínu. A o tu ktyž vas někto připrávi, musite oplátit stejnou mincí. Oko za oko, zub za zub. Vždyť co se stálo s mou rodínou? Brat sédi. Valérija je v Jekatěrinburgu, sama. Její ditě mam ja. To už není žadna rodína!"
Stella to nechtěla poslouchat. Ohánět se rodinou, láskou a pevnými vztahy je v případě chladnokrevného vraha ta největší ubohost.
"Jak jste se dostal do toho taxíku?" zeptala se znovu.
"Ďélal jsem, že potřebuju pomoc. Zastavíl, ja otevřel dvéře, zastřelíl u ďévku a něchal ho jezdít s ní po městě. Pak jsme jí vyhodíli. Výkecaval by se, tak músel jít taky."
"Vražda, za kterou byl odsouzen Alexandr, byla ve stylu popravy ruské mafie. Nevíte o tom něco?"
"Nět. Moj brat níkdy k mafíi nepatřil."
"A vy?"
"Zjístěte si to."
"Máte ještě nějaké příbuzné?"
Chvilku váhal. "Nět," řekl potom.
"A víte to jistě?"zúžila podezřívavě oči.
"Náprosto."
"Já vás upozorňuju, že jestli se ještě někomu něco stane, budete první, kdo ponese následky."
"Nět. Nasledky si ponése dětektív Flack. Búdu ho žálovat."
"Klidně můžete. Na to máte právo. Teď vás ale zatýkám za dvojnásobnou vraždu Jessicy Beallové a Rogera Glatmana. Odveďte ho."
Zjistěte si to … Bála se těch slov. Jako obyčejný případ věc končila. Měli-li ale co dočinění s ruskou mafií, je to práce na dlouho.
"Dona si nechali na pozorování a mně řekli, že jsi tu. Jak to dopadlo?" otevřel Mac dveře vyslýchací místnosti. Stella na něj otočila hlavu. Hlas ji vracel pomalu do současnosti z neprobádaných krajin lidské mysli.
"Přiznal se. Ospravedlňoval svůj čin věrností k rodině a málem s ním seklo, když jsem zmínila bratra Alexandra. Zarytě stojí na jeho nevině. A na dotaz o příslušnosti k mafii ho opět bránil. Ohledně jeho samotného si ale máme zjišťovat sami."
"Třeba se jen vytahoval. Prozatím máme vraha a ta jejich slavná rodina je pod zámkem."
"Až na děti. Ale pochybuju, že ty budou mít čas na podobné krvavé radosti. Snad nesdílí rodičovské ideály," přisvědčila Bonaserová.
"Řekl něco ke rvačce?"
"Že bude žalovat Flacka za napadení. Ale nevypadal moc zraněně," zvedla se a bok po boku odcházeli.
"To je záležitost vnitřního. Ještě s Donem ale promluvím, až ho pustí."
"Snad si to neodskáče moc ošklivě, ten náš dětektív," napodobila přízvuk ruských američanů.
Mac se jen usmál. "Půjdu seznámit Hawkese s novinkami."
"Je v terénu. Viděla jsem ho odjíždět. Říkal něco o těle na střeše."
"Tak potom," chtěl očividně říct ještě něco, ale přiřítila se Aiden.
"Flack je v nemocnici?" ptala se zděšeně.
"Ano, ale nic vážného," přisvědčil Mac. Mírně překvapený strachem, co z ní vyzařoval. "Jen přes noc na pozorování."
"Uf. Co se mu stalo? Vím o nějaké rvačce …"
"To je pravda. Popral se s vrahem."
"Sakra … slíbil mi, že neudělá žádnou blbost!"
"Aiden, klid, ano. Bude v pořádku," zírala na ni Stella a nemohla pochopit její roztřesené ruce a zbrklé pohyby.
"Jo jo jo … A vraha máte?"
"Máme, už je všechno vyřešený," chytla ji za rameno. "Dáš si kafe?"
"Ne, já … přivezli mi vzorky! Úplně jsem na to zapomněla, když jsem se dověděla o Donovi," nechala ji být a odběhla zpátky do laborky.
Stella dosedla do jednoho z křesel na chodbě. Dívala se z okna. Vločka za vločkou, krok za krokem, srdce za srdcem se objevují a zase mizí z tohoto světa. Každé zanechá svou stopu a svým odchodem změní ostatní. Najednou jsou schopni toho, čeho by jindy nebyli, nebo co by do nich nikdo neřekl. Ačkoli...věci jsou jen velmi zřídka tak, jak vypadají.
Vyšetřovatelé a částečně i Flack už si oddechli. Bylo to za nimi. Zbývá jen rozloučit se s obětí. Nevinnou obětí krutosti osudu, kterými se tak rád baví. Nestačí mu, aby lidé trpěli za chyby. Musí i za štěstí, jehož délka je přesně vyměřena a nemění se. Konci nelze ani uniknout, ani se schovat. A pokud si někoho vybere za oběť svých pokusů, může být všední den, nebo svátek. Pracovní shon, nebo oslava narození Krista - dny klidu, míru, přátelství a lásky. Změní se v boj. Udělat člověka spokojeným není totiž žádná zábava. Zato vidět, jak se souží, jak trpí, to po čem touží nikdy nemůže mít, sledovat jeho noční můry, z toho se osud musí přímo tetelit blahem.
Jedna klidná noc byla Donaldu Flackovi dopřána. Usnul a snad díky bolesti, utrženým ranám nebo lékům, odpočíval beze snů.
Ráno, které uvítalo New York stejně šedou oblohou, jako se s ním včera loučilo, se chtěl obléct a dostavit na prosbu Maca na kriminálku. Měl mu pomoci vyřešit už jednou provždy Dimitrova. Dále bylo v plánu za pomoci Aiden vyřídit pohřeb a zamknout celé letošní Vánoce do truhly. Tu hodit do oceánu a nechat utopit.
Sotva si dokázal sednout. Doufal, že ztuhlost nějak rozchodí, ale nejdřív se musí na nohy nějak dostat.
"Sestro!" mačkal zvonek. "Tak sestro!"
"Ano?" postavila se k posteli.
"Vidíte, ne? Nemůžu se zvednout. A to mě máte propustit."
Pomohla mu vstát. "Měl byste být teď hodně opatrný. Stavte se v lékárně. Dají vám něco na bolest. A nemusíte na mě řvát, nemůžu za to."
"Zajdu tam, ale … asi … to mám takhle?"
"Ten muž, co vás přivezl, se pak vrátil i s nějakým oblečením. To vaše vypadá hrozně."
"A nevíte, jak se dostal do mého bytu?" zíral na věci, které byly docela určitě jeho.
"Dal jste mu klíče. Ale možná si nebudete pamatovat pár věcí. Na chvilku jste omdlel a navíc máte pěknou modřinu na hlavě."
"Aha. No tak … rád bych se oblékl." naznačil, aby odešla.
"Jistě, promiňte," a zavřela za sebou dveře pokoje.
Don se s jistými obtížemi převlékal. Nedokázal zvednout ruce, jen těžko se ohnul, když si sedl, nebylo jisté, zda se sám také zvedne.
"Macu? Jsem tu, jaks chtěl," dostal se nakonec do Taylorovy kanceláře.
"To je dobře. Andrej Dimitrov tě chce zažalovat. Budu potřebovat tvou výpověď, protože já jsem zasahoval."
"Jo to mě mohlo napadnout. Ale-"
Mac ho přerušil. "Jaké ale? Řekni všechno jak bylo, to ti asi nejvíc pomůže."
"Vždyť jde jen o skutečnost, že jsme se porvali. Kvůli němu se nemůžu ani zvednout a myslím, že on skončil docela dobře."
"Našel jsem tvou zbraň. Vystřelila."
"Jo. Přetahovali jsme se o ní. Ale nikoho nezasáhla."
"Kdo začal?"
Don sklopil oči. Nedokázal říct, že první ránu zasadil Dimitrov, i když si to cestou z nemocnice umanul.
"Našel sis ho a začals, že. Tos ho chtěl zabít?" zeptal se vyčítavě.
"Já nevim co jsem chtěl. Jakmile jsem se dověděl kdo to je, musel jsem ho najít a něco dělat!"
"Kdo ti dal oprávnění prohlížet Stelliny zápisky?" ptal se dál bez milosti.
"Nikdo. Prohlídl jsem si je sám."
"A víš, že až tě zažaluje, bude v právu?"
"Je to vrah! To na věci nic nemění! Zabil mi Jessicu tak mě pochop! Vy jste ho najít nemohli a já to měl za pár minut!"
"Tebe hnala nenávist. My chtěli jenom spravedlivě potrestat pachatele."
"Hele Macu, prostě tam napiš, že jsem si neoprávněně přečetl zápisy detektiva, neoprávněně jsem použil policejní záznamy, našel ho, napadl a tečka. Zas tolik se nestalo a já trest snesu!"
"Ty jsi tak hrozně tvrdohlavej! Mě vůbec nejde o nějaký protokol a vyšetřování nebo o tu vaší hloupou rvačku. Podívej se na sebe! Chápu jak ti je, ale uvažuj. Jenom si víc ubližuješ. Kdyby sis vzal dovolenou a odjel nebo se tu aspoň neukazoval, ulevilo by se ti. Vždyť tě čeká ještě to nejhorší tak se sakra šetři!" myslel tím pohřeb Beallové. Měl pravdu, byl příliš umíněný na to, aby si připustil, co bude lepší. Nechal se ovládnout touhou po pomstě, vztekem, zklamáním, vším, co v něm bublalo a nafukovalo se.
Začínal pomalu splaskávat.
"Je to všechno?" zeptal se přešle.
"Ano. Můžeš jít."
Otočil se. Prudký pohyb opět vyvolal pulsující bolest v žebrech. Sevřel ruku v pěst a druhou se za ně chytil. Doufal, že Dimitrov žalobu rozmyslí. Stejně skončí ve vězení a jemu by vynesla maximálně podmínku. Nevěřil, že by ho vyhodili z práce a nechtěl si přiznat, že by nebyl nikdo, kdo se za něj postaví.
V myšlenkách se pořád vracel ke zvláštnímu pocitu při boxování do vraha. Viděl před sebou umírající Jessicu, vidina se střídala se zakrváceným obličejem protivníka. Jessica nesouhlasně kroutila hlavou a plakala. Nechápal proč, ale čím víc plakala, tím větší měl sílu. A čím větší měl sílu, tím častěji viděl Dimitrovův výraz bolesti. A čím častěji ho viděl, o to menší uspokojení cítil. Jako by se mu s každou ránou ještě více vzdalovala, i když žádní lidé si nemohou být dál, než když stojí na opačných březích oceánu života.
Opřel se o prázdnou zeď. Letos se zima opravdu vyvedla, tolik sněhu nepamatuje. Ovšem je tu jeden háček, jemu je to úplně jedno. Nenávidí zimu, nenávidí sníh, nenávidí tenhle rok, nenávidí svůj život bez ní. Je tak nechutně prázdný a bolestivě bezbarvý. Jak má jít domů, když tam bude sám a okolo budou všechny její věci, které ho umučí protivným šeptáním o smrti? Jak má přijít domů, když na záznamníku bude vzkaz od pohřební služby? Co má dělat, když v kapse saka, které stále visí přes opěradlo křesla v nezměněné poloze, je pořád krabička s prstýnky?
"Done!" slyšel někde v chodbě známý hlas a chvátající kroky. Pak cítil ruce, co ho krátce objaly, než je stihl odstrčit a opět se staženou tváří stisknout žebra.
"Promiň …" omlouval se chvatně hlas. "Vyděsila mě zpráva o nemocnici."
"Nemusela, Aiden. Jsem v pořádku."
"To vidím," chtěla toho ještě tolik říct, ale ani na jednu z těch věcí nenašla kuráž. "Víš, co jsi mi sliboval?" zeptala se jen proto.
"Vím. Ale jako bys mě neznala," zakřenil se.
"Není moc vtipné. Vážně jsi mi nahnal strach. Ale teď už to snad bude v pořádku. Že?" zadívala se na něj zkoumavě.
Zavrtěl však hlavou. "Ještě ne. Víš, jak jsem tě tehdy požádal o pomoc?"
"Ano. A ráda pomůžu."
"Děkuju. Teď, když je případ vyřešený, mělo by se to odehrát co nejdřív."
"Stačí říct," položila mu ruku na rameno.
Danny měl v tu dobu namířeno právě kolem nich. Nesl si pozdní snídani, protože tu pravou nestíhal. Stejně jako už poněkolikáté v posledních čtrnácti dnech zaspal. Dnes pozoroval Aiden celou dobu a nabyl přesvědčení, že Flacka náhodou nepotkala, ale že na něj vyloženě čekala. Raději si o nich ani nic nemyslel, zaplul zpět za roh a i se svými toasty zamířil jinam.
Ani jeden si chvilkového vetřelce v jinak liduprázdném prostoru nevšimli. I kdyby, asi by jim nevadil.
"Něco jsem už vyřídil. Až tu skončíš, můžeš mi dát vědět a já tě vyzvednu a …"
"Dobře, zavolám," usmála se na něj a přerušila slova, která se z něj bez zastávky sypala, "Měl by sis odpočinout. Vypadáš … promiň, ale hrozně."
"Jsi už asi pátá, kdo to říká. Ale nemůžu. Vážně nemůžu být sám u nás doma..asi se to těžko chápe, ale je to tak."
"Nenutím tě do ničeho, co sám nechceš. Tak večer."
"Mám komplet hotové obvinění. Už jen stačí počkat na soud," protáhla se Stella, odstrčila židli od stolu u kterého seděla společně s Macem a zvedla se.
"Co se tak divně tváříš?"
"Přemýšlím."
"A nad čím, smím-li to vědět?"
"Na případu Alexandra Dimitrova jsem pracoval s Flackem i já. Proč si vybral zrovna jeho?"
"Chceš říct že tě zajímá, proč neublížil tobě?" nějak jí unikala pointa.
"Víceméně ano. Je fakt, že já nemám manželku, nastávající manželku ani přítelkyni na kterou se mohli zaměřit. Ale naopak jsem to byl já, kdo proti němu sbíral důkazy."
"Don ho zase zatkl," podotkla.
"Myslíš, že si prostě hodil mincí, nebo to má nějaký význam?"
"Já nevím, Macu. A ani mě to v tuhle chvíli nezajímá. Andrej je za mřížemi, případ uzavřen. Jediné, co ještě udělám je, že půjdu na pohřeb."
Přikývl a pak hned, myšlenkami už zase jinde, hlavou zavrtěl. Po vzoru své kolegyně se zvedl a opustil místnost. Pochybností a neblahého tušení se nedokázal zbavit ani když se zaměstnal.
Seděl ve své kanceláři i když bylo už po jeho pracovní době.
"Claire … nechceš mi říct, proč?" smutně se díval do očí své zvěčnělé manželky. "Proč by si měli k pomstě vybrat jeho a ne mě?" kdyby bylo tak lehké hledání odpovědí. Zeptat se a odpověď dostat. Kriminalisté se je přeci učí složitě hledat a skládat z malých střípků souvislostí, přičemž často nějaké chybí a jediné šlápnutí vedle či malý omyl může celou skládačku zničit. Zrovna jeden důležitý chyběl. Nejspíš by neovlivnil celkový vytvořený obraz, ale doplnil by zvláštní detail, jenž tak toužil znát.
Zatřepal hlavou jako by chtěl ty myšlenky odehnat. Možná se spíš povede, když někam zajde. Třeba se Stellou, jestli nemá jiný program.
Před zhruba třemi minutami volala Aiden. Auto měla na venkovním parkovišti, prý tam nejspíš bude čekat. Don chvátal z budovy, ve dveřích se setkal s Macem a Stellou. Danny zrovna startoval.
Rána.
Obrovská rána.
Tlaková vlna blíže stojící odhodila, ostatní shodila na zem.
Auto Burnové vybouchlo. Jedna postava ležela kousek od něj na břiše a děsivě hořela.
Žádné komentáře:
Okomentovat