"Ericu? Co tady děláš?" zírala jsem překvapeně na muže za nimi.
"Slyšel jsem, co se stalo, když jsem byl pryč …"
"No to mě nepřekvapuje, slyšel to každý."
"Jo. Ale já slyšel i to další."
"Co další, Ericu?"
"Můžu dál?"
"Jo, jasně, pojď," ustoupila jsem, nechala ho vejít a zavřela za ním.
"Že to byl tvůj přítel."
"Byl," začala jsem chápat, odkud vítr vane. "Co ty s tím?"
"Nic, jen jsem … tě chtěl vidět, mluvit s tebou … musí to teď být pro tebe těžké."
"Hele vyřiď Patty nebo tátovi nebo kdo tě sem poslal, že nepotřebuju hlídat, velká jsem už dost."
"Nikdo mě neposlal," mlžil a bylo to na něm vidět.
"Tak proč jsi přišel?"
"Popovídat si."
"No tak jsme si promluvili a můžeš zase …"
"Ale Danny … já vím, jak bolí, když ztratíš někoho hodně blízkého. Neměla bys ostatní odhánět," což myslel vážně, vzhledem ke svojí nedávné ztrátě sestry.
"Já ho milovala a tohle byla tak zbytečná smrt … tak … absurdní!"
"Každá násilná smrt je zbytečná."
"Vím. Snažím se jim předcházet. A on se snažil taky."
"Někdy to prostě … nevyjde."
"Nevyšlo to v tu nejnevhodnější dobu."
"Žádná doba není vhodná. Ale teď jsou všechny řeči zbytečné. Zbývá jen se s tím smířit."
"Jo tyhle řeči si můžeš ušetřit. Používám je taky a víc, než bys chtěl."
"Promiň. Rád bych ti nějak pomohl …"
"Tak potom se o Mattovi nezmiňuj. A nech všechno být."
"Mám tě nechat být? Nemůžu."
"Proč?"
"Konec našeho vztahu přece nemusí znamenat, že mi na tobě přestane záležet."
"Skončili jsme spolu přece před víc než třemi lety. A oba víme proč. A potom jsme se už nijak extra příliš nevídali."
"Nemusíš mi připomínat, proč jsme skončili. Ale o to teď moc nejde."
"Hmm …"
"Je ti dobře?" zeptal se najednou a zamračeně si prohlížel můj bílý obličej. Nebylo mi vůbec dobře. Chtěla jsem ho rychle dostat pryč abych se zase mohla zavřít v ložnici a nerušeně truchlit. Truchlit, nebo spíš čekat, až zase přejde nevolnost, která se teď neopakuje pouze ráno, až přejde nutkání vyplakat si oči a až potlačím chuť jít do ulic chladného léta a hrát si na chudinku.
"Moc ne."
Aspoň teď nepředstíráš nezlomnou osobnost, pomyslel si.
Touha schoulit se na postel a brečet byla čím dál větší. Nechtěla jsem se jí bránit, protože stejně jednou přejde. Ať člověk myslí na svou ztrátu sebevíc a sebečastěji, časem myšlenka bledne a vytlačují ji jiné, důležitější a aktuálnější, až zmizí úplně. Nejsnazší vyrovnání je právě vyrovnání se smrtí. Při ní totiž nezbývá nic jiného, každý se s ní jednou vyrovná. Ať zemře kdokoli. Nejde nijak zvrátit, protože život není na zkoušku, a vzpomínky na toho člověka už nikdy neumocní setkání nebo nepředložený úlet jako u nevydařeného vztahu nebo konce přátelství. Každý jednou zapomene.
Pro mě teď ale bylo příliš brzo na to, abych začala zapomínat. Potřebovala jsem teprve překonat poprvé sama všechno, na co jsem dřív měla druhého. Nejdřív jsem si potřebovala zvyknout a potom začít znova.
Pomalu jsem se sesunula na židli.
"Jsi čím dál bělejší, Danny není ti něco? Nevzala sis něco?"
"Ne," řekla jsem strašně vysokým hlasem. "Budu v pořádku … za pár minut," nebo hodin.
"To určitě. Na to tě až moc dobře znám. Vážně nevypadáš dobře, nechceš si jít lehnout?" stoupl si nade mě a pořád mě upřeně sledoval.
Kroutila jsem hlavou, ale měl pravdu.
"Myslím, že chceš," vzal mě za ruku a já se zvedla ze židle. Chvilku jsem jen tak stála a potom jsem ho objala.
"Nechci si jít lehnout, nemůžu pořád ležet v posteli a fňukat! Nemůžu tady být sama a pořád brečet!"
"A co chceš jiného dělat. Jít ven? Pracovat? To ti nedovolím. Pojď si lehnout."
"Ne, nech mě, já … nechci, abys mě takhle viděl, radši jdi …"
"Prosím tě, neblázni. Nemůžu tě tady nechat."
Neměla jsem se ani k jednomu kroku. Pořád jsem se jen nechala objímat a stála na místě, možná jenom díky němu. Kdyby mě pustil, asi se sesypu na zem jako prázdný pytel. Udělal krok, nereagovala jsem.
"Kde máš ložnici?"
"Ty dveře naproti," ukázala jsem za sebe do obýváku, ze kterého vedla cesta do dalších místností.
"Tak pojď," zase jsem nereagovala na pokus udělat pár kroků, takže mě zvednul a donesl k posteli.
"Ne, Ericu …"
"Ale jo."
"Víš jak to poslední dva dny vypadá, když si myslím, že mi pomůže se prospat? Pořád se mi o tom zdá, pořád mám rudý oči od pláče a pořád si od toho nemůžu pomoct!"
"Protože jsi pořád sama a pomoc nechceš."
"Možná."
"Můžu tady zůstat?"
"Jestli chceš …"
Samozřejmě, že chtěl. Nakonec mě donutil si lehnout a svou přítomností i rychle a hlavně v klidu usnout. Čekala jsem, že potom odejde, ale když jsem se probrala, venku byla už tma a budík ukazoval půl čtvrté ráno, seděl pořád v křesle vedle postele a spal. Přehodila jsem přes něj deku a nechala ho.
Přemýšlela jsem, proč vůbec zůstal. Před třemi lety jsme se rozešli...chtěli jsme to oba. Oba jsme uznali, že v našem vztahu už nějakou dobu nejde o nic víc než o postel a nemá smysl ho dál udržovat. Čekala jsem to a nevadilo mi to. Všechno proběhlo v klidu, já potom dostudovala a moc jsme se o sebe nezajímali. Jen občas jsme se vídali jako...přátelé. Ale z bývalých milenců nikdy nemůžou být dobří přátelé. Dřív jsem si myslela, že tohle pravidlo je hloupost. Proč by nemohli. Jenže teď vím, že je pravdivé. I když spolu nic nemají, stále na sebe nevědomky žárlí. A myslím, že mezi námi všechno nikdy úplně nevyhaslo. Věděla jsem, že Eric žárlí na Matta, možná až nezdravě na někoho, kdo se mnou nic nemá a neví o tom, že se mnou někdo jiný ano. A já podvědomě posílala do háje všechny jeho přítelkyně, o kterých jsem věděla. Jenže život šel dál a my s ním našimi vlastními cestami, které se z té společné rozvětvily na opačné strany.
Ta moje větev zatočila k Mattovi, chvíli srůstala s jeho a měla se za pár měsíců ještě upevnit, jenže ji překřížil jeden blázen s pistolí. Tak jsem se musela začít vracet na rozcestí. V cestě mi najednou překáželo několik velkých kamenů, které jsem zatím nechtěla odstraňovat ani překračovat. Zasázela je tam jako bodné rány smrt a zatím byly příliš těžké. Ale taky jsem věděla, že časem odletí samy a že nemá smysl je zvětšovat stáním na místě a ohlížením se do minulosti, i když by znamenala pouhé dva nebo tři dny.
Kam vedla Ericova cesta jsem netušila, ale když teď seděl tady, klidně spal a nikam nespěchal, tak trochu jsem doufala, že na tom rozcestí stojí a čeká. Abych se ho mohla chytit, pokud další cestu nenajdu sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat