Jenže zbytečně.
Detektiv se neprobíral a podle všeho ani nechystal probrat.
Všichni lékaři je stále ujišťovali, že je to lepší, než aby trpěl v bolestech, ve kterých by bezpochyby trpěl.
Po pěti dnech, s výjimkou Maca a Aiden, se ostatní už neukázali. Vlastně by to bylo zbytečné. Stát nad postelí či za oknem detektivova pokoje, pozorovat křivky monitorů životních funkcí, vše drásavě monotónní, bez jediné změny od prvního dne.
Mac cítil jakousi zvláštní povinnost u něj být a neodbytnou vinu, že rodina Dimitrových nevybrala jako objekt pomsty jeho. Často dlouhé minuty zíral na své ruce a viděl na nich krev. Krev dvou nevinných lidí.
Aiden za Flackem chodila z čistého strachu a touhy být na blízku. Ať byl den nebo noc.
Zrovna jedna z dlouhých nocí byla. Nocí trávených v ospalém koutě newyorské nemocnice, s nefungujícím kelímkem kafe, ve zbytečné strnulosti očekávání a vytrácejících se nadějí, za zdmi pokoje.
Skutečně tam už usínala. Sestra na noční obhlídce neměla srdce ji vyhodit.
… Víš, co jsi mi sliboval! … .Jo, ale jako bys mě neznala …
Snažila se ho znát a poznat. Nebylo to snadné. Dokud měl snoubenku, svět okolo vypouštěl. Když ji ztratil, smutek a zoufalost ho zatvrdily. Doslova v neprůstřelnou ocel. A ona jen těžko hledala prasklinku, kterou se dostat dovnitř.
Odsud už jen krůček k výčitkám a všudepřítomnému deprimujícímu kdyby.
Kdyby ho donutila sejít se dřív. Kdyby šla do auta místo něj. Kdyby dávala trochu větší pozor.
Kdyby kdyby kdyby. Těch se dají najít miliony.
Než je ale vůbec stačila začít hledat, klesla jí hlava ze vzpřímené pozice na ztuhlém krku, svezla se po zdi a mělce usnula na židli.
Ne na dlouho.
Po minutě ji úplně dezorientovanou vzbudil křik. Nejdřív ho nedokázala přiřadit, je přece v nemocnici, až pak si uvědomila, odkud vychází.
Rychlým pohybem rozrazila dveře.
Měl zavřené oči, křičel a snažil se vytrhnout kapačku a vůbec všechno, na co byl napojený. Zmítal sebou, patrně o sobě pořád nevěděl.
Jednou rukou držela běsnící tělo a druhou mačkala zvonek na sesternu.
Nepřetržitě jí při každém pohybu, každém pokusu o pohyb, tekly slzy, protože zoufalejší pohled se nemohl naskytnout.
Tvář nepoznávala. Stažená bolestí a křikem byla cizí. Oči stále děsivě zavřené a ruce snažící se chytit hadičku s přívodem léku. Držela jeho ruce, aby si nemohl ublížit, i když věděla, že tohle samo o sobě mu ubližuje až moc.
"Přestaň! Prosím tě přestaň!" snažila se ho překřičet neméně zoufale než byla celá scéna.
"Jděte od něj!" konečně se objevil někdo v bílém plášti. "Jděte! Ublížíte mu!"
No to snad ne! Oni si snad myslí, že to ona? "Já se ho snažím udržet!"
"Teď je to jedno! Jděte!" naposled na ni zakřičela sestra a ona couvala o několik kroků. Nepřestala ale pozorovat jak ho jedni drží a doktor mu dává injekčně nějakou látku, pravděpodobně na uklidnění.
Určitě, protože během několika vteřin sebou přestal zmítat.
"Co se děje?"
"Probíral se. Jenže pořád to bez silných léků proti bolesti nezvládne a dokud byl v bezvědomí, nebylo třeba mu je dávat tak jako při vědomí."
"No a probrat se v nemocnici, to už je samo o sobě dezorientující. Ještě se probrat ověšený hadičkami a s bolestí, která přesahuje rámec snesitelnosti," dokončil doktor sestřinu odpověď.
"A probere se nebo jste ho znova … uspali?" zeptala se Burnová znovu. Teď upřímně litovala, že zde není nikdo další.
"Neuspali, ale ani se úplně neprobral. Možná, když k tomu měl už nakročeno, že dnes v noci to bude. Nevím, zda je moudré, abyste tu byla s ním."
"Já myslím, že ano," řekla pevně poslední slova. Poté se bílé osazenstvo odebralo k odchodu.
Uběhlo dalších několik hodin. Vlastně se nedá říkat několik, byly to sotva dvě, ale jí to připadalo jako nespočet. Byla dál sama, tentokrát už přímo u něj, a čekala.
Kdyby si dala tu těžkou práci, zvedla hlavu a otočila ji ke sklu, možná by zahlédla Maca. Díky domluvě s ošetřujícím lékařem, který ho měl kontaktovat při sebemenší změně, dorazil během chvilky. Nervózně chodil dlouhou chodbou sem tam, pokaždé, když ji čtyřikrát, pětkrát přešel, posadil se a za pár minut opět stál na nohou. Odvahu jít dovnitř za nimi ale nenašel.
Pevně si přála, aby se probral. Nemohla pro to nic udělat, jen doufat. Nevěřící se nemodlí ani neprosí. Můžou jen doufat, přát si a chtít. Tak si tedy přála. Ne kvůli sobě a kvůli tomu, že ho chtěla. Ale kvůli Donovi samému. Kvůli situaci, které byla svědkem. Nedovedla si představit, jak teď trpí. Jakou cítí bolest, jestli vůbec ví, kde a kdo je. Přesto si přála, aby se vzbudil a mohl to alespoň pohledem naznačit. Nepomohla by mu a neuvědomovala si, že zmučený pohled je ještě horší než hrobové ticho přerušované pouze pravidelným pípáním.
Pravidelné se začínalo měnit v nepravidelné. Pohlédla na něj. Cukala mu víčka. Konečně se chtěl probrat. Bála se, že zase začne křičet.
Nekřičel.
Nemohl ani mluvit, nemohl se hnout. Ale byl vzhůru.
Mac, jakoby to tušil, se díval dovnitř na ty dva, mezi nimiž se dělo něco nepopsatelného a nepochopitelného. Ani oni nevěděli, proč se na sebe musí bez pohnutí dívat. Proč Aiden neřekne ani slovo.
Další minuta.
"Done … eh … slyšíš mě?"
Přikývl, ale hned si pomalým pohybem přesunul ruku na břicho.
"Dali ti sedativa … prý to bude ještě ale i tak dost bolet. Musíš to nějak vydržet," měla strach. Pořád vypadal bolestivě cize.
Opět přikývl, dokončil pohyb a prsty omotal kolem kapačky. Snažil se zabrat a vytáhnout ji. Opět se začaly ozývat bolestivé steny.
"Nech to být! Ublížíš si. Tak mě poslouchej!" nereagoval a pořád se snažil vytáhnout jehlu ze zápěstí.
To už Mac nevydržel. Vešel do pokoje také a přidal se k Burnové.
"Done, co se děje? Proč se snažíš zbavit …" pak si ale všimli boule na ruce, z které přímo pod jehlou odkapával na zem pramínek krve.
"Aiden! Zavolej někoho," sám absolutně netušil, co dělat. Krev se valila všude kolem jehly, jako by nemohla dál do ruky. Možná to tak bylo. Pořád se snažil kapačku vytrhnout, bolelo to jako ještě nic, co zažil.
Burnová zburcovala tytéž osoby, co byly v pokoji předtím. Okamžitě oba dva poslali ven. Flack vypadal vyděšeně. Potřeboval tu bouli na ruce dostat pryč, hrozně ho tlačila, bolela a díky ní si neuvědomoval nic jiného. Dlaň měl úplně studenou a odkrvenou.
"Já ho takhle neznám. Není to on. Chová se úplně jak beze smyslů," přecházela v krátkých intervalech přede dveřmi a bez přestávky mluvila na svého šéfa. Jako by jí rychlý vodopád slov mohl pomoci. "Jako malé dítě, křičí, trhá si hadičky, snad ani neví o světě."
"Klid, Aiden. Až mu dají do pořádku ruku a něco proti bolesti, bude to v pořádku. A za čas se vrátí do normálu. Nemůžeš po něm chtít, aby byl jako dřív. To už nikdy nepůjde."
"Já vím. Říkám to u každého případu a vidím to pořád, ale on … s tím se nejde jen tak smířit. Jak dokážeš být tak klidný!" položila téměř tutéž otázku, jako Danny Stelle.
"Nejsem. Mám o něj obavy, ale nemůžu nic dělat, stejně jako ty. Panika nepomůže."
"Nemůžu se jí ubránit. Nemůžu na něj koukat. Hrozně mě to drásá."
"Mezi vámi něco je?" zeptal se na rovinu. Takhle ji mohl poslouchat ještě hodně dlouho a na to se vážně necítil.
"Nevím. Asi ne … ne oboustranně. Neříkám ti to ale jako tvoje podřízená."
"Neboj. Je to vaše věc," ale patrně ne moc dobrá. Ne v tuhle chvíli.
"Jo …" neustávala ve vyšlapávání dlaždic.
Při další otočce ji téměř sejmuly dveře.
"Vy jste ještě tady?" upřímně se podivil jeden z lékařů.
"Samozřejmě. Co je ta boule na ruce?" přešel ihned k věci Mac.
"Vážně nemůžete sehnat jeho sestru?" chtěl člena rodiny stůj co stůj. Znamenalo to něco vážného.
"Nemůžeme. Nějaký kontakt na ni má nejspíš jen on. A to nevím určitě."
"Situace je tak vážná, že s námi mluvit nechcete?" ozvala se znepokojeně konečně i Burnová.
"Ne že bych nechtěl mluvit s vámi. Spíš je věc trochu složitější. Nevím proč, z nějakého důvodu mu ale kapačka ucpala přívod krve do ruky a vytvořilo se to, co jste viděli. Musíme mu cévu uvolnit, nevíme ale, jestli se to povede a jestli bude ruka v pořádku. Hrozí, že ne."
"V tom případě nastane co? Když nebude v pořádku?"
"Amputace."
Oba jen nevěřícně zírali.
"Amputace? Chcete mu uříznout ruku?" Taylor nechtěl uvěřit.
"Pokud nebude jiná možnost. Nemůžeme připustit aby mu postupně odumírala sama a zničila celé tělo, pokud se krevní cesty nezprůchodní. I tak pořád není jasné, jestli je schopný přežít."
Aiden si zakryla ústa dlaní a poodešla kousek dál. Představovala si Dona bez jedné ruky. Bez dlaně ale i tak je to příliš. Bezpochyby by skončil u policie. Pokud by přežil. A pro tu teď žil. Bez Jessicy neměl nic jiného. Jistě, měl a mohl mít ji. Ale patrně nechtěl. Ztratil by smysl života a i když jsou lidé, co se naučí žít bez ruky, bez nohy, dokonce bez obou nohou, on by to bez pochyby nedokázal. Život by mu skončil hned, jak by po probuzení z narkózy znovu začal.
Doktor, takový prcek Cunninghame, jak si později všimla, prošel kolem ní pryč. Nevšímala by si ho ani kdyby se u ní zastavil.
"Nemůžou mu jen tak přece …"
"Nevíš, jestli to neodstraní. Musíme v to věřit. A taky bychom měli jet domů. Nepustí tě k němu a čekat tu vážně nemá smysl. Jsi hrozně unavená a je to na tobě vidět."
"Ale to není-"
"Není třeba čekat tady," nesmlouvavě ji Mac přerušil.
"No dobrá. Někdo by měl dát vědět ostatním … aspoň, že se probral."
"Postarám se. Ty se vyspi."
Tu noc opět sněžilo. Hustě a nebezpečně pro veškerý provoz na silnici. Za jízdy nebyla moc pozorná, musela si každou chvilku utírat slzy a dvakrát se dostala do pořádného smyku. Kupodivu ke svému bytu se dostala bez nehody, odemkla, zula se, neobtěžovala se převléknout, padla do postele a než zavřela vyčerpáním oči, naposled si představila Flacka zmítaného bolestí za hranicí vědomí, tentokrát ale i bez ruky. Zoufalství jí samotné se promítalo do těch představ, přímo do krásných modrých očí, které právě ztratily důvod žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat