Pět minut. Deset. Patnáct to bylo, co neustala. Spala asi dvě hodiny. Nebo tři. Ale co na tom záleželo. Za chvíli musí stejně do práce.
Zarudlé oči nechala být. Nesnažila se noční zoufalství umocněné ranním pláčem nijak zakrývat.
Vystoupila z auta, co si pořídila pár dní po výbuchu, zatím spíš jako provizorní, časem ho bude muset vrátit, a chtěla vejít do tak dobře známých dveří. Cestu jí zkřížili dva anonymní detektivové.
Bylo úplně jedno, co jsou zač. Bylo jedno, jestli je už někdy viděla. Bylo jedno, jestli jsou to oni nebo třeba popeláři. Ale bavili se o něm. Úplně nenuceně a zvědavě. Tak strašně lehce. O něm.
Zachytit pár slov z jejich debaty pro ni znamenalo spouštěč dalších neposedných slz. Proč vůbec brečí?
Nevěděla. Ale na dlouhé minuty zůstala bez hnutí sedět na lavičce v šatně. Byla by schopná strávit tam velkou část pracovní doby. Kdyby se někdo neposadil vedle ní.
"Aiden?"
Neodpověděla. Ignorovala Stellin hlas a ignorovala svět.
"Co se stalo?"
"Chci vrátit čas," byla trošku ochraptělá.
"Ale prosím tě …" znělo to těšícně.
"Proč se nemůžu vrátit o rok zpátky! Hrozně bych si přála, aby se rok vrátil. Jeden rok … tak hrozně …"
"Kvůli čemu? Kvůli …"
"Jo, kvůli němu," dořekla to, na co Stella odvahu neměla.
"Jeden rok, možná ani ne … a tak by mi na něm nezáleželo. Nepotřebovala bych, aby byl v pořádku. A nechtěla bych, aby-" tuhle větu nedokončila. Ani nemusela. Další slova mohla být jakákoli, ale všechna říkala totéž. A to, co si Bonaserová hravě domyslela.
"Co děláš, když se zamiluješ do špatnýho chlapa?" zeptala se místo toho.
"Já? … Když je opravdu špatnej, tak to srdce pozná a nezůstává u něj."
"Co když zůstává?"
"Co když není špatnej?"
"Stello, je. Vždyť on …"
"On přišel o rodinu, kterou mohl a chtěl mít. Hrozní mu, že přijde o život. Nebo o práci. Dej mu čas."
"Tys ho neviděla křičet bolestí. Nemluvilas s ním."
Mohla být zoufalejší, než Flack? Fyzicky asi sotva. Ale o psychické stránce by se dalo diskutovat.
"Čas."
"A má ho vůbec? On chce umřít! Je přesvědčený, že o tu ruku přijde. Umřela mu Jessica! Chce za ní a já pro něj nic neznamenám!"
Tak teď vybuchla a řekla přesně, co nechtěla. Proto tolik toužila vrátit čas. Aby ani on pro ni nic neznamenal. Aby se nezamilovala.
"Aiden, já nevím. Určitě je rád, žes za ním byla. A nemyslím, že bys nic neznamenala. Má jen spoustu příliš čerstvých ran. A nejen na těle. Nech ho vydechnout. Pevně věřím, že přežije. A uzdraví se."
"Je to prostě ten špatný …" promluvila Burnová po chvilce ticha.
"Možná. Hm … zkus se vzchopit. Čeká nás fůra práce."
"Máš pravdu. Nechci Macovi nic vysvětlovat."
Za Flackem už čtyři dny nikdo nepřišel. Nebo možná víc. Hodně spal a o čase ztratil přehled. Dost ho to mrzelo, protože ve chvílích, kdy se dostatečně uklidnil na to, aby mohl mluvit se svým lékařem, se dověděl, že s rukou bude brzy všechno v pořádku. Úspěšně se jim podařilo cévu zprůchodnit, otok mizel a bolest ustávala. Když byl v klidu, necítil ani ostatní zranění. Jenže to nedokázal. Doktor mu sice udělal radost tím sdělením. Hned na to ale navázal vážnější debatu. Podle něj se úspěšně hojí spáleniny a bodné rány na dlaních. Jednu už dokonce vůbec neměl zavázanou a druhou jen kvůli otoku. Stejně tak rány v ramenou se úspěšně zacelovaly. Poslední převazy ukazovaly, že rány už nebudou krvácet a hojí se. A žebra se dávala dohromady.
Zranění způsobené rozžhaveným kůlem se bohužel moc nelepšilo. Měl větší šance na přežití a vrácení se do normálního života. To měl. Infekce nad ním však visela pořád. Kdyby se do rány dostala, může znovu upadnout do komatu. Pokud se nebude snažit. Může umřít. A třeba i chce.
Prckovi Cunninghamovi nalhal, že to chápe a jak jinak, než se s tím smířil. A bude se snažit. Jenže vůbec ne.
Potřeboval někoho jiného, s kým si rozumně promluvit. Spíš někoho, kdo by ho donutil rozumně mluvit a rozumně myslet. Přesně věděl, kdo to je.
Jenže nikdo nepřicházel. Vůbec nikdo, natož ona.
Takže ani nikdo neodváděl jeho myšlenky od Jess. Nedokázal na ni zapomenout.
Nešlo přestat, když byl sám. Hrozně ji miloval. Miloval ji tak, že kdyby jen o trochu víc, muselo by mu explodovat srdce. Ještě trochu víc a už by to byla jen bolest.
Co jí vůbec naposledy řekl? Miluju tě? Lásko? Zlatíčko?
Ne.
Uvidíme se. Čekám.
Políbil ji? Letmo na tvář, aby nerozmazal make-up.
Dostal na sebe vztek.
A jak dlouho tady leží? Co když už márnice nebude chtít čekat? Co když ji pohřbí bez něj? Vztek měl čím dál větší. Určitě to udělají bez něj. Případ je vyřešen a oni ji budou muset pohřbít a přijede její bývalý manžel a taky jeho dcera a pohřbí ji a a bez něj a a aa...a! Nebude se s ní moct ani rozloučit.
Praštil pravou rukou do matrace. Ne moc silně, takže se sotva prohnula. Chtěl se zase postavit na nohy. Slibovali mu, že jakmile se nejhorší zranění aspoň trochu zlepší, tak to bude pomalu moci zkoušet.
Nezájem.
Chtěl jenom na pohřeb a pak sám umřít. Nikoho už nemá. Vůbec nikoho, komu by na něm záleželo. Kdyby ano, někdo by přišel. Někdo by s ním aspoň mluvil! Aiden neviděl ode dne, co naštvaná odešla a Mac … kapitola sama pro sebe. Měl pro něj tolik otázek a přitom ho nechtěl raději vůbec vidět.
Otevřely se dveře.
"A …" zarazil se. "Čekal jsem někoho …"
"Čekals Aiden? Protože ze tebou chodila každý den? Potom, co ses k ní tak hnusně choval?" řekl místo pozdravu Taylor.
"Hnusně?"
"Skoro se zhroutila. Moc jí na tobě záleží."
"Ujelo mi to."
"Radši nečekej, že přijde."
"Macu … hm … jak ses dokázal sakra smířit se smrtí tvojí ženy?" přešel k jádru první otázky. Nemohl s ním rozebírat … Aiden?
"S tím jsem se doteď nesmířil. Ani ty se s tím nesmíříš, jestlis jí miloval. Nikdy. Jen se s tím musíš naučit žít."
"Snadno se říká," zamumlal.
"Done tělo mojí ženy nikdy nenašli. První hodiny jsem doufal, že ještě žije. Marně. Ale bylo to nesnesitelné. Až pak jsem si uvědomil, že se budu muset s její smrtí sžít. A nikdy už ji neuvidím. Ani žádné důstojné rozloučení. Tebe už nemůže mučit ta hrozná naděje." říkal s trpkým úsměškem.
"Jo a co tělo Jess? Co rozloučení s ní?"
"Musí … nemůže se už čekat. A tebe … zatím nemůžou propustit."
"Mám právo tam být."
"Nemůžeš odsud odejít a my nemůžeme čekat. Mluvil jsem … mluvil jsem s jejím bývalým. Už je to moc dlouho, co její tělo čeká. On to zařídí. A i Aiden s tím pomáhá."
"To je tak hrozně nespravedlivý. On jí ublížil a jako by nic tam bude a já …"
"Na pohřbu se člověk loučí jenom s tělem. Ať byla ta osoba jakkoli blízká, už je jen prázdné tělo. Doopravdy se rozloučit jde jen uvnitř. V srdci."
"To nedokážu."
"Ale dokážeš. Až nastane ten pravý čas," sice ho jeho vzpurné a tvrdohlavé chování po právu štvalo, ale zároveň mu ho bylo dost líto. Povzbudivě se na něj usmál.
"Jak ti vůbec je? Myslím fyzicky."
"Doktor Cunninghame tvrdí, že ruka bude už úplně v pořádku. Rozpustili sraženinu, která se tam vytvořila kvůli špatný kapačce … proto mi celá natekla. A ostatní se prý taky hojí."
"Prý? Nevěříš mu?" podíval se na jeho ruce a tvář. Rány, co měl od jejich prvního setkání v nemocnici už nebyly moc vidět.
"Ale jo. Už ani nebolí. Pořád se ale neví, co s tím břichem … Ta ruská svině mě málem zabila … udělal bych jí totéž, kdyby to šlo," zavrčel.
"Už nepůjde. Stella ji zastřelila chvíli předtím, než jsi upadl do kómatu."
"Patří jí to."
"A to se ti zranění nehojí ani trochu?" odvedl od tématu řeč. Nechtěl a ani nemohl soudit, zda někomu patří smrt, ač ji sám rozséval. Určovat, kdo má žít a komu přísluší zemřít není v jeho moci a ani touze. Nevěděl nic o Nataliiných důvodech, neznal její minulost, přítomnost ani smýšlení. Neznal ruskou morálku.
Mohl ji za skutky nenávidět, ale ne soudit.
"No … pomalu ano. Hrozí mi ale pořád infekce a kóma a i smrt a kdo ví co ještě," byl na lékaře očividně dost naštvaný. Znemožnili mu rychlou smrt bez okolí, vrátili ho do života, ale ne se stoprocentní jistotou. Teď by umíral mnohem hůř. Jenže pořád chtěl. Chtěl být se svojí Jessicou. "Kdyby přišla, byl by už aspoň klid. Takhle pořád jenom čekat!"
"Flacku! Divíš se, že s tebou Aiden nevydrží? Já vůbec ne. Proč chceš umírat! Jessicu už nikdy neuvidíš, smiř se s tím a začni se snažit žít. Kvůli sobě. Máš slušnou šanci vrátit se zpátky, skoro do všeho, cos měl. Neber si to dobrovolně!"
"Nechápeš to? Nemám už nic!"
"Ale máš. Jen to nevidíš. Nebo nechceš vidět," Mac se zvedl. Nezvyšoval na něj hlas, jen mluvil dost důrazně a naléhavě. Chtěl, aby detektiv pochopil.
"Přemýšlej o tom," otočil se ještě u dveří, než se za ním zavřely. Nechápal ho. Možnost prožít svůj život vedle lidí, které má rád, i když tam už nejsou všichni, pro něj byl ten největší dar. Pro Flacka zřejmě ne.
Udělal alespoň co slíbil. Zavolal Stelle.
Když vytáčel její číslo, tak si ale uvědomil, že telefonát nestačí. Potřebuje ji vidět. Nerad vpadal do plánů, které snad na dnešní večer měla. Ale nedokázal ze sebe vypravit víc, než prosbu o schůzku. Potřeboval ji víc, než kdy dřív.
O hodinu později už seděli proti sobě u stolku v kavárně. Mac objímal prsty hrnek kafe a Stella, která si zatím nic neobjednala, trpělivě čekala, až promluví.
"Mluvilas … někdy v poslední době mimopracovně s Aiden?"
"Myslíš mimopracovně o Donovi? Jo, nedávno. Chtěla vědět jak na tom je, dlouho za ním nebyla. To já ostatně taky ne."
"Jenže na ní on čeká."
"Vážně? Nemyslím ale, že za ním půjde. Sáms ji viděl, chodila jako tělo bez duše."
"No právě, to on ale neví."
"Jak je vůbec na tom?" chtěla se dostat Bonaserová k původnímu důvodu jejich setkání.
"Ruku bude mít v naprostém pořádku a celkově se uzdravuje. Doktor tvrdí, že pokud nenastanou vážně komplikace, brzy ho pustí do domácího léčení. Chce mu zatím jen nasadit silnější léčbu kvůli bodné ráně v břiše. Ta už by měla pomoct."
"Aiden říkala … pořád má stejnou nechuť do dalšího života?"
"Jo. Nevím, jestli mu někdo dokáže otevřít oči."
"Tobě se přece taky otevřely," položila svou dlaň na jeho, dosud svírající plný šálek.
Zvedl z něj pohled nahoru a setkal se s jejím. Trvalo to možná deset vteřin, kdy se dívali jeden na druhého a jen vnímali dotek svých dlaní.
Ticho přerušil pager. Stella sebou trhla a podívala se na display.
"Mrtvola … prý neodkladný případ," už se zvedala a přehazovala si přes ramena kabát. Její pohled byl víc než omluvný. Možná trochu zklamaný? Taylor ho okamžitě zachytil.
"Počkej, pojedu tam s tebou."
O několik zasněžených kilometrů dál se jeden pacient poprvé od svého únosu upřímně zasmál. Danny Flackovi nic nevyčítal a ani se nesnažil ho o něčem přesvědčovat. Na rozdíl od několika svých kolegů netušil, jaké to je, přijít o tak důležitého člověka. Mluvili spolu nenuceně o všedních věcech a možná poprvé se Donovi zachtělo zůstat naživu. Ne kvůli němu, ale už jen kvůli přátelům. Návštěva veselého Messera byla asi jeden z impulzů, co tolik potřeboval.
Žádné komentáře:
Okomentovat