Uběhl téměř celý další týden. Aiden přešlapovala před Flackovým pokojem a váhala, jestli vstoupit. Přehrávala si všechny možné další scénáře. Až konečně udělala nenávratný krok a vzala za kliku. Bylo to jako odlepit se od skokanského můstku, sedět v rozjíždějícím se vozíku horské dráhy, pustit se madel tobogánu, nebo vyskočit z letadla. Prostě něco, co už nejde vrátit zpátky a zvolit bezpečnější cestu.
Dveře se otevřely.
Pokoj byl jako vyměněný. Všechny přístroje, co ještě nebyly odneseny, byly vypnuté, hadičky už nevedly do ruky detektiva, a co hlavně, postel byla prázdná.
V první chvíli se Aiden lekla.
Pak zvedla hlavu a viděla stát Flacka u okna, za kterým se kupil sníh. Předpověď s posledním sněžením zase nevyšla.
"Teda …" vyklouzlo jí místo pozdravu.
"Ahoj," poznal, kdo přišel, ale neotočil se.
"Done já můžu klidně zase jít, jestli …"
"Ne, promiň … nikam nechoď. Jsem rád, že tu jsi," dostal ze sebe.
"Popravdě jsem nevěděla, jestli jít. Před pěti dny byl poh …"
"Jo, vím to. A nerad bych o tom mluvil."
"Dobře, promiň. No … takže už se uzdravuješ?"
"Za tři dny mě pustí."
"Co … to-to vážně?" měla obrovskou radost, i když najednou nevěděla, co dál. Doteď měla jistotu, že bude tady, v nemocnici, ve svém pokoji, vždycky, když přijde. Teď najednou měl mít svůj život a ač se snažila jak chtěla, pořád měla dojem, že do toho už nepatří.
"Hm. Nevím, jestli mám radost. No … Mac by měl mít pořád moje klíče, mohla by ses ho zeptat, jestli mi nepřiveze pár věcí?"
"Jasně, bez problémů."
Posadil se na postel. Ještě pořád ho dlouhé stání, natož chození unavovalo.
"Aiden, měl bych …" ještě jak omluvu správě zformulovat. "Chci se ti omluvit. Moje chování bylo hrozný … měl jsem hroznej vztek, že-" zbytek nedořekl. Nechtěl znovu opakovat -že ona zemřela a já zůstal bez ní tady.
"Prostě je mi líto, žes to ze všech lidí odnesla zrovna ty."
Usmála se.
"Už se stalo. Ale ty budeš v pořádku. A když jsem za tebou přišla, tak se nestalo ani nic závažného ne?"
Taky se spokojeně usmál.
"Když nestalo, no tak nestalo."
Byla by tam ráda zůstala ještě déle, ale musela do práce. Vlastně se za ním stavila takhle ráno kvůli tomu, že kdyby se tam neodhodlala vejít, nebo by se zase pohádali, aby měla nějakou záminku brzo vypadnout.
Burnová svůj slib dodržela a požádala Maca, aby Flackovi zavezl pár věcí.
Měli už po směně a on se chystal obléct si kabát, zavřít svou kancelář, dojet pro Donovy věci, odvézt mu je do nemocnice a potom...nerad by se tam zdržoval. Litoval, že poslední rozhovor u kafe přerušil případ. Jestli má nějaké šance to zopakovat, tak se jich musí rychle chopit. Chvilku nad tím přemýšlel a neuvědomil si, že strnul s jednou rukou už v rukávu a druhou dosud nataženou.
"Macu? … Taylore!" když pořád nereagoval.
"Co? Ah … Stello. Co potřebuješ?"
"Nic, jenom jsem slyšela, že Dona už brzo pustí."
"To je pravda," pořád nevěděl, jak.
"Asi za ním ještě zajedu, potom už ho těžko kdo sežene, jak ho znám."
"Jestli chceš, můžeš jet se mnou. Jenom se mu stavím pro nějaké věci a jedu tam."
"To by bylo fajn. Já už na řízení v tomhle městě nemám nervy," usmála se.
"Tak jedem."
"Nechceš si alespoň dooblíknout ten kabát?" musela se jeho dnešní roztěkanosti smát. Neměla ani tušení, že právě ona je ten člověk, kdo ji způsobuje.
Překvapivě netrvalo příliš dlouho, než se dostali do ulice, kde bydlel. Spousta lidí byla totiž stejného názoru jako Bonaserová, popřípadě už si řekli, že zkoušet vyjíždět autem nemá cenu, takže až na hromadnou dopravu, taxíky, vozy bezpečnostních složek a pár pohodlných lidí na silnici nikdo nebyl.
Bylo pozdní odpoledne.
Mac zabrzdil a vypnul motor.
"Počkáš tu nebo jdeš nahoru?" znělo to spíš, jako by byli před jeho bytem.
"Pomůžu ti mu sbalit."
Oba vystoupili, vyjeli do jeho patra a Mac odemkl. Skoro všechno tu bylo tak, jako když mu byl pro oblečení naposled. A zároveň poprvé.
Jenom na stole stála otevřená lahev whisky a sklenice džusu. Když Aiden vyběhla z bytu, pravděpodobně se do něj už nikdo nevrátil. Na druhou stranu taky kdo.
"Takže … tušíš, kde tu co má?" zeptala se.
"Jo, už jsem tu jednou byl."
Zamířil rovnou do ložnice, našel nějakou tašku a začal do ní skládat oblečení. Pak mu padl zrak na dveře do koupelny.
"Mohla bys to dodělat? Ještě pro něco dojdu."
Když se vracel,Stella už tašku zavírala. Ještě se rozhlédla po místnosti. Docela chápala, jak těžké pro něj bylo se se smrtí Jess smířit. Měl ji tu všude. Fotky, oblečení … všechno.
"Až se vrátí, měl by to změnit," pohodila hlavou k jedné z mnoha zarámovaných fotek.
"Změní. Nebo ho třeba Aiden donutí," přibalil ještě věci z koupelny a zapnul zip. "Vezmu to."
Stejnou větu řekli oba dva najednou. A oba najednou se natáhli po popruhu.
Stella byla o něco rychlejší, takže Macova ruka už jen sevřela tu její.
Nemohla tašku zvednout. Snad ani nechtěla.
Pomalu otočila hlavu a podívala se na Taylora. Zjistila, že i on ji upřeně sleduje.
Pořád cítila jeho horkou dlaň.
Uběhlo několik příjemně napjatých vteřin.
"Ehm … já to vezmu," řekl trochu přiškrceně, sjel prsty pomalu na textilní ucho sportovní tašky. Stella ji pustila a počkala, až projde ložnicí.
Udělala dva kroky za ním. Všimla si, že na polici pořád leží košile, kterou nesbalila.
"Počkej," vzala ji, "ještě něco," doběhla ho a vzala tašku. Otevřela ji a položila košili navrch. Chtěla ji zase zavřít, ale Mac měl stejný nápad. Jejich ruce se opět srazily. Zase cítila jeho dlaň na své, tentokrát opětovala pevný stisk.
Taška dutě žuchla na zem. Ti dva se do sebe vpíjeli očima.
Ucítila, že její ruku opouští jeho teplo. Ale jenom na chvilku.
Pohladil ji po tváři.
Uběhla jedna vteřina. Možná dvě.
Políbil ji.
Všechny otázníky za jak byly pryč. Líbal ji a nehodlal přestat. Stella se k němu přitiskla. Strhla z něj sako.
Udělala krok zpátky a jemně ho táhla za košili s sebou.
Dovedl ji k posteli. Narazila na rám, zavrávorala a dopadla na matraci. Mac rovnováhu udržel, ale nepřestal ji líbat.
Přetáhl jí přes hlavu svetr i triko. Stáhla ho za sebou na Flackovu postel.
"Stell"
"Už ani slovo …"
"Je to přece Flackův-"
Vrhla na něj krátký žádoucí pohled a opět ho umlčela polibky. Nemohla se jeho rtů nabažit. A on horkosti její kůže, jejích kudrnatých vlasů, všeho, čeho se mohl dotknout a dotýkal.
Netrvalo moc dlouho a postrádal veškeré svoje oblečení. Stella zrovna tak. Nezáleželo na tom, že je to Flackův byt, Flackova postel, že oni měli jet za ním do nemocnice. Nezáleželo na ostatních okolnostech. Byli jen oni dva. Konečně jen oni.
Byl už pomalu večer. Teď už celý byt rozhodně nevypadal stejně, jako když z něj Aiden utekla. Nebo minimálně ložnice.
Mac spokojeně ležel s rukou ovinutou kolem Stellina pasu. Ta se zrovna nadzvedla a dala mu pusu na tvář.
"Měli bychom jet za tím Flackem."
"Bezpochyby."
"Takže?" musela se smát.
"Čemu se směješ?" ale smál se taky. Chytil ji i druhou rukou, protože se už chystala zvednout, a zase se začali líbat.
"Macu, už vážně musíme."
"Co si to někdy zopakovat?" vylétlo z něj ještě dřív, než to stačil zarazit.
Stella se nad tím v nejmenším nepozastavila. "Ale ne tady," omotaná přikrývkou vstala. V bytě byla docela zima, protože topení bylo několik dnů vypnuté.
"Nejdřív bychom to tu měli trochu … uklidit, nemyslíš?" posadil se a rozhlédl po místnosti.
"Hmm" ozvalo se zamručení z koupelny a za chvilku už před ním stála, jako by se nic nedělo. "Já to zvládnu," tón naznačoval, že to ještě není všechno, co chtěla říct. Že se má jít obléknout ale nebylo třeba dvakrát říkat.
Rychle po sobě zlikvidovali stopy, Mac popadl rozeplou tašku, která za všechno vlastně mohla a společně vyšli z Donova bytu.
Ani jeden si nevšiml, že ta košile, která za jejich společné chvíle mohla ještě o něco víc než taška, vypadla na podlahu.
Asi v půlce cesty, která probíhala v mlčení, ale příjemném, doprovázeném úsměvy, se Taylor ozval.
"Asi by nebylo moc dobré, kdyby se o tomhle Don dověděl."
"No pokud sám nějakým způsobem nezjistí, co se v době jeho nepřítomnosti v bytě dělo, tak se to nedoví."
Už parkovali na vyhrazeném místě před nemocnicí. Provoz se nezměnil od doby, co vystoupili před Flackovým bytem, takže se na parkoviště dostali celkem snadno.
Kde má pokoj všichni dobře věděli, takže se nezdržovali a zamířili rovnou za ním.
"Macu, ahoj. Stello?" mírně ho zarazilo, když viděl i kolegyni.
"Ahoj," řekli oba unisono. "Vzal jsem ti nějaké oblečení," pokračoval Mac.
"Díky. Už jsem se bál, že půjdu domu v týhle košili."
"Nemáš za co, byla to maličkost," pak si zas vzpomněl, jaká maličkost to byla, a dělalo mu docela potíže se nerozesmát. Stelle také.
"Co s váma dvěma je?"
"Ale nic," zamlouval to rychle. "Máš radost, že se vracíš?"
"Nevim. Budu toho mít dost na práci."
"Myslím, že se najde někdo, kdo ti rád pomůže."
"Asi máš pravdu …"
"Done," ozvala se i Stella. Po dlouhé době slyšel Bonaserovou mluvit. "Hlavně je důležitý, abys už neměl myšlenky na smrt a podobné … nesmysly."
"Nedělejte si se mnou starosti. Pozítří jedu domů a pak se uvidí."
Uvidí se, jestli to zvládne, jestli dokáže zabalit celou Jessicu, navždy budoucí paní Flackovou, kterou se nikdy neměla stát, do krabice a schovat, nebo...nebo to nezvládne a prakticky život skončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat