"Jo? Tvoje matka taky?" Danielle se nad sestřiným běsněním jen ušklíbla.
"Neříkej, že tobě se zdá v pohodě!"
"Ne, je to … někdo, koho lze pojmenovat leda nevyjádřitelnou nadávkou, ale co s tím uděláš? Řekni to tátovi, on nebude poslouchat a ještě tě seřve. Řekni něco jí a jsme u bodu číslo jedna. Táta tě seřve. Říkej to mně a je to k ničemu. Tak co chceš jako dělat?"
"Já nevim. Ale nebudu tu s ní už ani chvíli!" Jo se vztekala dál.
"Nemusíš, vytáhnul jí na večeři a pak nejspíš půjdou k ní, ne?"
"Fuj!"
Danielle se zasmála.
"Ty normálně od tý doby co chodíš na tu svou cvokárnu, tak je ti to všechno jedno!"
"Jo, nech toho. Radši mazej spát, protože zítra tě budit nebudu."
Danielle považovala dnešní diskuzi za uzavřenou.
Ale Jo se s tím smířit nechtěla. Otcovy přítelkyně vždy nesnášela, protože jeho vkus jí byl hrubě proti srsti, ale tento exemplář byl výjimečně nesnesitelný. I když se tak netvářil. Sice u nich nebydlela, ale často k nim chodila. A protože její sestra začala před rokem studovat vysokou školu, sice v New Yorku, ale často v ní bývala až do večera, trávila s ní dny sama.
A to už nechtěla podstupovat.
Když za sestrou zapadly dveře pokoje, sbalila si do tašky několik nejnutnějších věcí a potichu opustila byt.
"Anderson a Dhamaligh! Ještě chvíli budu poslouchat ten váš řev a večerka bude povinná! TICHO!" z okna se vyklonil velitel, který měl na vojenské akademii na starost noční dohled nad ubytovanými.
Ani zhruba v deset hodin nemuseli být na pokojích. Vůbec nemuseli brát v potaz večerku, pokud dokázali být ráno na rozcvičku připraveni a pokud si nikdo nestěžoval. Aspoň něco si vymohli.
Jenže zrovna dnes byl další z dnů, kdy se Jack rozhodl Auggieho vyprovokovat. Byl o něco silnější, a i když se to nepovedlo vždy, rád to dával najevo. Navíc byl o dva roky starší a ze sotva plnoletého Auggieho si rád utahoval.
"ROZKAZ!" ozvalo se dvojhlasně. Jack Dhamaligh se jen pobaveně ušklíbl a i s bandou svých kumpánů zamířil pryč.
Auggie zůstal na oploceném hřišti sám.
Vepředu a vlevo kolem něj byly ubytovny pro kadety a za nimi posilovna, jídelna a zastávka autobusu, který je pravidelně vozil na teoretickou výuku. Všechno ostatní se odehrávalo právě zde.
Výcvik, sport i trávení volného času. Odsud vedla krom hlavní brány také překážková dráha končící přímo na střelnici. A k výcviku v terénu využívali přilehlý les a několik plání patřících k základně akademie.
První a druhé ročníky ještě neměly dovoleno opouštět libovolně areál jako ti starší. Ale nevadilo mu to. Chtěl se stát vojákem jako jeho otec a fyzická dřina mu nedělala problém.
S Jackem to ale bylo horší. Nevěděl, proč si na něj tak zasedl. Sám měl kolem sebe tu partu tupounů, takže Auggie neviděl důvod, proč by mu záviděl přátele. Teorie mu příliš nešla, zato rvát se uměl dobře. Trpěl snad komplexem, že je méně oblíbený a má horší výsledky? Tohle celé bylo za jeho nenávistí a popichováním?
Nedělal by si s ním hlavu, ale už nejednou jejich střet téměř odnesli všichni kadeti.
Zvedl se z lavičky a začal přecházet kolem plotu, aby si provětral hlavu. Zase se začali hádat kvůli úplné hlouposti a kdyby poručík neotevřel okno, nejspíš by došlo i na pěsti. Akorát stál proti celé partě dnes sám.
Ale možná bylo dobře, že byl právě dnes večer sám.
Od jídelny zazněl smích několika mužů a chvilku potom, kus za plotem hřiště, zaslechl šustění listí, sunutí kamenů na zemi a praskot.
Napnul všechny smysly, aby zahlédl jeho původce. Zabloudilo sem zvíře? Nebo jen ze stromu upadla suchá větev?
Zdálo se mu, že se dole v trávě přece jen něco pohybuje.
Kdyby to byl člověk, co měl v úmyslu sabotovat jejich akademickou základnu, nebo měl na někoho spadeno a on by ho chytil, určitě by si vysloužil pochvalu. A kdyby to byl někdo zraněný, mohl by mu hodně pomoct.
Ale co když to bylo vážně jen zvíře? Třeba ztracený pes. Nebo liška. A nebo se ze země snaží vyhrabat sysel?
"Jau sakra krucinál!"
Hlas to byl ale neklamně ženský. Spíš dívčí, než ženský.
Teď už neváhal. Vyhoupl se na plot, vylezl nahoru, přelezl ho a seskočil na druhou stranu. Jen děkoval prozřetelnosti, že tam nebyl ostnatý drát.
"Kdo tu je?!" snažil se působit autoritativně a strašidelně, jako by správný voják měl.
Ze země zvedla hlavu mladá dívčina a podívala se na něj.
"Auggie!"
Chvilku si jí prohlížel. Na první pohled se mu odhadem šestnáctiletá dívka s dlouhými hnědými vlasy nezdála vůbec povědomá. Ale když spatřil její oči, odřený loket a potlučené koleno, okamžitě si vzpomněl. Ale šestnáct jí ještě být určitě nemohlo …
"Jo Taylorová! Sakra holka co tu děláš?" pomohl jí na nohy.
"Hledala jsem tě a vím akorát, že tu studuješ," Jo si oprašovala kalhoty.
"No páni, pořádně jsi vyrostla. Ale jsi pořád stejný nemehlo. Podle toho jsem tě taky poznal."
"No to díky, učiněnej gentleman," utrousila kysele.
Rozhodl se její poznámku ignorovat. "Proč mě ale hledáš? A tak daleko od domova?"
"No právě," Jo si založila ruce na prsou a věcně se na něj podívala, jako by si stál na vedení. "Chci být od domova co nejdál. Otec se zbláznil!"
"Jak se zbláznil?"
"Našel si další ženskou a je to šílená hysterická protivná fúrie. Nenávidím jí! Nemůžu s nima být už ani minutu. S ním už taky nevydržím. Auggie zachraň mi život a nech mě u sebe."
"Podívej … můžu zavolat mámě, aby pro tebe přijela a možná by se mohla dohodnout s tvým tátou, abys u ní zase nějaký čas bydlela. Všichni už jsme z domova pryč a ona by určitě byla ráda."
"No to víš, že jo! Aby si mě zase hned odvezl domů! Prosím! Nebudu vůbec obtěžovat, ani o mně nebudeš vědět … Auggie!"
"Jenže tady je vojenská akademie, já mám pokoj dohromady ještě s jedním kadetem a jsme v hlídaném areálu, to … já nevím …" vykrucoval se. Nenapadlo ho nic, co by pro ni mohl udělat.
"Teď v noci už se stejně nikam nepotáhnu. Těma rozkodrcanýma autobusama, co jsem jela, už nikdy v životě jet nechci a pak jsem se sem musela plahočit dvě míle v týhle tmě s baterkou a mapou! Chce se mi spát, mám hlad, roztržený kalhoty a krrrrrrvácíííím …" podívala se na něj prosebně a zvedla do výšky odřené lokty,"zakopla jsem o nějaký pitomý kořen."
"Poručík McCallahan mě zabije. Ale pojď," kývl hlavou zpátky k plotu.
"Počkej, nechceš, abych šla tvojí cestou, že ne?" podívala se vyděšeně na vratký a vysoký plot. Ten by nejspíš jen těžko přelezla.
"Zabije mě na dvakrát. Pohni," popadl její sportovní tašku, kterou s sebou vláčela a vedl ji oklikou k hlavní bráně.
"Au!" ale ani tahle krátká cesta se neobešla úplně bez problémů.
"Co je zase?" zastavil a otočil se na Jo, která poskakovala na jedné noze.
"Na něco jsem šlápla! Něco ostrýho!"
"Ukaž!" vzal její baterku a posvítil na velký kámen s ostrými hranami.
"Super. Takže sis k tomu ještě pořezala nohu s krásně nekvalitní obuví. A to chceš jít mezi kadety."
"Víš, že se nevzdávám," vyplázla na něj jazyk a zbytek cesty se nechala milostivě podpírat.
Auggie zazvonil na hlavní bránu.
O několik vteřin později se přiřítil poručík McCallahan a když si všiml, kdo stojí venku, nasadil předpokládaný naštvaný výraz.
"Kadet Anderson! Jak jste se kruci dostal ven? Bez povolení? A kdo to je?!" spustil svou obvyklou hlasitou písničku.
"Pane! Našel jsem ji za hřištěm! Je zraněná a nejspíš i hladová."
"Představila se?" jako by tam nebyla a nemohl se zeptat přímo.
"Ona totiž … já ji znám."
"Víte dobře, kadete, že přítelkyně sem nemají přístup!" zařval poručík.
"Je skoro jako moje sestra, v dětství jsme spolu žili jako sourozenci, pane. Nemá kam jít."
"Jak nemá kam jít?"
"Hledala jsem Auggieho, protože nemám kde bydlet a potřebuju pomoc, doma už být nemůžu," odhodlala se nakonec sama promluvit.
Nenadálý ruch u hlavního vchodu přivolal několik zvědavců, co ještě nespali. Všichni stáli kolem provinilců jako jejich poslední soud a zvědavě si Jo prohlíželi.
"Nevypadáte jako zletilá."
"No … ještě nejsem … ale teď už mě přece nemůžete vyhodit …." Jo se nedala. Pevně opětovala jeho pohled.
"Jako sestra, říkáte?" obořil se znovu na Auggieho.
"Ano pane."
"BAKER!" zařval do davu a z něj se vynořil vysoký blonďák.
"Pane?"
"Uvolníte svou postel pro slečnu, dokud se zítra nerozhodneme co s ní! Zatím půjdete na ten volný jednolůžák v přízemí!" nesnášel, když musel řešit nějaké problémy, zvláště takhle pozdě v noci. Jednodušší pro něj bylo hodit všechno na svého kolegu, který nastupoval ráno.
"Rozkaz!" odpověděl dotazovaný bez jediného zaváhání, ale na Jo se zaškaredil. Ale poslechl a hned odešel sbalit svých pár věcí.
Jo se opatrně postavila na zraněnou nohu a chtěla jít za ním, ale poručík ještě přitáhl Auggieho k sobě.
"Je nezletilá, Andersone. Doufám, že si to budete pamatovat, a že mi nelžete. Jinak jste tu skončil."
Auggie jen přikývl a následoval Bakera a Jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat