Probudil jsem se a s povděkem zjistil, že ležím ve své posteli. Chvíli jsem se ještě bál, aby i tohle nebyl přelud. Pohled na klidně spící Claire mě ale ubezpečil, že vše je v pořádku a byl to pouze zlý sen.
Ještě před chvílí jsem totiž procházel velkou zahradou. Svítilo slunce, zahrada zářila barvami rozkvetlých květin a já šel bos po měkké zelené trávě.
Došel jsem až k bílé terase. Vedly na ni dva schody. Vystoupal jsem po nich a stanul na dlažbě, která byla vyhřátá od letních paprsků. Celá terasa byla úplně prázdná a panensky čistě bílá. Musel jsem si až zastínit oči, jak zářila.
Poté jsem zahlédl nějaký pohyb. Když jsem zaostřil, uvědomil jsem si, že fouká slabý vítr a v něm se pohupuje závěs zakrývající jakýsi vchod. Zamířil jsem k němu. Byl šedivý, to do ostatní čistoty nepasovalo. A navíc potrhaný, což přilákalo mou pozornost ještě víc. Pomalu jsem k němu kráčel. Čím blíž jsem stál, tím jasněji jsem slyšel podivné zvuky. Zněly jako...kopání. Jako by někdo na druhé straně závěsu usilovně kopal jámu. Rozléhaly se v naprostém tichu okolní zahrady a mě ovládala čím dál větší touha závěs odhrnout a podívat se.
Neodolal jsem a udělal to. Velký kus přede mnou se skláněl muž. Neviděl jsem ho pořádně, ale v ruce měl krumpáč a kopal. Potom ho odhodil, sebral lopatu a chtěl vykopanou zem přidat na již velkou hromadu.
Vykročil jsem k němu a všechno kolem se začalo hroutit, jako když strhávají tapety. Tenké kusy s vyobrazením krásné zahrady padaly na zem, stáčely se mi k nohám, nebo je prostě odnášel vítr, který sílil. Na jejich místě se nyní ukázalo prašné a vyprahlé místo bez stromů, jen s několika suchými keři. Pod nohama jsem ucítil ostré kameny. A ten muž stále kopal. Snad si změny ani nevšiml.
Musel jsem k němu dojít. Prostě musel. Za mnou zůstávaly krvavé stopy, jakmile mi první kámen prořízl kůži na chodidle. Nevšímal jsem si jich. Nevšímal jsem si mé krve. Byl jsem téměř u vyhloubené jámy. Ani tehdy nevzhlédl kopáč od práce. Bylo to zvláštní. Něco mě nutilo stoupnout si na okraj jeho jámy. Zem pod nohama se mi barvila do ruda a povolovala. A já padal.
Oslepovalo mě horké slunce a já padal dolů.
Bylo to jako bych dopadl přímo do postele. Při pohledu na budík jsem zjistil, že je teprve pár minut po půlnoci, takže jsem nevěděl, co mě probudilo. Žádná záře, žádný pád. Ale věděl jsem jistě, že sen byl děsivý, a že mi srdce bušilo jako splašené.
Claire neměla o ničem tušení. Spala. Jen se trochu zavrtěla a ovinula kolem mě ruku. Vypadala kouzelně. Tuhle ženu nešlo nemilovat hned od prvního setkání. Už dlouho jsme ale nebyli jen spolu. Měli bychom si zase jednou ušetřit den jen pro sebe. Kdybych nemusel tvrdnout v práci...Bylo úterý a mně se tam vůbec nechtělo.
Teď jsem na to ale nechtěl ani myslet. Zkoušel jsem spíš zapomenout na zvláštní sen. Zaspat ho. Nestál za zapamatování a doufal jsem, že ani nic důležitého neznamená. Nejsem pověrčivý, ale z něčeho vznikat musí.
Nevím, kdy se mi podařilo zabrat, nebo jestli jsem vůbec skutečně usnul. Najednou mě ale začalo rušit světlo z venku, za mými víčky, a něco mě polechtalo na nose. Pak to zmizelo a políbilo mě to. Konečně jsem otevřel oči. Skláněla se nade mnou Claire, vlasy jí spadaly podél obličeje a z ramen a usmívala se.
"Snídaně je hotová. Vstávej, lenochu, práce volá."
Mrknul jsem na budík. Šest.
"Tak lenoch, jo? V šest ráno a lenoch."
"Promiň, velký šéfe. Na stole jsou lívance, tak šup." tahala mě z postele a já se ochotně nechal. Miloval jsem její snídaně a miloval jsem ji. Ale něco nám začínalo chybět. Jak si to dát víc najevo.
"Víš, v noci mě napadlo, že jsme spolu dlouho nikde nebyli. Vlastně jsme dlouho nebyli jen tak spolu, bez práce, beze spěchu," začal jsem.
"No já se snažím-"
"Já vím, že je to má vina. Proto mě napadlo, že si vezmu volno … řekněme na prodloužený víkend a můžeme …" ještě jsem nedomluvil a zazvonil mi telefon. Neodkladná práce.
"Promiň, Claire, musím jít."
"Jako vždycky. Tví kolegové snad nějak vytuší, když se snažíme myslet na něco jiného."
"Lásko, to volno ti slibuju."
"Pokud tě zase svět nebude potřebovat," usmála se. Myslím, že v duchu mi vyčítala, jak málo se jí věnuji. Ale nahlas neřekla nikdy nic. "Tak běž, hrdino."
Políbila mě a já šel.
Město bylo ucpané jako každý obyčejný den. A já v autě na jeho ulicích mířil ke zločinu jako každý obyčejný den. Akorát mi nefungovala klimatizace, takže bylo hrozné vedro. Ač září, slunce mělo sil stále dost. Jediný rozdíl.
Rychlá snídaně, slib, že si s Claire najdeme čas, ač oba víme, že ho stejně nedodržím, práce. Stejně marný a stejně nudný den, jako každý další. Nebude jiný.
Bylo něco málo po sedmé, když jsem konečně dorazil.
"Ahoj, Macu," ozvalo se. Stella byla jako vždy v práci první.
"Kde ho máme?" zeptal jsem se bez dalšího zbytečného zdržování a bez opětování pozdravu.
"Teda, to jsi tak hr do práce?"
"Ten chlap mi překazil snídani, chci ho dostat do rukou, než mě to přejde."
Nemyslel jsem to ale příliš vážně a ona to pochopila.
"Takových ještě bude," poplácala mně po rameni a kývla k vyslýchají místnosti. "Čeká na nás."
"A kde je Danny?"
"Tady! Dobrý ráno. Nemohl jsem si nechat ujít polapení našeho vraždícího ptáčka," mladý kriminalista vypadal spokojeně.
"A taky ho polapíš, povedeš výslech."
"Já?" divil si.
"No jistě, je to tvůj první velký případ, tak ho doděláš až do konce."
A s těmi slovy jsme se všichni tři odebrali k výslechu chyceného dvojnásobného vraha.
Trvalo dlouho, než se obrana toho muže pod návalem důkazů zhroutila a on byl udolán. Seděli jsme tam s ním možná hodinu, než ho konečně odvedli do cely, jako usvědčeného vraha. A mně docházela trpělivost.
Nejprve mluvil jeho právník. Neřekl skoro nic kloudného, ale já jasně viděl, jak se vykrucuje z posledních sil. Na každý náš důkaz používal slabší a slabší argumenty a neustále musel svého klienta okřikovat, ať mlčí. Až to už klient nevydržel a začal odpovídat sám. Vytočený a netrpělivý. Nepřiznal se, ale celou předchozí obhajobu poslal svým jednáním do háje a byl usvědčen. Mohli jsme uzavřít další etapu, oddechnout si od dalšího vyřešeného případu. To samozřejmě neznamenalo mnoho, s každým vyřešeným se objevily tři nové. A čím modernější a rychlejší řešení pro ně máme, tím důmyslnější jsou.
"Tohle se nám opravdu povedlo," uznale pokývala hlavou Stella, když jsme vyšli z, nyní už prázdné, vyslýchačky.
"Nám? Dannymu," poplácal jsem nejnovějšího kolegu pochvalně po rameni a on se zatvářil na malý okamžik velmi pyšně. Pak ale řekl: "Jen aby to tak bylo i dál."
"Určitě bude, našlápl sis dobře," musel jsem ho přece povzbudit, protože říct mu, že takhle jasně dopadne jen část jeho případů a části se nikdy nezbaví by nebylo nejlepší.
"Jen mě nepřechvalte. No a když ses ráno tak rozčiloval kvůli snídani, co kdybychom si později zašli společně na oběd?" navrhl, ale já už byl myšlenkami zase jinde. U jiné společné záležitosti, kterou jsem nestihl domluvit. Proto jsem ani neslyšel, když Stella nadšeně odpověděla:
"Skvělý nápad, týmový oběd už dlouho nebyl, co ty na to, Macu?"
Místo odpovědi jsem ihned zamířil do kanceláře. Věděl jsem, že papírování už Danny zvládne, a já měl ještě svou práci. Teď bylo ještě zbytečné volat Claire, ale trochu později musím. Musíme být zase spolu. Musí vědět, že ji miluju, protože poslední dobou to moc najevo nedávám.
Využil jsem tedy zatím volného času k vyhodnocování starších případů a ke zjišťování, jestli můžeme některý znovu vynést na povrch.
Zabral jsem se do toho a ani nepostřehl, že uplynula skoro další hodina. Vyrušilo mě až ve třičtvrtě na devět zazvonění telefonu.
"Ano, miláčku?" ihned se mi zvedla nálada, vždycky jsem byl rád, když jsem ji slyšel.
"Rozhodla jsem se, že s tím naším nedořešeným rande něco udělám sama." z hlasu bylo patrné, že se usmívá.
"A mám se bát?" neubránil jsem se tomu ani já.
"Ne. Jen se dnes vytrať z práce dřív, půjdeme na večeři. Vypneme si mobily a nikoho nenecháme, aby nás celý večer rušil."
"Tak to zní moc dobře. Už se těším."
"Já taky. Pokud tedy zvládneš dorazit."
"Pokusím se přijít už … v šest?"
Na to ale neodpověděla.
"Claire? Jsi tam?" zaslechl jsem sílící šramot.
"Claire?" stále neodpovídala, ale v pozadí bylo slyšet mnohem víc hlasů.
"PROBOHA!" to byl jasně její hlas.
"CLAIRE? Tak co se děje?" hlasy na chvilku zesílily, potom úder, chvíli prskání a telefon vypnul.
"Všechno v pořádku?" do mé kanceláře nakoukla Stella. Všiml jsem si, že několik lidí procházejících kolem se zastavilo a dívalo se. Nejspíš jsem křičel moc nahlas.
"Nevím, volala mi a pak najednou takové prskání a šumění a rány … a je to hluché!" zkoušel jsem ji znovu vytočit, ale její mobil zůstal nedostupný.
"Třeba upadla, nebo jí telefon někam spadl?" Stella mě zkoušela uklidnit.
"A co když ne? Předtím, než se to stalo, jsem slyšel výkřik. Vykřikla proboha," nedokázal jsem přesně vylíčit, jak z potěšeného tónu vymizelo všechno štěstí a najednou tak moc zděšeně vykřikla. A ti ostatní, co jsem slyšel, také byli rozrušení.
"Mohla jen něco vidět …"
"Snad … já nevím jistě, ale měla by teď být někde kolem WTC …"
"Klid. Macu, třeba o nic nejde. Teď stejně nic nezjistíš."
Mohla mě ujišťovat, jak chtěla. Stokrát mohla říkat, ať jsem v klidu. Ale já cítil, že se něco děje. Jenže jsem nemohl nijak zjistit, co.
"Macu, klid. Rozumíš?" chtěl jsem ji po chvilce ujistit, že rozumím, ale někdo otevřel dveře. Stál v nich jeden z policistů, kteří normálně hlídají celou laboratoř.
"Útok. Do WTC narazilo letadlo. Hlásí to hasičům, policii a záchranářům. Prý teroristi," vypadal vyplašený a zmatený.
Všichni najednou ztichli. Nebo už ticho bylo, ale mně se zdálo, že se ještě prohloubilo. Jak to myslel? Co se stalo? Co se děje? A co se bude dít? Ale brzy mě tyhle otázky přešly, protože jsem si uvědomil další část, tu část, kdy říkal, kde se stal útok. Kde je nebezpečí. Kde je Claire.
Okamžitě jsem potřeboval vědět víc. Uhodil jsem na něj a chtěl podrobnosti, ale on, mladý vyplašený policajt, nic dalšího nevěděl. Jako první se vzpamatovala Stella a několik dalších lidí a všichni se začali dožadovat informací. Chtěli jsme zjistit, co se děje. Zkoušel jsem znovu a znovu vytočit Claire, ale její mobil byl hluchý. Jako by už neexistoval.
Seběhl jsem dolů a na stanici. Mezi detektivy a policisty se začal tvořit chaos. Pobíhali uvnitř i venku, sdělovali si nejnovější hlášení, mnozí nasedali do aut a odjížděli. Ale nikdo netušil nic přesně.
Volal jsem i na vyšší místa, volal jsem našim šéfům, ale nic jsem z nich nedostal. Bylo několik minut před devátou. Snažil jsem se ze Sinclaira dostat, co mu hlásili. Ale o ničem víc než o teroristickém útoku nevěděl. Prý tam to letadlo narazilo. Prý ta věž stojí. A prý probíhá evakuace. Netušil jsem ani, která věž to je. Netušil jsem, jestli je Claire v bezpečí. Ostatní svět ale ještě nic nevěděl. Všichni, krom těch, kdo měli přístup ke služebním vysílačkám a telefonům, žili zatím ve spokojenosti.
Vrátil jsem se do laboratoře. Stella stála dál v mojí kanceláři a stejně jako ostatní se snažila volat někomu, kdo může tušit. Ale bezúspěšně. Všiml jsem si v odrazu svých dveří, že jsem úplně bílý. Všimla si toho i ona a už chtěla něco říct, ale zarazil jsem ji. Nechtěl jsem slyšet ani slovo. Ve všech místnostech, kde byly televize, stála hlava na hlavě a snažili se najít kanál, který uvede alespoň zmínku. Ještě několik minut jsem trávil v naprosto šílené nejistotě, která mě zevnitř užírala, ale pak mě zamrazilo jako ještě nikdy v životě. Telefony i vysílačky hlásily katastrofu. Hlásily druhý náraz. Hlásily druhé letadlo. Hlásily druhou věž.
Teď už jsem věděl, že Claire je v ohrožení života. A taky jsem věděl, že tam musím. Musím jí pomoct.
Obě letadla prý byla nejspíš unesena teroristy a obě měla za cíl zničit věže. Ale ty stojí! Lidé jsou evakuováni, zevnitř vyvádějí zraněné a živé! Musím tam, musím ji vidět, musím vědět, že žije. To se mi honilo hlavou neustále.
Jako šéf laboratoře jsem se ale nemohl jen tak sbalit a odjet. Byl jsem jedním z lidí, koho tam nepošlou pomáhat.
Kolem mé kanceláře prošel Danny. Z toho, co jsem zachytil, hulákal na svou matku a zjišťoval, zda je jeho rodina v pořádku. Poté se zatvářil úlevně. Zřejmě byli. Zřejmě byli úplně jinde, než Claire.
Kéž bych taky mohl být tak klidný. Kéž bych si vzal volno rovnou. Kéž bych...spletl jsem se. Tohle nebude obyčejný den. Stejný jako ostatní. Teď budu mít buď štěstí, nebo už navěky nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat