Bílý lístek s černým ozdobným písmem ležel na stole. Slova byla protkána zlatými stužkami, které vyzařovaly nevinné štěstí oznamované události, na konci svázanými tak, jak se svážou životy jmenovaných.
Jessica zatoužila ten lístek ale vzít, zmačkat a hodit do ohně. Zničit ho. Zničit ho tak, aby už neviděla ta malá černá písmenka. Aby neviděla jeho jméno. Aby na ni nesvítilo budeme se brát … Tim Speedle … budeme se brát …
Vzala ho znovu do ruky a chystala se to doopravdy udělat. Všimla si ale vzkazu na druhé straně. Krátké, ručně psané P. S.
Jeho písmo. To poznala hned. Nemohla se splést po tom krásném vzkazu, který jí nechal, když musel odejít a ona ještě spala. Schovala si ho a nezapomněla. Na rozdíl od něj.
Timmy, Timmy … copak nevíš, cos provedl? Nevíš, co jsme provedli? Nevíš, jak to bolí? … Tebe to nebolí …
Jednoduchá prosba, aby přišla na jeho svatbu. Na jeho svatbu se ženou, kterou určitě miluje, která stála po jeho boku už několik let, a se kterou chce zůstat po zbytek života. Se ženou, co tu, byla dřív, než ho Jess poprvé políbila, dřív, než se na ni vůbec podíval. A vždycky tu byla pro něj. Mohla se s ní kdy rovnat? Mohlo znamenat přátelství, náznaky a noc … víc?
A mohl na to tak snadno zapomenout?
Ona nikdy nezapomene.
Nikdy jí neslíbil lásku a věrnost, ale chce, ať se dívá, jak je slibuje jiné.
Mohl zapomenout?
Na pláž, horký písek, polibky na nedočkavou rozpálenou kůži, v které se zvrhla nevinná procházka? Na zapadající slunce, pod kterým v tu chvíli patřil jen jí?
Nebo to byl jen klam? Nikdy jí nepatřil.
Slunce je pro něj jiná. Vždycky tu byla Jeanette a nikdy to nedovolila. Jesscia pro něj byla jen poblouznění vykvetlé z přátelství, krátké letní vzplanutí a nic víc.
Ale musí tam jít. Je to jeho velký den a ten ona nemá právo zničit. Ona nemá právo být šťastná, jen sledovat, jak udělá šťastnou jinou.
Už dnes.
Timmy, byla jsem jen druhá … Vždycky druhá. A tys to věděl … A co teď čekáš?
Určitě čeká, že jako jeho kamarádka přijde a bude mu gratulovat. Téhle povinnosti musí dostát.
Začala se oblékat. Pomalu, jako by tak mohla obřad oddálit. Takhle pomalu a neochotně se oblékala naposledy to ráno. Ale tehdy si chtěla co nejdéle uchovat jeho vůni, vrýt si ji do paměti a cítit ji každé ráno.
Ale to nevyšlo. Nikdy už se to víckrát nestalo. Nikdy necítila jeho vůni tak intenzivně, nikdy už necítila jeho tělo na svém. A nikdy už nebude.
… A víš, jak to bolí?
Šaty byly skvostné a nevěsta si je oblékala se zářivým úsměvem. Připadala si s nimi a s pečlivě umělecky vytvořeným účesem jako princezna. Jen místo korunky měla závoj.
S oblékáním byla trošku potíž, ale našlo se několik ochotných rukou kamarádek, co jí pomohly.
Jsi nádherná.
Jsi nádherná.
Jsi nádherná.
Ze všech stran, ze všech úst slyšela tato slova. Byla nádherná. Trochu nervozní, ale nádherná. A nádherně šťastná. Tak šťastná, jak má zůstat do konce života.
… Timmy, je tak krásné být tvá vyvolená …
Ještě měla čas se nasnídat. Ale nechtěla. Dlouho jen ležela v posteli a zírala do zdi. Bylo jí mizerně. Tak, jak už dlouho ne. Pak se znovu musela zvednout a obléct do něčeho společenského, pěkného, do něčeho, co se hodí do kostela na tak slavnostní podívanou. Na svatbu muže, kterého miluje.
Nepřipadala si ani trochu pěkná a připadalo jí, že najednou zestárla o několik let. A že se odcizila sama sobě.
Jak mohla tak fatálně zklamat a zamilovat se, když věděla, že to nikdy nevyjde? Že Jeanette bude vždycky ta vyvolená?
V bytě bylo takové ticho.
Když byla někde s ním, smáli se. Bylo jim dobře. Nikdy si nemusela připadat tak opuštěná. I když ji měl jako kamarádku a i když to na chvíli přerostlo ve víc. Nebývala opuštěná v tak hrozném bolestivém tichu.
Nakonec nasedla do auta a to se rozjelo. Měla nejvyšší čas. Obřad začne co nevidět.
Co nevidět se z ní stane paní Speedlová.
Co nevidět všechny naděje definitivně pohasnou.
Dorazila před kostel, kde už stála spousta lidí. Někteří z pozvaných svatebčanů už seděli uvnitř, někteří si venku dopřávali poslední hltavé doušky z cigarety a někteří se vesele bavili se ženichem, připraveným v elegantním obleku před bránou.
Zaparkovala, vystoupila, z hluboka se nadechla a zamířila k němu. Byla už pevně rozhodnutá.
"Ahoj," usmála se. Trochu se musela nutit. Aspoň z počátku. Když ale uviděla jeho šťastnou tvář a pokusila se zapomenout, že to štěstí není pro ni ani díky ní, byl úsměv upřímnější.
"Ahoj, Jess, už jsem se bál, že tě tu neuvidím, to by byla škoda."
Nečekala to, ale objal ji.
Ozvalo se pár posměšků a dotazů, co je to za holku, popřípadě co to přitáh za kočku. A jeden hlas prohlásil, koho že si vlastně bere. Ale Tim se pořád jen usmíval a řekl, že je to jeho nejlepší kamarádka. Jen kamarádka. Jako by se nikdy nic nestalo. A nikdy pro něj nebyla víc.
Jenže muž se ženou nemůžou být přáteli … Ne muž jako ty a žena jako já. Ne žena, co se do tebe zamilovala..
Někteří řekli, že takovou kamarádku by kamarádkou nenechali. Líbila se jim a neodpustili si to. Ale on nereagoval.
Objal ji. I když tam byli všichni jeho kolegové a přátelé. Jeho rodina. A on ji jen tak objal jako kamarádku. A představil ji jako kamarádku. Jako by úplně na všechno zapomněl. Asi zapomněl.
Ještě chvíli jí drželi ve svém středu a potom se rozptýlili na svá místa.
Přijelo poslední auto, kostel utichl.
Obřad měl začít.
Cítila nervozitu. Co když něco nevyjde?
Nemělo co nevyjít, ale nemohla se těch myšlenek zbavit.
Stála s kyticí v ruce na začátku dlouhé uličky. Pohledy všech se obrátily jen na ni a ona, se svým upřeným před sebe, udělala první krok.
Její šaty tiše klouzaly po koberci vedoucím až k oltáři vpředu. Byla ráda, že jsou dost dlouhé, aby skryly nejisté kroky. Ne, že by si Tima nechtěla brát. Milovala ho a nemohla se dočkat, až bude paní Speedlová, jen ji všechna okázalost a obřadnost a hlavně tolik zírajících lidí rozklepaly.
Tim se na Jeanette usmíval. Taky byl trochu nervozní, ale ne tak jako ona. Hlavně proto, že on jen stál a čekal. A vůbec netušil, že tak, jak ji dělá šťastnou, někomu jinému ubližuje.
Timmy, pamatuješ, jak jsme byli v lunaparku? Tehdy ses hádal s Jeanette. Měsíc s tebou nepromluvila. A já tě utěšovala. Taky ses na mě tak usmíval. Asi jsem to neměla dělat …
Přála mu štěstí. Jessica mu od začátku přála štěstí, a když měl špatné období, snažila se ho zlepšit. Zvednout mu náladu. A nechala to přerůst v něco víc. Možná až moc. Zamilovala se, ale on si jen užil. Byla to jen noc. Žádné sliby, žádné vyznání, jen jedna noc a pár společných dní, když se mu nedařilo.
A teď nic. Byla jen kamarádka a jako by se nic nestalo.
Předstíral. Nebylo to pro něj důležité. Ona nebyla důležitá. Klidně na tu krátkou epizodu mohl zapomenout a vymazat ji ze života. Krásného života s Jeanette, ve kterém ona tvořila jen malou ošklivou skvrnu, kterou potřeboval vyčistit. A nejspíš určitě zapomněním.
Copak mu nikdy dost nenaznačila, co cítí? Neukázala mu to, když mu podlehla? Nebo to nechtěl vidět? Nebo...
… Zapomněls. Nebo sis to nikdy neuvědomil. Byla jsem rozptýlení? Byla jsem útěcha?
Jeanette došla k oltáři. Hudba utichla a všichni přítomní se zadívali dopředu. Už jen chvilka a bude po všem. Chvilka a budou moci gratulovat. Chvilka a bude vdaná za toho nejlepšího chlapa, jakého kdy potkala.
Chvilka a už nikdy nebude její.
Jessica seděla v posledních řadách. Byla smířená s tím, že až obřad skončí, odejde. Nemohla by se na ně dál s úsměvem dívat a předstírat, jak je za ně šťastná. Přát jim lásku a štěstí a při tom si představovat, jak moc by ho chtěla pro sebe a ne pro ni.
Snad to pochopí.
Nechala mu vysvětlení, i když si asi nevšiml.
Asi nezaznamenal, že mu do kapsy saka zasunula lísteček se vzkazem.
Kněz domluvil a bylo na Timovi, aby vyřkl ono očekávané ano.
"Ano."
Timmy tys vůbec nic nepochopil. Ale hlavně, že teď jsi šťastný. Tak na mě zapomeň …
Kněz se podíval na Jeanette.
"Ano."
Ano … beru.
Jessica pootevřenými dveřmi vyklouzla z kostela.
Ano. Beru.
Žádné komentáře:
Okomentovat