Turnaround to Blame 20

Žádné žerty

O hodinu a půl později pak společně restauraci opouštěli. Ale ne s jasným výsledkem.
"Vážně ti moc děkuju za odpad," poznamenal Mac.
"Nemáš za co. Doufám, že sis vedl lépe, než já. V kuchyni bylo hodně věcí, ale nikde žádné stopy po jedu. Vzala jsem s sebou k analýze každý druh koření a každý prášek, co tam měli, ale nevím. Oba kuchaři mluvili hodně špatnou angličtinou, ale vyslechla jsem je. Ani jeden mi nedal důvod myslet si, že o otravě něco vědí. A údajně Tami nikdy neviděli a neznají ji."
"A synovec co rozváží zásilky?" Mac nebyl z výsledku vůbec nadšený. Stále byli bez někoho, na koho by ukazovaly jak důkazy, tak jeho instinkt, kterým se sice neřídil, ale jemuž důvěřoval.
"Máme jeho adresu, jede za ním policie. Přivezou ho k výslechu. Ale nenapadá mě žádný motiv. Co ty?"
"Spousta pytlů se zbytky, plastovými talířky, kelímky, hodně rozlitého humusu. Odpadky vyváží prý každý pátek a úterý, takže tam byly pouze za jeden den, což se dá zaevidovat jako důkaz. Laborka bude mít radost."
"A ty ještě větší, pokud se tam žádné stopy jedu nenajdou, že?" usmála se škodolibě Jo, ale do smíchu jí nebylo.
"O tom snad ani nežertuj."
"To by mě ani nenapadlo, Macu, zvlášť když vím, co za práci navíc nás ještě čeká."


"Detektive, děkuji, že jste si udělal čas," mladá učitelka se zvedla z křesla, když Don Flack dorazil na smluvené místo. Už po představení malé Natalie ho slečna Millarová žádala o schůzku a tvářila se při tom velmi vážně. On se rozhodl vyhovět co nejdříve a ona souhlasila, že si s ním promluví, ač je sobota.
"Omlouvám se, že vás tahám do školních záležitostí o víkendu, ale musím hned využít, když se najde volný čas."
"Chápu, že máte hodně náročnou práci. Ale vaše dcera je nepochybně důležitější."
"Nikdy jsem neřekl, že ne," přisvědčil Don. Slečna Millarová byla zatím stále ještě opravdu odhodlaná pro své svěřence udělat, co může. Navíc učila malé děti a s těmi to ještě nebylo těžké.
"O tom nepochybuji. Ale rovnou k věci, abych vás moc nezdržovala."

"Naznačovala jste, že Natali má problém se smrtí svojí matky. Což si nemyslím. Je to už pět let."
"Jenže pochopte, že dřív byla ještě moc malá na to, aby ji to zajímalo. Ale teď se začala ptát i na tyhle věci a navíc vidí všude kolem, že její kamarádi mají oba rodiče, nebo alespoň matku. Ale ona ne. Zajímá ji tak, co se stalo a co by mohlo být s její matkou teď."
"Ale …" Don věděl, že půjde o tohle téma, ale stejně se mu nezamlouvalo. I po pěti letech pro něj byla Patricia moc citlivá.
"Je to tak, detektive. Velmi často se ptá, jestli ji její matka vidí, nebo co by si myslela o tom, co dělá. A taky jestli je v nebi," ujišťovala ho s neskrývanou starostí.
"Ale tvrdíte, že je to přirozené."
"Ne takhle. Jak … tohle téma řešíte doma? Mluvíte s ní o tom? Když jsem vás slyšela po představení, přišlo mi, že ji v jejích úvahách podporujete."
"Já … promiňte, paní Millarová, ale nebudu jí říkat, ať zapomene na vlastní matku!" zdůraznil dost jasně.
"Slečna, detektive. A nechci to po vás."

"Tak … proč jsme tady?" tu poslední poznámku o slečně nechal být a napil se kávy. Protože byl víkend, seděl se slečnou Millarovou v kavárně nedaleko školy. Byla oblíbeným útočištěm všech učitelů a starších studentů poblíž a nestávalo se výjimečně, když někdo řešil studijní záležitosti právě tam. "A neříkejte mi detektive, nejsem ve službě."
"Dobře, pane Flacku. Je přirozené, že se děti ptají, co se stalo s jejich rodiči, když s nimi nežijí. A je přirozené, že Natali v tomto případě zajímá, co je po smrti. Jenže ona se zdá smrtí až příliš zaujatá. Řekla vám někdy doma … zeptala se na vaši smrt? Na smrt ostatních blízkých? Ptala se co bude, až umře ona sama? A ptala se, jestli může umřít hned teď jako malá holčička?"
"Ne …" zarazil se Don překvapeně, "o tomhle nikdy nemluvila, ona se … zmiňuje se o matce a někdy se ptá spíš … co by bylo, kdyby byla pořád s námi. Nebo proč nemá nějakou jinou …"
"To je možná ten hlavní problém. Detekt -" zarazila se a opravila, "pane Flacku, je Natali zvyklá … ne, spíš byla v situaci, kdy jste měl nějakou přítelkyni?"
Don chvilku neodpovídal na tak osobní dotaz, ale potom uznal, že o nic nejde. "Ne. Nikdy to nedošlo tak daleko."
"To je možná ten problém. Nikdy neměla žádnou náhradu, a tak si vytvořila tuhle skutečnost, kde … její matka existuje mimo její dosah a ona tak uvažuje o smrti, včetně té vlastní. A to není dobře."
"A co tedy chcete? Abych si někoho našel, nebo co?" na to, jak sympaticky vypadala, se začal cítit až moc nepřátelsky.
"No … Natali potřebuje nějaký vzor, to ano. Je to dívka a vy jí ho prostě dát nemůžete. A nemá ani vzpomínky na matku, ze kterých by si něco utvořila. Ale já samozřejmě nemůžu zasahovat do vašeho čistě soukromého života a nechci se vám do něj motat. Nejdůležitější by asi bylo, kdyby Natali pomalu přijala definitivnost smrti," mávla slečna Millarová rukama, ačkoli v podstatě i to by bylo řešení. A navíc nechápala, jak může být někdo jako on sám. Pokud vůbec viděla otce svých školních svěřenců, většina zdaleka nevypadali tak přitažlivě jako on. Nejvíc ji na něm zaujaly asi oči. Tak hypnoticky modré, že se od nich stěží dokázala odtrhnout.
"Co tím myslíte?"
"Myslím, že sice chápe, co je být mrtvý, ale pořád nějak vnímá svou matku jako otevřenou a živoucí kapitolu. Musí ji uzavřít. A věnovat se tomu, co je teď, a co bude. Vzpomínat, vědět o ní, ale už v ní nežít a nechat ji spát. Dokud to neudělá, těžko říct, jaký nabere směr."
"Já vážně … nevím, co po mně chcete. Uzavřít kapitolu s Patricií? Nechápu …"
"Vaše dcera není jediná, kdo … to potřebuje udělat, že, pane Flacku?"

Don se znovu napil a několik vteřin nic neříkal.
"Proč se o to vůbec tak zajímáte?"
"Natali je skvělá žačka, jedna z mých nejlepších. A měla by být veselá a spokojená mladá slečna. Nepotřebuje problémy, jako jsou tyhle. I když to tak nevypadá. Pokud se něco nezmění, narostou."
"Podívejte," Don se nevesele a trochu podrážděně usmál, "moje žena nezemřela na nějakou nemoc, nebo proto, že jí srazilo auto. Byla zavražděná a umřela mi v rukou v naší vlastní kuchyni, zatímco vrah utíkal. Když jsem se k ní dostal, trčel jí z hrudi obrovskej nůž a oba jsme věděli, že za několik vteřin umře. Máte jednoduchý řešení jak tohle nechat spát?"
"To jsem …" slečna Millarová se zarazila.
"Nevěděla jste to. Nikdo to neví, ani Natali neví všechno. Víte tohle téma je fakt těžký a tohle je náš prostředek. Kdybych jí měl pokaždý, když se zeptá, opakovat, že Patricia je mrtvá a ať nad tím nepřemýšlí, asi bych se sám zbláznil. Byly jí tři. Musel jsem jí s tím nějak vyrovnat a tohle byla nejlepší cesta." pokračoval Don nemilosrdně.

"Bože, ani jsem netušila, že to bylo tak zlé. Proč to někdo udělal?"
"Byla kriminalistka. Pomsta," odtušil ledově Don.
"Chytili ho?" ptala se dál šokovaná učitelka.
Don přikývl, "A popravili v Nevadě. Proto to Natali vědět nemusí."
"To mě hrozně mrzí. Ale už to chápu trochu víc," přikývla.
"Jenže pořád nesouhlasíte."
Slečna Millarová se zadívala do svého hrnku a zakroutila hlavou.
"Vy asi nemáte děti," ptal se znovu Don, ačkoli to spíše bylo jen konstatování.
"Ne. Ale věnuju se jim už od střední školy a vždycky jsem jim chtěla pomáhat. Snažím se jim rozumět. A nejdřív jsem i chtěla pracovat v dětském domově nebo nějakém takovém ústavu," obhajovala se, aby dokázala, že skutečně může i bez vlastních potomků tušit, co dítě potřebuje.
"Tak proč učíte?"
"Protože jsem zjistila, že bych v ústavu pracovat nemohla," pokrčila slečna Millarová rameny a Don ji pohledem vybízel k pokračování.
"Mám takovou tendenci snažit se dát dětem všechno, co je v mých silách a všechno, co potřebují. Jenže to v ústavu nebo v domově není možné. Není v lidských silách dopřát všem opuštěným a odlišným dětem co potřebují. Ve škole se o to základní starají rodiny a já se tak můžu starat jenom o vzdělání a pokud vidím, že něco není v pořádku, tak o to. Nemusím se snažit rozveselit jim životy, protože to dělá někdo jiný."
"Alespoň většinou," přitakal Don, který alespoň tohle chápal. Když on nastoupil k policii, také se snažil horlivě chytit všechny, kteří někomu ublížili a porušili zákon. Jeho horlivost se za mnoho let služby už zmírnila, ale touha zařídit každému, co mu patří, přetrvala dál.

"Bohužel. Je hrozné, co se někdy v rodinách děje," povzdechla si slečna Millarová a Don přesně věděl, co myslí. A z toho pohledu, jak později oba usoudili, neúplná domácnost Flackových byla ještě v naprostém pořádku.
Přesto se ale Rachel Millarová nevzdala víry, že Natali může všechno překonat a změnit se na obyčejné a šťastné dítě a Don s ní rád v kavárně strávil mnohem víc času, než bylo třeba na upozornění na Natalino chování. Shodli se na tom, že všechno se dá nějakým způsobem vyřešit, a že se o to alespoň pokusí.


A o řešení se pokusil i někdo jiný.
June Dahmerová netrpělivě a s knedlíkem v krku otevírala svůj e-mail po upozornění, že jí přišla nová zpráva.
Psala Nateovi, omlouvala se mu za útěk, a sdělila, že je v New Yorku a potřebuje mu něco říct. Čekala jeho odpověď každou minutou, ale když tušila, že ji obdržela, bála se. Nemohla by mu vyčítat, kdyby její omluvu odmítl. Ale už by se ani neodvážila prozradit mu své ne tak sladké tajemství.
Nakonec otevřela svou schránku a skutečně se dívala na adresu nate.s.80@gmail.com. Její obavy se ještě prohloubily, jenže vyhýbat se přečtení mailu nemohla pořád, a tak ho konečně otevřela.

Mělas mi hned říct, že něco není v pořádku, a že odjíždíš od matky. Sám jsem potom odjel do New Yorku. Strašně jsem se bál, že se ti něco stalo, a pak mě moje vlastní matka odtáhla ze států do Anglie.
Hrozně rád bych tě viděl, moc mi chybíš, proč ses ozvala až teď? Taky ti chci spoustu věcí říct a spoustu novinek ses už nejspíš i dozvěděla. Ale musíme to ještě odložit. Nemůžu se vrátit před koncem měsíce. Ale potom si určitě promluvíme. Bál jsem se, že jsem tě ztratil, June. Šachování s rodiči? Sama moc dobře víš, jak jsem na tom já. Vážně jsi to říct mohla.
Doufám, že až přijedu, bude už všechno v pořádku. Vydrž v New Yorku prosím ještě do konce listopadu a uvidíme se.
Miluju tě,
Nate