Turnaround to Blame 21

Já chci psa!

Vrátila jsem se domů pozdě odpoledne. Konečně jsem měla z krku všechnu administrativu a formuláře a věnovala se spolu s ostatními členy týmu pouze naší práci. Momentálně jsme posílali do Bostonu předběžný posudek na několik jejich případů a Peni Saito spolu s agentem Colemanem pomáhal v New Jersey s uneseným dítětem. Peni se nakonec ukázal jako veselý a dobrý kolega, opravdu pocházel z Havaje a rád se chopil příležitosti ostatní poznat a rozumět si s nimi. Agent Linwood si oproti němu stále držel chladnější odstup. Ale každý nemůže být přátelský a otevřený, a nakonec ani o to nešlo.
Konečně šlo o to, co jsem vždycky dělat chtěla, a proto mi čas začal utíkat rychle a já pracovala s mnohem větším nasazením.
Eric se však pomalu dostával do opačné situace, a proto ani dnes doma ještě nebyl.

Já si sotva stačila sundat kabát a už přede mě skočil Matt.
"Mamiii! Já ci psa!"
"Psa? Jak jsi na to přišel?" zděsila jsem se nad novým požadavkem svého syna.
"Budeme mít dům. A dyž se sem pes nevejde, do domu se vejde," odpověděl s neprůstřelnou logikou, kterou smetl hlavní argument z doby, kdy se se psem ozval poprvé, a totiž, že do bytu se pes nevejde a nepořizuje.
"A ty by ses staral o psa? A dům navíc ještě nemáme," vyhýbala jsem se odpovědi.
"Ale táta volal a máme stěhovat!" oponoval Matt zapáleně, "A když máme dům, můžeme mít psa a můžeme mít bazén." dokončil svou jasnou a jednoduchou úvahu.
Já mu nechtěla říct rezolutně ne, ale ani jsem se s ním nechtěla dohadovat.
"No, sice máme dům, ale nejdřív se tam musíme přestěhovat, všechno musíme zařídit, musíme se zabydlet a možná potom jednou bude pes. Možná."
"A bazén!" dodal ještě.
"Taky možná," přikývla jsem, i když jsem pochybovala, že by byl možný. Pokud dům na Manhattanu není v horní vrstvě, většinou neoplývá pozemky, kam by se dal vhodně umístit. A Mattova pěstovaná láska k plavání tak bude muset zůstat pouze u veřejných vod.
"Ale urrrčitě možná?" zavrčel písmenko, co mu do nedávna dělalo potíže.
"Uvidíme. Když všechno zařídíme a když budeš hodný …" nechala jsem vyznít do ztracena.

"A co že volal Eric?" obrátila jsem se na June, která ale vypadala nervozně.
"Že máme dneska a zítra zabalit věci, protože dostal volno, takže od pondělí začne stěhování," kývla June k jedné z krabic, ve které ležely knihy. Vedle ní stála další s částí Mattových hraček a vedle její vlastní kufr.
"Úžasná zábava na večer," povzdychla jsem si, ale věděla, že se do toho musíme pustit ihned, abychom do zítra všechno, co bereme s sebou, stihli zabalit. Následující tři dny se potom vyřídí všechny přípojky, vymalování dvou pokojů, převezení několika kusů nábytku, jehož se nechceme vzdát, a který bude lepší, než původní, a k tomu i nové obložení koupelny. Na balení už nebude čas.
"Takže dostal volno?"
Matt si zase odběhl svědomitě vytahat a ještě svědomitěji bez ladu a skladu naházet do krabic zbytek hraček a našemu rozhovoru už nevěnoval pozornost.
"Jo. Prý tři dny, ale máme hejbnout. A prý se pracuje na nové koupelně a máš si vybrat barvu pro podkrovní pokoj, ale já si … myslela jsem si, že bych si ho vzala já."
"To není dobrý nápad, June," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč? Měla bych tam vlastní pokoj s pracovnou a je tam i vlastní sprcha," oponovala mi.
"Jo a až bude Matt trochu větší, bude to pro něj perfektní pokoj. Jenže představ si, až budeš mít před porodem. Nebo s tím dítětem -"
"Tak dlouho tam možná nebudu," přerušila mě.
"Dobře, ale až budeš v pokročilém měsíci, víš jak špatně se ti půjde do těch schodů nahoru? Budou ti bohatě stačit ty do patra. V podkroví bude zatím naše pracovna a tvůj pokoj bude v patře," a i s tím měly zůstat ještě dva další volné pro naši ložnici a Mattův pokoj. Kdyby se June následně odstěhovala, měli bychom i místo pro další dítě, jak by moc rád Eric, ale to jsem teď vytahovat nechtěla. Stačilo, že pokojů je v novém domě dostatek.
"Ostatně, to je asi jedno. Ale máš vybrat barvy, aby mohli už zítra natřít první vrstvu," mávla rukou.

"Fajn. A tobě něco je?" zeptala jsem se konečně na její výraz.
"Psala jsem Nateovi."
"A?" odložila jsem komínek DVD, které jsem vzala k zabalení, protože jsme začínali největší a nejplnější místností.
"Už odpověděl," neřekla opět nic konkrétního.
"Co ti psal?" páčila jsem z ní. Obě jsme se posadily a ona začala pořád dokola skládat polštáře z gauče do komínku.
"Že se bál, že se mi něco stalo … že je teď v Evropě … a vyčítal mi, že jsem mu měla říct, že odcházím sem."
"Divíš se mu? A … už jsi mu řekla všechno?"
"Ne. Jenom, že mu musím něco říct. A on odepsal, že si se mnou taky chce promluvit."
"To nezní jako by ti nemohl odpustit," chlácholila jsem ji a samotné mi to znělo docela optimisticky.
"Nojo. Ale on dodal, že doufá, že až se vrátí, všechno už bude v pohodě. A to teda asi těžko."
"Vyřeší se to, uvidíš. Kdy se má vrátit?"
"Na konci měsíce. Nebo na začátku prosince. Tak nějak. Jeho táta udělal v Maine průšvih a on musí žít s matkou, protože v Maine přišli o dům a někdo mu zatím musí platit školu. A ta ho vzala do Anglie," vysvětlila mi.
"Bude to dobrý. Nějak to vyřešíte. Určitě je rozumný a má tě rád, ne?"
"Vypadalo to tak. Ale co když odmítne, až … se to dozví?"
"Dokud to nevíš jistě, nemysli na to," téměř jsem jí to přikázala, protože to bylo nejlepší, co mohla udělat.
"Když myslíš … já to tu dodělám, běž zabalit vaše oblečení," ukončila debatu o ní a Nateovi, stejně jako vždycky, když už šlo jen o její nejistotu a mé přesvědčování.

Šla jsem, a když už jsem měla vše vybaleno a velkou část zabalenou do kufrů a tašek, dostavil se konečně Eric.
Slyšela jsem, jak se zdraví s June, jak ho také okamžitě zavalil Matt, než ho poslal pokračovat v balení a jeho zopakovanou žádost o psa jen odbyl, a potom přišel do ložnice.
"Balíte, bezva."
"Hmm, June říkala, že už jsi to všechno vyřídil a v pondělí to převezeme. Jsi úžasný," s radostí jsem ho objala a políbila.
"Jo, dostal jsem tři dny," mluvil pořád trochu utahaně a vymanil se z mého objetí.
"To je bezva … ne?" znovu jsem ho objala, tentokrát zezadu kolem pasu a políbila na krk. Měla jsem skvělou náladu a těšila se na změnu. Ale on, který jindy okamžitě zareagoval, neudělal nic. Jenom mě opět donutil ho pustit.
"Jo."
"Tak co se děje?"
"Jsem unavenej. Sinclair nařídil kontroly, každej si musí dát do pořádku všechny záležitosti a zrevidovat, jestli nejsou pochybení nebo nové okolnosti v jejich případech a komu končí způsobilost ke zbraním, musí obnovovat. Teď. A já na tři dny vypadnu, takže jsem tam dneska seděl až doteď."
"To se zbláznil, tak najednou?" začalo mi připadat, že se vždycky musel objevit někdo, kdo neměl na práci nic důležitějšího, než něco pokazit.
"Kvůli vám," podíval se na mě jako bych to snad měla vědět.
"Co je nám … do vašich případů a způsobilosti?"
"Bojí se, že hodláte přehodnotit, jestli u policie pracují lidi, co tam pracovat zvládnou, a kdyby něco nevyšlo, pošlete tam vnější revizi. Prosim tě co je k jídlu?" zabručel otráveně.
"Jsou tam tousty …" odpověděla jsem zamyšleně a po chvilce vyšla za ním do kuchyně. "Tohle by nás přece ale ani nenapadlo, o to se my vůbec nestaráme, copak jste mu to nemohli říct? Vždyť víš, že máme v kompetenci úplně jiný věci."
"Myslíš, že nás poslouchal? Ha. Jeho byste si někdy měli vzít do kompetence. Ved si pořád svou, a když konečně připustil, že k ničemu dojít nemusí, otočil, že bude mít alespoň vlastní přehled a jistotu sám," ušklíbl se Eric nevesele. "A navíc je mu to k ničemu, protože aby zjistil chyby, musely by se znovu projít detailně případy, což se nedělá, a novinky se kontrolujou průběžně. Ten chlap je neskutečnej. V Miami jsme taky měli jednoho takovýho experta, mohli by si podat ruce."
Povzdechla jsem si.
"Tak se najez … a běž spát. Já si asi budu ještě chvíli hrát s krabicema," mně se totiž vůbec spát nechtělo a když jsem po dlouhé době měla za sebou všechny nervy a přesčasy a měla náladu i na společné večery, kterých se neúspěšně dožadoval, nemohl mít energii on.
"Jo. A psa leda na obrázku."


S energií u konce však byla i většina jeho kolegů. Stejně jako on kontrolovali plnění povinností a možné nové skutečnosti v jejich případech a k tomu samozřejmě i pracovali na těch probíhajících. Ale už ne tak nudně a neúspěšně.
Mac a Jo jen několik hodin před pozdním odchodem domů vyslýchali i rozvážku jídel z restaurace, a kdyby nevěděli, co je čeká za návdavek, nejspíš by se zaradovali.
Mladík, kterého policie přivedla, byl sotva dvacetiletý, měl krátké černé vlasy, podobal se svému strýci a Jo si neupírala přiznání, že by ho nejspíš od jiných jeho etnických vrstevníků nerozeznala, ale mluvil perfektní angličtinou a kupodivu je přivedl na čerstvou stopu.

"Já fakt nevím, proč mě sem přitáhli, já nic neudělal!" začal mladík hned, jak oba vešli do místnosti.
"Jste Nianzu Deng?" zeptala se Jo po pohledu do svého bloku.
"No a co? Neudělal jsem nic proti zákonu!"
"To se uvidí. Rozvážíte objednávky z restaurace, kde pracuje váš strýc?"
"Vozím jídlo, jo. Ale to přece můžu!" bránil se neustále.
"Co včera večer? Byl jste v práci?" Mac si toho příliš nevšímal. Jen jeden ze stylů, který podezřelí používají.
"Byl. A pracoval. Jezdil jsem po městě s krabičkama s jídlem. Proč?"
Mac mu nadiktoval adresu bytu oběti.
"Tam jste taky byl?"
"Možná. Já si tolik adres nepamatuju, ale mám je všechny napsaný. Doma," prsknul na něj, jako by ho obviňoval.
"Proč jste tak agresivní? Máte co skrývat?" neudržela se Jo.
"Hele já jenom nevim, o co vám jde! Chcete mě zavřít? Já nic neudělal!"
"To zatím netvrdíme. Ale na té adrese, kterou jste slyšel, bydlela tahle žena. Bydlela tam ještě včera večer," Jo před něj položila fotografii Tami Wingfieldové z márnice.
"Chápu, že teď už asi nebydlí nikde," poznamenal Nianzu.
"Výborný postřeh. Poznáváte ji?"
"Ne."

Mac a Jo se po sobě podívali.
"Můžete se podívat ještě jednou? Zkuste si ji představit nalíčenou."
"Ne, neznám, nikdy jsem jí neviděl," a dodal něco, co nebylo anglickým jazykem.
"Právě tato žena si včera večer objednala jídlo z restaurace, kde pracujete, a bylo jí doručeno. Vážně jste ji nikdy neviděl?" zatím Mac nehodlal vytahovat, že to jídlo ji i zabilo, chlapec si nemohl být jistý, že to ví, a mohl se přiznat nebo prořeknout.
"To je blbost. Jak vypadá ten barák, kde bydlela? Ty si většinou zapamatuju," Nianzu ale dál vrtěl hlavou.
Jo mu tedy popsala dům na udané adrese a čekala.

"Jo, tak tam jsem včera byl … jasně, to byl. Ale tuhle holku jsem neviděl."
"A komu jste tedy jídlo předal?" v Macovi vzrostla naděje, že by se mohli dopracovat i k záhadnému milenci.
"Nějaký ženský. Ale na chodbě, to mi přišlo divný. Ptala se, jestli nesu dvě porce pro Wingfieldovou, to jsem nesl, tak si to vzala a zaplatila, že je to ona."
"Žena? Jak vypadala?"
Nianzu se zamyslel.
"Měla … měla svázaný světle hnědý vlasy. Takový … úplně normální oblečení," znovu zavrtěl hlavou na znamení, že ho na ní nic nezaujalo natolik, aby si ji dobře pamatoval.
"Kolik jí přibližně bylo?"
"No …" mladík se podíval na Jo a poté zase chvilku přemýšlel. "To já tak neodhadnu, ale … asi možná jako vy."
"A brala si od vás objednávku?" ujišťovala se ještě Jo.
"Ano. Tašku s jídlem si vzala a zaplatila. A já šel, víc mě nezajímalo. Proč se na to vůbec ptáte?"

"Podívejte, pane Dengu, to vámi doručené jídlo otrávilo tuhle slečnu. Slečnu Wingfieldovou. Žena, které jste ho předal, nebyla Wingfieldová, ale zato v jídle byl jed. Velmi silný neurotoxin. Víte o tom něco?"
"Cože?" rozohnil se zase, ačkoli se při popisu cizí ženy uklidnil.
"Kuchaři z restaurace tvrdí, že oni žádný jed nepřidali a zatím jsme nenašli žádné důkazy, které by to popřely. Další, kdo mohl Tami Wingfieldovou otrávit, jste proto vy," vysvětlil mu Mac.
"Já ani náhodou! Proč? Já tu ženskou ani neznal! Ani jsem nevěděl, že to nebyla ona! Byla mi úplně ukradená!"
S tím museli oba vyšetřovatelé souhlasit a tak jen čekali, jestli Nianzu ještě něco řekne.
"Možná to byla ta druhá, co předstírala, že je ona, ne? Proč by to jinak dělala?"
"To uvidíme. Zatím můžete jít. Ale nezkoušejte zmizet z města."

Když mladík odešel, Jo se významně podívala na Maca.
"Vypadá to, že máme vraha. Tedy vražedkyni naší otrávené Sněhurky."
Mac přikývl.
"Zlou královnu."