Turnaround to Blame 22

Jed

"Ha, tomu nebudete věřit," jeden z laborantů vešel ráno po krátkém zaklepání do Macovy kanceláře.
"Čemu?"
"Mám výsledky kompletní toxikologie Tami Wingfieldové i vzorků jídla." zamával několika listy papíru.
"No a? Co tam je?"
"Přírodní neurotoxin. Ten nejpřírodnější. Jed mamby černé."
"Had? Ale ona neměla žádné stopy po kousnutí ani -"
Laborant Maca přerušil.
"Nemusela. Do jídla by se to stejně přirozeně nedostalo, ještě jsem neslyšel o mambě, která by kousala nudle. Někdo jí ho tam musel dát. A pořádnou porci. Smrtelných je už patnáct miligramů. Pro dospělého člověka. Jí to skolilo, aniž by snědla všechno. Tu dávku, po rozboru jídla, odhaduju tak minimálně na sto miligramů."
"Takže tu máme naprosto úmyslného traviče, který věděl, co dělá," poznamenal si Mac pro sebe.
"Nepochybně. A měl jistotu. Po takovém množství jedu prostě ochrnulo všechno svalstvo, zastavila se jí činnost mozku a ona se prakticky udusila."
"Jak se dá dostat k takovému množství hadího jedu? Navíc u tak exotického hada."
"To … ehm … to já nevím," zakašlal laborant a upadl do rozpaků, jako vždy, když neznal odpověď, "ale asi … když ty hady pěstuje, když zná někoho, kdo je pěstuje, nebo … internet a černý trh? Tam se najde všechno," pokrčil potom rameny.
"Dobře, díky. Tohle nám rozhodně zužuje záběr."
Mac poslal laboranta pryč a přemýšlel.

Ta žena, kterou jim popsal Nianzu při výslechu, musela dát jed do jídla. Nepochyboval, že kdyby číňané chtěli, jed mamby si seženou snadno, ale na druhou stranu byla nezvratná pravda, že ani jeden z nich neměl žádný motiv k vraždě cizí dívky.
Zůstávala tedy ona žena a zatím nemohl vyloučit ani intervenci neznámého muže z fotografie v Tamiině skřínce v hotelu.
Žena, muž a mrtvá žena, začínalo mu to dávat smysl, pokud se jeho teorie nemýlila. A to se nestávalo příliš často.
Rozhodně nebude od věci, když si prověří chovatele mamb černých v New Yorku a pokud najde chovatelky, porovná je s neznámými otisky, které dosud nenašly majitele.

Pověřil proto Adama, aby se pokusil najít nějaké informace o muži na fotce a sám s Jo se vrhnul na chovatele jedovatých hadů.
Jenže celý den vůbec nic nenašli.
Začínalo ho to znervózňovat, či spíše rozčilovat. Procházeli neustále policejní záznamy, porovnávali otisky prstů, volali několika registrovaným chovatelům a zbytečně se jich vyptávali na možnosti získávání jedu a proklepávali je kvůli podezření, jestli ho oni sami někomu neposkytli.

Nakonec to vzdal.
Všichni jeho podřízení pracovali buď na svých případech, nebo na kontrole pro Sinclaira, a když viděl, že v práci je dosud i Delko, odjel. Ale ne domů, ale za svými dcerami.


Už jsme měly prakticky sbaleno. Venku zůstávaly jen nejnutnější věci, Matt hrál pexeso na stolním počítači a June se snažila na jedné zabalené krabici vymyslet co nejlepší odpověď na e-mail Natea.
A já docela překvapeně zírala na rozhodně nečekanou zprávu a kontakt v mém skypu. Ale odpověděla jsem, několik minut si nerušeně psala, a dozvěděla se pár zajímavých věcí, co jsem bohužel vzhledem k situaci v posledních a nepochybně i následujících dnech, neignorovala.
Brzy ale někdo zazvonil.

"Tati, ahoj, co tu děláš? Myslela jsem, že máte na kriminálce spoustu práce …" táta stál totiž ve dveřích a tvářil se, že je naprosto normální, že přišel.
"Celkem jo. Ale pořád míň, než kdybychom dělali na něčem, k čemu bychom vás potřebovali. To by Sinclair teprve řádil."
"No tak co tu děláš?"
"Eric říkal, že … zítra odvážíte všechny věci do nového domu, dneska, že se tam maluje a pak se ještě bude dodělávat koupelna a ty pracuješ, bude to chaos, myslel jsem, že by vám ulevilo, kdyby se někdo postaral o Matta," přesně, jak slíbil Delkovi, akorát se rozhodl vyzvednout si vnuka už dnes, aby z hlavy vyhnal myšlenky na zlou vražednou královnu s hadem kolem krku.
"Aha … no … je fakt, že zítra ráno bych ještě chtěla zajet na Murray Hill a taky hned, jak přijdu z práce, tak se tam musím podívat, ale June by to-" nezdálo se mi, že by Mattův pobyt u něj byl nějaká pomoc, respektive že by na něj měl on čas.
"Mně by to nevadilo, spíš naopak," ozvala se June. "Když tam mám mít i svůj pokoj, nebudete se s tím dřít sami, ne?"

"Takže se hodláš zabydlet?" táta vešel dovnitř a upřeně se na ni zadíval.
"Zatím asi jo. Vadí ti to?" zeptala se ho chladně.
"Ne. Proč by mělo? Jsi …" vzpomínal na slova Jo Danville o tom, že má nechat svým dětem volnost, i když se mu to ne vždy zamlouvá, "jsi dost velká na to, abys tušila, co chceš a co budeš dělat. A Danny na tebe aspoň dohlídne."
"Počkej, to jako že ses smířil s June i s jejím dítětem?" podívala jsem se na něj s ne moc velkou důvěrou.
"A má nějaký smysl, když budu pořád proti? Nebo když mi na tom bude něco vadit? Já nechci stát proti vám, mně …" napadla ho další slova 'mně se to těžko říká', ale nepoužil je, "já budu radši, když vám nebude vadit za mnou přijít nebo když spolu budeme vycházet. Nikdy to nebylo jednoduchý ani jenom mezi námi dvěma, Danny, ale už jsme tu skoro všichni dospělí. A nemá smysl se dohadovat kvůli něčemu, co se stejně nezmění."
"Tati," povzdechla jsem si, "tohle jsi mi říkal několikrát. Tehdy v nemocnici po postřelení o Ericovi a … stav příměří nám většinou dlouho nevydržel. A když si vzpomenu jak jsi byl nadšený z Matta a jak ses projevil teď …" nemusela jsem dokončovat. Diametrální rozdíl si uvědomoval sám.
"Protože věci najednou byly jinak, než být měly. A tobě nebylo sedmnáct."
"Macu, mně je to jedno. Jestli se mnou chceš vycházet, tak to zkus. Ale nehodlám se tvářit, že je všechno v pohodě, když od začátku to není pravda. Celou dobu od útěku z Maine nejsem moc nadšená z New Yorku, a to hlavně kvůli tobě," vložila se do toho June, která už nehodlala poslouchat, jak se o ní opět baví, aniž by cokoli řekla.
A já čekala, že se rozproudí nová hádka. Jako zákonitě vždy po podobných slovech. Ale nepřišla. S tátou se vážně něco dělo. Možná mu někdo promlouval do duše?

"Dobře. Ale už to bude lepší. A zítra si zařizuj co potřebuješ se stěhováním, Matta si beru já. Nemusíš ho hlídat, když ti to tak vyhovuje."
"A to už sis pro něj přijel dneska?" nechtěla jsem v téhle debatě dál pokračovat, byla zvláštní, na pokraji vylévání emocí a zároveň pořád s až příliš velkým odstupem. Zdálo se mi, že se táta najednou snaží napravovat chyby, ale není si moc jistý, jak to má udělat. A June měla až moc vlastních problémech v lásce, než aby mohla přibrat ještě rodiče.
"Ráno bych ho hned vzal do školky. Aby vám tu nepřekážel."
"No …" v podstatě jsem chtěla souhlasit, ale dřív, než já, se vyjádřil Matt samotný. Vyběhl z pokoje a skočil po Macovi.
"Dědooo! Já spím dneska u tebe?"
"Když to maminka dovolí, tak jo. A odpoledne tam budeš taky, abys potom mohl rovnou přijít do svého nového hotového pokoje v novém domě," odpověděl mu.
"Ale já neci být u tebe v kanceláši! Je tam nuda!" oponoval ihned Matt, postavil se na zem a založil si ruce v bok. Nestalo by se poprvé, kdyby musel zůstat zavřený v kanceláři na kriminálce, když ho Mac hlídal.
"To se zařídí. Tady bude moc práce."
"Tak jo!" souhlasil nadšeně a šel opět vytahat několik věcí, které by si vzal s sebou.

"Očividně jste rozhodli …" poznamenala jsem, protože se ani neobtěžoval zeptat mě.
"Ále, neříkej, že ti to vadí." poznamenala June.
"Fajn … a Danny, nevíš náhodou, jak se dostat k seznamu všech herpetologů v New Yorku nebo jak si lze opatřit hadí jed?" zeptal se Mac, když čekal na Matta.
"No … June, můžeš dohlídnout na to, že Mattovo věci neskončí všude po podlaze?" poslala jsem nejprve sestru pryč a potom, jako pomalu ve starých kolejích, probrala s tátou i jeho nejnovější netradiční případ. Nestávalo se výjimečně, když se mě na něco zeptal. Na vraha, na oběť, na důvod, proč by někdo mohl chtít spáchat jím vyšetřovaný případ. Využíval možnosti poradit se, aniž by musel oficiálně žádat o znalce. Ale od doby, kdy přišla June, jsme komunikovali jen velmi málo. A to mě jen utvrdilo v tom, že se najednou snaží postavit vše tak, jak bylo dřív.
Potom se chopil Matta, který se mu pověsil na ruku, a nechal nás samotné.

"Hadí jed?" zeptala se vyjeveně June.
"Případ, toho si nevšímej. Já spíš zírala na to, co říkal. Že už nehodlá zasahovat do našich rozhodnutí. A snažil se chovat jako dřív. To mi vůbec nesedí, vždycky chtěl mít všechno pod kontrolou nebo aspoň postrčit k tomu, co se mu zdálo lepší."
"To jsou kecy. Máma vždycky taky na chvíli takhle vyměkla a pak to bylo stejný. Neříkej, že to neznáš," mávla June rukou.
"Možná by se tomu dalo věřit. Navíc už jsi vymyslela, co odpovíš Nateovi?"
June protočila oči.
"Dej s tím pokoj. A co mu mám asi říct? Vymyslela jsem jenom, že se taky hrozně těším, až se uvidíme. Hm. Nemůžu to na něj vybalit. Tak tak tak co, no."
"Bude to v pohodě, uvidíš," zopakovala jsem frázi, která se pomalu stávala běžnou součástí každého našeho rozhovoru.
"Asi jako mezi tebou a Ericem? Já ráno viděla, jak po něm vyjíždíš, a jak se on nechytá," ušklíbla se a se založenýma rukama odešla do kuchyně.
"Jo … on ne."