„Jo, tohle rozhodně nemůžeme jen tak prodat,“ souhlasil Peter a poplácal tašku, která se mu opět houpala u boku. Druhou ruku měl položenou kolem Jenniných ramen a vedl ji pryč.
Když to celé bouchlo, oba skončili na zemi a Peterův první instinkt byl chránit ji, ale nakonec je náraz oba srazil a ona zase přistála na něm. Jenže tentokrát neměl na žádné narážky ani pomyšlení.
„Tohle musíme předat Nova Corps. Slyšeli jste ho. Celé civilizace kdysi válčily proto, aby ten kámen uchránily před entitami i před chtivýma rukama. A je šance, že Nova Corps to zvládne.“
„Ale Nova Corps nás hledá!“ vyštěkl na Gamoru Rocket a Jenna si ke svému zděšení uvědomila, že musí mít pravdu. „Prostě to dej Ronanovi!“
„Aby mohl zničit galaxii?“ podivil se upřímně Peter.
„To seš najednou svatoušek? Co pro tebe galaxie kdy udělala? Proč bys ji zachraňoval?“
„Protože jsem jeden z idiotů, co v ní žijou!“ vyjel Peter na Rocketa a to ho konečně přimělo sklapnout. Všichni byli napnutí a naježení. Doteď to vypadalo, že mají jednoduchý plán, ale ten selhal a ukázal, s jakým nebezpečím si zahrávají. Nebylo divu, že jim povolovaly nervy.
„Mám z toho hodně špatný pocit, musíme... musíme zpátky do lodi a dát to někomu, kdo se o to dokáže postarat. Vážně z toho mám hodně špatný pocit,“ zamumlala i Jenna a uvědomila si, že říká pravdu. Celá Sběratelova přednáška v ní zanechala zmatek a vůbec se jí nelíbilo ani to, že se jí pohled mimoděk stále vracel k Peterově tašce, kam Orb uložil, když ho po výbuchu zase sebral. Vzpomněla si, jak náhle zatoužila dotknout se kamene. Děsilo ji to. A ještě víc ji děsil dojem, že kdyby to udělala... neexploduje jako Sběratelova otrokyně. Ale to by možná bylo ještě horší.
„Máš naprostou pravdu, jo,“ Peter kývnul a postrčil ji před sebe, když klopýtla na troskách, které bývaly muzeem. Zvedla hlavu, aby vůbec viděla, co leží před nimi.
„Nebo to můžeme prodat někomu, kdo nás nezabásne a dá nám za to spoustu prachů.“
Ovšem jakmile tohle zaslechla Gamora, vyškubla mu tašku.
„Jsi bídák. Beze cti. A bez víry!“
„L...lidi?“ Jenna ale zděšením zamrzla na místě a zírala přímo před sebe. Na záplavu hodně divných lodí a Draxe, který je předběhl, maniakálně se smál a v rukách držel nože.
„Ale ne...“ ujelo Gamoře.
„Tys zavolal Ronana?!“ zařval Peter a Jenna poskočila. Ronan? Není to ten, kterého se všichni tolik bojí a kvůli kterému chtěli na Kylnu zabít Gamoru? Proč by to sakra dělal? A kam se to zase dostala? Začala zvažovat, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena a zalézt někam pod sutiny. Tentokrát ji třeba nenajde žádný Loki a ona tam bude moct v klidu umřít. Nebo alespoň přečkat, až se tu pomlátí další frakce, s níž vlastně nemá nic společného, a umřít až potom. Pokud by ovšem vůbec mohla.
Jenže než stačila udělat krok nebo si vůbec rozmyslet, zda ho udělá, situace se stala ještě šílenější.
Lodě před nimi ještě nepřistály, ale odněkud z davu, protože lidé, místo aby udělal jedninou logickou věc, tedy zmizeli, přicházeli stále blíž, někdo zařval na Petera, ať se ani nehne, a začal si k němu probíjet cestu. Nepřipadalo jí, že to je Ronan. Ale když se dal Peter do běhu, ani že je bezpečný. A tak jí nezbylo než se chytit jeho paže a běžet s ním.
Netušila, co se děje, i když měla představu, co se asi stane. Tohle už mírovou cestou bez škrábnutí nevyřeší. A pak zastavili před plavidly, co vypadaly jako ponorky Jamese Camerona, a Gamora skočila do jedné z nich. Do druhé vlezl Rocket a důrazně vysvětlil Grootovi, že ten se tam nevejde a zůstane tady, a k třetí zamířil Peter.
Jenže ona zpanikařila.
„Počkej! Co chceš dělat?“
To ji tu hodlal nechat? Jen tak, samotnou, pod útokem, s retardovaným stromem? Vážně ji chtěl nechat zalézt pod trosky a nechat se ušlapat a vyhodit do vzduchu?! Ona se bránit nedokázala, neuměla se rvát a ty dva blesky, které se jí podařilo vyslat z rukou, byly jediné, neměla ponětí, jak je vyvolat znovu.
„Musím nahoru, musíme je zastavit.“
„Vždyť oni mají lodě a ty proti nim chceš vyrazit... v dětským bonbónku?!“
„Jsou to těžařský kapsle a nic lepšího neseženeme. Musíme udělat něco, Draxovi hráblo a má jenom dýky, to ti přijde jako lepší nápad?“
„Ne, ale...“
„Prostě tu zůstaň, schovej se!“ krátce ji ještě chytil a stiskl jí ruce, pak ji pustil, skočil do kapsle a vyletěl nahoru za Gamorou a Rocketem.
„Já jsem Groot.“
„Jo, zabij ho, až se vrátí, a já zabiju Quilla...“ zabručela v odpověď. A pak se zarazila, protože si uvědomila, že sice neví, co řekl, ale že jí to najednou přišlo úplně přirozené. Možná začínala chápat, jak si s Rocketem rozumí. Nerozumí. Nemusí.
„Já jsem Groot?“
„Ále, jen...“ ale pak se ozvala rána a ona si uvědomila, že ani pro ně ještě nic neskončilo. Že tu nejsou sami a Ronanova flotila se stále vznáší nad nimi. A některé lodě už přistály.
Ani za nic ovšem nehodlala odejít z postranní uličky, kde kapsle parkovaly, a snad se připojit do boje. Drax ho zavolal, nejspíš v opilosti, než je přijal Sběratel, tak ať si to s ním vyřídí. Jestli má zemřít, neměla v úmyslu nechat se stáhnout s ním, zvlášť nějakou další kreaturou, které jde jen o ovládnutí vesmíru. Což sice nevěděla, ale co jiného by to mohlo být, když je to obávaný zabiják a chce získat kámen, který právě tohle umožňuje? Nemyslela, že by jeho energii chtěl pro ekologický pohon své planety. Sotva tu vůbec někdo zná slovo ekologie, napadlo ji naprosto nečekaně, když se rozhlédla po nepořádku a troskách kolem.
Raději se proto přimáčkla ke zdi, kde se setkávaly dvě budovy, ale jedna o něco kratší, takže tvořila malý kout, v němž se mohla cítit trochu bezpečněji, a podívala se na nebe. Černé, mramorované barevnými mlhovinami volného vesmíru. A plné světýlek. Tedy... ze země to vypadalo jako světýlka, ale rychle se pohybovala a ona si jasně dokázala představit tři kapsle s Gamorou, Rocketem a Peterem. A ostatní s Ronanovými vojáky, kteří se je snaží zabít.
Zabít.
Tohle uvědomění už na ni nemělo takový dopad jako kdysi. Jako ještě před dvěma dny. Byla kdo ví kde na Kdovíkde, v podstatě ji sem unesla banda vesmírných zlodějů, a ona sledovala hvězdnou bitvu. Samozřejmě, že tu visela smrt, kdyby ne, musela by se začít smát a připadat si jak v kresleném filmu. Jediný problém byl, že visela i kolem jediného člověka, který jí tu opravdu mohl pomoct. Jediného, na kom závisela její příčetnost. Potřebovala ho, potřebovala vedle sebe to poslední tenoučké spojení s realitou, již pro ni až do včerejška představovala Země. A potřebovala naději, že se na ní vrátí a tu mohla bez něj rovnou pohřbít.
Nesměla si připustit, že zabijí zrovna jeho, proto stále upírala oči na oblohu, i když nemohla nic rozeznat. Občas zahlédla záblesk, nejspíš střelu, ale kdo koho trefil a jak moc, to neviděla. A nejspíš ani Groot, stojící před ní jako ohromná dřevěná socha a trochu i štít. Určitě se bál o Rocketa a také se nehrnul na pomoc Draxovi, ať už s ním Ronan zametal jakkoli. Nebo možná naopak, jenže tomu se při pohledu na ty děsivé lodě a děsivá monstra nedalo věřit.
Kdyby alespoň mohla zapomenout, že je bitva i to nahoře. Mohlo to vypadat jako úžasná světelná show na dechberoucím pozadí a režiséři by pro ni zabíjeli. Bylo to jako žluté paprsky rozpíjející se v inkoustu. Jako stovka majáků dávající znamení uprostřed černého moře. Jenže pak se jeden maják rozzářil až příliš a iluze byla pryč. Žádné paprsky, žádný inkoust. Výbuch. Něco vybuchlo. Někdo. A téměř všechna světla se obrátila dolů.
„To ne, oni je sestřelili, někoho sestřelili, Peter... zabili ho... Peter!“
„Já jsem Groot!“
Jenna se vysmekla kolem Grootovy dřevěné nohy, ale on ji chytil za rameno a svou ohromnou silou jí zabránil rozběhnout se pryč.
„Pust mě!“
„Já jsem Groot!“ řekl pevně a ukázal nahoru. Když se tam podívala, zjistila, že světla už nemíří dolů, ale pryč. Lodě odlétaly. Takže Ronan vyhrál.
„To nemohl udělat, nemohl tam...“
Žádné kapsle nepřistávaly. Žádné se neblížily k nim. Naopak, odlétla i loď, která se objevila uprostřed ulice, ta se samotným Ronanem, a Groot konečně vykročil k místu, kde se střetl s Draxem. Jenna ho jen slepě a bezmyšlenkovitě následovala. V hlavě se jí začala rodit silná panika. Myslela si, že to, co prožila, když se probrala na Kylnu, byla panika. Ale tohle bylo silnější.
Co teď bude dělat? Co se stane? Zničí je Ronan všechny nebo se nestane nic a ona... bude muset najít způsob, jak přežít? Může se pověsit na Groota a doufat, že by jí mohl pomoct alespoň on? Asi těžko, takže co bude dělat? Proč tam sakra vůbec musel lítat?
Z chaotických myšlenek ji ale znovu vytrhnul Grootův hlas. Zabručel na ni a pak máchl svou korovitou rukou do obrovské nádrže s nějakou žlutou tekutinou. A v příští chvíli jí k nohám přistál Drax.
„Bože, on žije...“ zamumlala překvapeně a naprosto automaticky mu začala vytlačovat vodu z plic. Jen k umělému dýchání se neodvažovala. K tomu by potřebovala mnohem víc než paniku a Drax navíc stejně brzy vyplivnul žlutý proud a úplně mokrý a ulepený se posadil. Zjevně v té nádrži nebyla voda. Možná... mozkomíšní mok, tipla si, když si vzpomněla, že vlastně stojí v obří těžené lebce?
„Předkloň se a všechno ven, musel jsi toho vypít hromadu,“ instruovala ho okamžitě a chtěla se zeptat, co se stalo, i když bylo jasné, že ho Ronan hodil dovnitř, aby se utopil, ale v tu chvíli vedle nich přistála jedna z kapslí. Srdce jí poskočilo a ona se otočila, jakmile se kolem ní přestal třást vzduch, ale napůl ke svému zklamání zjistila, že z ní vylézá Rocket. Takže Peter musel opravdu... být tím, kdo tam vybouchnul. Tentokrát jí srdce neposkočilo, ale cítila, jako by se propadlo někam hluboko, kde ho už těžko dokáže najít. Je tu sama. Alespoň Rocket prohlásil, že Ronan získal Orb, takže je, i když podle něj nezemřeli, ale Quilla i Gamoru odtáhli Plenitelé. Vzpomněla si, jak jí o nich vyprávěl. Že ho vychovali. Ale také na to, jak jsou nebezpeční, a když to znělo, jako by na něj byli opravdu velmi naštvaní, kdo ví, kde skončí. Rocket proto trval na tom, že okamžitě zmizí.
„Tak dělej, Groote. Musíme vypadnout tak daleko, jak to jenom půjde, a doufat, že zvládneme dožít v pokoji dřív, než si nás ten psychouš všimne! A tenhle ať si tu kvůli svý rodině fňuká dál, ale jestli má další tak inteligentní nápady jako zavolat sem nepřátelskou armádu, budu rád, když už mi nikdy nepřijde na oči!“
„Já jsem Groot!“
„No a co, že to není hezký, skoro nás všechny zabil! Takže mizíme, než se to všechno podělá ještě víc.“
„Já jsem Groot.“
„Pomoct? A proč bych jim měl pomáhat?“ Rocket vyprsknul ještě o stupeň naštvaněji a Jenna zvedla hlavu od Draxe.
„Já jsem-“
„Jo, já vím, jsou to jediní kámoši, jaký jsme kdy měli, ale... vždyť je kolem nich armáda Plenitelů a jsme jenom dva!“
Drax zakašlal, opřel se o Grootovu paži a konečně vstal.
„Tři.“
A Jenna, buď v absolutním pomatení smyslů nebo v zoufalé snaze nezůstat tu trčet sama, přidala:
„Čtyři. Asi.“
„Asi? Ty ses taky pomátla, ne? Nepraštilo tě něco do hlavy, když to celý bouchlo? Hm? Co ty chceš asi dělat?“
Jenna se na něj jen zarputile podívala a zopakovala:
„Čtyři.“
Rocket zařičel vzteky, obrátil se a začal kopat do trsu trávy.
„Vidíte-teď-kvůli-vám-kopu-do-drnu-kterej-vůbec-nic-neudělal!“
A jí bylo náhle jasné, že ať jí něco praštilo nebo ne, ať se bojí nebo ne nebo ať si zoufá, pomůžou jim. Něco vymyslí. Ona, mluvící mýval, strom a poloutopený Hulk schopný mluvit v celých větách. Nejšílenější záchranná skupina v historii vesmíru.
Rocket se otočil zpátky a podíval se na jeho nové tři kumpány. Nebylo co si nalhávat, zůstalo to na něm. Jenna proti tomu neprotestovala, neuměla vymyslet nic, když o Plenitelích slyšela celkem jednu větu.
„Co všichni tak zíráte? Máte někdo nějakej plán, když jste tak hr do zachraňování?“
„Tys přece vymyslel, jak se dostat z Kylnu,“ připomněl mu Drax.
„Jo, jenže tohle je úplně jiná věc. Budeme muset napadnout jejich loď, a to tak, aby neměli jinou možnost, než je vydat. Nemůžeme vlítnout mezi armádu jeden na jednoho.“
„My máme taky loď. Peterovu. Tak to nebude tak těžké?“ zkusila to Jenna.
„Hele, slečinko, už jsi někdy viděla Eclector?“ ušklíbl se Rocket.
„E-co?“
„Těmahle rachotinama jenom lítaj. Ale Eclector je jejich základna. Kde jich mají dvě stovky!“
Jenna našpulila rty a pokrčila rameny. Ne, Eclector rozhodně nikdy neviděla. A ani po tom očividně vůbec netoužila.
„S dostatečně silnou zbraní neobstojí ani základna,“ zamručel Drax.
„Jo, abys je vůbec vystrašil, to bys potřeboval minimálně dělo o síle... moment.“
Rocketův výraz se náhle změnil z typicky naštvaného na osvícený. Nebo tak nějak alespoň by se mohl popsat. Něco ho napadlo.
„Rockete...?“
„Budem potřebovat pár věcí,“ prohlásil, skočil zpátky do kapsle, vytahal z ní několik předmětů a naházel je do náruče Grootovi. A pak vyrazil k Peterově lodi.
Jenna mu doběhla po bok. Sice nebyla žádný inženýr ani vesmírný vědec, ale občas mohla pracovat s Tonym Starkem. Život mezi Avengery nebyl tak zlý. Po smrti otce během Lokiho invaze se především on a kapitán Rogers cítili provinile. Správně, byla to jejich vina, ale oni se ji snažili umlčet tak, že ji přijali mezi sebe, když ředitel Fury navrhl, aby byla pod dohledem Avengerů. Netušili proč a ona o tom nechtěla mluvit, ale ani se neptali. Chtěli nějak odčinit, že jejich vinou přišla o otce... protože jim neřekli, co se s ním stalo potom, a ona si tak nový život docela oblíbila, i když ji nikdo nechtěl trénovat jako Avengera. Alespoň Tony jí totiž ukázal mnoho vývojářských koutů a zátok.
Proto chtěla Rocketovi pomoct. Nemohla jen tak dál stát a čekat, co udělají ostatní. Dělala to doteď a nedovedlo ji to k ničemu dobrému. Jen sem.
„Jaké dělo chceš stavět?“
„Hadronovej urychlovač. Ten by měl stačit.“
„Hadronovej... oh.“
Ano. Nejšílenější záchranná skupina ve vesmíru.
Žádné komentáře:
Okomentovat