A co jsem já? 9

„Určitě víš, co děláš?“ zeptala se podezřívavě Jenna, zatímco sledovala, jak Rocket splétá dohromady několik tenkých drátků. Ještě před pár dny by jí přišla absurdní představa mývala, který vyrábí hadronový urychlovač. Teď už se poučila, nikdy nesmí předpokládat, co je a není možné. Ovšem... stejně se nemohla zbavit určitých pochybností.
„Bez obav,“ zahučel na ni Rocket.
„Ty právě docela mám.“
Všimla si, že protočil oči.
„Jen jsem ještě nikdy nestavěla hadronový urychlovač, ani neviděla dělat to někoho jiného, tak nevím, jestli nakonec nevybouchneme všichni!“
„Když tomu nerozumíš, prostě seď támhle s ostatníma, drž nářadí a podej mi kleště.“
„Neříkám, že tomu vůbec nerozumím. A nemyslím si, že bys to měl odštípnout už teď,“ kývla k drátům.
„Tshe, jasně, ty seš totiž úplnej odborník na vš-“ Rocket odštípl přečnívající kousek a v tu chvíli zhasl displej.
Jenna našpulila pusu, zadívala se na oblohu a téměř začala pískat. Cokoli, aby odolala pokušení říct 'já ti to říkala'.
Rocket zavrčel.
„Fajn, ještě nějaký rady, madam Vím všechno?“
Ušklíbla se, chvilku se dívala na jeho rozdělanou práci, a pak si klekla vedle něj.

A co jsem já? 8

„Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že by to mohl Sběratel zvládnout!“ rozčilovala se Gamora, zatímco rychlým krokem mířila co nejdál od trosek muzea a vyklepávala si z vlasů prach.
„Jo, tohle rozhodně nemůžeme jen tak prodat,“ souhlasil Peter a poplácal tašku, která se mu opět houpala u boku. Druhou ruku měl položenou kolem Jenniných ramen a vedl ji pryč.
Když to celé bouchlo, oba skončili na zemi a Peterův první instinkt byl chránit ji, ale nakonec je náraz oba srazil a ona zase přistála na něm. Jenže tentokrát neměl na žádné narážky ani pomyšlení.
„Tohle musíme předat Nova Corps. Slyšeli jste ho. Celé civilizace kdysi válčily proto, aby ten kámen uchránily před entitami i před chtivýma rukama. A je šance, že Nova Corps to zvládne.“
„Ale Nova Corps nás hledá!“ vyštěkl na Gamoru Rocket a Jenna si ke svému zděšení uvědomila, že musí mít pravdu. „Prostě to dej Ronanovi!“
„Aby mohl zničit galaxii?“ podivil se upřímně Peter.
„To seš najednou svatoušek? Co pro tebe galaxie kdy udělala? Proč bys ji zachraňoval?“
„Protože jsem jeden z idiotů, co v ní žijou!“ vyjel Peter na Rocketa a to ho konečně přimělo sklapnout. Všichni byli napnutí a naježení. Doteď to vypadalo, že mají jednoduchý plán, ale ten selhal a ukázal, s jakým nebezpečím si zahrávají. Nebylo divu, že jim povolovaly nervy.
„Mám z toho hodně špatný pocit, musíme... musíme zpátky do lodi a dát to někomu, kdo se o to dokáže postarat. Vážně z toho mám hodně špatný pocit,“ zamumlala i Jenna a uvědomila si, že říká pravdu. Celá Sběratelova přednáška v ní zanechala zmatek a vůbec se jí nelíbilo ani to, že se jí pohled mimoděk stále vracel k Peterově tašce, kam Orb uložil, když ho po výbuchu zase sebral. Vzpomněla si, jak náhle zatoužila dotknout se kamene. Děsilo ji to. A ještě víc ji děsil dojem, že kdyby to udělala... neexploduje jako Sběratelova otrokyně. Ale to by možná bylo ještě horší.
„Máš naprostou pravdu, jo,“ Peter kývnul a postrčil ji před sebe, když klopýtla na troskách, které bývaly muzeem. Zvedla hlavu, aby vůbec viděla, co leží před nimi.
„Nebo to můžeme prodat někomu, kdo nás nezabásne a dá nám za to spoustu prachů.“
Ovšem jakmile tohle zaslechla Gamora, vyškubla mu tašku.
„Jsi bídák. Beze cti. A bez víry!“
„L...lidi?“ Jenna ale zděšením zamrzla na místě a zírala přímo před sebe. Na záplavu hodně divných lodí a Draxe, který je předběhl, maniakálně se smál a v rukách držel nože.

A co jsem já? 7

„Co? Co to sakra mele?“ ozval se Rocket, ale Jenna na něj zůstala zírat. Nevěděla sice, jak to přesně myslí, ale pravda byla, že měla zemřít. Že umírala a pak se probrala kdesi ve vesmíru. Dalo se to označit za propadnutí náručí Smrti? Ovšem ne, že by se mu chtěla svěřovat. Svěřila to Peterovi, protože mu ze všech tvorů kolem věřila nejvíc, a tomuhle podivnému Sběrateli naopak nevěřila ani z desetiny jako jemu. Vůbec se jí nelíbilo, co problesklo v jeho pohledu, když se na ni zadíval. Bylo to jako poznání, ale ne jí samotné. Něčeho... mnohem děsivějšího.
„Dobře, Tivane, to by stačilo. Jsme tu kvůli obchodu a buď ho vyřídíme nebo najdeme jiného kupce!“ ozvala se Gamora už nesmlouvavě a stoupla si přímo před Jennu. A Sběratel se usmál tím svým divným a trochu strašidelným způsobem, přikývl a obrátil oči k ní.
„Nuže dobrá. Prosím, ukažte mi, co jste přivezli.“

A co jsem já? 6

Když pak konečně vyšla  s ostatními z lodi a rozhlédla se kolem, připadalo jí, že se ocitla v nějaké hodně špatné vyloučené lokalitě v New Yorku. Nebo snad možná... ve východní Evropě během války. Všechno působilo stísněně kvůli hromadě věcí nakupených u sebe, všude byly velice různorodě oblečené osoby stejně tak různorodého vzhledu, většinou ušmudlané jako celé okolí, sem tam zahlédla něco, co vypadalo jako pracovní náčiní, a všichni mířili za Gamorou do míst, odkud vycházelo nejvíc hluku.
Rozhodně se jí tam nelíbilo. Peter jí cestou ještě shrnul, že jsou vlastně na hlavě jakési dávné obří bytosti, z které se těží všechno od kostí až po míchu, a Jenna v tu chvíli myslela, že bude zvracet. Jen s velkým sebezapřením se podívala kolem a rozhodla se na to zapomenout, protože z blízka to naštěstí jako obří hlava vůbec nevypadalo. Raději si představovala, že je na další planetě, někde u úplně obyčejných dolů na úplně obyčejné vesmírné uhlí. Alespoň to ale dávalo smysl. Jestli šlo o těžařskou kolonii, vzhled rozhodně ustupoval účelu a odpovídal tomu, že tu žijí dělníci. A na zvracení úplně zapomněla, když na ně Drax houkl, aby si dávali pozor, protože tohle místo je plné kriminálníků. Peter totiž prohlásil, že on pochází z planety kriminálníků a vyjmenoval pár legendárních zločinců jako Bonnie a Clydea, a to Jenna místo žaludku protočila oči. Ale radši nic nenamítala, na vysvětlování pozemské společnosti mimozemskému rváči, s kterým utekla z vězení, neměla náladu.

A co jsem já? 5

„Loki? Jako ten... Asgarďan, co si u Thanose půjčil armádu Chitauri?“

Jenna trochu zamrkala. Když se na Zemi řeklo Loki, byla zvyklá, že jedna z prvních reakcí vždy zněla: „Ten Thorův bratr?“ nebo alespoň: „Ten, co napadl New York?“ Málokdo si vůbec pamatoval, jak se říkalo jeho podivným mimozemským vojákům a jméno Thanos jí neznělo povědomě vůbec, ale pak si uvědomila, že je asi v úplně jiném konci vesmíru a že tady se spíš setká s Chitauri než civilizovaným Asgardem.

„Ten. Napadl s nimi Zemi. Ale odrazili jsme ho a škody způsobil jenom v New Yorku a jednom německém plesovém sále, nebo co to bylo,“ dodala ještě, když si všimla, jak se Peter při zmínce o napadení Země trochu zhrozil.

„Ale to není to nejdůležitější.“

To nejdůležitější vlastně bylo, že jí tehdy zabil otce. Technicky, protože její otec momentálně nebyl mrtvý. Ale k tomu se nechtěla vracet, zabřednout zpátky by bylo až příliš děsivé. Co tehdy udělala, bylo děsivé.

A co jsem já 4

Jenna si opatrně sedla na něco, co působilo jako křeslo, a snažila se nevnímat své okolí. Pozorovala vesmír z velkého okna a ráda se nechávala unést představivostí. Uklidňovalo ji to. Když se dívala tam ven mezi hvězdy a zblízka pozorovala všechno, o co se špičkoví vědci ze Země přou, cítila se dobře. Cítila se jako na cestě k dobrému dobrodružství. Kdyby ovšem mohla úplně potlačit strach a fakt, že opravdová cesta tak dobrá nebude.

A co jsem já 3

Ráno se sešli na snídani. Jenna nevěděla, jestli je jí lépe nebo ne. V noci téměř nezamhouřila oka a pořád si musela prohlížet ruce. Nebyla na nich ani známka po něčem zvláštním, ale na to by si nejspíš měla začít zvykat. Když se totiž podívala na své břicho, také nenašla jediný náznak, že jím prošly dvě kulky, i když se to stalo doslova včera. Nebo alespoň myslela, že včera, protože netušila, jak dlouho se motala vesmírem a jestli čas tak, jak ho zná, vůbec mohl dávat v oné záhadné cestě smysl. Ale i tak jí to přišlo ještě divnější a děsivější. Záhadné uzdravení už alespoň viděla. Věděla, že Steve i Thor se hojí velmi rychle, a zažila vraždu svého otce, z níž se vzpamatoval, když jeho tělo „opravili“ pomocí mimozemského séra. A stejně tak Steve byl vylepšený sérem a Thor byl mimozemšťanem sám. Co bylo v ní ale nevěděla a hlavně, blesky vysílané z rukou neviděla ještě nikdy a u nikoho. Thor na ně používal kladivo a byl z Asgardu. Co ale sakra byla ona? Co šíleného se skrývalo v ní, když dokázala něco, co nezvládl ani bůh blesků? A proč se to projevilo zrovna teď? Nikdy nic podobného neudělala a nikdy jí nikdo neřekl, že by měla. Nikdo s ní nemluvil o tom, že by byla něco zvláštního. A jak by taky mohla být? Pokud si pamatovala, nikdo na ní neexperimentoval. Vyrůstala jako docela normální dívka s otcem agentem, sestrou agentkou a... neznámou matkou. A to, když se k ní ve zmatených úvahách plných pochyb a otazníků konečně dostala, ji udrželo vzhůru většinu noci.

A co jsem já 2

Byl už pomalu čas večeře, nebo alespoň to předpokládala, když sama dostala hlad a všimla si, že dole se opět srocuje většina vězňů kolem táců s jídlem. Rozhodně netušila, co za jídlo to je, ale doufala, že když je všude spousta nejrůznějších ras a stvoření, nepůjde o nic toxického nebo něco, co by nebyla schopná strávit. Pokud ano, nejspíš vyhladoví, ale za pokus to stálo.
Proto se stejně rychle a nenápadně vydala zpátky dolů. Zase se snažila být neviditelná, ale teď, když nepřicházel žádný nováček, to bylo o dost těžší.

A co jsem já 1

Stála vzadu za shlukem dalších osob oblečených ve žlutých teplácích a tričkách, a přála si být neviditelná. Vždycky jí připadalo, že tak trochu je, protože ji nikdy neviděl nikdo, o koho stála, občas ji neviděl ani vlastní otec a její matka ji skutečně neviděla vůbec nikdy. Jenže bohužel, když to opravdu potřebovala, všimli si jí až moc a ona skončila tady. Nevěděla ani kde, ale věděla, že je to zlé. Děsila se každé minuty, kterou tu trávila, a snažila se vždycky zamíchat mezi ostatní a být jen anonymní součástí davu, jíž si nikdo nevšimne. Kousek masy, co je příliš jednolitá a nezajímavá, než aby ji někdo rozdělil a vyhmátl ji. A v tuto chvíli se jí to dařilo, protože přede všemi bylo něco zjevně zajímavějšího.

A co jsem já

Povídka A co jsem já je další povídkou na přání, kde bude vystupovat postava Jenny, ale tentokrát jde o kousek z prostředí Marvelu, konkrétně Strážců galaxie. A zachovaná posloupnost universa znamená, že v pozemském čase se odehrává těsně po událostech druhého kapitána Ameriky. Sice jen velmi nerada kopíruju děj filmu s postavou navíc, ale tady se nedalo dost dobře vyhnout tomu, abych film nenásledovala, a proto půjde o jeho pozměněný průběh a pár dalších finálních scén.

Jenna Coulsonová byla totiž při odhalení Hydry a poslední bitvě o hellicarriery a čipy s instrukcí zničit nepohodlné osoby v Triskelionu, a tak se střetla se Zimním vojákem, což neměla přežít. Jenže místo toho, aby se po střelách do hrudi a pádu hellicarrieru na budovu "probudila mrtvá", ocitla se na podivném, absolutně nepozemském místě, a totiž na Kylnu, v nepříjemném vězení určeném pro zločince pochytané v impériu Nova. Neví ale jak, neví proč, neví, jak je možné, že žije, a je si jistá jen jedním. Musí v žití pokračovat a musí se dostat pryč. A možná i najít odpovědi na další otázky, co přijdou časem. Jako třeba, jak dokázala téměř uškvařit spoluvězně nebo proč jí Peter Quill připadá tak podivně blízký.

Sepsáno v letech 2015 - 2016,  ukončeno poté, co se mi tento směr přestal zamlouvat, nezdál se mi dostatečně rozpracovaný a místo toho mě napadl jiný původ mých použitých originálních postav.

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9