A co jsem já? 9

„Určitě víš, co děláš?“ zeptala se podezřívavě Jenna, zatímco sledovala, jak Rocket splétá dohromady několik tenkých drátků. Ještě před pár dny by jí přišla absurdní představa mývala, který vyrábí hadronový urychlovač. Teď už se poučila, nikdy nesmí předpokládat, co je a není možné. Ovšem... stejně se nemohla zbavit určitých pochybností.
„Bez obav,“ zahučel na ni Rocket.
„Ty právě docela mám.“
Všimla si, že protočil oči.
„Jen jsem ještě nikdy nestavěla hadronový urychlovač, ani neviděla dělat to někoho jiného, tak nevím, jestli nakonec nevybouchneme všichni!“
„Když tomu nerozumíš, prostě seď támhle s ostatníma, drž nářadí a podej mi kleště.“
„Neříkám, že tomu vůbec nerozumím. A nemyslím si, že bys to měl odštípnout už teď,“ kývla k drátům.
„Tshe, jasně, ty seš totiž úplnej odborník na vš-“ Rocket odštípl přečnívající kousek a v tu chvíli zhasl displej.
Jenna našpulila pusu, zadívala se na oblohu a téměř začala pískat. Cokoli, aby odolala pokušení říct 'já ti to říkala'.
Rocket zavrčel.
„Fajn, ještě nějaký rady, madam Vím všechno?“
Ušklíbla se, chvilku se dívala na jeho rozdělanou práci, a pak si klekla vedle něj.

Byla ohromená, že něco takového dokáže. Když ho viděla poprvé, měla ho za podivné monstrum, jakousi verzi vesmírného mluvícího hlodavce, ale postupně zjistila, že je nesmírně inteligentní. A teď se dokonce ukázalo, že je geniální. Silně pochybovala, že by na Zemi existoval někdo, kdo by dokázal něco podobného. Ani Tonym si nebyla jistá. Přesto mu ale pomohla, a to zase ohromilo Rocketa, který ji vnímal jako ufňukanou čarodějnici, jež rozum zrovna nepobrala. O Zemi toho moc nevěděl. Nic, aby byl upřímný. Stejně ale neměl valné mínění o vyspělosti jejích obyvatel, a teď zjistil, že to tak marné možná nebude. Samozřejmě, nedokázala přesně pochopit, co dělá, ani by to nezvládla sama, ale příjemně ho překvapilo, že rozuměla jeho pokynům a občas mu sebrala nářadí, když začal být moc zbrklý a neopatrný. A když mu i řekla, že na Zemi pomáhala jednomu vynálezci, a stejně nechápe, jak může zvládnout vymyslet a sestrojit levou zadní na koleni uprostřed ulice mezi troskami urychlovač, a že musí přiznat, že je génius, jako by vyrostl do Grootovy výšky.

I Drax se přišel podívat trochu blíž, ačkoli vůbec netušil, co dělají, ale nejspíš ho zaujalo, že ten drzý hlodavec a cizí holka, které z rukou vystřelily blesky, sestavují něco, co chápal jako bombu, a sledoval je. Jen Groota jejich konstrukce nezajímala. Seděl na kusu bývalé zdi, koukal kolem sebe a občas vzal do ruky část trosek nebo odpadu a pokoušel se tím zabavit. Většinou to ale jen vyústilo v randál. Rocket ho proto ještě občas poslal sehnat něco dalšího, ale i v takových případech spíš dělal ochranku Jenně, která věděla mnohem lépe, co hledat.
Bylo příjemné, že jednou zase něco věděla. Bylo příjemné být skoro zase jako doma. Dokonce i svým vrčením se Rocket vyrovnal Tonymu.

„Jsi si jistý, že to bude fungovat?“ otázal se nakonec Drax, když se oba zvedli od hotového „kapesního“ urychlovače.
„Máš snad zájem to vyzkoušet, chlapáku?“
„Když budeme mít štěstí a oni rozum, nebudeme to vůbec muset zjišťovat. Podstatné je, aby uvěřili, a abychom to my při nejhorším mohli použít jako bombu, kdyby to náhodou odmítlo spolupracovat,“ dodala Jenna.
„Copak to není bomba?“
„V nouzi je všechno bomba,“ pokrčil Rocket rameny.
„A teď už to jen dostat na loď.“
„Jo, to je další část plánu,“ ušklíbl se Rocket a začal jí i Draxovi vysvětlovat, jak hodlá urychlovač na loď dostat. A zatímco dosavadní činnost konečně Jenně přišla vhodná, dokonce zajímavá, teď se jí obličej znovu zamračil pochybami. Ne neoprávněnými.

„Tohle je blbej nápad. To je vážně blbej nápad.“
Do pomoci s hadronovým urychlovačem se pustila s vervou. Pomáhalo jí to. Zaměstnalo to její mysl, když zůstala sama bez své planety i bez Quilla. Tedy, ne docela sama. Musela uznat, že jakmile Rocket přišel na její technické nadání, hned se projevoval s větším respektem, a Drax ji už děsil o poznání méně, když přestala vnímat, že na ně zíral. A stačilo si vzpomenout na všechny ty lodě a vesmírnou přestřelku a chápala, že jestli mají Petera a snad i Gamoru dostat zpátky, musí mít zbraň. Účinnou. A snad čekala, že ji připevní na Peterovu loď, nad tím nepřemýšlela. Jenže Rocketův další plán jí opět vyrazil dech. A to už si začínala zvykat, že jí tu dech vyráží všechno.
„Chceš Quilla zpátky, nebo ho necháme ve spárech Plenitelů?“
„Já ho chci zpátky? Mně je jedno-“ začala, ale pak se zarazila. „Může mě dostat domů, je z mé planety. Musíme ho dostat zpátky. A co jsou vůbec ti Plenitelé? Co dělají?“ zeptala se, protože Peter ji toho o nich moc říct nestačil. Nebo spíš chtěla slyšet i Rocketův názor a ujistit se, že to nebude tak hrozné. Třeba.
„Plení.“
Jenna protočila oči.
„Kradou, prodávaj a nakupujou na černým trhu, pašujou, řek bych, že zabíjení jim není cizí, ale na nájemnou vraždu bych je nenajímal. Jsou brutální, ale netají se ničím.“
„Jo, Peter říkal, že jsou něco jako vesmírná pirátská mafie...“
„Co je pirátská mafie?“ zeptal se Rocket. „Co dělá?“
„Pirátí,“ ušklíbla se na něj Jenna.
„Vy jste ujetá planeta.“
„Plenitelé jsou sebranka nejhorších zločinců, zlodějů a podvodníků,“ ozval se i Drax, o mnoho vážnějším tónem než Rocket.
„Jo a jestli sis nevšim, Quill měl jejich znak na bundě.“
„Ale kdyby byl pořád jedním z nich, tak po něm snad nejdou. Musíme mu pomoct. Říkal, že se od nich odtrhnul. I když si pořád myslím, že je to blbej nápad,“ začala ho hned hájit Jenna, když si vzpomněla, jak jí vysvětloval svou minulost.
„Tak takhle on vás dostává...“ Rocket si změřil Jennu pohledem. „Každopádně, lepší plán nemáme. Pomoz mi s tím nahoru, Ničiteli,“ obrátil se na rudozeleného obra, „ty se obleč a připrav na odlet. Groote, zalez dovnitř. Vyrážíme! Nebo snad nejsme všichni na stejný lodi?“ zavrčel ještě na Jennu, ale odpověděl mu Drax.
„Máme přece jenom jednu, křečku.“

Jenna jen pokrčila rameny a udělala, o co jí požádal. Nebo spíš co jí rozkázal. Přenesli s Rocketem urychlovač do lodi a jen doufala, že jejich šílený plán vyjde. Jestli ne, mohli by Plenitelé chytit i je. Nebo by mohli vybouchnout. Sice to nebyla raketová věda, ale na druhou stranu, byla Rocketova.

Ačkoli, o něco později, když se usadila za Rocketem, který se chopil řídícího pultu Peterovy vesmírné lodě, napadlo ji, že měla možná protestovat. Klidně i teď, když už bylo na protesty asi pozdě. Ukázalo se totiž, že není tak těžké ji řídit. Ani dostat do vesmíru. A dokonce ani najít loď, na kterou Plenitelé odtáhli Petera. Nemožně těžký a absurdní jí přišel ten zbytek.
Radši si ani nepředstavovala, jak Drax stojí na střeše. Jakmile se dostali dost vysoko, vylezl v helmě s kyslíkem a s jištěním ven a v rukách držel urychlovač. Nelíbilo se mu, že o to musí být on, jenže Rocket pilotoval, Jenna byla hned po něm nejmenší a nejslabší a neudržela by rovnováhu a Groot byl... Groot.

Už byli dokonce na dohled obrovské lodi Plenitelů. A když obrovské, tak doopravdy obrovské. Nikdy v životě nic podobného neviděla, jejich vlastní loď proti ní vypadala jako trpaslík. Trochu jí připomínala obří dravou rybu vytaženou z nejhlubších temnot oceánu. Jen mechanickou. Když se k ní přiblížili o něco víc, tak zase létající kus skály. Meteorit. Pak jí začalo připadat, že snad něco podobného zahlédla v nějakém sci-fi filmu, a nakonec u ní převládl dojem, že do toho by dobrovolně v životě nevkročila. Působila zlověstně. Nebezpečně. Jestli snad doteď mohla nalhávat sama sobě, že bary, vězení a lodě zase tak moc odlišně nevypadají, při pohledu na Eclector, jak se dozvěděla od Rocketa, už nebylo pochyb, že všechno pozemského jí dalo vale.
Asi jí nezbývalo, než doufat. Buď že všichni budou rozumní, nebo... že je to rozmetá bezbolestně.

Rocket zatím sáhl po radiu nebo čemkoli, čím tu nahrazují komunikaci přes vysílačky. Nesnažila se tomu věnovat pozornost. Napjatě čekala, co se stane dál. A doufala, že se neobjevili pozdě. Že třeba Peter není mrtvý nebo... nebo ošklivě zbitý... Nechtěla, aby mu ublížili. A už vůbec nechtěla, aby ho zabili. Ocitla by se zase sama. Se třemi šílenci, možná jen na pár minut, pokud urychlovač funguje, nebo kdo ví kde, pokud se Rocket přepočítal.

Potom už ale nebyl na žádné úvahy čas. Rocket se totiž přiblížil těsně k té ohromné lodi a k Jennině překvapení nečekaně rovnou vystřelil. Teprve potom zapnul komunikaci.
„Pozor, vy idioti. Ten magor na střeše týhle lodi drží hadronovej urychlovač. Můj vlastní vynález! Když nám okamžitě nepředáte naše kámoše, napálí to do vás! Fakt pořádně!“
Jenna sledovala Rocketa s vytřeštěnýma očima. Vážně čekala, že bude vyjednávat aspoň trochu slušně? A pak se stejně zděšeně podívala přímo před sebe, kde byla u velkého okna shromážděna posádka Plenitelů. Bože... nebo jakákoli existující entito... Měla dojem, že je neohromili. Že nehodlají dělat vůbec nic.
„Počítám do pěti!“ Rocket však zjevně ano.
„Vždyť zabiješ i Petera!“
Ale jako by ji neposlouchal.
„Pět. Čtyři. Tři...“ začal odpočítávat.

„Ne! Počkat, počkej!“ pak se ale v reproduktoru ozval Peterův hlas. Rozhodně nezněl pomláceně ani mrtvě. „Rockete, to jsem já, sakra, jsme v pohodě!“
V pohodě. Takže on je naprosto v pohodě. Oni vyráběli urychlovač a báli se o něj a on je v pohodě!
„Jé, čau Quille, jak se vede?“ Rocket na to sotva stačil stáhnout ruku ze signalizace, než ho Jenna odstrčila.
„Quille! V pohodě?! Já tě přetrhnu! Já tě zabiju! Víš, co jsme kvůli tobě dělali? A teď řekneš, že jsi v pohodě?!“ v tu chvíli měla Jenna chuť vypálit na ně sama. Úplně ignorovala všechny další okolnosti a jen v ní vařil vztek. Bylo toho na ní už moc.

„Quille, můžeš říct svý holce a vašemu křečkovi, ať přestanou blbnout?“ zaslechla z reproduktoru další hlas a to její zuřivost jen podnítilo.
„Já nejsem-“ ozvalo se unisono, jak oba okamžitě začali protestovat, že nejsou žádný křeček – a co je sakra křeček – ani ničí holka, ale nakonec přece jen poslechli. Peter je přesvědčil, že není v nebezpečí, alespoň prozatím, i když nečekal tak prudkou záchrannou misi, jíž si váží (Jenna si jen odfrkla), a že potřebují akutně vyřešit ten druhý problém, a to Ronana a orb.

Teprve když Rocket po chvilce přesvědčování zaletěl do hangáru Plenitelů, kam se zjevně vešla spousta dalších lodí, kde na ně čekal Peter a všichni včetně Draxe, který se moc rád zbavil svého nákladu, vystoupili, uvědomila si Jenna, že až doteď na orb vůbec nemyslela. Neměla na to ve sledu všech událostí čas. Poslední dobou se pořád bála, ale každou chvíli něčeho jiného, něčeho nového a něčeho děsivého, a kromě cesty z Kylnu na Kdovíkde neměla vůbec čas přemýšlet. Nebo vůbec udržet myšlenky u jediné věci. Na děsivý výbuch, kupodivu ještě děsivější řeči Sběratele, a pak i na další věci... na blesky v jejích rukách, na puch škvařícího se masa a na popel si vzpomněla až když seděla v jiné lodi, mnohem větší, divnější a rozhodně měla pocit, že méně přátelské. Upřímně se zděsila, když spatřila část posádky, o které Peter mluvil jako o Plenitelích, ač si myslela, že po Kylnu už to snad není možné. V žádném případě jim nehodlala důvěřovat. A nebyla si už ani jistá, zda by měla dál Peterovi. Na Kylnu se k němu až nesmyslně upnula. Byl jediný, kdo vypadal jako člověk, nakonec zjistila, že doopravdy byl člověk, a ona potřebovala jakýkoli záblesk jistoty a naděje, že se všechno vrátí do normálu. Nebo že je tu někdo, kdo bude chápat, o čem mluví, a kdo ji nebude chtít... zakousnout nebo něco podobného. Proto o něj měla tak hrozný strach, proto o něj nechtěla přijít. Jenže pak začala zuřit, když se ukázalo, že je v naprostém pořádku a že obávaní nepřátelé vlastně nejsou nepřátelé. Pro ni rozhodně zůstávali. I když ostatní s nimi zdánlivě neměli problém, což ji taky štvalo. Od chvíle, kdy vstoupila do Triskelionu, neměla vůbec nic pod kontrolou. A Jenna přímo nesnášela, když neměla věci pod kontrolou.

Uvědomila si také, že má Peter jiné oblečení. Když je doprovázel do útrob plenitelské základny, měl na sobě tmavě červenou uniformu jako všichni ostatní. A když je dovedl do místnosti, kde na jakési převrácené bedně seděla Gamora, zjistila, že i ona se oblékla do podobné. O to víc nepatřičně a nevítaně si připadala a nakonec asi nebyla jediná.
Brzy se totiž opět ocitla na novém, neznámém místě s úkolem najít něco nositelného. Jenže nemohla najít nic, co by jí snad sedělo nebo bylo ušité pro ženy. Přitom si ale byla velice nepříjemně vědoma toho, jak moc nevhodné je její vypůjčené oblečení mezi takovou společností. Její sukně rozhodně nebyla uzpůsobena k žádným akrobatickým kouskům a kdyby si měla vybrat, rozhodně by sáhla alespoň ještě po mikině. Proto i jí nabídli převléct se, poté, co se Peter pohádal s jedním z Plenitelů, který tu nejvíc připomínal člověka. Ač vyšinutého. Právě ten teď netrpělivě postával kus od ní a čekal, až prohledá uskladněné kalhoty a kombinézy. Doufala, že jí pomůže Peter, jenže ten dostal rozkaz vysvětlit kapitánovi co hodlají dělat a kdo je ta sebranka jeho divných „kámošů“ a jasné instrukce nezavírat se s ní do skladu. K tomu radši spolkla veškeré poznámky.
Jenže ani tak nenašla nic. Prohledala několik polic a boxů a v duchu musela dát za pravdu svému dozoru, že pro prcky nejspíš uniformy nevedou.

Teprve po chvíli narazila v zadní části na pár kousků ve skříňce s prosklenými dveřmi. Mezi nimi visela i kombinéza zjevně střižená pro ženu a trochu podobná té, ve které viděla Gamoru. Možná trochu dlouhá nebo velká, ale padla jí do oka. Asi jako jediná. Jenže když ji zkusila otevřít, zjistila, že skříň je zamčená.
„Tak na tu bych nešahal,“ ozval se za ní onen.... dotyčný Plenitel. Peter ho možná oslovil jménem, ovšem to bylo to poslední, co ji zajímalo.
„Proč? Je tak drahá?“ asi je, když je zamčená, napadlo ji, ale opravdu tu žádná další nevypadala vhodně.
„Nehořlavá. Upravená. Zamčená, aby k ní nikdo nemoh.“
„To v ní lezete k motorům?“ pokusila se Jenna o vtip. I když pochybovala, že tu mají techničky. Nebo smysl pro humor. Nepotkala tu zatím ani jedno.
„Ne. Je kapitánovo ženy.“
„On má... hm,“ zabručela. „A kde je?“
Jestli je tu ona nebo jakákoli jiná... Gamora odněkud svoje oblečení sehnat musela.
„Kde asi na Z-“
„Dělej! Co jí tam provádíš, Kragline, nemáme čas,“ přerušil je ale Peterův hlas a pak i Peter samotný. Konečně. Plenitel se na něj zamračil.
„Nemůžu... není tu nic, co by mi sedělo. Našla jsem akorát boty,“ vysvětlila Jenna jejich zdržení.
„No... vypadáš tak celkem sexy. Půjčím ti aspoň bundu. Teď vem ještě zbraň a jdeme,“ zavelel a ona ho musela následovat. A snad i chtěla. Jen přešla to, že by měla vypadat sexy. Moc si tak nepřipadala, nemyslela si to. Nechtěla na to myslet. Ovšem pak jí trklo i další.
„Zbraň?“
Neuměla zacházet se žádnou zbraní, jakou jí mohli nabídnout. Nikdy je nedržela v ruce!
„Ty svý blesky pořádně ovládat neumíš, jinak by to bohatě stačilo. Ale takhle tě proti Ronanovi nepošlu s prázdnýma rukama zpívat mu o tom, jak se všechno vyjasní.“