„Má pravdu, Aerysi, prosím, nedělej to. Není to dobrý nápad.“
„Mlč, ženo! Co tu vůbec děláš, když se baví muži? Jdi si vyšívat nebo něco podobného!“ ohradil se okamžitě král a bleskl po své manželce pohledem plným znechucení. Nevěřil jí, věděla to. Očekával od ní zradu, navíc, když se opovážila mu odporovat. Většinu času ji jednoduše nenáviděl, byť byla jeho královnou. Jenže už dávno jen díky korunce ve stříbřitých vlasech. A dávno pryč byly i doby, kdy by namítla, že má jméno. Teď jen posbírala sukně a chvatně opustila jeho solár.
Ten muž, špeh lorda Conningtona nebo jejího manžela, nikdy neměl chodit za ním. Nikdy mu neměl přinést tu hloupou a ve skutečnosti hloupou zprávu. Jenže jak mohl vědět, že její „milovaný“ Aerys vymyslí zrovna takové řešení? Myslela si, že je v bezpečí. Že je vše v naprostém pořádku. Už šestnáct let sama sebe ujišťovala, že žádná hrozba nad jejich hlavami nevisí. Ostatně, kdyby přišel špeh za ní, mávla by nad tím rukou. Viserys byl vždy prudší než jeho bratr a od chvíle, kdy pochopil, že se nestane králem, měl i svou ublíženou stránku. Jeho hrozby však byly plané a na chodbě pronesená uražená poznámka, že jeho otec jednou spálí Dorne, neznamenala nic. Ovšem on běžel za králem a ten ji, jako v posledních letech všechno, zasadil do většího obrazu namalovaného jeho paranoidní myslí.
Spojil si nevinnou výhružku učiněnou jeho malým synem s faktem, že princezna Elia je slabá a že ji království nemá rádo. Či spíš tak to předpokládal, protože ji neměl rád on. Právě kvůli slabosti. Spojil si ji s ještě akutnější potřebou vyhnout se nepokojům či rovnou rebelii a posílit vztahy s Martelly a vždy nejistým Dorne. Připoutat je k sobě tak, že nebudou moci odporovat.
Nechal si proto do soláru dotáhnou Rhaellu a zavolat lorda Conningtona a vyslechl si od něj přesně to, co chtěl. Že v Martellech stále koluje špetka targaryenské krvé po princezně Daenerys, jež je přivedla do říše, a jednak matka téhle je, či spíše byla, urozená žena z Lysu, kde valyrijská krev stále proudí silně a nejčistěji ze všech Svobodných měst. Rhaella na to smutně sklopila oči, ale on si ničeho nevšímal. Byla pro něj vzduch. Vzduch ve dne a hračka o některých nocích. Pak už si jen stačilo vzpomenout na nesnáze, které měl s hledáním Rhaegarovy nevěsty, než skončil u Elii Martell, a jeho rozhodnutí nešlo zvrátit jako nikdy, když si postavil hlavu. Jí i lordu pobočníkovi rezolutně oznámil, že nedovolí další vzdor, tentokrát z Dorne. A že poloviční lysénka je pořád víc než další roky marného pátrání. Vždyť by se do něj nakonec mohl opět pokusit zaseknout drápy Tywin Lannister a to ho děsilo natolik, že byl ochotný přijmout i ta nejbláznivější opatření. Z jeho starého přítele byl náhle nejhorší protivník a Aerys by udělal cokoli, aby se proti němu pojistil.
Pak už nemohla udělat nic. Nikdy ji neposlouchal. Nikdy pro něj její názor nic neznamenal. Její milovaný král nepotřeboval, ať mluví. Naopak, oceňoval, když ví, kdy mlčet a kdy křičet. Ne že by bylo těžké to odhadnout. A když smetl ze stolu i námitky svého pobočníka, bylo rozhodnuto.
Pravda, vše mohlo skončit mnohem hůř a kdokoli jiný by snad přijal takovou věc i radostně a s pýchou, jenže ne ona. Ne její děti. Ne další šílenství. Ne další bolest, v níž to jistojistě skončí.
Zavřela za sebou dveře ložnice a klekla si k posteli. Modlila se, aby ho Stařena alespoň jednou, jedinkrát v životě, osvítila a nedovolila mu přinést další zmar. Jen jednou a snesla by jakoukoli cenu, jakou by za takovou laskavost musela zaplatit.
Kdyby tam byl Tywin, možná by ho ještě dokázal přesvědčit. Bez ohledu na nepřátelství věděl, jak mu podsouvat myšlenky. Jenže už ani Tywin neměl víru ve svého krále a raději se schovával pod Casterlyovou skálou, kde truchlil pro svou ženu. Místo něj stál po králově boku Jon Connington, jenž se zmohl jen na vyděšené koktání, a Gerold Hightower. Král se nikdy s nikým nesetkal bez přítomnosti své věrné gardy a když nyní vedle něj stál jen jeden rytíř, nebyla to známka učinění za dost formalitám, ale jen toho, že zatím nevěří, že by ho mohla zabít sama.
Pátrala po nesouhlasu i v Geroldových očích. Aby ji alespoň někdo ujistil, jak moc šílené to je. Ale nenašla nic, jen prázdnotu. Jak by také ne, byl velitelem Královské gardy a Královská garda krále nesoudí. Ať přikáže cokoli, garda poslouchá. To věděla velmi dobře. Vždy poslouchali. Vždy slyšeli. A nikdy neudělali nic. Nenáviděla je za to. Někdy, hluboko v noci, když zaslechla, jak před dveřmi šelestí jejich brnění, když se střídají, jim chtěla strhat ty jejich pokrytecké bílé pláště a udusit je jimi. Ať se zalknou svou pýchou, když nechtějí chránit skutečně bezbranné. Jenže jednou zase zahlédla lítost v očích mladého Jaimeho Lannistera a nemohla ho nenávidět. Mohla ho jen sama litovat.
Nesmí se to stát znovu. Nesmí se to stát jejím dětem. Modlila se a prosila Stařenu, ať je vede. A Matku, ať je ochrání tam, kde ona nemůže. Viserys byl to poslední, co jí zbylo. To poslední, co jí nesebrali. Musela platit už tolikrát a máloco je tak kruté jako platit vlastním dítětem. Nemohla to udělat znovu a věděla, že by to tak skončilo. Spolklo by jí ho šílenství jako nakonec pokaždé v historii jejího rodu, kam až mohla dohlédnout. Nemohla to dopustit, ne její děti. Přišla už o tolik a nejkrutější to bylo téměř před sedmnácti lety, když poznala, co znamená láska. Muselo to být, věděla to, byla to cena za skutečnost, že je Rhaella Targaryen, ale teď to přece nepřijde vniveč.
Stařena, ať je vede. Matka, ať je ochrání. Panna ať jim dá sílu vše překonat. Oběma. A ona ať zaplatí cokoli, co jí bohové uloží. Jen když jednou nebudou hluší.
V tichu náhle klaply dveře a Rhaella uslyšela jeho šouravé kroky. Stejné, jaké slýchávala každý večer, když neohlášený přišel do její ložnice. Tak tohle po ní chtějí? To pro ni přichystali? Když ji vyslyší... ať. Sklonila hlavu a začala povolovat šněrování korzetu. Byly to její oblíbené šaty. Nechtěla, ať je zase roztrhá.
Jaenna si rozvazovala povolené tkanice na své tunice. Nenosila upjaté korzety, zvlášť, když už jí nezbývalo než opět vytáhnout kalhoty s dlouhou, téměř průsvitnou tunikou, ale na každém boku měla šněrování, které jí ji upravovalo podle její postavy. Ale stejně se jí pořád pletly prsty a měla dojem, že je jen víc zauzlovává. Třásly se jí tak, že by bylo rychlejší tkanice vyškubnout, a hruď se jí pořád ještě zadýchaně zvedala a klesala, jak se bezhlavě vřítila do své komnaty. A pak je frustrovaně pustila, když si všimla, že má stejně utrženou jednu ze šňůrek, jež jí částečně zdobily a částečně držely živůtek. Ani si neuvědomila, že to udělal...
Přitom si jen šla nevinně zacvičit. Po té podivně zakončené večeři a ještě podivnějším snu, jenž ji ráno odmítl opustit a stále jí připomínal ohromného draka a spalující horko, si potřebovala pročistit hlavu. Nechtěla ale nikoho potkat, tak se vyplížila ven a už známou cestou zamířila ke zbrojnici. Opatrně se protáhla kolem kasáren a vklouzla do velkých vrat, odkud zamířila rovnou k uskladněným lukům. Vybrala si jeden, nevěděla už, jestli stejný, jaký jí půjčil ser Jaime, zvedla toulec se šípy a vyrazila na cvičné nádvoří, kde zatím nikdo nebyl. Věděla, že brzy se zaplní, tak si vybrala jeden příjemně krytý kout, kde by snad mohla nějakou dobu strávit nerušeně a sama. Nehlídala přitom, jak dlouho tam je. Prostě střílela jeden šíp za druhým, když použila všechny, vytahala je z terče a střílela znovu. Nebyla to taková zábava jako s Jaimem, ale když se musela soustředit, alespoň jí nezbýval čas přemýšlet o ničem jiném. O těch divných snech s ohněm a dracích. O tom žáru všude kolem. Byl spalující. Bolel a ubližoval jí, ale zároveň byl v ní, celou ji plnil a v okamžiku, kdy ji drak pohltil, explodoval vším, co kdy mohla cítit.
Otřásla se, když si na to vzpomněla, a sklonila luk, protože měla pocit, že ji někdo sleduje. Ale když se rozlhédla kolem, nikoho si nevšimla. Jen u jednoho sloupu v podloubí postával dornsky oblečený strážný předstírající, že tam není, nejbližší ochrana, k jaké svolila, když jí otec doporučil, aby se tu přece jen netoulala sama, a tak vyšel za ní jakmile vystrčila hlavu z komnaty a našel si místo, odkud ji mohl hlídat a zároveň jí dopřát soukromí, ale ten to nebyl. O něm přece věděla. Chvíli proto ještě cvičila, i když ten pocit neustával. Že by se někdo díval z některého z oken? Jenže ani v nich nic neviděla. Nejprve si říkala, že jsou to dozvuky snu a že blázní, ale pak si uvědomila, že se také někdo může schovávat před jejími zraky za tlustými zdmi a závěsy, a tak raději zase sbalila všechny šípy a ve stínu podél zdi se kradla zpátky. Tentokrát už nádvoří nezelo prázdnotou, a tak jen doufala, že si jí nebudou všímat. Rozhodně ji nelákala představa dalšího vojáka, který se vedle ní nečekaně vynoří, ale zatím se zdálo, že všechny nejvíc zajímá jídlo nebo jak se ve své různorodé zbroji vyhnout horkým slunečním paprskům.
Pověsila luk na stěnu a uložila pod něj toulec. Opravdu jí chyběl její vlastní, lakovaný a dvojitě prohnutý. I když tenhle nebyl špatný. A pak se ten pocit vrátil. Někdo ji pozoroval.
Otočila se a uskočila leknutím.
„P... princi, vy...“
„Princezno,“ poklonil se, jemně ji chytil a políbil jí hřbet ruky.
Měla utéct. Hned v tu chvíli. Sebrat se a jít. Říct mu, o čem mluvila s Eliou. Že se na něj nemůže dívat takhle a on se tak nesmí dívat na ni. Že vlastně nechápe, co se s ní najednou děje. A že se jí to nelíbí. Ale říkala by úplnou pravdu? Nebyla si jistá a nejspíš proto neutekla. Proto mu odvětila, jak ji vyděsil, a zeptala se, zda ji sledoval.
„Není zrovna běžné vidět tu ženu se zbraní.“
„To tu říkají všichni,“ pokusila se odpovědět, ale až příliš si uvědomovala, že ji stále nepouští. A tak se pokusila říct, že to, co se stalo včera, bylo nevhodné a ani jeden není v pozici, kdy by si mohl dovolit... nejspíš však neřekla ani to. Navzdory všemu ujišťování, všemu, o čem mluvila a přesvědčovala sama sebe, v ní bylo něco, co ji k němu přitahovalo tolik, že to říct nemohla. Byla jako omámená. Jako by ji očaroval. A sotva se nadechla k dalším slovům, možná odpovědi na to, co stejně nevnímala, ucítila opět jeho rty. A nejen rty.
Znovu se v ní probouzelo teplo, a když se jí dotkly Rhaegarovy ruce, pocítila i pomalu rostoucí žár, který ji v noci spaloval. Zády narazila na kamennou zeď, aniž by si uvědomila, že se hýbe. Jeho ruce ji ale neopustily a jeho rty byly ještě sladší a odvážnější. A pak už bylo těžké něco si pamatovat.
Žár, jenž jí zaléval tváře, dekolt a pak celé tělo. Spalující horko sálající z ní samé. Hukot ohně a hukot krve v jejích uších. Stříbro. Žár. A drak. Zavřela oči a najednou se vrátila do snu. Nemohla se pohnout, zdálo se jí, že ani nedýchá, dokud burácení plamenů neprotrhla bolest a po ní ta děsivá a nemístná slast ve chvíli, kdy ji pohltily celou. A tehdy si byla na zlomek okamžiku jistá, že Rhaegar to věděl. Že viděl totéž, co ona. Že cítil totéž. Že tam byl.
Okamžik, půl dne, půl věčnosti nebo celou? Neměla tušení, připadalo jí to jako celý život. Jenže její strážný neřekl vůbec nic, když se vracela, nemohlo to být dlouho. Vážně tam nakonec strávila jen chviličku? Jako by ji princ uhranul.
A musel jí i přetrhnout šňůrku na živůtku, přitom ona si toho nevšimla. Jen plápolajícího ohně, jen řevu krve.
Rychle se převlékla do oněch vzdušných šatů původně určených na slavnost, i když se jí nechtělo. Riskovala, že je do zítřejšího večera zničí, ale předvádět se v potrhané tunice by jen vyvolalo podezření. Opět zalitovala, proč si vzala tak málo oblečení, jenže kdo mohl čekat, že si ostatní šaty buď zničí nebo odhodí páchnoucí do truhly po projížďce? Měla najít alespoň nějakou... Annaru, uvědomila si. Měla je strčit Annaře a uložit jí, ať nechá vyčistit ty tmavé. Vůbec si vzpomněla, že by ji měla zavolat. Její vlasy musely být ve stejném chaosu, v jakém se ocitla sama. Neměla by nakonec vyhledat Minu Tyrell a namluvit jí, že velice touží osobně poznat Willase? Mnohé by se vyřešilo. A třeba by zapomněla na stříbrnou a rudou a jednou provždy by si dokázala vštípit, jak moc mizerně se zachovala. Bohové, co jen to udělala? A kde jsou výčitky? Proč je jí stále jako v dračím sevření, z něhož nechce uniknout? Kterého se nebojí? Které stále cítí tak jasně... stačilo, aby se dotkla sama sebe. Byla tak podivně citlivá. Mohla by se dotýkat vlastními prsty a pořád by před sebou viděla jeho. A záplavu stříbra. Zatím ale jen vyhledala Annaru a udělala dobře.
Protože jen pár chvil poté, co se uklidnila natolik, že mladší dívka nic nepoznala a bez poznámek jí spravila účes, se ozvalo klepání na dveře. Chvilku byla přesvědčená, že je to lady Tyrell a bohové že jí sesílají řešení, ale po vyzvání nevstoupila ani ona, ani její otec, nevstoupil žádný Dorn nebo snad Varys, ale postava s blonďatými vlnami a zelenýma očima. V jeho zářivém brnění vypadal na první pohled hezky. Jako hrdý lev, kterým měl být. Vážně byla škoda, že byl rytířem gardy. Willase nikdy neviděla, ale Jaime Lannister jí v tu chvíli připadal jako někdo, koho by mohla brát v úvahu. Koho by nechala ochutnat ji.
Dokud se na něj nepodívala podruhé a nevšimla si, že se tváří poněkud nervozně. Proč by ale měl? Neviděli se poprvé. A těžko by ho mohla ponížit víc, než už se stalo, aby se musel bát.
„Sere Jaime?“
„Král si žádá vaši přítomnost.“
Jaenna ztuhla. Téměř zamrzla na místě. Žár a touha byly zapomenuty. Král? Proč ji chce vidět král? Bohové, někdo mu prozradil, co se stalo? Někdo přišel do zbrojnice a i ten okamžik byl příliš? Potrestá ji za Rhaegarovy polibky? Nebo ji potrestá za toho brutálního vojáka, na něhož by ve světle všech posledních událostí téměř zapomněla? Varys ji sice ujišťoval, že král má důležitější starosti, jenže proč by si ji teď nechával předvolat? Teď, když nezasedá dvůr?
„M...mou?“
Jaime kývl.
„Ano. V jeho soláru, očekává... vás s královnou a předvolal i vašeho otce.“
Pak to opravdu musí být něco vážného. A co jiného provedla, než že zmrzačila králova vojáka a zapletla se s jeho vlastním synem? S hrůzou si uvědomila, jaké příběhy občas slýchávala o králově zlobě a lidech, jež se mu protivili nebo jež viděl jako nepřátele. O tom, jak skončili.
„O co jde? Co jsem... to ten voják?“ zkusila to slabým hlasem.
Jaime se jen nadechl.
„Prosím pojďte. Chce vás vidět ihned. A...“ zarazil se trochu, „jen... neodporujte mu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat