Nechápal, co jeho otec popadlo. To, co udělal, bylo čiré šílenství. Měl zasáhnout už dávno, jenže nezasáhl a teď nemohl udělat nic. Neexistoval argument, kterým by ho přesvědčil, a když se pokoušel nařídit, aby lordy i princeznu propustili, zjistil, že má u dvora až příliš málo loajálních přátel. Jeho otec byl v další ohnivé extázi a odporovat mu mohlo být stejně šílené. Jediné, co mohl dokázat, bylo ušetřit Eliu nejhoršího. Držel ji v ložnici, připravený odehnat každého, kdo by se ukázal. Netušil, jestli krále nenapadne, že se něčím provinila i ona, ale rozhodně si byl jistý, že by ji zabilo, kdyby se k němu připojila na terase. S jejím bratrem, princem Oberynem, už takové štěstí neměl. Přitáhli ho, aby se díval. Téměř nebyl při smyslech a nakonec ho museli znehybnit.
V nějakém náhlém popudu pak vyrazil do jejích komnat. Žádné stráže tam nebyly a cestou také nikoho nepotkal. Nebylo divu, celou Rudou baštou se prohnal děs, jako kdyby přišli samotní Jiní. Popravy tu nebyly ničím zvláštním. A už ani popravy ohněm. Jenže kdo byl svědkem ranního zasedání dvora nebo kdo alespoň někdy potkal princeznu Jaennu, nemohl pochybovat, že tohle nebyli žádní zrádci, že neproběhl žádný soud, že tohle byl jen králův strašlivý rozmar.
Tam pak popadl vejce a viděn nebo ne, položil jí ho k nohám. Nebyl si úplně jistý, proč to udělal, ale měl pocit, že musí. I když to byl asi jen nesmysl. Možná začal blouznit sám. Už dávno, vlastně ve chvíli, kdy se tu objevila.
A teď si nemohl pomoct, ale musel se jít na nádvoří podívat znovu. Uprostřed noci, tentokrát určitě neviděn. Nikdo se k němu neodváží, dokud to nenařídí král. A král to nenařídil. Nechtěl v tichosti zahladit svou pošetilost. A že to byla pošetilost. Jak asi jinak odpoví Dorne a Sever než krví? Chtěl raději, ať říše vidí, jak nakládá se zrádci. Skutečnými či domnělými. Nebo jen úplně náhodnými. Chtěl, ať Tywin Lannister vidí, jak přiměje Sedm království zapomenout na Reyny a Tarbecky. Jen netušil, jak důkladně.
Jako duch splývající se svým okolím minul největší temnou kupu popela, kde ležely kosti lorda Starka a jeho syna. Pokud byl oheň dost horký. Jenže ty nehledal. Bude spousta lidí, kteří jim vzdají hold, a nepochyboval, že i takových, kteří v jejich jméně obnaží meče. A i on hluboce litoval jejich nepochopitelné a kruté smrti. Jenže mnohem víc litoval jiné.
Pomalu přešel až ke krajní hranici, kam stráže uvázaly ji. Ani její kůl už dávno nestál. Zčernal, zlomil se a dopadl na čtverec ohraničený velkými kusy dřeva. Pod ním se dalo sotva něco rozeznat, samý popel a žhavé uhlíky, nebyl si jistý, jestli vidí rozpadlá pouta, ohořelou botu, zkamenělou černou skořápku nebo snad kost. Ale měl dojem, že něco vidí. Něco tmavého a lesklého a... živého?
Hromádka popela před ním se pohnula a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Nemohl říct, že to očekával, spíš si sám připadal pošetile a trochu hloupě. Nejspíš jen věřil, že je to poslední věc, kterou pro ni může udělat. Ale teď? Klekl si a opatrně odhrnul černou vrstvu. Srdce mu bilo jako splašené.
Ale nesnil. Opravdu tam bylo. Kromě velkého tmavého oka, které se dívalo někam před sebe, někam daleko, kam on vidět nemohl, schovávala zbytek jejího obličeje kožnatá blána. A když se pokusil natáhnout k ní ruku, něco, co bylo doteď svinuté pod její bradou, na něj zasyčelo.
To není možné!
Rozhlédl se kolem, aby si ověřil, že se nikdo jiný nedívá. Pak si z ramen strhl svůj černý plášť a přikryl oba dva. Teď nemohl nic riskovat. A pak se rozeběhl tou samou uličkou, jakou ji včera přivedli.
Ono se to doopravdy stalo! Nechápal jak, ale... stalo se to. A pochopil, že teď musí okamžitě jednat. Jediný strážný u vstupu do sklepení neměl ani šanci si všimnou, že se někdo blíží. Omráčený dopadl na zem, Rhaegar ho překročil, odepjal mu od opasku klíče a pokračoval dál dolů. Nějakou dobu trvalo, než našel správnou celu. A čím víc se snažil ji najít, tím déle mu připadalo, že to trvá. Až nakonec pochodeň, již sebral z držáku na zdi, osvítila oranžovou postavu sedící na zemi v jedné z temných komor bez oken. Jen doufal, že ho vztek nepřipravil o všechen rozum. Ač možná... jakmile vešel dovnitř a Oberyn zjistil, že je příchozí sám, s nečekanou mrštností vyskočil na nohy a zaútočil, i když jen holýma rukama. Rhaegar měl pouhý zlomek vteřiny na to, aby uhnul. Nechtěl se prát.
„Jsem tu na pomoc!“
Oberyn ho ale neposlouchal. A Rhaegar opravdu nechtěl vytahovat meč. Sám pociťoval odeznívající šok z toho, co viděl, a nehodlal promarnit šanci nerozpoutat válku s Dorne. Jenže přehlédl, že i v jeho stavu, nebo spíš zvlášť v jeho stavu, je Oberyn schopný vést válku sám. Zaváhal a v tu chvíli mu dvě ruce sevřely krk.
Rhaegar odhodil pochodeň a zkoušel je odtáhnout. Oberyn měl sílu. Možná větší než on. A nesmiřitelný vztek v očích. Chtěl ho zabít a on to chápal. Jenže zemřít nehodlal.
„Chci... pomoct!“
„Jako jsi pomohl jí? Za zády Elii? A pak do plamenů?!“
„Ale ona... žije...“ vydechl, když ho Oberyn konečně pustil. Na chvíli se zatvářil ohromeně, ale pak to vypadalo, že ho chce praštit.
„Opravdu! Jdeme, musíme rychle.“
Oberyn tentokrát nezaútočil, ale podezřívavě si ho měřil. Rhaegar rozuměl, proč mu nevěří, ale také ztrácel trpělivost. Každou minutou bylo cokoli, co hodlal udělat, riskantnější. A to ani nevěděl, co přesně dělá. Jen to, že právě nastoupil na cestu, z níž už není návratu.
Možná ho přesvědčil, že nemá v úmyslu ublížit nikomu z jeho rodiny, možná ne. Cítil Oberynovu nenávist, stejnou, jakou choval pro jeho otce. Dokonce věděl, že se mezi ním a Jaennou něco stalo. Ale nehodlal o tom mluvit. Ani by nevěděl, co říct. Nemyslel si, že by dokázal vysvětlit, co a proč udělal. Vlastně, dokázal by vysvětlit, co a proč dělá teď? Páchal zradu, tolik bylo jasné. Zradu proti svému otci. Jenže musel. Tohle by mělo nedozírné následky! Vlastně bude mít, stále je tu Sever a jeho mrtví lordi, ale tohle by bylo ještě závažnější. A rozhodně o tom nesměl vědět otec. Nesměl to vědět nikdo. Bylo to až příliš šílené. Vždyť to bylo už asi sto čtyřicet let a nikdo netušil...
„Rychle tudy.“
Vedl Oberyna zpátky na nádvoří a ten se stále tvářil silně podezřívavě.
„Viděl jsem ji hořet. Viděl jsem... co jste jí udělali! Nikdo po tomhle nemůže zůstat naživu, nikdo!“ syčel na něj dál.
„Věř mi. Žije. Nechápu to, ale... věř mi. Bude to šok.“
Prostě Oberyna dotáhl ke spálené hranici. Věděl, že mu věřit chce, jinak by s ním nešel až sem, ale hrozně se děsí skutečnosti. A ta pro něj bude děsivá, ačkoli ne tak, jak si myslel. Ostatně i jemu samotnému to připadalo děsivě neuvěřitelné.
Rychlými kroky došel k místu, které přikryl svým pláštěm. Oberyn se připravil na nový útok, jakmile snad zjistí, že mu namluvil lži. Pak opatrně odtáhnul temnou látku a štíhlá, malá hlavička plná ostrých zubů na dlouhém krku na něj zasyčela znovu. Tentokrát mnohem víc naštvaně, ale objevila se drobná ruka pokrytá popelem a pohladila ji.
„Bohové...“
Oberyn si uvědomil, na co se dívá. A stejně jako nejprve Rhaegar, ani on nemohl uvěřit svým očím.
„Jaenno...“
Dívka zachumlaná do černého pláště a ještě černějšího popela se konečně posadila. Její vlasy byly pryč stejně jako krásné šaty, jež měla na sobě, když ji dovlekli k hranici, a ona se krčila pod pláštěm, zmatená a nahá.
Ne úplně nahá.
Její nahotu částečně zakrýval drak sedící v jejím náručí.
Dráče.
Živé.
A naprosto skutečné.
Bylo také černé. Nebo tak tmavé, že se jeho barva nedala rozeznat. Jen naspod krku a břicha se jeho šupiny tlumeně, zlatě blyštěly, a když roztáhl křídla, kožnaté blány, na kterých se jednou měl vznášet oblohou, byly jako namočené ve zlatě.
Rhaegar ten výjev sledoval s neustupujícím údivem, zato Oberyn si okamžitě klekl do zčernalých, polorozpadlých polen a z ramen si stáhl vlastní kabátec, který Jaenně přehodil přes ramena.
„Bohové...“ zamumlal znovu a pak ji popadl, aby se ujistil, že doopravdy žije. Políbil ji na čelo, jako to dělal, když byla malá, a on ji chtěl ujistit, že všechno je v naprostém pořádku. A pak se znovu podíval na draka, jenž jí seděl na prsou a nevraživě zahlížel na všechny, kdo se mu ocitli příliš blízko. Ale bylo to sotva novorozeně, neohnalo se po něm. Jen si ho chvíli prohlíželo a pak vydalo překvapivě hlasitý skřek.
To jako by oba muže opět pobídlo.
„Musíte okamžitě zmizet. Tohle nesmí nikdo vidět, nikdo! Bylo by to ještě horší než teď!“
„Ve stáji máme koně,“ přisvědčil ihned Oberyn. Jaenna nereagovala. Přitáhla si blíž otcův kabátec, do něhož se pomalu navlékla, a znovu k sobě přivinula dráče. Hřálo. Ještě vůbec nedokázalo chrlit oheň, ale přesto trochu hřálo.
„Ne, bylo by to příliš pomalé. Chytili by vás. Znám lepší cestu.“
Oberyn se napřímil, zaštítil Jaennu vlastním tělem a Rhaegar si všiml, že proti němu opět zaujal útočný postoj.
„Ano? A to jakou?“ zeptal se ho uštěpačně.
„Spousta lidí ve strachu opouští město. I obchodníci.“
„Tím spíš se mezi nimi můžeme ztratit,“ oponoval mu Oberyn.
„Ne. Vím o jednom obchodníkovi z Myru s nevelkou lodí. Kupoval jsem u něj krajky pro matku ke dni jména. Nabízel mi ještě další zboží a říkal, že kdybych si to rozmyslel, odpluje ráno po Aegonově hostině. Myr není tak daleko, aby se nenechal přesvědčit k cestě na dornské pobřeží.“
Oberyn se uchechtl.
„Takže máme věřit nějakému myrskému obchodníkovi? Chtěli ji upálit!“
„Buď to, nebo nemůžu udělat nic. Nemůžu vyslat královskou loď. Ale ať uděláte cokoli, je třeba jednat rychle. Dokážu vás dovést k přístavu. Znám některé z tunelů k útesům.“
Oberyn s ním jít nechtěl. Nevěřil mu a bál se, že každou chvíli otevře oči a zjistí, že celé tohle byl sen. Že Jaenna není skutečná a s ním si jen hraje poblouzněná mysl. Jenže i kdyby měl obětovat sebe, ji odsud musel dostat. Ji a jejího draka. Nemohl přijít na žádné vysvětlení, jak se to zvíře vylíhlo z vejce, jež považoval za zkamenělou ozdobu. Draci byli přece mrtví už víc než sto let. Divocí draci, draci Velaryonů, draci Targaryenů. Ale pak si znovu uvědomil, že jeho dcera je Targaryen. Po matce, dračí královně, do které se kdysi bláznivě zamiloval, a i po první Daenerys, jež si kdysi vzala jeho předka. Ale stejně. Živý drak?!
„Chci zbraň.“
Rhaegar zaváhal.
„Myslím, že to dokážu zařídit. Vlastně mě napadá ještě něco. Odvedu vás k tunelům a počkáte tam na mě. Přísahám, tohle celé je katastrofa a vůbec netoužím nikomu z vás ublížit. Nikdy bych neublížil Eliině rodině a s tím i říši,“ Rhaegar odvrátil oči od dráčete, jež ho fascinovalo, a pokusil se Oberyna přesvědčit, i když věděl, že škody jsou už nezvratné. Možná se mu povede uklidnit Dorne, ale zbytek říše? Hlavně Sever nezapomene. A kdyby vešlo ve známost, že z celé tragédie vzešel drak, ač úplně jinak, než o co se možná snažil on sám, strhnul by se úplný chaos. I on bude potřebovat čas na promyšlení toho, jak znovuoživený tvor ohně ovlivní budoucnost.
Oberyn tedy pomohl Jaenně na nohy. Zabalená do jeho kabátce a ušmudlaná od popela vypadala hrozně a zranitelně a její chvílemi úplně nepřítomný pohled v něm vyvolával obavy, ale přesto se rozhlédl, a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, vyrazil za Rhaegarem zpátky do tmy hradu a pak přímo pod něj.
Když se předtím snažil zdržet stráže a dát Jaenně šanci na útěk, nepřemýšlel o tom, kam by mohla utéct. Prostě to musel udělat. A jednoho z nich také snadno zabil. Jenže pak přišli další a kolem začali překážet dvořané prchající před královým hněvem a on se ocitl v řetězech dřív, než se nadál.
Pak ho zamkli do cely. Všiml si, že byli zmatení ohledně toho, co měl vůbec provést nebo co se doopravdy děje, a tak to nebyla černá cela, ale stále ještě důstojné vězení pro urozeného. Jako by mu na tom snad záleželo. Myslel jen na ni. Doufal, že se nějakým zázrakem dostala do stájí a ujela nebo že se schovala někde, kde ji nenajdou. Jenže za svůj život už poznal, že zázraky se nedějí. Stal se jen jeden, a to když potkal Rhaellu. Jejich bláznivý vztah byl jako zázrak, protože po ní už se nikdy nedokázal tak zamilovat, i když spal s mnoha ženami a přivedl si další tři děti. Co tři, ta překrásná černá kapitánka z Letních ostrovů mu poslala zprávu o její novorozené Sarelle. Zatím to nikomu neprozradil, ale přemýšlel, že ji zanedlouho představí sestrám. Byla další bastard, ale muž by se měl postarat o rodinu, kterou navíc sám zasel. Jenže jak by to mohl teď dokázat, když selhal s jeho nejcennějším pokladem?
Miloval všechny své dcery, miloval své sourozence a jejich děti a mohl zabíjet, trávit, podvádět a vyvolávat konflikty, ale pro ně byl připraven udělat cokoli. Jenže Jaenna... její matka byla někým zvláštním, jedinečným. Nemohl popřít, že ji má nejraději.
Nikdy ji sem neměl brát. Nemyslel si, že by tu čekalo jakékoli nebezpečí. Návštěva její drahé tety, slavnost a návrat domů. Pak ale poznala Rhaegara a on by musel být slepý a úplně hloupý, aby neviděl, co se děje. Princ měl mít rozum, princ měl mít výčitky a on se neměl ohlížet na fakt, že je princ, a zasáhnout, ovšem ona byla stále jen šestnáctiletá dívka a propadla mu. A pak Aerys a jeho šílený nápad, jenž se změnil v naprostý teror. Proti němu zasáhnout nemohl. Ani on ani zoufalá Rhaella, s níž z opatrnosti ani nepromluvil, ale stačilo se na ni podívat. Doufal proto, že celá situace vyšumí, jakmile se trůnu chopí někdo jiný. Kdo by však čekal, že Aerys vykonstruuje tak nesmyslný obrat a strhne říši?
A když ho potom najednou vytáhli z cely ven a odvedli na terasu, když ho přinutili dívat se, jak ji přivazují k hranici... ne, tu vzpomínku už nikdy nic nevymaže. Najednou kolem sebe nevnímal vůbec víc než ocelové sevření stráží, z něhož se zuřivě pokoušel vymanit, a Rhaellin slabý hlas, který utichl ve chvíli, kdy omdlela. Jejich dítě. Jejich dcera.
Pak ji zahalil kouř, vyšlehl plamen a Oberynova poslední myšlenka, než ho úder těžké rukavice poslal do temnoty, byla „ona je drak...“
Když se o něco později probral ve tmě cely, tentokrát bez oken, uvědomil si, že je po všem. Několik okamžiků byl zmatený a snažil se poskládat si, co se stalo, protože mu třeštila hlava, ale brzy pochopil, že je po všem. Jaenna byla mrtvá, Aerys, jak říkají klepy, někde nad ním nutil Rhaellu křičet ve své posteli, a on poprvé od svých chlapeckých let nebyl obávanou zmijí, ale jen skořápkou. Jen kůží, kterou svlékla a nechala ležet v písku. Necítil nic. Připadal si dutý. Prázdný. Neměl tušení, co se stane s ním, matně si uvědomoval, že nejspíš zemře, ale nestaral se o to. Někde hluboko uvnitř také slyšel zastřené hlasy opakující jména Dorana, Elii a ostatních děvčat, ale ani ty nevnímal.
Dokud se těžké, železem pobité dveře neotevřely a život se mu nepřevrátil znovu.
Drak.
Byla skutečný drak.
Přežila to, stal se další zázrak nebo se jen ukázal důkaz, jak výjimečný její původ a jeho historie s královnou je, ale byla tam. Holohlavá, nahá, zmatená... živá. Už to samotné byl šok, a drak... jedna jeho část stále ještě odmítala uznat, že ho opravdu vidí. Víc už prostě přijmout nedokázal. A teď, jestli můžou věřit Rhaegarovi, se snad konečně vrátí domů.
Nic ale nebude jako dřív, to si nemohl nalhávat. Nikdo nesmí zjistit, že přežila, nikdo nesmí objevit div, jaký přivedla do tohoto světa, a pořád tu byly i tři další nevinné oběti Aerysova šílenství. Možná to teď, v těžkém, nehybném vzduchu tunelu, jehož silné kamenné stěny nepropouštěly ani nejslabší šramot, vypadalo jako ticho a klid. Jenže lidé prchají a zprávy se rozlétají. Možná to teď byl klid, ale...
Ozvaly se spěšné kroky a znovu se objevila louče, s níž Rhaegar odchvátal kamsi do útrob hradu, a drak v Jaennině náruči vydal další skřek. Oberyn ji pevně chytil za ramena.
...ale byl to jen klid před bouří.
Žádné komentáře:
Okomentovat