Areo Hotah přišel do Dorne už před lety a tehdy to pro něj
všechno bylo nové stejně jako pro jeho paní. Ostré slunce, ostré
jídlo a ostrý pouštní lid byli tak rozdílní od Norvosu, že
nebýt jeho tvrdého výcviku, nejspíš by v prvních týdnech
zemřel. Udusil by se nebo snad upekl. Alespoň tak mu to připadalo.
Ve Slunečním oštěpu, kam cestoval spolu s paní Mellario za
princem, to bylo jednoduše jako ve výhni. Až ve Vodních
zahradách, kam se brzy přestěhovali, to bylo lepší. Bazény a
fontány zvlhčovaly a ochlazovaly vzduch a palmy a pomerančovníky
vrhaly příjemný stín. Jenže to byl jen začátek. Pak, když je
dostatečně obhlédl a zhodnotil veškerá bezpečnostní rizika
soukromého paláce Martellů, zjistil, že tam nežije jen on, jeho
paní a jeho princ se služebnictvem a dalšími strážemi, ke
kterým byl z počátku velmi nedůvěřivý, než se stal jejich
velitelem a důkladně si prověřil, koho ve své jednotce ponechá.
Ale že tam poskakuje i malá černovlasá žabka, jež se od paní
držela dál, ale princi vesele říkala strýčku a nebála se ho
popadnout za ruku a táhnout, kam si usmyslela, kdykoli mu
potřebovala nutně něco ukázat. Většinou žábu, staženou hadí
kůži nebo obrovské vysušené tělo vážky. A na něj hleděla
jako na samotného Titána Braavosu, který sestoupil z ostrovů.
Vždycky, když opětoval její kradmý pohled, okamžitě se otočila
a utekla pryč.
Jenže stejně jako si zvykl na ohnivé Dorne, zvyklo si Dorne na
něj. Když se přestal potit pokaždé, jakmile si dal do úst
sousto paprikové nádivky kořeněné jedem, přestala před ním
černovlasá žabka utíkat. Stejně jako on trvale žila v zahradách
se svými vrstevníky a do Slunečního oštěpu pouze jezdila na
návštěvy. A to už to vlastně nebyla žabka, byla to princeznička.
A jak rostla, jeho princeznička.
Byl rád, že se paní Mellario rozhodla zůstat ve Vodních
zahradách. Nepochyboval, že ve skrytu duše se jí stýská po
úplně jiném podnebí Norvosu, a i pro děti, jaké měla s princem
mít, to bylo mnohem příjemnější. Hezčí a veselejší. A také,
že měla. Narodila se jeho princeznička Arianne a teď přibyl
růžovolící princ Quentyn, ale před tím vším byla jeho
princezničkou Jaenna. Nepatřila sice k jeho paní, ale byla živým
dítětem, jež se vždy umělo postarat o zábavu. Vždycky také
zvědavě okukovala jeho sekeru a jednou se ho s očima navrch hlavy
zeptala, jestli se s ní opravdu oženil. Tehdy ale ještě nebyl v
Dorne tak dlouho, a zatímco věděl, jak sloužit lordům, nikdo ho
neučil, jak si poradit s jejich dětmi. Nebyla jeho paní, ale pořád
princezna, drahá neteř jeho prince, a on ji nemohl odbýt.
Dnes už ale věděl. Stejně, jako si zvykl na ohnivé Dorne, zvykl
si na ohnivou princezničku a na její otázky.
Kolik zabil lidí. Jestli by porazil jejího otce. Jestli střílel z
luku. A jestli si jako Obara, která se objevila o několik let
později, myslí, že luk je pro zbabělce, kteří se bojí
přiblížit k nepříteli. Princ Oberyn byl často pryč a ona, i
když ho od malička téměř uctívala, si zvykla mít i v něm
válečnický vzor. A on odpovídal.
Mnoho. Našel by způsob. Několikrát. Šíp zabíjí stejně dobře
jako oštěp. Naučil se jí odpovídat a stále bedlivě sledovat
okolí. I s ní.
Přišlo mu vtipné, jak se kolem proháněla s oštěpem a jak všemi
směry létaly šípy. Jenže pak se nějak stalo, že z prohánění
s oštěpem byl smrtonosný boj a šípy létaly přesně tam, kde je
chtěla mít. Přišlo mu vtipné, jak jako malá vykřikovala, že
jednou ho porazí, na což pobaveně kýval, a pak najednou vážně
přiznala, že ho nikdy porazit nedokáže, a on v tu chvíli
zpozorněl mnohem víc.
Byla to jeho princeznička, ale kdo vlastně byla? Věděl, že její
matka není žádná Lysénka. Ne, že by se setkal s tolika Lysénci,
ale tahle neměla správný přízvuk, vypadala jako Valyrijka, ale
něco na ní nebylo správně a jeho instinkt se nikdy nemýlil. Jen
jeho princ důrazně prohlásil, že je lysénskou šlechtičnou, tak
byla lysénskou šlechtičnou. On věděl své.
A její dcera... vždycky byla navzdory vší jeho ostražitosti plná
překvapení. Vždycky ho něčím překvapila. Jako když se
vykradla úplně nahá o půlnoci k bazénu. Nebo když vystoupila v
plášti s kápí z lodi s drakem v náručí.
Začalo se už stmívat, když princ dostal tu podivnou zprávu. V
posledních měsících se stmívalo brzy. Nejprve, o několik dní
dříve, dorazil pták z Králova přístaviště. Areo nejprve
netušil, jaké novinky přinesl, ale jediný pohled do princova
sinalého obličeje mu dal všechny odpovědi. Po Dorne se okamžitě
rozkřiklo, že jejich milované hádě prince Oberyna je mrtvé,
brutálně umučené Šíleným králem, a osud samotné Rudé zmije
nikomu není známý. Hotah sám zlomek vteřiny nepochyboval, že ho
princ pošle srazit hlavu tomu bláznovi, který to způsobil, ale
neudělal to. Místo toho se na několik hodin zamkl ve svých
komnatách a paní Mellario, ač nikdy nebyla zcela nakloněna jeho
bastardím neteřím, zkoušela udržet je zatím v nevědomosti. I
když silně pochyboval, že u tvrdé Obary a nesmírně inteligentní
Nym se jí to podařilo.
Ale ani poté ho princ nevyslal na mstu. Rozeslal rozkazy ke
shromáždění armády v Princově průsmyku a v Železolese. Hotah
se ho neptal, za má v úmyslu zaútočit nebo očekává, že král
na dalekém trůně, o kterého se on nikdy nezajímal, přijde s
vlastním vojskem, ale jasně cítil, že něco se rozpoutává. Něco
velkého a neblahého. Jako by přes nikdy nevyhasínající poušť
přelétl nekonečně temný stín, hned zase zmizel, ale něco po
něm přece zůstalo.
Pak, nemohlo to být víc než týden, jež se na princi značně
podepsal, přišel ten záhadný vzkaz z Prkenného města. Vzkaz
mluvící o lodi kotvící v tamějším přístavu a přivážející
princi velmi důležitý náklad, podepsaný jménem a rukou cizího
Myřana, avšak se znakem, který si Doran nemohl splést, protože
ho léta vídal na dopisech, jež rozpečeťoval pro své neteře.
Doran tomu nechtěl věřit. Areovi bylo jasné, že se bojí
zklamání, a tak se odmítal upnout k naději, ale vyslal ho na
cestu a Areo vražedným tempem poslechl. Byl si jistý, že pokud se
ukáže, že onen obchodník lže nebo má v úmyslu nějakou
nekalost, princ se vůbec nebude zlobit, když ho seznámí se svou
nabroušenou manželkou. Nedával to na sobě znát a jako správný
strážce by nikdy neudělal, k čemu nebyl vyzván, avšak rád by
princezničku pomstil. Zabít mečem, sekerou nebo i holou rukou
stisknout hrdlo, to může být dobrá a rychlá smrt. Ale sejít v
plamenech?
Jenže všechny ty myšlenky ho opustily, jakmile konečně dorazil
do přístavu, byť uprostřed noci, a stanul před ukotvenou
obchodní lodí. Přes můstek na břeh z ní nejprve sestoupila žena
v dlouhém, tmavě fialovém plášti. Trochu nemotorně, protože,
jak si okamžitě všiml, byla obtěžkaná dítětem. Ovšem ta ho
nezajímala, protože po ní se objevila další postava. Nejprve ji
v okolní tmě nepoznával, ale poté, když došla až k němu a
pevně se jednou rukou chytila jeho paže, zatímco druhou k sobě
blíž přivinula mrskající se balík, sotva potlačil nutkání
padnout na koleno a prosit bohy, ať mu nezastírají rozum takovým
bláznovstvím. Tohle přece nemohlo být skutečné.
Hned za ní pak vyskočil i jejich divoký princ. Rozhlížel se
kolem a vypadal napjatě a ostražitě. Teprve když se ujistil, že
je tato část přístavu prázdná, obrátil se na velkého muže ve
známé odlehčené dornské zbroji.
„Doran pochopil, skvěle. Princezna musí být okamžitě
dopravena do Vodních zahrad, Hotahu. Nikdo ji nesmí vidět.
Seženeš čerstvého koně a já s ní vyrazím. Ty doprovodíš
lady Asharu hned za námi. Spěchat ale nemusíte, naopak neuškodí,
když si lidé budou myslet, že jsi tu vyzvedl jen ji.“
Areo tak tak vnímal, co mu princ nakazuje. Poslušně ale sklopil
hlavu, a i když nemohl odtrhnout oči od nejpodivnějšího pohledu
ve svém životě, s jemností, která mu byla překvapivě vlastní i
přes hrubou sílu, jakou dokázal vyvinout, vykroutil princezně
ruku z jejího sevření.
„Oberyne a co kapitán?“ ozvala se však Ashara Dayne, jež se už
během cesty smířila s jejich zvířecím průvodcem. Ačkoli, když
ji princ Rhaegar vytrhl z napjatého ticha, v němž seděla u
postele princezny Elii, jíž konečně pomohly ke spánku až dvě
kapky sladkospánku, a přesvědčil ji, že se musí okamžitě
vrátit do Dorne, protože město už pro ni ani její nenarozené
dítě není bezpečné, neměla ani tušení, co se děje doopravdy.
Byla zhrozená a v šoku stejně jako většina dvora, když se
odehrála tak neskutečně brutální a šílená poprava. Znala
princeznu Jaennu od malička a měla ji ráda stejně jako Elia.
Zdrtilo ji už jen to, jak moc vše zdrtilo její společnici. A ba
co hůř, vedle toho nevinného děvčete hořel i otec a bratr muže,
který jako jediný dokázal tolik zamávat s jejím osudem. Bála
se, že je to navždy rozdělí. A bála se, že to bude znamenat i
jejich konec.
Pak ji však Rhaegar v tunelech pod hradem dovedl ke dvěma čekajícím
a ona se zarazila stejně jako kapitán stráží Martellů. A nebyla
si jistá, jestli se už ze všeho vzpamatovala.
Oberyn ale jen pohodil hlavou.
„Posádka ví jen o nás dvou, ale on ji viděl,“ trvala Ashara
na svém. Možná nebyla tak zcestovalá jako on, ale znala muže.
Věděla, že jakýkoli slib mlčenlivosti je jen tak pevný, jako
uzly poutající myřanovu loď k molu. A ty měl rozvázat ještě
dnes. Už tak znamenalo obrovské nebezpečí, že o všem ví
Rhaegar, teď ještě prostý strážný a do všeho budou muset
zasvětit i prince Dorana.
„Přísahal, že nikomu nic neprozradí. Napili jsme se na to, sám
jsem mu nalil,“ prohlásil Oberyn a podíval se jí přímo do očí.
Pochopila to.
Myrský obchodník princovu pověst neznal a Oberyn neměl důvod
prozrazovat mu, že převáží slavnou Rudou zmiji. A ani nebyl
bláhový, aby si myslel, že dodrží slovo, ať už dané jemu nebo
Rhaegarovi. Žádné hrozby ani žádný obnos nemohl koupit jistotu,
že malý, hnědovlasý muž s bystrýma očkama nerozhlásí po
světě, čeho byl svědkem, nebo neprodá někomu, komu by taková
informace mohla přijít vhod. Dohled nad Jaennou proto svěřil
Ashaře a sám ho nespouštěl z očí, dokud k lodi nedorazil
Doranův vyslanec. Jak předpokládal a doufal, byl to věrný Hotah.
Ten naopak nikdy neutrousí nežádané slovíčko a vždycky udělá
všechno v jeho silách, aby ochránil milované Mellario i jeho
bratra. A Jaennu měl rád. Byl jedním z mála, kterým Oberyn
věřil.
Pak už nedalo moc práce přimět kapitána, aby se s Oberynem napil
na zpečetění tajemství a šťastného konce cesty. Dokonce byl
tak bláhový, že ho nechal nalít víno do sklenic. Stejně bláhový
jako stráže, když mu sebraly jen dýku a meč. Nikdy je nenapadlo,
že by snad na těle ukrýval i horší zbraně. A nenapadlo to ani
kapitána. Vůbec si nevšiml, že mu Oberyn s vínem nalil do poháru
i něco víc. Pak už stačilo jen vystoupit a nechat ho odplout s
uspokojivým pocitem, že má pořád všechny triky v rukávu.
Počítal, že sotva zmizí za obzorem, než pocítí první, lehký
nával nevolnosti.
Ashara jen kývla a Oberyn znovu pobídl Area.
„Hned, princi. Lady,“ poklonil se znovu lehce oběma a drak,
kterého Jaenna pevně držela v náručí, na něj zasyčel.
„Ticho, Melyngar. To je přítel,“ ozval se Jaennin tichý, avšak
pevný hlas. Během plavby nemluvila. Celou ji proseděla v kajutě s
drakem na klíně. Nepromluvila na nikoho, ani na otce. Jen nad
svícnem opékala kousky ryb pro draka a podávala mu je. Oberyn
netušil, proč to dělá, ale rozhodně o dracích věděla víc než
on. Přečetla o nich spoustu zápisků a knih, tak ji prostě
nechal. Navíc mu připadalo, že tím sama pookřává. Nejdřív se
stále třásla a poplašeně se rozhlížela, kdykoli se příliš
blízko ozvaly kroky nebo kdykoli otevřel dveře kajuty, i když za
ní mohl jen on a Ashara. Vlastně předstírali, že je to Ashařina
kajuta. A vždycky, když se tak rozrušila, i drak zneklidněl.
Ovšem po několika dnech, kdy neopustil teplo jejího těla, to
ustalo, a teď konečně slyšel, jak se jí vrátil hlas. Jak se mu
možná začínala vracet z plamenů. Snad.
„Melyngar?“
„Říkala jsem ti to. Že jestli je uvnitř, je to Melyngar.“
„Tak ji hlavně pořádně schovej. Není tu bezpečno, dokud
nejsme ve Vodních zahradách. Oči a uši můžou být všude. A
nemusí být Doranovy,“ upozornil ji Oberyn, i když věděl, že
to znamená, že by o nich už mohl vědět někdo další, někdo,
kdo by mohl znamenat potíže. Nebo rovnou Aerys sám. Kdo ví, jak
daleko sahají sítě jeho Pavouka. Jenže Jaenna se na něj jen
podívala a on si všiml, že všechna její křehkost a
zranitelnost, která se jí až bolestivě zračila ve tváři, když
ji vytáhl z popela, je pryč. Ne, nevrací se mu.
Dráče se vymotalo z šátku, v němž ho schovávala, a pomocí
drobných drápků jí vyšplhalo k rameni. Ještě nedokázalo
dýchat oheň, ale vyzařovalo z něj teplo, z kterého jednou bude
žár, a jako by právě to vypalovalo všechnu hrůzu a zbytky
naivní dětské princezny, jaké v ní zůstávaly, a vytvrzovalo
cokoli, co se s ní stalo během ohnivého přerodu. Sama bývala
rozpustilým dráčetem opáleným sluncem, nevinným a dobrodružným,
dokud z ní neudělali jen jeho stín, jenž nastoupil v Králově
přístavišti na loď. Ale jak se pod nimi hnaly vlny a nad nimi
mraky, uvnitř ní uhánělo něco dalšího. Něco, co v ní rostlo
a pohltilo ji to. Pletl se, ona popravu nepřežila. Tohle už nebyla
Jaenna Nymeros Martell jak ji celý život znal a nebylo to kvůli
chybějící hřívě tmavých vlasů. Oni ji spálili, rozervali,
sežehli jed v její krvi a nevědomky ho nahradili ohněm.
„Ať si tu jsou. Ať přijdou, otče. Přivázali mě ke kůlu a
postavili hranici. Mám se bát rudého draka na ošklivém trůně?
Už není jediný. Melyngar bude největší z draků, jací kdy
žili. A svět to uvidí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat