Pro obyčejné lidi, děvky i návštěvníky, to musela být pořádná podívaná. Všude se okamžitě vyrojila spousta zvědavých obličejů a nahých těl, které už nezmizely, protože zjistily, že jim nic nehrozí. Že si královské stráže přišli jen pro tuhle. A co teprve venku, kde ji jeden strážný hrubě popadl a přehodil ji přes koně jako obyčejný pytel ovsa? I když mu nedala jinou možnost. Nejdřív ji chtěl usadit tak, aby ji mohl držet, ale stále respektovat její postavení, ale když ho kousla, přestal mít ohledy. A ona musela vytrpět celou ponižující cestu až do Rudé bašty, všem na očích, spoutaná a tažená jako ta nejhorší kriminálnice. Ačkoli... podle krále jí byla.
Také si dost vyslechla. O tom, jaká je děvka. Jak se ujme vyprávění, jak ji vytáhli přímo z bordelu. Nepochybovala, že si přidají pár perliček, možná že byla úplně nahá, možná, že se zrovna zmítala pod lordem Bouřlivých krajin, možná, že se je pokusila svést. A také nepochybovala, že je mrzí, že se to tak nestalo. Nejprve se nerozpakovala jim odpovídat. Posílat je do pekel, proklínat je a nakonec je častovat ještě peprnějšími výrazy, dokud jí jeden z nich neuštědřil pořádně štiplavý políček a druhý ránu přes zadek. Raději zmlkla. Mohla by vyprovokovat horší věci, když jim byla vydaná na milost, mohli by si také říct proč si vymýšlet, když by ji snadno dokázali odtáhnout do nějaké úzké uličky nebo opuštěného podloubí, jakmile je po boji, nedá se od ozbrojenců čekat nic jiného, a to bylo to poslední, po čem toužila.
Tak jen ochable visela v sedle a vlasy jí padaly z tváře dolů stejně jako slzy.
Co jí teď udělají? Až dorazí do cíle? Nechá ji král přitáhnout před trůn a nařídí svým strážím, aby jí setli hlavu? Nebo jí přece jen odtáhne před septona a předhodí Viserysovi? Možná by to ze všech možností byla ta nejméně krutá. A co její otec? Co když se to všechno ještě mohlo vyřešit a svým útěkem tu šanci zhatila? Co když ho kvůli ní už zabili? Ale jejích věznitelů se ptát nechtěla. Určitě by jí řekli, že ano, jen aby jí způsobili ještě větší bolest. Neměli nejmenší důvod mluvit říkat pravdu nebo jí vůbec odpovídat. Určitě ji ale musí předvést před krále, určitě bude existovat způsob, jak se dozví, co se vlastně děje. Přece vedle něj seděla její matka, nemůže tohle všechno přehlížet!
Jenže když konečně dojeli na nádvoří Rudé bašty, neodvedli ji zpátky do trůní síně a vůbec ani do hradu. Stále spoutanou ji stáhli z koně a jeden ze strážných ji nesl kolem hradby a pak úzkou uličkou do jakési kulaté vížky. Tam ji pak postavil na zem, vytáhl nůž a konečně jí přeřezal provaz kolem nohou. Také jí odemkl pouta na rukou, ale další dva ji drželi za ramena, aby se jim nevysmekla, a pak rozrazili dveře a postrčili ji ke schodům dolů.
Jaenna se zhrozila. Oni ji berou do sklepení?!
Zase se začala vzpínat a pokoušela se vyškubnout ze sevření. Riskovala pád, ale na druhou stranu, raději hodlala zemřít než se ocitnout v cele. Podařilo se jí při tom kopnout jednoho ze strážných a poškrábat druhému hřbet ruky až do krve. Jenže třetí ji vzal za vlasy, škubl jí hlavou dozadu, až skoro přistála na zadku a pak ji nekompromisně postrčil dál.
„Nesahej na mě, ty prase! Jsem princezna! Princezna z Dorne! Tohle nemůžete!“
„Princezna z Dorne, jo? O těch jsem slyšel. Mám si stáhnout kalhoty tady nebo až tam dole?“ ušklíbl se, ale nepustil ji, dobře si vědom toho, jak ji tahá a jak to musí bolet.
„Jestli proto, abych ti do zadku nacpala ty vaše pouta, tak můžeš klidně tady!“ prskla na něj, takže ze tmy prosvětlené jen několika pochodněmi přiletěla ruka a ona utržila další facku. Cítila, že tentokrát tomu, kdo ji držel za vlasy, muselo několik z nich zůstat v ruce, jak sebou trhla. A pak už se najednou ocitla na kolenou, na tvrdé kamenné podlaze, a dřív, než se stačila zvednout, se za ní zabouchly dveře.
„Pusťte mě!“ opřela se o ně a pak do nich začala bušit. „Pusťte mě! Tohle si nemůžete dovolit! Jsem princezna! Rozpoutáte konflikt s Dorne! Můj otec je bratr prince Dorana! Má teta je Rhaegarova žena!“ skoro na ně začala i křičet, že její matka je královna. Ale nic nezabíralo. Tady dole neměl žádný její titul ani příbuzný význam a ona mohla být vděčná jen za to, že neskončila v jedné z proslulých černých cel. Ne, že by tušila, jak vypadají, ale protože tahle měla vysoko ve zdech úzká okénka, kterými dovnitř proudilo světlo, nepůsobilo to jako černá cela. A nakonec stejně ztichla a poslouchala, protože ji napadlo, že by se z nějaké další mohl ozvat Robert. Nebo otec. Kdokoli, koho by znala, a koho třeba zajali s ní. Jenže se neozýval nikdo a ona nevěděla, jestli proto, že přes tlusté zdi a dveře s kováním nejde nic slyšet nebo proto, že kolem nikdo není.
Jak se to mohlo všechno takhle zvrhnout? Ještě před chvilkou byla největší událost oslava na počest malého Aegona, která se měla odehrát dnes večer. Ale Jaenna pochybovala, že vůbec nějaká bude. Vždyť teď zatkli neteř její matky a možná i jejího bratra. Určitě tím popudí Dorne a její strýc možná pošle vojáky. Mohl by s králem začít válku? Targaryeni už neměli draky a ani moudrého nebo mazaného krále. Ale Dornové by se teď nemohli schovávat v píscích a čekat na útočníky, museli by útočit sami. A ona od mistra Caleottea dobře věděla, že pověsti o jejich síle jsou značně přehnané. Ve skutečnosti měli skoro nejmenší armádu v říši. Jenže když ne vojáci, kdo jí z téhle cely dostane? Přijde snad král k rozumu? Nebo se odhodlá vzít žezlo do ruky její matka? A co když... co když jí pomůže Rhaegar? Udělal by to? Nebo je snad rád, že ji tak rychle odklidili stranou? Vždyť se mu líbila, líbila se mu natolik, že zapudil myšlenky na svou manželku. Jestli se otec dostal pryč, určitě udělá, co bude v jeho silách, jenže se nemohla zbavit protivného hlásku, který na ni křičel, že nedostal. A že ani Doran žádnou armádu nepošle, velkou nebo malou. A že Rhaegar nepřijde, protože pro něj ve skutečnosti nic neznamená. Je to princ, překrásný princ, určitě si takhle pohrával s mnoha ženami. A ona ani nebyla pořádná žena. Jen dívka na hraně dospělosti.
„Pusťte mě! Otevřete! Víte, kdo jsem, nemůžete mě tu držet! Nic jsem neudělala!“
Ale ani na to se nikdo neozval. Nejspíš tam nebyl ani žalářník. Jenže ona chtěla ven. Zoufale chtěla ven a vrátit se domů! Klidně by na celé město a všechny v něm zapomněla, jen kdyby před sebou zase spatřila růžové terasy Vodních zahrad. S radostí by pak objala Nym a malou Tyene a vrhla by se kolem krku třeba i nabručené Obaře. A Aerovi by se omluvila za všechny potíže, co mu kdy způsobila, jen kdyby tam zase mohla být. Nemohla si připustit, že už nikdy nebude. Takhle si nejspíš novou komornou neodveze a bude asi ráda, když si zpátky odveze alespoň život, ale od možnosti, že už odsud neodejde, držela své myšlenky úzkostlivě dál. Věřila, že se to nějak podaří. Nebo tomu chtěla věřit.
Ještě jednou do dveří praštila. K ničemu. Nakonec klesla zpátky na podlahu a opřela se o ně. Možná je to další zlý sen. Nebo... naopak další, který se plní? Byly snad tyhle pevné, tmavé dveře oněmi plameny, které jí bránily utéct, ale zároveň ji chránili před něčím horším? Nevěděla. Prostě tam seděla na studených kamenech a sledovala sluneční paprsky posouvající se jejím okénkem spolu s časem. Měřit ho ale nedokázala, a tak jen slepě čekala, co se bude dít dál. Určitě něco musí?
Muselo.
Nakonec pro ni přišli.
Myslela si, že teď ji konečně dovedou před krále, jenže se opět zmýlila. Tentokrát jí místo okovů svázali ruce hrubým provazem a vedli ji ze sklepení zase někam ven. Byli to jiní muži než ti tři, kteří si zjevně užívali táhnout ji sem. Nepromluvili ani slovo, tvářili se vážně a připadalo jí, že ten jeden, kterému viděla z profilu do tváře, i jako by byl raději někde jinde. Neměl k ní ale žádné hloupé poznámky, ani s ní nezacházeli nijak hrubě, tak se také pokusila o jemnější přístup.
„Kam mě vedete?“ a „Prosím, co je s mým otcem?“
Odpovědi se jí ale nedostalo. Stále nepromluvili, a když zastavila, aby je donutila reagovat, jeden ji jen postrčil zezadu a druhý zatáhnul za spoutané ruce, takže musela jít nebo to nechat dojít k dalšímu násilí. Nechtěli jí to říct proto, že nevěděli, nebo proto, že by začala řádit, kdyby přiznali pravdu? Nevěděla, co by bylo horší.
A pak konečně vyšli na nádvoří, kolem kterého se tyčily zdi a na nich otevřené terasy obsazené lidmi, stejně jako galerie v patře uprostřed a podloubích na zemi. Slunce už bylo vysoko na obloze, možná se dokonce blížilo k západu, takže ji na okamžik oslepilo a Jaenna jen slyšela stále větší ruch, ale pak několikrát zamrkala a otevřel se před ní ze všech stran uzavřený prostor obklopený načervenalým kamenem a dvořany. A...
Najednou ji sevřela ledová hrůza a ona se zastavila.
„Ne... ne, ne! NE!“
Škubla sebou, což jeden ze strážných nečekal, takže se na malý okamžik osvobodila a začala couvat. Ale ihned ji zase chytili. Škubala sebou o to zoufaleji. Kopala kolem sebe a vytrhávala se rukám strážných, couvala a kroutila se, ze všech sil odmítala jít dál. Ale pak se znovu podívala před sebe a najednou se cítila hrozně slabá. Přímo uprostřed nádvoří mezi pečlivě naskládanými poleny a klestím, stáli ke kůlům přivázaní dva muži. Vlastně jeden stál a druhý na něm téměř visel. Možná byl v bezvědomí. Byli to ti dva Seveřané, kteří při zasedání dvora zahradili strážím cestu. Za nimi pak zahlédla siluetu ještě jednoho a z druhé strany prázdný, čekající kůl. Podlomily se jí nohy a sotva si všimla, že ji její stráže nesou. Proto se tvářili tak podivně, věděli, co ji čeká.
Teprve když ji dotáhli ke stupínkům na hranici, začala se znovu vzpouzet. Teď už měla výhled nejen na ostatní odsouzené, ale i na množství lidí na ochozech. Byla jich spousta, ale všichni příliš daleko, než aby někoho poznala. A stejně jí na tom nezáleželo. Bylo jí fuk, kdo se dívá. Jestli mezi nimi stojí ten bastard, který se ji pokusil znásilnit, slizký Varys, odporný Pycelle, nenávistný Connington nebo zářící zlatý Jaime Lannister. Nebo dokonce Rhaegar, který pro ni očividně stejně nehnul prstem. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela. Nemohla. Všechny její myšlenky se točily kolem jediného – tohle ne!
„Ne! Tohle ne! To nemůžete! NE! Pomoc! POMOC! Otče! Otče prosím! Otče! TATÍNKU! NE! TATÍNKU! MATKO!“
Nepomáhalo nic. Křičící a zmítající se ji vytáhli nahoru ke kůlu a připoutali dalším hrubým provazem.
„MATKO! NE! TÁHNĚTE DO PEKEL!“
Nic. Zdálo se jí, že se jeden ze strážných trochu zatřásl a zaváhal, jenže druzí utáhli poslední uzel a chvatně ustoupili.
Muži vedle ní nevydali ani hlásku. Nebo je nevnímala. Srdce jí tlouklo tak zběsile, že plnilo její uši víc než hlasy okolo.
„PROSÍM! NIC JSEM NEUDĚLALA!“
Nebe nad ní bylo zářivě modré a přívětivé. Slunce na zdech vykreslovalo úžasné vzory, jak se k nim prodíralo přes věžičky a okna. A na nejvyšší terase se ze zlatého křesla zvedla shrbená postava v černém šatu a pokynula rukou do davu.
Vedle ní se ochozu křečovitě chytila další postava se zářivě stříbrnými vlasy a v černé róbě a z druhé strany se dopředu prodrala skupinka stráží se vzpouzejícím se mužem v oranžovém kabátě uprostřed.
„Tatínku...“
Z jednoho stinného průchodu na nádvoří ale také vyšel muž s kápí a pochodní v ruce. Král miloval divoký oheň, jenže tenhle byl oranžový a rudý jako rhoynské slunce. Mírnější a pomalejší. Horší.
Jaenna začala vzlykat a provaz se jí zařízl do těla, jak ji opustily síly. Křik jí nepomohl. Nikdo jí nepomohl. Nikdo jí nepomůže. Ona zemře. Všichni se budou dívat, jak plameny trýzní nevinné, dokud z nich nezbude jen černý popel a neudělají nic. Čím se provinili lordi ze Severu? Tím, že stáli v síni? A čím ona? Narozením?
„Matko... tatínku...“ víc už říct nedokázala. Všechna další slova se jí zadrhla v hrdle a cítila, jak z ní prchá život už teď.
Upálí ji. Byla princezna. Byla princezna dornská, dcera dračí královny a Rudé zmije. Měla všechno a ještě víc. Lidé ji milovali. A ona milovala svůj domov. A teď ji upálí.
Doufala, že bude mít štěstí, nadýchá se kouře a udusí se dřív, než jí plameny olíznou nohy. Bála se smrti? Možná. Bála se bolesti. Pak zapálili první hranici a slabý kouř začal po chvilce stoupat vysoko nahoru. Neměla mít štěstí. Bohové nechtěli být milosrdní. I když možná je jejich milosrdenstvím, že přes šedivou clonu neuvidí tváře svých rodičů. A oni její.
Už nedokázala vnímat ani tlukot svého srdce. Nebo se zastavilo? Jako by už byla úplně pryč. Někde mimo.
Oheň postupoval rychle. A královna omdlela. Ne královna, její matka. Jeden rytíř v zářivé bílé zbroji ji podepřel. Král si toho nevšímal.
Její otec řval a bojoval o svobodu. Drželi ho tři muži, vyděšení víc než on. Ale byli tři. A měli rozkazy.
Jestli je učení její septy pravé, počká na něj v jednom ze sedmi pekel. A řekne mu, že to nebyla jeho chyba. Nebo ano?
Zaslechla mužský výkřik. Ne, řev. Nějací muži řvali. Ženy se otáčely a pokoušely se nenápadně zmizet. Nejdřív. Poté utíkaly. Králi na tom nezáleželo.
Neviděla Roberta. Zavřeli ho také do sklepení nebo jim utekl? Doufala, že utekl. A její druhá část, ta děsivá, která jí stále silnějším hláskem zpívala o bolesti, hlasem podivně podobným křiku či spíš vlčího vytí lorda vedle ní, doufala, že ne. Že ho čeká utrpení ještě větší. Nepomohl jí. Chytili je. Měl jí pomoct. Měl by trpět.
Její otec dostal ránu do hlavy a ochable visel mezi dvěma vojáky. Pak ho na chvilku zahalil závoj kouře a horka. Začaly hořet větvičky a sláma u jejích nohou.
Poté se opona rozhrnula a ona spatřila tvář. Bledou a orámovanou stříbrem. Nesl něco v rukách. V očích měl žal. Tak hluboký, že náhle věděla, že se v něm utopí. Kývla hlavou, nebo si to jen představovala, a on se sehnl a položil do ohně látkový balíček.
Zmizel.
Vrátily se plameny.
Třeba mají pravdu Seveřané s jejich starými bohy. Třeba bude za chvíli sledovat svět z kmene bílého stromu. Nebo vezme za ruku matku Rhoyne. A třeba není nic.
Najednou zase ucítila srdce. Jeho údery ji zaplnily celou. Výkřiky se už ozývaly z velké dálky. Cítila horko. Obrovské horko. Každý úder byl jako ohlušující rána. Před ní se zvedla stěna kouře a vyšlehl obrovský plamen. Co úder, to rána. Rána. A další. Jako by s jejím srdcem puknul celý svět.
Zahlédla matčinu tvář. Jen na okamžik. A slyšela výkřik bolesti, která ji trhala na kusy. Pak i ji pohltil plamen. Černý.
Žádné komentáře:
Okomentovat