Na něj by raději vůbec myslet neměla. Rheagar. Její vyženěný strýc. Měla by se cítit odporně! Ne očarovaně tou jeho aurou dokonalosti, které se nedá odolat a... ucítila, jak v ní roste ohromná bublina zmatečných myšlenek, jak ji plní a jak se nafukuje, až konečně praskla a Jaenna vykřikla. Ne, bylo to něco mezi řevem a zavrčením. Pak popadla polštář, který ležel na křesle, a hodila ho proti toaletnímu stolku se zrcadlem, takže shodila všechno, co na něm leželo. Ale nestačilo jí to. Vykřikla znovu a rovnou převrátila křeslo. Jenže to vůbec nepomáhalo.
Nakopla truhlici s oblečením stojící u postele, popadla přikrývku, stáhla ji na zem a začala bušit pěstmi do matrace, až nakonec popadla další polštář, přitiskla si ho k obličeji, aby ztlumil její hlas, a vykřikla z plných plic. Poté klesla na kolena, opřela se čelem o matraci a rozplakala se. To ji však rozzuřilo ještě víc, protože nechtěla plakat. Nechtěla prolévat žádné pitomé slzy kvůli pitomé královské rodině a ještě méně kvůli tomu, že sama se zachovala jako pitomec. Jako by vůbec nebyla sama sebou! Oběma pěstmi proto co nejsilněji praštila do pevného dřevěného rámu, načež znovu vykřikla, tentokrát bolestí, protože ucítila ostrou bolest ve všech prstech. A pak se otevřely dveře.
Neřekl nic. Jen ji zvedl a posadil na postel. Byla to pro něj hračka. Čekal vzteklou dohru, a tak ho vůbec nepřekvapilo, když ho probudil strážný s obavou, že z princezniny ložnice vycházejí rány. Neměl však čím ji uklidnit. Ještě předchozí noci vyhledal eunucha Varyse, úlisného mistra našeptávačů, protože jeho nepřítomnost v králově soláru byla podezřelá, ale ten mu nenabídl žádnou pomoc. Jediné, co mu radil, byla trpělivost, ale trpělivost s čím? Na co měl čekat? Začal mít pochybnosti, že vůbec něco o tomhle rozhodnutí ví, ač to předstíral. Nejspíš už vůbec nikdo neměl nad králem kontrolu. Nebo že by to pro jednou nebylo dílo mistra našeptávačů, ale pobočníka? Nemusel být génius, aby si všiml, že lord Connington upřímně nesnáší Dorny, zvláště jeho, a není ani v nejmenším nadšený z jeho sestry coby manželky korunního prince a jeho přítele. Měl docela jasnou představu proč, naučil se docela slušně rozpoznat, kdo po kom touží, i když se to dotyční pokoušeli skrýt. Proto si ke své velké nelibosti například všiml změny v chování své dcery, kdykoli se dostala do princovy blízkosti. Jenže jak by tím Connington čehokoli dosáhl? To mu také zatím smysl nedávalo a on tak přijal nejpravděpodobnější možnost Aerysovy potemněné mysli. Sám byl kdysi svědkem jeho slibů jeho matce, že nechá rozkvést dornskou poušť, megalomanské řeči blázna, jenž nad nimi zjevně příliš nepřemýšlel. O to nebezpečnější to ale mohlo být.
„Já nemůžu, otče. Neudělám to. Nepůjdu tam.“
Měla zarudlé oči, ale všechen další pláč spolykala. Chtěla být zase Jaennou. Chtěla si udržet alespoň trochu hrdosti a plakat před svým otcem, Rudou zmijí Dorne, hrdé nebylo.
„I když věřím, že bychom se stihli dostat daleko do města, než by nás začali hledat, a zabývat se starostí, jestli neublížím celému Dorne je spíš Doranův obor, byla bys ve smrtelném nebezpečí. Ty i Elia i Rhaenys. Aerys by mohl udělat cokoli, kdyby tě našli. A cokoli, kdyby tě nenašli. Navíc bys musela utíkat dokud... nejspíš bychom museli zmizet na východě.“
Ani se mu nechtělo věřit, že říká to, co říká. Oberyn Martell je přece ten, od koho se čeká, že teď otráví krále a vypaří se na druhý konec světa. A ne že by to nezkusil, kdyby šlo jen o něj. Jenže i zmije ví, kdy se risk nevyplatí. Ať se mu to nelíbí jak chce.
„Takže chceš, ať tam stojím a předstírám štěstí, až oznámí zásnuby?“
„Chci? To ne. Chci tě posadit na loď domů a prohnat jím oštěp za každou ránu, každé slovo proti těm, které miluji. Jenže teď nemám šanci.“
„Takže ano,“ shrnula to nemilosrdně Jaenna. Nemá šanci vytáhnout ji z tohoto prohnilého města ven, takže ano. Má tam stát a usmívat se, jako by se jí splnil sen.
„Prozatím. Poslechneme si, co má vlastně v plánu. Nechám zavolat tu tvou komornou, ať ti pomůže. Tohle zvládneš, vím to. Nezapomeň, co jsi.“
„A co vlastně jsem? Oštěp? Had? Drak?“ věděla, že je to hloupá otázka. Její sestry takové problémy neměly, a to byly jejich matky pestrou směskou. A také je nevídaly roky. Obara od jejího příchodu do Dorne dokonce nikdy a přísahala, že ani neuvidí. Jenže ony dobře věděly, co jsou. Nikdo jim to netajil.
„Jsi cokoli, čím se cítíš být.“
Skvělé, pomyslela jsi. Jsem hloupé, vystrašené dítě. Ale potom se zarazila. Pokud se bude cítit jako hloupé, vystrašené dítě, bude se tak i chovat. Bude hloupým, vystrašeným dítětem. Má pravdu. Tohle přestojí a pak najde způsob. Najde cestu ven. Vždycky nějaká existuje. Kdysi se ptala své septy, jaká existuje cesta ven z manželství, ve kterém lady není spokojená. Tehdy jí septa řekla, že lady musí ctít svého manžela, dokud si ji nevezmou bohové. Že není žádná jiná cesta. I ta má pravdu, uvědomila si o pár let později Jaenna. Smrt je také cesta. Ovšem nikdy neviděla důvod, proč by si bohové museli brát lady. To bylo zase uvažování správného hada.
Oblékla se do šatů připravených na Aegonovu slavnost. Bylo jí jedno, že se králi nepozdávaly. Byly nejlepší, jaké si přivezla a jedny z nejhonosnějších, jaké vlastnila. K nim přidala mohutný zlatý náramek ve tvaru hada obtočeného kolem zápěstí a Annaru nechala splést jí vlasy dozadu a připevnit do nich zlatou čelenku. Chvíli se prohlížela v zrcadle a pokoušela si představit, že jsou její vlasy stříbrné a ne tmavé. Byla by tak podobná matce? A jaký by její život byl, kdyby doopravdy vypadala jako Targaryen? Otec by ji sem nejspíš nikdy nevzal. Jenže nevypadala, takže na tom nezáleželo.
„Annaro, jsem hezká?“
„Jste... krásná, princezno.“
„Dobře. Dnešní zasedání dvora bude velmi důležité a já podle toho musím vypadat.“
Úmyslně neřekla, že chce. Pamatovala si králova slova, ale jí osobně na tom nezáleželo.
Bude tam určitě i Rhaegar. Jak se asi bude tvářit? Ale... ani na tom nemělo záležet. Je to její vyženěný strýc. A bude její švagr. Švagr jejího otce. A její teta její švagrovou. Zaťala zuby, aby ve tváři udržela kamenný výraz.
„Vypadáte překrásně,“ ujistila ji Annara upřímně a Jaenna na ni úkosem pohlédla a povzdechla si.
„To doufám,“ řekla a Annaru propustila. Pak se ještě sklonila pod postel a truhlici s dračím vejcem položila na matraci. Až bude tohle všechno za ní, bude se potřebovat uklidnit rychle a nechtěla vejce lovit někde po zemi. A uklidit nechá Annaru také až se vrátí, pomyslela si. Netušila totiž, že to bylo naposledy, kdy s ní promluví.
Do trůní síně nevyrazila sama, ale s otcem. Usoudila, že při formálních příležitostech je její místo stále ještě vedle něj a že ho bude potřebovat. Možná ji bude muset držet, aby neutekla. Jen doufala, že Viserys tam nebude. Nechtěla ho ani vidět. Pořád jí to nedávalo smysl. Než dospěje, bude už ona ve věku, kdy se neprovdané ženy bez dětí považují za staré panny. A roky, kdy ona sama nějaké dítě ještě bude moct mít, budou utíkat o to rychleji, po boku manžela, kterého sotva bude chtít ve své posteli a nebude ho vnímat jako dítě. Ne že by tedy někdy přemýšlela nad dětmi, ale asi jí vždycky přišlo přirozené, že jednou rodinu mít bude. Ovšem ne takhle. Kdo by vůbec stál o to, vystavit vlastního syna takovým problémům? Zvlášť, když to byl princ?
Trochu ji ale vyděsilo, kolik lidí se už v síni shromáždilo. Král nebyl nikde v dohledu a železný trůn zatím zel prázdnotou. Ještě nespatřila ani královnu. Matku. Ovšem lord Connington postával u schodů k trůnu a na obou stranách uličky vedoucí k nim se tísnili lidé. Nevšímala si jejich odznaků nebo barev. Někteří úplně na konci možná ani žádné neměli a ona stejně rychle kráčela vedle otce až do čela shromáždění. Nikdo to nepovažoval za zvláštní. Byla tu jednou z nejurozenějších a místo takových je vepředu, hned vedle těch, kteří hodlají přednést své žádosti. Avšak těch během Aerysovy vlády rychle ubývalo, a když už místo něj ani nevládl Tywin Lannister, málokdo se odvažoval přijít s problémem. Nevěděli, co se chystá teď.
Postavila se s otcem do čela řady, hned před dva urostlé muže. Neznala je a neprohlížela si je, ale všimla si, že jsou oblečeni nezvykle teple a mohutně. Nejspíš byli odněkud ze Severu. Nejprve ji napadlo, jestli jedním z nich nebude i ten Robertův slavný Ned Stark, protože Robert si určitě nenechá ujít příležitost opít se z královské kapsy, ale když se krátce ohlédla, oba jí přišli starší, než by měl být on. Ale kdo ví, co jsou vlastně zač. Nezajímalo ji to. Dívala se raději před sebe. Na dračí lebky a ohavný černý železný trůn z mečů padlých protivníků Aegona Dobyvatele. Přemýšlela, jestli byl stejně krutý a bláznivý jako Aerys. V žádném příběhu o dobývání nic takového nebylo. Pálil armády a přisvojoval si cizí království, ale také nabízel mír a i těm, kteří se nejprve vzpouzeli, věnoval tituly. Aerys by je nejspíš spálil všechny.
Slyšela kolem sebe šeptání, smích a šustění látky honosných i méně honosných šatů. Na Aegonovu slavnost se sjeli urození lidé z celé říše. Kdyby se zahleděla do davu, všimla by si mnoha růží a dalších vyšívaných rób Roviny, rozježených vousů bouřlivých krajin a i jednoho nebo dvou sokolů, hradů, oráčů a dalších zástupců z jiných královstvích. Nikde nebylo stopy jen po zlatém lvu a i za Dorne zde kromě těhotné lady Ashary zůstávali jen oni dva.
Oči jí padly i na zrzavého lorda Conningtona. Nemohla si nevšimnout, že se po nich dívá pohledem plným žluči. Netušila, co mu provedla. Vždyť to celé byl jejich nápad, tak proč se teď mračí?
A pak se konečně objevil. Celá síň utichla a on shrbeně vyšplhal k trůnu. Nebyl tak starý, ale přesto působil... opotřebovaně. Vyhuble, shrbeně a jaksi jedovatě. Teď už se nezasmál nikdo, jen herold vyvolával Aerysovy tituly.
Král se pak znechuceně rozhlédl po celé síni, jako by před sebou viděl nějakou verbež, která ho obtěžuje. Okamžitě se ale z davu vynořil Varys, kterého si Jaenna doteď nevšimla a kterého vlastně ani nepřibrala mezi viníky její situace. Až teď jí došlo, že jeho podivné chování mohlo něco znamenat. Ten králi přednesl několik jednoduchých záležitostí, něco ohledně obchodu v Šerodolu a cel ve Starém městě, co král po chvilce odmávl a schválil, a prosbu jakéhosi lorda, jehož jméno okamžitě vypustila z hlavy, o pomoc s nájezdníky z hor. Na to Aerys zareagoval bručením, že se sotva vypořádali s Bratrstvem z Královského lesa a už by měl řešit další divochy, takže si má pomoct sám a povolat do zbraně víc vlastních lidí. Pak před trůnem poklekl nějaký muž oblečený v zeleném plášti a červeném kabátci a odcitoval králi děkovnou řeč za jeho štědrost při řešení sporu o pozemky s jeho sousedem a několik dalších, víceméně pochvalných nebo podlézavých lidí. K jejím zásnubám se ale nějak stále ještě nedostávalo.
Vlastně vyřídil – omyl, byly vyřízeny další záležitosti, většinou Aerysovou Malou radou v čele s Varysem, protože krále by to patrně příliš obtěžovalo, ale o ní nebo Viserysovi se nikdo nezmínil. Lord Connington se už začal ošívat a Jaenna zjistila, že ona také. Její matka, na kterou se zarputile odmítala podívat, ji fixovala pohledem, ale ani ta nic neřekla. Že by na to opravdu zapomněli? Vypadalo to tak. Po posledním, kdo promluvil, totiž zůstalo ticho, a král už skoro vypadal, že hodlá shromáždění rozpustit. Nikdo z jeho rádců se totiž ani nehnul a on nechápal, na co ještě čekají. Dokud mu velmistr s řetězem kolem krku skřípavým hlasem neřekl:
„Plány na zásnuby našeho drahého prince, Výsosti.“
Jaenna se zamračila. Ten stařec už od pohledu působil slizce a nechutně a teď mu měla chuť zakroutit krkem o to víc.
„Zásnuby?“ prskl po něm Aerys otázku.
„Dohodnuté zasnoubení s princeznou... po včerejším rozhovoru...“ začal pro změnu lord Connington, ale Aerysovo čelo se zakabonilo o to víc.
„Zásnuby?“ zopakoval. „Ten vnucený nesmysl? Já dobře vím, co tím sledujete. Ukrást mi syna, já vím, vyzkoušel jsem si vás.“
„Ale Výsosti...“ zablekotal pobočník, zjevně v koncích. Ukrást mu syna? Nebyl zrovna on tím, kdo s tímhle nesmyslem přišel?
„Chtěli jste mě dotlačit ke svatbě, aby mi Martellové mohli ukrást dalšího syna! Spikli jste se proti mně! Martellové, Connington i moje vlastní manželka! A vy všichni co tu čekáte, až vám padnu do pasti!“ rozkřikl se král náhle.
Patrně všichni na něj zůstali zírat. Nikdo nechápal, co se děje, kromě Jaenny a Oberyna. Ale ani Jaenna plně nepochopila, o co králi jde. Proč je najednou tak obviňuje? Ale ucítila, jak jí otec stiskl rameno a jak se napjal. Jako had připravený k útoku. Nebo k obraně. Měl snad nějaký útok přijít? Byla zmatená. Proč by si měl myslet, že chce ukrást Viseryse?
Ale král zřejmě nesmyslnost svých slov vůbec nevnímal.
„Tak na co čekáte! Chopte se jich! Tohle je zrada!“ zařval a ukázal kamsi nad jejich hlavy. Neřekl ani koho přesně se mají chopit, část královské gardy zmateně udělala několik kroků dopředu, jeden z nich, kterého si pamatovala ze včerejšího setkání, a její strýc se dokonce nehnuli vůbec, zatímco stráže stojící po stranách síně vyrazily do davu. Ale nikdo nevěděl, kdo je zrádce a koho zatknout. Všechny? Jen někteří zamířili přímo k nim.
Oberyn už na nic nečekal. Jaenna cítila, jak ji pozadu táhne pryč. Narazila při tom do jednoho z obrovitých Seveřanů, ale ani nevykoktala omluvu. V panice se rozhlížela kolem sebe na další panikařící lidi couvající k východu a na krále rudého vzteky.
„Co se děje? Co... oteče, co se děje? Proč... o čem to mluví?“
„Já nevím. Musel se zbláznit. Pojď,“ odpověděl jí Oberyn a táhl ji dál davem. Dva strážní už se objevili přímo před nimi, ale pak jim najednou cestu zahradily oni dva severští lordové, Oberyn pustil Jaennino rameno, vzal ji za paži, otočil se a rozběhl se k bráně. U ní se tlačilo několik lidí, kteří se snažili uniknout z propukajícího chaosu, Oberyn se jimi procpal a konečně se ocitli na chodbě.
I tam však byly stráže, které slyšely zmatené hlasy a příkazy. Nevěděli sice co se děje, ale Aerysův řev „chyťte je“ byl jasný. Nesměli se zastavit. Byli tři a Jaenna slyšela, jak vytahují meče. Oni sami meče neměli, král zakázal, aby v jeho okolí byl kdokoli ozbrojen, s výjimkou jeho gardy. Byl to zkrátka závod o život mezi zdmi, chodbami a vyděšeným služebnictvem a stále víc vypadal k ničemu. Každou chvíli se k pronásledovatelům musejí přidat další a potom nebude záležet, jak daleko ještě zvládne utíkat.
To si zřejmě uvědomil i Oberyn, protože na ni najednou zakřičel, ať běží dál, sám se zastavil a vytáhl ukrytou dýku. I přes zákaz nikdy nechodil neozbrojený. Hodlal se jim postavit a dát jí trochu času. Okamžik proto zaváhala. Nechtěla, aby se mu něco stalo. Nechtěla, aby ho kvůli ní zranili. A kdyby ho měli zabít, nejspíš by zešílela jako jejich král. Ale přesto utíkala. Strach o ni samu byl silnější.
Věděla, že nemůže do svých komnat. Bylo by to první místo, kde by ji hledali. Musí pryč. Ideálně do stájí, vysednout na jejího koně a zmizet. Nebo zatím do města, kdyby se ke stájím nedostala. Doufala, že najde správnou cestu. Všechny chodby jí najednou připadaly stejné. Všechna okna. Všechny dveře a všechny galerie. Jejího otce už určitě chytili. Měl jen dýku proti dvěma plně ozbrojeným strážným. Ale stejně utíkala dál.
Dokud se před ní zpoza závěsu nevynořil muž s mořským koněm vyšitým přes hruď. Jinak byl oblečený prostě, nebyl to žádný lord, nejspíš jeden z mužů některého hosta, ani se nenamáhala přemýšlet jakého. Okamžitě se zabrzdila a on obnažil meč.
Chystal se něco říct.
Možná, aby šla s ním.
Možná něco horšího.
Jaenna ale v mžiku vyškubla špičatou a ostrou jehlici, jejíž krátká rukojeť dosud představovala hlavu svinutého hada kolem jejího zápěstí a skočila mu po krku.
Bodla ho jednou, bodla ho podruhé a ucítila, že jí krev stéká po ruce, prýští na mužův límec a tuniku a skapává na její další šaty. On se jen překvapeně chytil za krk, ale nahmatal jen jehlici zabodnutou hluboko do jeho hrdla, a pak klesl na kolena a na zem. Jaenna nad ním zůstala stát s rudou jehlicí v ruce. Právě někoho zabila.
„Bohové, já vždycky vím, kdy přijít!“ ozval se před ní hromový hlas a Jaenna vzhlédla s jehlicí znovu připravenou k útoku. Ale ke svému překvapení zjistila, že se dívá do známé tváře Roberta Baratheona.
„Roberte!“ vykřikla, přeskočila muže, který na zemi stále ještě vykašlával krev, popadla starého kumpána za ruku a běžela dál.
„Musíme pryč!“
„Co se tu u sedmi pekel děje?“
„Nevím! Měli oznámit moje zásnuby s Viserysem a-“
„S Viserysem?“ Robertovo obočí vylétlo až nahoru, do jeho rozježených vlasů.
„S Viserysem! A moje matka... a král je šílený, najednou křičel, že mu chci ukrást syna, že to je zrada a otec tam zůstal, aby je zdržel a... musíme prostě pryč!“
„My?“ opakoval Robert, jako by byl jeden z nich prosté mysli a nebylo zcela zřejmé kdo.
„Já nevím jak ty,“ vyhrkla Jaenna, když konečně proběhli jedním portálem na sluneční světlo, „ale já už v tomhle zkurveným místě nebudu ani chviličku!“
Robert se najednou rozesmál, natolik, nakolik mu to ostré tempo dovolovalo, a přidal, takže teď spíš táhl on ji.
„Musím se někde schovat. Nikdy odsud nezmizím živá, když půjdu po cestě, a nemám peníze na loď, neměla jsem u sebe nic! Musíme se schovat, možná prodám tenhle náramek a to zaplatí alespoň vyplutí ze zálivu...“
„Nesmysl,“ oponoval jí Robert. „Mám měšec zlata a vím, kde sehnat námořníky, kteří ještě dneska odplujou. Nejlepší zařízení ve městě.“
„Madam Chataya?“ vydechla Jaenna svůj tip, i když už jí sotva stačil dech. Rozhodně nebyla v takové kondici jako mladý válečník. Zvíce býka. Robert ale trochu zpomalil a překvapeně se na ni ohlédl.
„No co, jsem hádě Rudé zmije.“
Nechala se od něj tedy zatáhnout do bordelu.
Cestou neměli nepříjemnosti. Panika se nejspíš ještě nerozšířila za zdi Rudé bašty, hosté se možná ještě tlačili v trůní síni a snažili se vyhnout královu hněvu, část stráží nejspíš prohledávala hrad a ostatní se třeba stále snažili přijít na to, kdo všechno má být tentokrát zrádce. Jen kdyby se ven ještě dostal její otec. Z celého srdce doufala, že stráže porazil, ale proč by ji potom nedohnal? Ale... pořád byl i princ z Dorne. Bratr vládce Dorne. Nemohli mu přece vážně ublížit. Jenže na druhou stranu, tohle byl Aerys. A opravdu byl šílený.
Do zděné budovy nalepené k řadě dalších, ale v pěkné, dlážděné a udržované uličce, vešla Robertovi v závěsu. Už nějakou chvíli neutíkali, aby nevzbuzovali podezření, a Robert jí, prý aby vše vypadalo ještě věrohodnější, ovinul jednou svou mohutnou ruku kolem pasu. I když s ní nebezpečně sjížděl níž, načež ho vždycky musela plácnout. Ale i to asi k atmosféře patřilo.
Uvnitř bylo šero a vzduch byl prosycený kouřem z vonných tyčinek. Jaenna si dokázala udělat představu o tom, co měla tato těžká vůně zakrývat a rozhodně se snažila nedívat na všechny ty hladové pohledy kolem sebe. Stále tu však bylo víc dívek než mužů. Některé posedávaly u stolků, hrály karty, upíjely z pohárů a čekaly, až si jich někdo všimne, jiné seděly na cizích klínech a laškovaly, další se povalovaly na kanapích podél stěny, většinou s šaty povolenými tak, aby jim nezakrývaly nic, co by mohlo návštěvníky lákat. A byly tam všechny. Bledé světlovlásky, pihaté zrzky i tmavé dívky ze zámoří, obyčejná děvčata z Blešího zadku i ženy předstírající éterickou záhadu. Od jednoho ze stolků se zrovna, když se k němu Jaenna podívala, jedna taková zvedla a za opasek si kamsi za tmavý závěs odvedla přiopilého muže, který jí nadšeně stahoval průsvitné šaty z prsou.
A pak se přímo k nim, sotva chviličku poté, co vešli, přitočila úplně černá žena v pestrých šatech, které kupodivu neodhalovaly zrovna mnoho. Podle Jaennina odhadu madam Chataya.
„Oh, vaše lordstvo. Nevěděla jsem, že jste až tak nenasytný,“ usmála se zářivě na Roberta a v ústech jí zasvítily rovné bílé zuby.
„Měl jsem namířeno jinam, ale když člověk potká takovou krásku, co může být důležitějšího?“ zasmál se Robert svým typickým dunivým smíchem, plácl Jaennu přes zadek, takže ho ona na oplátku štípla, a dodal, že chce pokoj pro soukromé užití. A vytáhl z měšce u pasu tři zlaťáky.
Chataya se jim uctivě poklonila a zavedla je do pokoje v prvním patře. Stála v něm velká postel se závěsy, skříň a stolek a dveře byly pevné a uzamykatelné. Jen okno bylo maličké a vypadalo, že jde stěží otevřít. Robert ji strčil dovnitř, přímo na postel, a uložil Chataye, že si nepřeje být rušen. Poté zavřel a skácel se vedle Jaenny. Ta mu už rovnou dala facku, když se skácel téměř na ni, ale jako by si toho vůbec nevšímal.
„Oooh, bohové, tomu říkám zásnuby. Prohánět se městem, zapíchnout pár otrapů a pak se rozvalit v nejlepším bordelu po ruce. Jaká by pak musela bejt svatba? To bych chtěl s mojí Lyannou. Je divoká jako ty.“
Jaenna se ale okamžitě zvedla a protočila oči.
„Ta tvoje Lyanna by byla sotva nadšená, že chodíš do bordelu. A už mě nikdy neošahávej. Mám tu teď pověst hada, který seká chlapům ruce, když se ho dotknou.“
„Tak? A já slyšel, že je trávíš, když ti nejsou dost dobří,“ zakřenil se Robert.
„Přestaň s tím. Musíme vymyslet jak odsud. Jak najít někoho důvěryhodného. Mého otce možná právě teď mučí a já se tu schovávám ve smradlavém bordelu s někým, kdo neudrží kalhoty nahoře!“
„Já nahoře udržím víc než jenom kalhoty. Ale jestli chceš zůstat nevinná pro toho tvého Viseryse...“ ušklíbl se Robert. Kdysi, když se sotva poznali, byla tahle dívka zdvořilou malou lady. Teď, po několika lovech a večerech, kdy se opil natolik, že si ani nevšiml, v jakém stavu je ona, už pochopil, že mezi přáteli si ve skutečnosti na pusu pozor nedává.
„Do prdele s Viserysem.“
„Aaa, to je moje holka,“ zasmál se nad jejími hrobově pronesenými slovy, ale pak mu úsměv zmrzl na rtech. Ozvala se rána. Žádné delikátní klepání na dveře, žádný dutý úder, jako když zavrávorá opilec, ale ostrá rána přímo doprostřed dřevěné desky.
Robert vstal. S obavou se zadíval na dveře, chmátl k pasu po svém krátkém meči, který měl pořád, protože se zasedání dvora neúčastnil, a strčil Jaennu za sebe.
Ozvala se další rána a někdo zakřičel, ať otevřou.
A pak další. A dřevo povolilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat