Danielle vystoupala po třech kamenných schodech na studenou kamennou terasu pokrytou suchými listy, větvičkami, zašlými stébly trávy, kusy starého ptačího hnízda a dalším dávným navátým nepořádkem, přešla ji a odemkla velké, tmavé vstupní dveře velkého, potemnělého domu. Nadechla se a překročila práh. Nebyla tu už skoro deset let a nepředpokládala, že se od té doby něco změnilo. Dům byl dobře zabezpečený před nevítanými návštěvami a žádné, jaké by se daly považovat za vítané, neměly zájem se ukázat ještě déle než deset let. I přesto, že zvenčí vypadal jako hotové panství postavené někým, kdo zjevně pohrdá snahou zapadnout do okolní architektury. Kdo neměl hluboko do kapsy a mohl si uprostřed Kalifornie pořídit goticky viktoriánskou excentricitu. Někým, kdo tu mohl snadno zapomenout něco ukradení hodného. Jenže nikdo si to neověřil. Dům vysílal docela nepříjemnou auru, nejspíš každého odradila. Nepůsobil vůbec přátelsky. S tmavou špičatou střechou, zašlou fasádou, velkými, zatemněnými okny za řadou sloupů a zábradlím. Tolik alespoň šlo vidět z příjezdové cesty. Zbytek zakrývaly vzrostlé stromy a zamčený plot, napůl tepaný, napůl živý, zabraňující proplížit se dozadu. Bylo snazší to vzdát ještě dřív, než se někdo dostal k terase. Však se mu tu také začalo přezdívat čarodějnický dům, když zůstal před deseti lety úplně prázdný.
Nicméně skutečná velikost čarodějnického domu se ukázala teprve uvnitř. Velká vstupní hala se zbytečně vysokým stropem, obloukový průchod do potemnělého obývacího pokoje značícího jedno křídlo, na druhé straně do dlouho nepoužívané kuchyně u velké jídelny, kde stálo příliš židlí u příliš velkého stolu, značící druhé. Schodiště do patra se starými pokoji jejích rodičů, sourozenců a samozřejmě s tím jejím. S pracovnami. S padacími schody na půdu. Naproti vchodu salonek a vstup do zahrady obrostlé vysokými, statnými jasany, jeřáby a duby. Teď nepochybně zarostlé, určitě naprosto zdivočela, zatímco v prosklené zimní bude stejně mrtvo jako v domě. Hned u vchodu komora na zimní oblečení. Velká okna, všechna zakrytá před možnými zvědavci závěsy. Pod nohama koberec, jehož vzor ve tmě nešlo rozeznat.
Nepotřebovala ho ale vidět. Pamatovala si dobře všechno, každý kout. Včetně těch, které měla jako dítě zakázané, jako třeba sklep nebo otcovu pracovnu. Což se pochopitelně změnilo po jejích čtrnáctinách a po tom, co se mamá natrvalo odstěhovala a dům začal poslouchat ji. Byl tehdy plný světla, svíček, bujně rostoucích a kvetoucích květin. Měl být plný i dalších věcí. Ty všechny dávno zmizely, pokud nepočítala pár neodklizených květináčů v nichž poslední rostliny postupně umíraly a rozkládaly se, až z nich zbyla těžko identifikovatelná hromádka na vyschlé hlíně. Zbytek zakrýval prach a prostor vyplňoval zatuchlý, nehybný vzduch.
„Fuuuj, smrdí to tu jako starý dřevo,“ ozval se za ní hlas malého chlapce s velkým batohem na zádech.
„Je tu starý dřevo,“ odvětila Danielle Delgado. „Pojď sem.“ kývla k průchodu do levého křídla. Zkusila vypínač, elektřinu nechala znovu zapojit, ještě než dorazili. Ovšem v lustru buď nebyly žádné nebo funkční žárovky. Tak po paměti zamířila k velkému cihlovému krbu, dominantě jedné ze stěn obývacího pokoje. Ostře švihla rukou. Na několika velmi suchých polenech zbývajících v topeništi se okamžitě roztančily plameny. Potom lehce mávla proti další stěně, jako by jen tak mimochodem zaháněla mouchu, a z velkého zaprášeného okna se odhrnuly těžké zelené závěsy. Navzdory postupujícímu soumraku nabyl pokoj výraznějších obrysů a postupně se v něm rozlilo dostatečné světlo.
Malý Matthew zakašlal, sesul se i s batohem na napěchovanou pohovku, zakašlal znovu, jak se z ní zvedl obláček prachu, sjel na podlahu a po čtyřech dolezl k hořícímu krbu, aby dal jasně najevo, jak příšerně ho zmohlo podstupovat tak namáhavou záležitost, jako sedět několik hodin v autě.
„Tak tady se mi teda nelíbí.“
„Taky se tu musí nejdřív uklidit, a rozhodně ne tak, že budeš vytírat podlahu kolenama. Vybavit, možná… vyměnit některé věci. Bude to tu mnohem hezčí.“
Danielle přejela prstem po nejbližší polici. V prachu zůstala zřetelná tmavá šmouha. Rozhlédla se očima lépe přivyklýma příšeří. Okamžitě si uvědomila, že je to pravda. Tohle všechno si pamatovala ze svého dětství, tohle všechno bylo její dětství. Ale bez ohledu na prach, pavučiny, chybějící dekorace a vybledlé barvy to prostě není ono. Zatuchlý vzduch se dá vyvětrat. Pach minulosti, falešné nostalgie, opuštění… to je ono, opuštění. Takový pach se nevyvětrá. Bude tu hodně práce. Až na ni přijde čas.
„Zatím tu musíš takhle vydržet, než to vyřídím s tetou Melissou.“
„Hmm. Teta nebude ráda, že se sem stěhujeme,“ poznamenal Matt. Bylo mu skoro deset a jako správného drsného desetiletého chlapa ho drby a řeči dospělých zásadně vůbec nezajímaly. Přesto nějak vždycky slyšel všechno, o čem se kdo náhodou zmínil.
„To jsi pochytil od abuely?“ ušklíbla se. „Nebude. Ale je to tak lepší.“
„Taky jsme u abuely mohli zůstat.“
„O tom jsme mluvili, zlato. Tady je můj domov, je to naše místo. Moc dlouho jsme na něj nedávali pozor a teta Melissa to za nás dělat nebude. Musíme to tu dát do pořádku.“
Alespoň to byl plán. Museli se odstěhovat z Mystic Falls a kam jinam než do starého domu Delgadových. Po deseti letech všechno, kvůli čemu ho opustila, dávno musel odvát čas. Celé město se změnilo. I ona se změnila. Viděla a zkusila toho dost. I mamá jí připomněla čas vrátit se k odkazu její rodiny, ten přece opustit nehodlala. V rozhodnutí ji jen utvrdilo, když Melissa nečekaně zavolala kvůli malé pomoci.
„Takže tu fakt musíme bydlet i se ségrou?“ zeptal se pro jistotu naposledy. Byl zvyklý cestovat. Se svou matkou projel několik států, cestovali celý jeho život. Poslední dva roky strávili v Mystic Falls. Tam se mu docela líbilo. A u abuely to bylo jako u Santovy sarkastické sestřenice. Sice všichni věděli, že není žádný čaroděj a správný Delgado je akorát čaroděj, ale na abueliných obrovských pozemcích, kde se nikdy nikdo nedokázal vyznat, protože si dělaly, co chtěly, to bylo dobrodružné, v haciendě nikdy nechyběla hromada jídla, vždycky dostal, co chtěl, a abuela byla srandovní. Zatímco v Beacon Hills nikdy nebyl. Matka se odsud odstěhovala ještě než se narodil a žila tu už jen jeho teta Melissa se svou rodinou. Ty ale taky nikdy neviděl a od abuely slyšel, že je teta Melissa pěkné zklamání, které nechce s nikým nic mít. A pak navíc zjistil, že se mu narodí sourozenec, že se musí přestěhovat a místo do Mexika pojedou zrovna sem. Prostě mizérie. S domem jako ze starého nudného filmu. Ani televize tu nebyla.
„Jak si vůbec jsi jistý, že to bude holka? Je to ještě dost daleko.“
„Prooostě jsem,“ na to Matt vstal a objal matku kolem pasu. Nechtělo se mu do Beacon Hills, ovšem ani nechtěl, aby byla zklamaná z jeho zklamání. Nepřišlo mu ani, že má nějak velké břicho, bylo jen trošku větší než dřív. Nebyl si ani úplně stoprocentně jistý, jak tam to dítě vzniklo. Jen zkrátka věděl, že to je holka. Cítil to.
Ve chvíli, kdy se kolem Danny sevřely Mattovy ruce, něco ucítila i ona. Okamžik jí zrak a potom celá hlava podivně pluly náhle příliš řídkým vzduchem. Jako by se ocitla mimo své tělo. V jednom z neosvětlených koutů matně zahlédla stříbrný záblesk. Jen to už nebyl tmavý kout pod schodištěm. Bíle dlážděná místnost se zdmi plnými zarámovaných papírů. Nad nimi visel stříbrný… znovu záblesk. Světlo odražené od široké čepele. Světlo z otevíraných dveří. Někdo do místnosti vcházel. Starý, téměř plešatý muž se zlým pohledem a nepříjemně spokojeným výrazem. Měla dojem, že mu kolem nohou něco švihlo, něco zeleného jako… ocas ještěra?
Zmizelo to. Potřásla hlavou a zlehka položila Mattovi ruce na ramena. Tenhle divný trans už jednou zažila, alespoň si to myslela. Nedávno. Jenže tehdy nedokázala poznat, na co se vlastně dívá. Zůstal v ní jen pocit nebezpečí. Teď jasně viděla místnost a tvář. V první vteřině ji napadlo popadnout tužku a nakreslit ji. Eh, zbytečné. Poznávala ji. Nepotřebovala tužku ani žádný rušivý pocit nebezpečí, tvář Gerarda Argenta mluvila sama za sebe. Gerard Argent byl nebezpečí. A tady? Byla to jeho pracovna? V Beacon Hills? Na zdi tam visel… měl přece taky dávno zmizet! Výborně, utekli z deště pod okap.
„Je ti něco?“ zeptal se Matt starostlivě, když se matka na jeho vkus podivně nehýbala, zírala do nikam a nic neříkala.
„Ne,“ usmála se na něj. „Musím to vyřídit s Melissou. Než se vrátím, zůstaneš tady, přímo u krbu. Máš svůj telefon, pití i svačinu máš v batohu. Jedna koupelna je hned za kuchyní,“ Danielle znovu máchla rukou do vzduchu a oba slyšeli, jak se v protější místnosti roztahují další závěsy. „Nic jiného tu neprozkoumávej, nic nezapínej. Víš, co umí dům abuely, tenhle je stejný. Nebude to trvat dlouho. Jsi přece dost zodpovědný kluk, abych to tu nemusela uzavírat popelem?“ podívala se mu zpříma do očí. Pravděpodobně by na něj taková hranice ještě nefungovala se stoprocentní jistotou, na to byl moc malý. Ale nechtěla, aby ho napadlo jít ven. Uvnitř bylo bezpečno. Dům ho nepustí nikam, kde jsou uložené jakékoli artefakty nebo stále aktivní předměty, tahle kouzla na něj seslali dávno předtím, než ho převzala mamá, a ona a po ní i Danny je jen posilovaly. Venku to mohlo být horší. Zvlášť, jestli je ve městě vážně Argent.
***
Když nasedla do auta a vztekle dupla do podlahy, zjistila, že jí Melissa stihla poslat už několik zpráv, kde zatraceně je, měla se s ní už sejít, a najde ji na školním zápase nebo v jejím domě, pokud Danielle dorazí až po zápase. Na to Danielle dupla ještě jednou. Věděla, co po ní její sestra chce, na to ji nepotřebovala tahat na zápas. Kvůli tomu požadavku se už stihly pohádat po telefonu a Danielle už prošla záchvatem nadávání. Melissa nesnášela magii a nadpřirozeno, tvářila se, jak takové věci neexistují. Dokud jí neteklo do bot a nepotřebovala je využít, tehdy si vzpomněla na mladší sestru. Protože ta se nikdy nehodlala jejich původu a covenu zřeknout, magie pro ni byla esenciální součástí života. Pochopitelně se jí nelíbilo, co její sestra chce. Po vzteku to v ní vyvolalo akorát obavy. Na druhou stranu jí nic neslíbila, chtěla sama zhodnotit situaci, která se podle Melissy vymykala z rukou. ...očividně? Ale rozjela se, cestu k místní střední škole také znala víc než dobře, a předpisy nebo ne, snažila se na mobilu zjistit, jaké spojení najde google k nynějšímu Beacon Hills a Argentovým.
Výsledek ji vůbec nepotěšil. Krátká zpráva o pohřbu Kate Argent – to by ji ještě i potěšit mohlo. Jmenování nového ředitele beaconhillské střední školy, jejího otce Gerarda Argenta. Do háje. Mohla to být místnost z její vize? Pokud to byla skutečně vize a ne halucinace nebo něco podobného? Nemívala halucinace. ...také nemívala vize. Kromě té první před pár týdny. Nu, když už je tady, může si to ověřit.
U školy nešlo přehlédnout, že ač dlouho po vyučování, na lacrossové hřiště vzadu se soustředí velký ruch. Do postupující tmy zářily reflektory, hlučel tam dav. Nějaké povzbuzování, píšťalka, zápas byl nejspíš v plném proudu. Doufala, že bude mít štěstí a nezbývají poslední minuty.
Vešla do potemnělé školní budovy. Působila prázdně, na někoho mohla narazit snad leda v šatnách, kam neměla důvod chodit. Dávala bedlivý pozor, jestli se někde nesvítí, nebo jestli odněkud nezní kroky. Nevšimla si ničeho. Štěstí při ní rozhodně stálo v tom, že školu patrně nikdo celé dekády od jejího studia nepřestavěl. Chodby vedly pořád stejnými směry, schodiště byla na stejných místech, cedule ukazovaly ke stejným únikovým východům. Tudíž ředitelna bude pořád v patře.
Opatrně vyšla nahoru. Naštěstí měla boty s plnými, těžkými klínky, takže neklapaly nepřeslechnutelnou ozvěnou. Kancelář poradce. Další třída. Roh… těsně, než zabočila k ředitelně, zaslechla hlasy. Přitiskla se ke zdi, snažila se dýchat co nejtišeji. Ohlédla se zpátky přes rameno. Pokud by se blížili k ní, stihla by to do nejbližších dveří? Musela by. Udělat se neviditelnou vážně neumí, pokud je to vůbec možné.
„Ne, ještě se bude chvíli dusit, než konečně Halea se smečkou přivede. Ten kluk si pořád myslí, že nás může nějak obehrát. Ale přivede ho.“
„Možná na něco přišel,“ odvětil druhý hlas.
Danielle ho neznala, nicméně ten první mohl patřit jen jednomu člověku. Navíc kdo jiný by sháněl smečku Halea. Ještě pořád.
„Samozřejmě, přišel na našeho šupinatého přítele. Plán pokračuje a tahle čistka musí být kompletní. Když se pokusí o podraz, další na řadě je čarodějnice McCallová. Jeho sestra a ten šerifův trouba. Ty si rozhodně vychutnám, ať konečně vyženeme i čarodějnice. Buďte připravení. McCall jako poslední, nikdo se ho nedotkne, dokud nepřitáhne Dereka Haela,“ zavrčel ještě a několik párů nohou oddupalo na opačný konec chodby a pryč. Nejspíš k východu na pozemky.
Samozřejmě, že se Argent vrátil pro tohle. Dokončit práci, kterou tehdy začali, ulovit poslední vlkodlaky v Beacon Hills, teď chce… i zlikvidovat poslední čarodějnice. Ale pokud mluvil o McCallovi, musel myslet Scotta. Co má s vlkodlačí smečkou Haleů společného zrovna její neduživý synovec? Nebo s čarodějnicemi, když na to přijde? Čarodějové se skoro nerodí a od doby abuela se neobjevil jediný nadaný Delgado. Tak proč Scott dokonce zněl jako ústřední část Argentova plánu? Jak by to zatraceně mělo dávat nějaký smysl? Do jakého bordelu se tu Melissa dostala? Tvrdit, že se to vymyká z rukou, je nejspíš pořádné podcenění situace. Potřebuje vědět víc, potřebuje-
Zarazila se uprostřed kroku ve dveřích nyní prázdné ředitelny. Stříbrný záblesk se objevil znovu. Najednou ji přepadla úzkost. Sevřely se jí vnitřnosti, zároveň jako by žádné neměla. Chytila se za břicho. Další krok byl nesmírně těžký. Obávala se, že pokud ho udělá, pozvrací se nebo omdlí. Chviličku jí byla zima i horko zároveň. Byl tam. Dlouhý stříbrný meč s velmi širokou křížovou záštitou, s kůží pobitým trnem, zdobnou stříbrnou hruškou. Jílec zdánlivě ve tvaru zdobného zaobleného kříže, ale jen pro toho, kdo nevěděl, co znamená. Ona věděla. Detailně ho znala, než se ztratil. Tedy… ne, neztratil se. Má ho přímo před sebou! Znesvěcený maniakální genocidou nadpřirozena!
„Hajzle. Ty zkurvená svině…“
***
„Konečně!“ přivítala ji Melissa ne zrovna přátelsky, jakmile si Danielle všimla, kde na tribuně její sestra nervózně poskakuje, snaží si zahřát ruce a netrpělivě se rozhlíží. „Kde jsi tak dlouho? Máme čím dál míň času. A…“ Melissa zavrtěla hlavou, „proč jdeš na školní zápas v… tomhle?“ sjela ji rychlým pohledem od hlavy k patě. Nevypadaly moc jako sestry. Melissa se víc podobala jejich abuelovi s černými kudrnatými vlasy, opálenou kůží, velkýma tmavýma očima, zatímco bledá Danielle s rudohnědými vlasy a zelenýma očima připomínala víc jejich otce a možná i abuelu. Tu si měl abuelo přivést z Evropy, akorát nikdy ji neviděly. Bylo to dávno. K tomu Melissa zapadala mezi ostatní diváky lacrossu džínami, svetrem a teniskami, zatímco Danny se rozhodla vrátit do města plně ve svém stylu. Tedy v černých šatech ke kolenům, s čtvercovým výstřihem a skládanou sukní šitých na míru, a s kotníkovými botami na klínku. Melissu by nepřekvapilo, kdyby o jejich značce slyšela a nemohla si ji dovolit ani náhodou. Kolem krku navíc měla na stříbrném řetízku výrazný štítový uzel. Poměrně nepřehlédnutelné. Melissa si jen oddychla, že ji nenapadlo vzít si ještě černý klobouk.
„Nejsou třeba důležitější věci? Cos mi neřekla? Jako kdo je teď ředitel a jak chce vybít všechny Haley a Delgady co tu zbyli!“ odvětila Danny stejným tónem, zatímco ji Melissa postrkovala na kraj tribuny, dál od nezasvěcených uší. Navzdory tomu, že Melissa nechtěla mít s magií nic společného, spolu dřív normálně vycházely. Ale co si vzala protivného, nudného a zoufalého agenta McCalla, skončilo to. Začala před ním zběsile tajit pravdu o své rodině, naopak před svou rodinou štítila jejich děti, a už nepomohl ani rozvod. Takže Danny nepřekvapoval její chlad. Víc tušený rozsah skutečného problému a hlavně uvědomění, jak zoufale naivní řešení ve světle takového problému po ní sestra požaduje.
„Objevil se nedávno a nevšímal si nás. Dokud nezačal využívat Scotta, aby se dostal k Haleům. A někde si sehnal naprosto odpornou ještěrku, posílá ji zabíjet lidi, vloupal se nám s ní do domu! Scott i Cassie musí dostat ten lektvar a vypadnout z jeho rovnice!“
„Víš, co si o tom tvém lektvaru myslím. Nenuť mě to opakovat.“
„Bylo to pro jejich dobro, nemáš žádný právo soudit, vůbec nevíš, co se dělo. A děje teď, Scott se z toho musí vyvléknout a Cass se vůbec nesmí zaplést.“
„Mel, poslouchej se vůbec! Vnímáš realitu? Copak ho teď uspokojí blokátor? Chce tu vyřídit všechny napořád! A víš, co má v ředitelně??“ Danny ji popadla za paži a otočila čelem přímo k sobě. „Tátův meč! Jak moc naivní ještě můžem být?“
„Táta přece…“
Melissa obrátila hlavu dolů k lavičce u hřiště, kde zrovna nějaký hráč srazil k zemi dalšího. Za náhradníky a řvoucím rozcuchaným trenérem seděl starý muž s čepicí na hlavě. Stiskla ruku v pěst. Danny si nepamatovala, kdy naposledy provedla nějaké kouzlo, vlastně si pamatovala jen jeden incident před mnoha lety. Nejspíš ani teď to nedělala úmyslně. Ale cítila, jak její sestrou projela zesílená energie.
„Tak konečně vysyp, co se tu děje,“ otočila ji Danny zpátky čelem k sobě.
***
Gerard Argent se mezitím se zaujetím dál díval na hru. Scott McCall seděl hned pod ním mezi náhradníky. Původně měl být na hřišti, jenže Argent mu jako ředitel hru zakázal. Víceméně jako provokaci, protože pořád nesplnil zadaný úkol. Přivést mu vlkodlaka Dereka Halea a jeho smečku výměnou za klid od lovců a žádné námitky proti vztahu s jeho vnučkou Allison. Scott s tím souhlasil, víceméně musel. Od chvíle, kdy Argent našel způsob, jak k sobě připoutat nestabilního Jacksona Whitmorea měnícího se na nebezpečnou kanimu, a začal vyhrožovat jeho nejbližším včetně jeho matky, neměl jinou možnost. Souhlasit a pokusit se o nenápadnější sabotáž. Do té doby měla být minimálně jeho matka mimo hru. Na rozdíl od takového Isaaca Laheyho z Derekovy smečky. Toho nedokázali vyřadit z dnešního zápasu a zůstal Argentovi doslova přímo pod nosem. Jenže teď několikrát slabě zaslechl své jméno, a když se rozhlédl po divácích, všiml si ženy dohadující se s jeho matkou. Svírala její paži, vůbec sem nezapadala a matka se tvářila trochu vystrašeně. Nesměl Argenta nechat zvyšovat sázky. Zvedl se.
„Mami?“
„Scotte, nemáš být dole?“ Melissa se okamžitě Danny vyškubla a obrátila se na svého syna.
„Všechno… v pohodě?“ zeptal se jí a těkal pohledem z jedné na druhou. Melissa na okamžik zavřela oči, než mu odpověděla.
„Vzpomínáš si na svou tetu Danielle?“
Scott se maličko zamračil. Tak to… nebyla další Argentová? Teta Danielle? Měl takovou tetu, ale… vlastně si na ni nevzpomínal. Danny se na něj však usmála, jako by se viděli naposledy včera.
„Takže Scott. Nějaký moc dospělý. A hraješ? Myslela jsem, že ti to zdraví nedovoluje, alespoň tak to bývalo.“
„Jo, výrazně se to zlepšilo, ale jsem dneska na střídačce. Ehm… nevěděl jsem, že máš přijet do Beacon Hills. Po… letech?“ dostal ze sebe. Zarazilo ho to. Jeho matka o své sestře vůbec nemluvila. Nebo o svých rodičích. Její příbuzní měli žít dole za hranicemi, nejsou s nimi v kontaktu, není, co víc říct. Jejími slovy. A teď se tu najednou objeví? Teď?
Danny přikývla. „Nejvyšší čas ta léta dohnat.“
„Tak… vítej,“ Scott se zdvořile usmál a nabídl jí ruku. Nezdálo se mu to. Stejně jako ten sladký tón poté, co ji jasně viděl hádat se s jeho matkou. A jakmile mu ruku stiskla, podivné podezření v něm ještě zesílilo, něco nebylo… normální.
Danny si toho také všimla. Místo, aby Scotta pustila, o krůček se k němu přiblížila. Zadívala se mu zpříma do očí. On najednou viděl černý lesk. Na ni za jeho výraznou hnědou zděděnou po matce zasvítila zlatá.
V obličeji se jí rychle vystřídalo několik výrazů. Překvapení, radost, úsměv, lehké zamračení, trocha neřízené vlny síly. To se Danny také ještě nedávno nestávalo. Většinou se plně ovládala. Scott její ruku okamžitě pustil. Podívala se na Melissu, na něj a zpátky na Melissu.
„Vlkodlak. A tys to nechala zajít až sem?“
„Nevěděla jsem to.“
„Ouuu, o co tu jde?“ ozval se za Scottem další hráč a dívka vedle něj vzala Scotta za rameno.
Danny je ignorovala. Tohle už bylo příliš. Plácla se dlaní do čela. „Utekl ti vlkodlak. U tebe doma. Nechala jsi tu v klidu rozlézt lovce. Vybrat si cíle. Myslíš, že teď to spraví jeden lektvar. Vážně?! S tímhle už se nic dělat nedá, zkoušíš zastavit letící sekyru lepší manikúrou! Jestli chceš pomoc, zapomeň na lektvar.“
„O pomoc se nikdo přece neprosil,“ vecpala se ta dívka vedle Melissy. Byla stejně zmatená jako Scott, na druhou stranu na rozdíl od něj matku vinila z mnoha problémů, jakým teď čelili. Což neznamená, že může kdokoli další.
„Cass, běžte všichni zpátky dolů, já si to s vaší tetou vyřídím. Protože udělá, o co jsem jí žádala, a může zase klidně zmizet, víc po ní nikdo nechce.“ Melissa na důraz svých slov ostře švihla rukou. Myslela to vážně. Jenže Danny taky.
„Vrátili jsme se do našeho domu,“ odhalila konečně své sestře tu největší novinku. Podle očekávání to Melissu vůbec nepotěšilo.
„Jako dlouhodobě? Doteď ti bylo Beacon Hills volný!“
„Moment, teta? Z čarodějnického domu?“ přerušila ji znovu Cass. Teď trochu lépe rozuměla. O to méně se jí to zamlouvalo. Zejména všechny řeči o pomoci a lektvaru.
„Jistě, perfektní, bezchybná čarodějka, co nám teď říká, jak jsme k ničemu!“ prskla Melissa.
„Volala jsi mě sem!“
„Ne, aby ses sem stěhovala!“
Dannyinu odpověď přehlušilo náhlé bučení a pískání. Všichni se podívali do hřiště, kde se k zemi sesunul jeden z hráčů. Trenér píšťalkou rozháněl rozrůstající se hlouček a Gerard se zvedl ze svého místa. Kývl na někoho u kraje hřiště. Zatímco někdo další zařval, že má Isaac asi záchvat a nemůže se hýbat.
„Isaac! Jackson ho dostal, za tím je Argent!“ Scott se okamžitě začal prodírat lidmi zpátky ke hřišti. Stilinski, podle jména na dresu, se chvilku zmateně rozhlížel mezi scénou na hřišti a scénou před sebou, než se rozběhl za ním. Ignoroval při tom Cassiino zvolání, ať počká. Cass tedy jen vrhla poslední podezřívavý, nedůvěřivý pohled na svou údajnou tetu a pustila se za ním.
Melissa toho využila, aby znovu uhodila na svou sestru.
„Ten lektvar připravíš.“
„Je to vlkodlak. To už nezměníš, nejde to zablokovat!“
„Šlo to zablokovat, když se narodili, půjde to i teď.“
„Nevím, cos jim vlastně nalila, když se narodili, nebo co přesně jsi blokovala, dost mě děsí, že jsi někde sehnala kdo ví jakej blokátor a nalila to batolatům, ale to už je jedno. Tohle je rozdíl! Nemůžeš zvrátit přerod těla!“
Čarodějka je v podstatě vodič magické energie, který ji pak dokáže vyslat dál. Na rozdíl od lidí může využít magické proudění všude kolem ní – a podobně jako vodič jde uzemnit. Prakticky dvěma způsoby, mechanickým nebo magickým blokátorem. Mechanický je jen vnější překážka, magický je velmi nespolehlivý a jestli ho tehdy připravovala Melissa sama, aby zabránila rozvoji jakýchkoli nadpřirozených vloh svých dětí, Danny se jen ulevilo, že jim rovnou neuzemnila duši nebo neuškvařila mozek. Už její přiznání v telefonu před pár dny byl šok. Když se dvojčata narodila, studovala Danny na univerzitě a Melissa se snažila nadpřirozeno ze svého života odstavit. Nemohla tedy vědět, co se tehdy dělo. Spokojila se jen s jejich existencí, Scottem jako obyčejným klukem a Cassie jako děvčetem, na němž nikdo nepozoruje nic zvláštního. Realita byla asi jiná. Teď přitom lektvar vyprchal a Melissa chtěla nový, silnější. Ovšem dlačí transformace, trvalé fyzické změny k jinému druhu, na to neexistuje uzemnění. Je to stav, něco, čím zkrátka… je.
„Něco vymyslíš,“ smetla Melissa rázně všechny její námitky. Když chtěla, dokázala být až nesmyslně tvrdohlavá. Ony obě.
Potom si všimly, že se Scott vrátil ke hřišti. Čehokoli se se zraněným spoluhráčem ze strany Argenta báli, se zjevně nestalo, ať už mu ten Jackson udělal cokoli, a zápas pokračoval. Ani se nedivila. Gerard Argent býval důmyslnější, brutálnější, když si chtěl hrát. Přetnout zábavu spolu s krkem hned na začátku nebyl jeho styl. Zažila to.
„Neexistuje nic proti lykantropii. Kromě „léku“ lovců,“ utrousila Danny ostře.
„Cassie není vlkodlak. Připravíš to pro ni. Zklidní to pak oba.“
„Jsi neuvěřitelná. Normálně experimentuješ na vlastních dětech. Spoléháš na nefunkční dojmy.“
„Já experimentuju s dětmi,“ poznamenala sarkasticky Melissa a kývla k pasu Danny.
„Tohle otvírat nechceš,“ odvětila jí Danny a ještě chvíli se úkosem dohadovaly s očima upřenýma na hru, ale oběma bylo jasné, že to nikam nepovede. Ani jedna neustoupí. Možná by se dohadovaly až do odpískání konce. Kdyby se znovu nestrhl křik.
Tentokrát horší, než když k zemi padl ten Isaac. Všichni sledovali, jak se hráč se jménem Whitmore na zádech popadl za hruď a prostě se složil. Melissa zmlkla uprostřed slova. Nějaká dívka zaječela.
„Panebože. Zmiz odsud.“
Melissa se rozběhla ke hřišti, instinkt zdravotníka v ní v tu chvíli zvítězil. Jenže stačilo jen pár okamžiků, než všichni hráči, kteří se shromáždili kolem ní a padlého spolužáka, udělali spěšně krok vzad, někdo zaječel znovu a lavicemi se začalo jako vlna šířit sdělení, že je snad mrtvý. Vlna, která strhla všechny.
Diváci rychle slézali z tribun, většina, hlavně mladších, utíkala pryč. Školní trenér zběsile pískal a odháněl zbývající zvědavce. To rozvířilo chaos. Přítomní rodiče se překřikovali ve snaze zjistit, o co jde, a odvést své děti a známé pryč. Několik postav se rozběhlo i ke škole, několik dalších někoho vedly ze hřiště. A Matt jí napsal, že slyšel vytí. Vlčí vytí. Odpověděla mu, že nikdo se nedokáže dostat k domu a nějací vlkodlaci jsou na zápase ve městě, ale i tak pospíchala k autu. Ještě aby se někdo z Gerardova kolotoče motal kolem nich!
Byla si nicméně naprosto jistá, že tahle noc ještě nekončí. Ani zdaleka. Před domem proto z kufru auta konečně vytáhla dva kufry na kolečkách a jednu obrovskou tašku. Zatím jen nejdůležitější věci. Zbytek, méně náchylný k poškození, měli přivézt až stěhováci. Nebrali s sebou sice žádný nábytek, ovšem stejně se jim povedlo za ty roky nashromáždit dost, čeho se Danny nechtěla vzdát. A ztratit meč. Hm, zatřásla hlavou. Zavolala na Matta, aby se chopil jednoho z pojízdných kufrů, a sama trochu namáhavě poslala příliš těžkou tašku vzduchem. Čím těžší předmět, tím složitější udržet ho ve vzduchu a ve správném směru. I teď se skoro netrefila do dveří. V hale, kde mezitím Matt rozsvítil velký mnohoramenný lustr, si potom stoupla přímo doprostřed pod schodiště.
„Už je to vyřízený?“
„Ještě ne úplně. Pojď sem ke mně a zavři oči a pusu. Trochu to tu vyčistíme.“
Matt pustil kufr a přitočil se k matce. S matným tušením, co bude následovat, si přetáhl límec trička přes obličej. Danny rozpřáhla ruce, dlaně vytočila směrem ven. Všechna okna se rozletěla dokořán. Uvnitř domu se roztočil svištivý vír. Přímo vichřice. Chvilku nebylo slyšet nic než hučení a jekot větru. Ani jednomu se ale kupodivu nepohnul jediný vlásek na hlavě, oproti obyčejnému větru jim nic netahalo za oblečení. A když Danny stočila dlaně dovnitř, vítr okamžitě ustal, okna se s prásknutím pozavírala. Zdálo se, že to nebyli jen oni, co se nepohnulo. Všechno stálo na svém místě, nic nezůstalo zpřeházené, zpřelámané ani povalené. Nábytek, podlahy, i stěny se jen leskly, jak už na nich neulpívalo jediné smítko prachu, ze stropu, lustru, svícnů i závěsů zmizely všechny pavučiny, všechny barvy zářily mnohem sytěji. Jen pořád celkem zašle. Také se rozsvítily všechny lampy a všechny mosazné, stříbrné a zlaté doplňky odrazily světlo do všech stran. Musela mrknout, aby v tu chvíli kolem neviděla jen samé meče, a zahnala vzpomínku na vizi. Zmizely plesnivé květináče, knihy, sošky, další předměty vytahané bez ladu a skladu se seřadily na policích a ve vitrínách. Ozvalo se i hučení lednice a vodovodních trubek. A Matt si všiml, že oba kufry i taška jsou otevřené a prázdné, jejich věci se musely přesunout, kam patří. Kdyby na takové věci, na kouzla prováděná úplně mimochodem, nebyl zvyklý, musel by hádat, jak se dostal do úplně jiného domu.
„To je lepší,“ uznal.
„Jo? A jak dlouho to zůstane? Ve tvém novém pokoji třeba?“
Matt se zašklebil.
Pořád tu ale budou muset nastat změny, to jí bylo jasné. Vyměnit spoustu věcí, nové nátěry, některý nábytek už vůbec nevypadal dobře. Vrátit zpátky vybavení, knihovny, obrazy a artefakty, uložené do sklepa. Před očima se jí promítl gobelín v knihovně. Velké kamenné slunce s kruhovým letopočtem nad východním oknem. Meč v otcově pracovně. Zatřásla hlavou. Od chvíle, kdy ho viděla u Argenta, se nemohla té myšlenky zbavit. Zloděj. Vrah. To on vytrvale ničil její rodinu, teď měla důkaz. Včetně jeho vlastních slov, jak to chce dokončit. Zopakováním minulosti, tentokrát s jejím vlkodlačím synovcem. Nenechá ho.
Žádné komentáře:
Okomentovat