Madison už pracovala v Las Vegas dva týdny. Líbilo se jí tam, ostatní s ní byli spokojeni a měli ji rádi. Jen se jí pořád nedařilo hnout s tím problémem ohledně Grissoma. Pořád se mu snažila vyhýbat a vidět ho jak nejméně to šlo. Všimli si toho všichni, dokonce i Gil sám (což bylo co říct), ale nikdo se jí nevyptával.
Jednou měli konečně zase po směně.
"Nezajdeš si někam na jídlo?" zeptal se Nick Madison. Už delší dobu ji chtěl někam pozvat, ale většinou nebyl čas.
"Tak fajn, jenom si zajedu domů a pak klidně."
Za půl hodiny už seděli v jedné restauraci.
Madison se vyptávala Nicka na jeho život a na ostatní kolegy. Jen Grissoma jaksi vynechala. Když už jí řekl tak nějak všechno, zeptal se on jí:
"Proč se pořád vyhýbáš Grissovi? Už si toho všimli všichni a hned ten první den, myslím si, že si jela se mnou, abys nemusela s Grissem. Ty... ty ho znáš z dřívějška nebo co?"
Zarazil se. Takhle vypálit to na ni nechtěl. "Promiň... jestli nechceš, tak to neříkej."
"Ne, neznám ho, ale... máš pravdu, je to kvůli němu... i když on vlastně za nic nemůže."
Rozhodla se mu říct všechno. I on jí řekl o svém únosu... no, spíš to z něj vytáhla, a Nick se jí zamlouval ze všech kolegů nejvíc... jo, líbil se jí... od prvního dne se na něj pořád dívala a byla šťastná když spolupracovali na stejném případu. On na tom byl úplně stejně.
"Tak... všichni víte, že jsem tři roky byla na kriminálce ve Washingtonu. Vlastně tři a půl. A za tu dobu jsem se vypracovala na vysokou pozici... aspoň teda na holku, která tam nastoupila s minimálníma zkušenostma... dostala jsem se až na místo zástupkyně šéfa týmu. Každý mí říkal, že jsem tam nejlepší, že mám velkou šanci být slavná kriminalistka a dostat se do nejlepší laboratoře v USA. Vedení mi každým dnem nabízelo, abych vystřídala našeho šéfa a já vedla tým... jenže... to jsem nechtěla."
Po tváři jí začala téct slaza.
"Ne že bych nechtěla dál stoupat v kariéře... to by asi bral každý, ale nemohla jsem vystřídat zrovna jeho... když... jsme spolu..prostě jsme spolu chodili. To samozřejmě vedení netušilo... no ale poslední půlrok co jsem tam byla, začal mít Paul potíže se sluchem," na chvilku se odmlčela.
Nickovi začalo trošku svítat, co v tom asi bude.
"Vedení na mě opět začalo tlačit, abych Paula vystřídala... byl už starší, problémy se sluchem a protože to neléčil, jednou za čas měl záchvat kdy... no roztřískal pár skleniček, kopal do nábytku... prostě záchvat agresivního chování... jenže to bylo zřídkakdy a muselo ho něco rozčílit. Jenže nevěděl že ho chtějí vyměnit. A před půl rokem jsem šla po chodbě a zastavil mě jeden ze shora... zase mi nabízel místo vedoucí.. říkal že už by bylo na čase, že tam nepotřebuje starýho chlapa, kterej přestává slyšet..."
Teď už začala doopravdy brečet. Nick nejdřív nevěděl co má dělat, a pak jí řekl:
"Jestli nechceš, nemusíš pokračovat..."
"Už to konečně musím někomu říct... nebo to bude jenom horší a horší...
A jak mi to ten idiot z velitelství nabízel, Paul nás slyšel. Nevěděli jsme o tom... pak odjel a už se neukázal... nikdo nevěděl, co s ním je.
Já tu nabídku zase odmítla a jela se podívat, co se s ním stalo. Telefony nebral, tak jsem jela do našeho bytu. A..."
Nick se hrozil, že už ví co se stalo potom. Nechtěl to snad ani slyšet.
"A on tam byl... měl těžkej záchvat... a za hodinu jsem už ležela v nemocnici... na JIPce..."
Nick ji objal. Chápal, že o tomhle se jí těžko mluví... ale pořád nevěděl, proč se vyhýbá Gilovi... i když tušil. Nechtěl, aby Madison pokračovala, ale ona se rozhodla dostat to ze sebe všechno. Po dlouhé době našla někoho, komu mohla věřit. A tak když se trochu uklidnila:
"Měsíc jsem se léčila v nemocnici... těžkej otřes mozku, zlomeniny, zhmožděniny, popáleniny... ale pak jsem chodila tři měsíce na terapie... a když sem to ze sebe pomalu začala dostávat, objevil se znova. Vyhodili ho a měli ho zavřít za těžký ublížení na zdraví, jenže se z toho vysekal... že má problémy se sluchem a k tomu že patří tyhle záchvaty... dostal podmínku. Málem se to všechno opakovalo, ale naštěstí se tam objevila moje kamarádka, takže teď už sedí v kriminále... jenže já na tom byla zase hůř...
No a za dva měsíce jsem si konečně našla další práci. Myslela jsem si, že už to bude v pořádku... změním prostředí, nové lidi... jenže pak jsem přišla na velitelství - ten první den, a když jsem viděla Grissoma... všechno se to vrátilo...
Víš, když sem ho viděla poprvý, znakoval s nějakou dívkou. Paul se taky učil znakovat... a co si ho pamatuju... měl modrý oči, stejně vysokej, přibližně stejně starej, jsou si hrozně podobní... neměl rád zbraně, dokud byl v pořádku zajímal se o přírodu... a byl to můj nadřízený... myslela jsem že to nezvládnu. Vím že mi tu tohle nehrozí, vím že teď už se nemusím bát, ale pochop, že je to pro mě hrozně těžký..."
Nick to chápal. Nebo se aspoň snažil, protože kdo to nezažil, nemůže pochopit.
"Jestli chceš, odvezu tě domů..."
"Tak dobře, a... nikomu..."
"Nikomu to neřeknu, neboj."
Žádné komentáře:
Okomentovat