Never Together (IVx16)

Bylo odpoledne, krátce po obědě, den před Štědrým dnem. Dnem plným radosti, lásky, všeho dobrého.
Warrick, oblečený v černém, pomáhal Catherine do černého saka. Tvář měla staženou smutkem, když si před zrcadlem upravovala vlasy. Její dcera seděla v autě a čekala na ně.
Madison, v černém kostýmku, se obouvala, zatímco její manžel Nick, oblečený ve stejné pochmurné barvě, čekal venku.
Greg se snažil zahnat úzkost tím, že držel Kim za ruku a nechal ji, aby ho objala.
Všichni beze slova nastoupili do aut.

Černá růže (IVx15)

"Dobrý den. Chtěla jste zavolat, jakmile se slečna Brassová probere."
"Ano. Takže ji můžu přijít vyslechnout?"
"Začla hrozně vyvádět a chtěla pryč. Ukázalo se, že není zraněná natolik, aby tu musela nutně být. Nedala se uklidnit. A protože už není v žádném ohrožení, propustili jsme ji. Vynutila si to. Přijel si pro ni pan Brass."
"To je v pořádku. Já už se s nimi domluvím. Děkuji."

Pod maskou denního světla (IVx14)

"Ahoj Same. Tak co tu máme? Prý nějaká přestřelka."
"Vypadá to tak. Tipoval bych to na pár horkých hlav. Bylo tu hlášené nějaké shromáždění gangu. Dalo se to čekat."
"Možná jo, možná ne. Tenhle vypadá na zásah během nějakého... projevu," skočil jim do řeči David.
"Všichni zřejmě zemřeli na následky střelných ran. Buď do hlavy, nebo do hrudníku. Dobrá muška. Takže teď už jenom čekám, až si je budu moct odvézt."
"Hm," Cath, Warrick i Nick byli nezvykle zaražení. Během práce panovalo mezi touto trojicí kriminalistů naprosté ticho.
"Můžete aspoň zhruba někdo říct, co máte?" zeptal se Vega podrážděně po hodině, kdy prohledávali místo činu.
"Spoustu krve, možná bylo zraněno víc lidí. Pár odpadků... jednu kulku ze zdi."
"Já stopu motorky. Smyk."
"Lidi, co se stalo? Dneska tak nemluvní..."
"Same, prosím, nerozbírej to. Zemřela nám kolegyně," zněla stručná a jasná odpověď.
Kruci, kolika lidem to bude muset ještě říct!

Kde je spravedlnost? (IVx13)

Rádoby uklidňující telefonát. Sestra mu vyjadřovala soustrast a zároveň oznamovala, že Samanthu si bude moci vyzvednout za 4 dny.
Už měl být dávno v práci, ale stále jen seděl mezi všemi brouky a motýly. Zavíraly se mu oči, zdálo se, že stěny prázdného bytu se čím dál víc přibližují. Snažil se opět získat moc nad situací. Ale nešlo mu to. Kamkoliv se podíval, viděl její obličej. Odevšad slyšel jen mrtvá... mrtvá... mrtvá...

Neříkejte to! (IVx12)

Warrick zazvonil. Otevřela mu zajímavá, přitažlivá černovlasá žena.
"Warrick Brown. Lasvegaská-"
"Kriminálka. Já vím. Co potřebujete?"
"Jde o jednu vaši zaměstnankyni. Teressu Ecklie... Tess."
"Co s ní je? Zatím tady pravda byla docela krátkou dobu, ale všechno bylo v pořádku. Nikdo si na ni nikdy nestěžoval."
"Víte, někdo ji zastřelil. Zřejmě šlo o rasově motivovanou vraždu."
Podívala se mu do očí. Tvrdým, chladným pohledem.
"Každý rasista. Každý obdivovatel fašistů... si zaslouží smrt."

Hodíme si? (IVx11)

"Cath! Vrať se. Mám tu něco! Krev na pistoli."
Ač nerada, musela se vrátit. Poslední spravedlnost pro oběti má vždycky přednost.
"Fajn. Ta by mohla být vraha. Doufám že je v databázi. Pak stačí, aby ho na chvilku chytla kamera a máme ho. Jedu pro ty záznamy," úplně zapomněla na Gila, dostala se zase do zapálené vyšetřovací nálady. U východu se téměř srazila s Gregem. U ucha přilepený mobil, nevšímá si světa okolo.
"...Kim, už jsem ti to říkal. Jo, jasně, jasně, odpoledne. Pa zlato."
"Že bys nám jí taky někdy ukázal?"
"S Mad se znají."
Tak to mluvilo za vše. Ale neřešila. Jela pro videozáznamy z bezpečnostních kamer.

A pro velký úspěch (IVx10)

"Co se stalo? Nějaké problémy s malým?"
"Cath, jeď do toho hotelu. Šerif bude vyšilovat. Dokážeš si představit, kdyby to na něj prasklo?" Přikývla. "A co budeš dělat ty?"
"Chtěl jsem tam jet. Do nemocnice. Ale jsme uprostřed směny."
"Jen jeď. My to tu zvládneme i bez tebe."

Když něco končí, něco začíná (IVx9)

Dojeli na to místo, kde se dá krása zimy vnímat všemi smysly. Vypadalo to přesně tak, jak si to představovala. Všude bílá pokrývka... čistá, nedotčená příroda. Modré, jasně modré nebe bez jediné šmouhy. Pouze teď se tam objevil nějaký dravý pták hledající něco k jídlu. Když se na něj podívala, měl jasné obrysy kontrastující s modrým nekonečnem. Nadechla se. Studený, ale krásně svěží vzduch. Ani to nevěděla, ale široce se usmívala.
"To je... nádhera... ještě pořád se mi nechce věřit, že tu opravdu jsem."
Políbil ji.
"Už tomu věříš?"
Přitulila se k němu. "Teď už jo."
"A tohle ještě není všechno. Mám pro tebe jedno velký překvapení."
Podívala se na něj překvapeným a dychtivým pohledem.
Pustil jí z objetí. Nechtěla. Bylo jí krásně. Až moc krásně. Doteď si myslela, že už nikdy takhle šťastná nebude. Ale když uviděla ten důvod, proč přerušil tu krásnou chvíli, rozzářily se jí oči.

Přání se neplní jen ve snu (IVx8)

"Eh...promiň..." byla to Madison. "Jen že už jsou zpracovaný všechny důkazy... všechno, co v tom domě bylo... a nikde nic. Ta krev na noži je jenom toho kluka, otisky nikde, stopy nikde... prostě nic!"
"Aha..." tak tohle bylo špatné. Neměli ani jeden jediný vlas... jeden jediný otisk... jednu jedinou stopu po tom, že by v domě byl někdo cizí... ale přece to nemohla být plánovaná vražda malého kluka... to od začátku vypadalo na vloupačku... vždyť i zmizelo pár věcí - nějaká elektronika... ale stopy nikde...

"Catherine? Máme pár otisků z těch vloupaček. Patří konkrétní osobě. Dennis Black. A ta DNA patří nějaké ženě. Zatím anonymní."
"Dobrá práce. Takže jedeme navštívit pana Blacka."
Dojeli až k jeho domu, ale nikdo nikde nebyl. Jen uvnitř pár fotek jeho a nejspíš jeho přítelkyně Stelly a pak ještě cestovní prospekt z Miami. A pak nějaká poznámka v tom smyslu, že letenky jsou zaplacené. A pod tím poznámka, že přání se neplní jenom ve snu. Podle toho, jak to uvnitř vypadalo, se balili dost narychlo. Takže teď jim nezbývá než informovat policii v Miami. Jinak zkusili odebrat pár vzorků DNA z těch předmětů, které tam zůstaly- nějaký hřeben, kartáč. V laborce se pak ukázalo, jak čekali, že to souhlasí s jejich podezřelými.
Směna byla u konce.

Proč zrovna já? (IVx7)

Pospíchal.
V jedné ruce měl tašku s nákupem na poslední chvíli - nikdo není dokonalý a on prostě zapomněl. V druhé už hledal správný klíč. Jeho čtyřletý syn byl doma sám. On by ho nikdy nenechal o samotě. Byl to poslední, co mu zůstalo. Malý, živý hnědovlasý klučina se zvídavýma modrýma očima. Byl hrozně upovídaný a na svůj věk i dost šikovný. Žili sami. Výchovu zvládal dobře, chodil do práce, když byl malý ve školce. Občas si najímal chůvu. Dnes si ale jen odskočil nakoupit. Netrvalo to déle než deset minut. Bylo to kousek, neměl důvod si brát auto. Konečně byl přede dveřmi. Chystal se klíč zasunout do zámku bílých vstupních dveří. Hned vedle bylo okno. Nejdřív se podíval dovnitř. Nic neobvyklého. Zasunul klíč. Dveře se otevřely. Byly odemčené! Zamykal? Jo, než odešel, zamykal. Zevnitř ale dveře otevřít šly. Důrazně mu řekl, že bude hned zpátky. Jestli utekl ven, tak něco uvidí!
"Haló? Kdepak jsi?" nikdo se mu neozval. Vešel do kuchyně, odložit tašku.

Nebe, peklo, ráj (IVx6)

Uběhl měsíc. Laboratoř řešila závažné i obyčejné případy, stihli i pár politicky citlivých věcí, viděli další důsledky lidské krutosti a závisti, stali se nechtěnými účastníky neštěstí, ale i štěstí. Jenže, to je pro město hříchů docela přirozené. Celé Las Vegas jde nazvat i ještě jiným názvem, město Nebe Peklo Ráj. A to se jim nevyhnulo ani v osobním životě. Byli součástí města. Žili s ním. Prožívali to. Nebe, peklo, ráj.
A směna začala.

Dočkáš se...? (IVx5)

"Ty blázínku..."
Nickův úsměv mírně povadl. Začal se bát, že opravdu odmítne.
"To víš, že vezmu!"
Oči obou dvou se rozzářily, Madison vyklouzla třpytivá slza. Ale byla to šťastná slzička.
"Kdybych tohle aspoň tušila, nikdy bych tak nevyvá-"
"To už bylo. A co bylo, necháme být. Souhlas, moje milá nastávající?"
"Souhlas."
Oba byli hrozně šťastní. Tak, jako snad ještě nikdy v životě.

Chytit nahlas (IVx4)

Sešli se hned na začátku směny všichni. Nikdo nepřišel pozdě, ale bylo na nich vidět, že by byli nejradši, kdyby dnešní směna nikdy neskončila. Tohle bude ten nejdelší den, jaký kdy zažili.
Nick, Sara a Madison odjeli zpátky prohledat hřbitov. Greg se zašil do laborky, znovu prověřit všechny věci jejich oběti, Cath se do toho pustila s ním a Warrick nakonec odjel za ostatními na hřbitov. Gil zůstal ve své kanceláři. Neměli nový případ a on se nesměl podílet na tomhle. Není snad nic horšího pro kriminalistu. Ale nenudil se. Celou tu dobu přemýšlel, jak dnes nejlépe začít.

Zítra (IVx3)

"Warricku, tak co? Jak to šlo?"
Vešel do dveří, Cath už netrpělivě čekala na muže s tmavou pletí, uhlově černými vlasy, krásnýma zelenýma očima, na muže s kterým už nějako dobu žije, kterého miluje a s kterým i pracuje.
"Nikdy bych nečekal takovej podraz," z průběhu rozvodového stání byl zjevně otrávený a naštvaný.
"Tvrdí, že nedokáže přesně určit, kdo je otec jejího dítěte. Takže ještě musím podstoupit test otcovství."
Povzdychla si. "Uvidíš, že to bude v pohodě. To zvládneš," povzbudivě se na něj usmála.
"Jo, ale... co když bude moje?"
"Ty víš, že není."
"No... já... skoro určitě vím, že Eric není můj syn... ale bez testu..."
Cath se ho snažila přesvědčit, že to bude všechno v pořádku.
"Hned zítra si nechám ty testy udělat. Nejistota je hrozná věc."
A to pro každého člověka. Pro kriminalistu zvlášť.
To ale není všechno, co zítra podstoupí. Čekal ho potom ještě jeden velmi důležitý krok.

Převrat (IVx2)

"Ták, konečně je hotovo," Cath si protáhla ztuhlá záda a zvedla se ze židle. Chystala se odejít z Grissomovy kanceláře. Ve dveřích se minula s Brassem.
"Jen mi prostímtě neříkej, že máme případ."
"Ne. Neboj. S případem nejdu."
"To je dobře. Protože já už nic dneska řešit nehodlám. Jdu si dát oběd. Takže se mějte pánové."
Jim za ní zavřel dveře.
"Opravdu nemáme případ?" Gil se na něj podíval zkoumavým pohledem.
"No, byl bych rád, kdyby ses podíval na ten případ ze hřbitova. Já bych to měl rád brzo hotovo. Víš, ten hřbitov Desert Palm."
"Tak na ten nelze zapomenout. Ale řeší to Nick, Sara, Madison a Greg. Já jim důvěřuju."
"Jo, to já taky. Ale nic k tomu nemáme... žádný stopy...."
Že to byli přátelé, tak se Gil zvedl a společně s Jimem zamířili k místnosti, kde ostatní zkoumali obsah kabelky.

Takže jedeme dál (IVx1)

Vedli ho dlouhou chodbou. Dlohou, tmavou, lemovanou mřížemi. Vedli ho zástupem nepříjemně vyhlížejících bachařů, kteří stáli bez hnutí jako sochy v životní velikosti... ostatní vězni vstávali a sledovali každý pohyb nově příchozího. Jeden z nich, ten, kterému už pobyt za mřížemi pořádně pocuchal nervy, začal mlátit plechovým hrnečkem o mříže. Jedna mříž se se zaskřípěním otevřela a on vešel do cely smrti. Do jeho cely... jeho smrti. Zámek zacvakl a neutrální tváře policistů se otáčely a vzdalovaly bez jediného slova.
Obklopilo ho napjaté ticho... přerušované jen řinčivým zvukem kovu na kov... ale napjaté ticho očekávající smrt přehlušilo i tenhle nervydrásající hluk.

Navždycky (IIIx8)

"Něco se stalo! Já to tušila!"
"Saro, tak přece nestraš... co takhle změnit téma?" Nick se pokusil usmát. Ale moc mu to nešlo.
Gil se nečekaně zvedl a vzal do ruky mobil.

"Panebože! Sanitku!" Jim se sám nezmohl na to, aby ji zavolal.
Greg se okamžitě rozběhl k Aileen, ležící bezmocně na zemi. Bylo jediné místo, kde ji mohla kulka zranit. A odtud jí vytékala temná krev... ještě pořád...
"Aileen! Slyšíš mě! Ailie!" klekl si na kolena vedle ní. Žila. Těžce, hodně těžce dýchala.
"Ailie... vydrž... prosím..." vydechl, ale do očí se mu vehnaly slzy, když se podíval, kam ji kulka zasáhla.
"Gregu... já... to nešlo..." Dusila se. Nemohla už skoro mluvit. Slyšel, že Cath volá sanitku.
"Nemluv... vydrž... už tu bude sanitka..."
"Vím o... tobě... ale.. .nešlo..." musela se odmlčet, aby nabrala trošku dechu. Třásla se v křeči. "My dva... nešlo... to. Přátelé... Gregie?" a zvedla z posledních sil ruku k jejich dávnému pozdravu. Greg ji stiskl jako za těch šťastných dob.
"Navždycky Ailie..."
Dusila se... už se nemohla nadechnout.
"Budou tu každým okamžikem," sdělovala Cath Jimovi. Greg věděl, že to je zbytečné. Aileen se naposledy zachvěla ve smrtelné křeči... silně mu stiskla ruku... na rozloučenou... pak stisk povolil... její tělo se uvolnilo z napětí... slzy se nekontrolovatelně vyřinuly z očí... z oblohy začaly padat těžké kapky ledového deště.
"Jime? Já volám, jest..."
"Pošli sem..." polkl a chystal se to vyslovit, "koronera Gile."
"Cože? Co se stalo?" ale Jim to položil.
"Gile? Něco se stalo?" Sara zbledla. Ostatní měli vyděšený výraz. Gil se na ně pomalu otočil.
"Někdo zemřel."
Prošla jim hlavou stejná myšlenka... snad ne Greg! A... a co Cath?!

Víc už ne (IIIx7)

"Co myslíte, jak dlouho jim to bude trvat?" zeptal se Nick.
"Co já vim. Netuším, kam jeli. Jenom mi řekli, že jedou zatýkat. Jako by na tom dělali sami," Madison byla naštvaná, ale ne na ně. Kdyby totiž nemusela dělat ty pitomý papíry pro toho snad ještě víc pitomýho Ecklieho, mohla jet taky.
"A to jela s Brassem Aileen? To měl Greg určitě radost. No tak, nedělejte, že jste si toho nevšimli," Nick hovor nevzdával.
"Ale jo, všimli. Slušelo by jim to, co?"
"Tak to ty jsi ten pravej, kdo může někomu radit, Warricku."
"Hele, já nechci radit. Jenom konstatuju."
"Já jí teda neznám, ale netvrdí náhodou Greg, že jsou přátelé?"
"Jo, to tvrdí. Ale já je viděl v baru. Myslím, že to nebudou jenom přátelé."
Celou dobu se dohadovali, jestli spolu Greg a Aileen něco mají nebo ne. Všichni si mysleli, že ano. Aspoň tomu hodně nasvědčovalo. Gil se do debaty nezapojoval. Mysleli si, že jako obvykle si ničeho nevšiml. To ale nebyla pravda. On si dobře všímal, co se děje mezi jeho lidmi. Ale s nikým to nerozebíral. Usoudil, že jemu do toho nic není.

Vím to (IIIx6)

Souběžně s Warrickovým a Sařiným výslechem a vyšetřováním Cath probíhal další rozhovor:
"Grissome, máte další mrtvou. Tady je adresa. Vypadá to na další oběť toho sériového vraha. A právě mi zkazil volno," Aileen to říkala unaveně a naštvaně.
"Tak to není naposledy. Jedu tam s Nickem. Kolikátá je už? Jedenáctá..." Gil se tvářil... ne otráveně, protože nemůžete být znuděný a otrávený z toho, že někdo vraždí mladé ženy. Ale netvářil se ani nijak zděšeně, ustaraně, překvapeně... ale ani ne normálně. I když, co je normální? Prostě nasadil ten svůj Grissomovský pohled.

A vrahem je... (IIIx5)

Dům byl krásný, světlý, udržovaný, ukázková zahrada navržená na míru. Uvnitř to vonělo po vanilce a ještě něčem, co silně připomínalo, ale nedalo vzpomenout. Vůně byla jemná, ale nechala každého uhodnout, že nejoblíbenějším obdobím majitele jsou Vánoce. V pohodlném měkkém křesle seděl muž, asi tak... pětatřicetiletý. Četl si. Četl si něco, co mohl být Poe, ale také to mohlo být cokoliv jiného. Ale očividně ho to zajímalo. Jeho nádherné modrozelené oči se míhaly z řádky na řádek. Nebylo slyšet nic jiného než tikot hodin a občasné zašustění stránek. Ten tikot hodin v tichu zněl jako rány bubnu. Muž ten zvuk nevydržel a vyndal z oválných modrých hodin baterie. Vrátil se do křesla otočeného zády ke dveřím a opět se chopil knihy. Opravdu to vypadalo, že čte. A že ho to zajímá. Jeho nádherné oči se míhaly z řádky na řádek. Ale on přemýšlel. Přemýšlel nad dnešním večerem. Rozhlédl se po svém dokonalém domě. Dokonale čistém, uklizeném, dokonale vybudovaném a vybaveném. A zrak mu utkvěl na rudém předmětu zabaleném v igelitu. Jediné věci, která tam nezapadala.