"Dobrý den. Chtěla jste zavolat, jakmile se slečna Brassová probere."
"Ano. Takže ji můžu přijít vyslechnout?"
"Začla hrozně vyvádět a chtěla pryč. Ukázalo se, že není zraněná natolik, aby tu musela nutně být. Nedala se uklidnit. A protože už není v žádném ohrožení, propustili jsme ji. Vynutila si to. Přijel si pro ni pan Brass."
"To je v pořádku. Já už se s nimi domluvím. Děkuji."
"Tak co?"
"Jedu k Jimovi. Vynutila si propuštění a on ji prý vyzvedl."
"Fajn, já se podívám na toho chlapa."
Catherine, Nick a Vega si jeli pro jejich podezřelého. Warrick pracoval na identifikaci obětí.
Detektivův vůz a za ním Nickova tahoe zrovna vjížděly do jedné z mnoha ulic města, když se ozvala střelba. Před sebou zahlédli jejich rudou hodnu cbr 600 RR i s jejich střelcem. Vega duchapřítomně namířil a než stihl jezdec nabrat rychlost, prostřelil mu pneumatiku. Catherine se rozběhla k místu, kde se střílelo. Nikde nikdo, pouze na zemi se pořád zvětšovala kaluž krve pod mrtvým černochem.
Muž seskočil z motorky a dal se na útěk. Nick vyskočil z auta a během pár vteřin ho přirazil ke zdi. Bývalý atlet se nezapře. Vega už se blížil s pouty a Catherine volala Davidovi.
Gil dával v kanceláři dohromady veškeré papíry, které bude brzy potřbovat.
"Jack Hill, co? A vida. Ráže .22. To je mi náhodička," Nick stále držel muže přilepeného na zdi.
"Pane Hille, pojedete s námi. Budete nám muset objasnit pár věcí," Vega mu nasadil pouta a odvedl ho do auta.
"Jime, řekli mi, že Ellie jsi už vyzvedl z nemocnice."
"Jo. Lepší, než kdyby se sebrala a utekla. Byla by toho schopná. Není na tom zase tak špatně a nenávidí nemocnice. A už jsem se z ní pokoušel něco dostat. Prý si nic nepamatuje, ale tobě možná něco řekně."
"Musím to aspoň zkusit."
"Tak dobře. Ellie, tohle je Madison Stokesová. Ráda by si s tebou promluvila."
Za ním se vynořila mladá dívka, na sobě měla župan, který odhaloval spoustu modřin. Jednu ruku v sádře.
"Já ale nic nevím."
"Ellie, chci vám pomoct. A abchom ho chytili, musíte mi něco říct."
"Už se vám něco takovýho stalo? Nemůžete ani tušit, jak mi je."
"Zažila jsem něco podobného. A skoro jsem nepřežila. Věřte, že vám nechci víc ubližovat. Ale určitě nechcete, aby se to stalo znovu někomu dalšímu."
"Možná vám přijdu sobecká, ale jestli se to stane někomu dalšímu je mi momentálně úplně jedno."
"Prosím, jenom chvilku."
Ellie si povzdechla a odešla do obývacího pokoje.
"Jime, můžeš nás nechat o samotě?"
"Máte silnou motorku. Určitě si s ní rád vyjíždíte."
"Jo. Od toho jí taky mám."
"A co zbraně? Taky je máte od toho, abyste střílel?"
"A od čeho asi. Abych se na ní chodil koukat? Jasně že střílim."
"A proč jste střílel tehdy na ulici?"
"Kdy přesně? Třeba na závodech, které se konají i na ulici střílím proto, abych se umístil a dokázal, že jsem v tom dobrej. Ale tam chodí kdekdo."
"A co těhle sedm mužů?" Warrick před něj hodil fotky.
"Neznám."
"Tak já vám je přiblížím. Těhle šest jste zastřelil včera v noci. Dnes tohohle. Když jste se projížděl s tou mašinou městem. Nebo to bylo jinak?"
Mlčel.
"Robert Winch, Frank Stapleton, Matthew Rona, John Gilroy, David Talsma, Dean Sykes a Dennis Sutherland. Ta jména vám asi nic neříkají, že? Prvních šest bylo ze stejného gangu. Který se teprve tvořil. Poslední patřil k jinému. To ale nic nemění na tom, že první čtyři byli otcové rodin a další dva měli manželku. A vy jste je zabil."
"Jó, tyhle gangy, tak ty chtěly zlikvidovat Vegas. Naprosto ho rozložit. Byli to jenom mocichtiví zfanatizovaní parchanti, nic víc."
"Přiznáváte tedy, že jste bezdůvodně zabil sedm lidí?"
"Tak pozor kámo. Bezdůvodně ne. Já jsem ten, kdo tohle město zachraňuje. Likviduju ty, co ho ničí. Jednou mi poděkujete."
"Vražda nikdy nikoho nezachrání. A vy jste si podepsal trest smrti. Teď zabijí vás."
"No a co. Las Vegas je město, pro které stojí za to zemřít."
"Jak je libé přání," a Vega pokynul strážníkovi. Catherine a Nick, kteří stáli v poslouchací místnosti vyši ven.
"Blázen."
"Ale když se nad tím zamyslíš, má částečně pravdu. Když by tu nebyly žádné gangy, měli bychom polovinu práce."
"Ano, ale nemůže to řešit tím, že je pozabíjí."
"Oni taky zabíjeli."
"No Same, ne všichni. Někteří byli třeba jenom oběti svého vůdce. A sám jsi řekl že to nic nemění na tom, že to byli otcové rodin a šťastní manželé."
"Pořád musím myslet na zítřek. Jak strašně lehký je zemřít, je to až hrůza. V téhle práci si to člověk za chvíli přestane uvědomovat, dokud se to takhle krutě nepřipomene."
"No Jime, Greg mi psal, že už zjistil jeho možnou identitu. Je to recidivista. Už byl několikrát trestaný za ublížení na zdraví a znásilnění."
"Dobře. Chci být u toho."
"Jel pro něj Vartann. A víš, že ty to vyšetřovat nemůžeš."
"Chci být aspoň za sklem."
"No dobře, ale nebudeš zasahovat."
Přikývl a otočil se do bytu. Ve dveřích, které Madison nezavřela, stála Ellie, bylo vidět, že si utírala slzy.
"Ellie, jedu do práce. Kdybys... kdybys něco potřebovala, zavolej."
"To bude v pořádku... tati."
Doufal, že nedělá chybu, když ji tu nechá samotnou.
"Víte, proč tady zase sedíte?" zeptal se Vartann, který dostal případ na starost. Popravdě měl s tímhle mužem už své zkušenosti. On osobně ho tu měl třikrát.
"Nevim. A už mě to vážně nebaví."
"Já se vám nedivím. Jste tu pomalu víc než doma, a když jste se celý rok neukázal, bál jsem se, že už jste si našel jinou kriminálku."
"To bych vám neudělal."
"Co tahle žena?" podal mu fotku Ellie.
"Pěkná. Moc pěkná. Co s ní je?"
"Někdo ji napadl a znásilnil. A podle DNA jste to byl vy."
"Já už ale tohle dávno nedělám. Skončil jsem s tím. V bordelu sice musíte platit, ale aspoň nemáte opletačky s policajtama. Teda většinou."
"Ale my našli vaše sperma. To tam dohopkalo nebo co?"
"Co já vim. Říkám, že jsem tam nebyl."
"Tak podívejte se, já jsem teď jako hodnej. Ale taky sem můžu pustit kolegu. A ten už tak hodnej nebude. Ta dívka je totiž jeho dcera."
"A ona vás popsala. A její popis se shoduje s vaší podobou. To je ale náhoda," dovnitř vešla Madison.
"Hele, kotě, myslim, že ten popis by seděl na každýho druhýho chlapa."
"A jak to víte?" oslovení přešla.
"Taková hezká a maří tu čas vyšetřováním. Nech mě jít a zařídím ti kariéru někde jinde. Sice jsem seděl, ale sítě mam rozhozený pořád. Jinak bych si tak vysoký standard neudržel. A po tobě budou chlapi slintat."
"Vy jste tam byl. Nělo se vaše DNA a oběť byla schopna vás poznat. Přiznání je polehčující okolnost. A ty řeči si nechte někam jinam!"
"Hele, mě nemohla poznat. Nemohla."
"Ale? A jak to?"
"Příliš mnoho zvědavosti škodí. Můžeš bejt hvězda... nebo můžeš bejt i ta, kdo to odnese příště."
"Takže i vyhrožování? Narůstá vám to každým slovem."
"Nabízela se. Přímo se nabízela. Sex byl dobrovolný," změnil taktiku, ale spíše pro jejich prospěch. Sobě už pomoci nemohl.
"Ona říká něco jiného. A i kdyby se nabízela, napadení se počítá. A to jste udělal vy."
"Říkam, že mě nemohla poznat! Neměla šanci mě pořádně vidět!"
"Pozdě, beru jako přiznání."
Odvedli ho.
"Jime, vyřiď Ellie, že už se nemusí bát. A rozhodně mu to, co řekl nevěřím."
"Já mu taky nevěřím. A děkuju."
"Madison?" vynořl se Nick. "Končí směna. Už jsi taky skončila? Pojedeme?"
"Jo, už je konec."
"Tak ahoj... a uvidíme se zítra na... zítra." rozloučil se Greg.
"Warricku, jeď domů napřed. Zkontroluj, jestli se Lindsey nikde netoulá. Já přijedu později," a zamířila do Grissomovy kanceláře.
"Gile, neměl bys už jít? Zítra to bude náročný den."
"To bude. Ale než to tu dneska ukončím, poslechni si můj návrh."
Jim odemkl. Chtěl říct Ellie, že už může být v klidu, ale nebyla tam. Všechny její věci (i když jich moc neměla) byly pryč. Na stole nechala vzkat.
Tati,
nezlob se, že jsem takhle utekla. Ale musela jsem to udělat. Žiju v jiném světě, než ty. Jsem ráda, že jsem tě viděla, i když za takových okolností. Nemusíš se bát. Potřebuju se z toho vzpamatovat a nejsem na tom tak špatně, abych se o sebe nepostarala. Zatím vím, co se bude v nejbližší budoucnosti se mnou dít a možná, že mi to změní život nadobro k lepšímu. Promiň mi to, ale musela jsem. Už mám vlastní svět, a i když bychom možná hodně chtěli, nejde se vrátit do minulosti. Žijeme tady a teď.
Možná se ještě někdy uvidíme.
Ellie
"Gile, víš to jistě? Víš, že to chceš? Já nechci, aby to tak bylo."
"Ano. Nech si to prosím projít hlavou. A nikomu to neříkej. Nechci, aby to věděli dřív než mají."
Zítra to bude i bez toho smutný a náročný den. Den před Štědrým dnem se rozloučí se svojí manželkou, kamarádkou, kolegyní a nenahraditelnou osobou jejich životů.
Lidé pořád přicházejí a odcházejí, někteří v nás ale zanechají hlubokou stopu a když odejdou, bolí to stejně, jako když odejde část nás samotných. Někdo to dokáže rychle překonat, někdo ne, ale ve všech zůstane navždycky zakořeněná památka na společné chvíle, o kterých už můžeme jenom snít a nikdo je nikdy nevrátí zpátky.
Věřili, že se jim problémy v takové míře vyhnou. V to věříme všichni. To nejmenší dítě i ten nejstarší děda. Věříme, že takové problémy snad nikdy mít nebudeme. Co když se ale to, v co věříme, začne rozpadat a mizet? Co nám zbývá potom? Když nás opustí naděje, protože už víme, že to tak, jak jsme si celý život malovali, nebude a být nemůže? Pak nám zbývá jen ta síla, kterou jsme schopni ještě sebrat sami v sobě vírou v budoucnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat