Nickův úsměv mírně povadl. Začal se bát, že opravdu odmítne.
"To víš, že vezmu!"
Oči obou dvou se rozzářily, Madison vyklouzla třpytivá slza. Ale byla to šťastná slzička.
"Kdybych tohle aspoň tušila, nikdy bych tak nevyvá-"
"To už bylo. A co bylo, necháme být. Souhlas, moje milá nastávající?"
"Souhlas."
Oba byli hrozně šťastní. Tak, jako snad ještě nikdy v životě.
O pár bloků dál, zatím probíhala zapálená diskuze.
"No, měli bychom se přestěhovat co nejdřív. Věř mi, že to nebude taková fuška."
"To bezpochyby, ale bude to hodně práce. Tohle všechno budeme muset vyměnit. A jestli tohle pojede takhle, tak..."
ÁÁ, vypnout bude asi lepší. Warrick by měl sbaleno ihned. Jenže "jeho holky" už pomalu dostávaly stěhovací horečku. Sice byly teprve u plánů, ale měl pocit, že sehnáním bytu to pro něj končí. Že ten zbytek už půjde mimo něj. No, nevadilo mu to. Byl to přece jenom normální chlap.
Dva šťastné párečky si tedy razily cestu na další život, který se hodně změní, ale k lepšímu. Byly tu ale ještě dva další páry. Jednomu z nich, jakoby se další cesta zastavila. Objevila se tam bariéra, která nešla zdolat.
Gil a Sara byli už z kavárny venku. Procházeli rozzářeným Vegas, Sara se opírala o Gilovo rameno a snažila se zastavit proud slz, neúprosně smáčejících její tváře. Gil ji objal kolem ramen. Přemýšlel. Nedokázal si představit, jak to všechno bude dál. Přece musí existovat nějaká možnost, aby mohli oba zůstat spolu. Aby mohli všichni tři zůstat spolu. Hned zítra si musí najít co nejvíc informací. A promluvit si s jejím doktorem. A to nejtěžší - spolu musí naplánovat, co dál. Je toho moc, co musí udělat. Musí.
Druhý pár, který zrovna nespěl ke štěstí, tvořili Greg a prázdnota. Jenže už ne taková, jako ještě včera. Už se cítil mnohem líp. Seděl doma a přemýšlel, kam si zase v nejbližší době zajít. Nejdřív mu to přišlo jako násilné přesvědčování sama sebe, ale pomalu se zase dostával do své obvyklé nálady. Zkráta, dalo by se říct, jeho "stav" se výrazně zlepšil.
Den, který byl pro ně všechny tak úmorně dlouhý a těžký konečně končil.
Zbývalo jen pár hodin na spánek. Pro někoho nemyslitelná představa, pro někoho zasloužený odpočinek.
A začala směna.
Ještě dodělávali papírování z té "vlkodlačí vraždy", jinak neměli co na práci. Zločinci si dávali pokoj. Už dlouhou dobu. Tušili, že je to předzvěst dalšího boomu zločinnosti. Sešli se v odpočinkové místnosti. Jejich obličeje byly dnes tolik odlišné, jak jen můžou být. Nick a Madison zářili. Cath měla občas trošičku uštvaný výraz, na Warrickovi bylo vidět, že až moc dobře ví, o co jde. Gerg se zase snažil dostat do formy a diskutoval o nějakém sportovním utkání. Sara měla nepřítomný výraz ve kterém se zračil smutek, strach a nevyspání a Gil chyběl. Cath těkala očima od jednoho k druhému. Dobře si té dnešní rozdílnosti všimla. Zvedla se.
"Nechce někdo něco k pití? Už tu nic nemáme, skočím něco koupit."
Jako odpověď jí ale jen zakroutili hlavou. Vyšla tedy na chodbu. Když procházela kolem Gilovy kanceláře, spatříla ho sedět u počítače a něco soustředěně číst. Vešla jako obvykle bez klepání. Nevšiml si jí. Byl zabraný do textu. Podívala se mu přes rameno.
"Ahoj Gile."
"Co? Jo ahoj."
Úsměv jí uvadl.
"Rakovina? Prohlížíš stránky o rakovině? Uniklo mi snad něco?"
Neměl se k odpovědi.
"Ty... že jsi v pořádku?" dodala teď už starostlivým tónem.
"Neříkej jí, že ses to dozvěděla," znělo to poněkud nesmyslně, ale Cath přece jenom tušila význam.
"Cože? Sara? Ne..." zadívala se do monitoru. Byl zrovna na části, která se týkala průběhu nemoci v těhotenství.
"A... ona je... Gile, to je mi hrozně líto. Jakou má... jakou má šanci...?"
"To ještě nevím. Ale co vím jistě, máme tři možnosti. A jedna horší než druhá," jeho hlas zněl unaveně. Cath dobře věděla, že se hrozně bojí o svou nejmilovanější osobu.
"Ta první?" zeptala se opatrně. V té radosti, kterou jí nekazil ani frmol okolo stěhování, najednou zasáhla takováhle... hrůza... neštěstí... katastrofa... ani nemohla přijít na správný výraz.
"První? Sara nikdy nebude mít vlastní dítě. Druhá, že naše dítě nikdy nepozná vlastní matku, třetí, ta nejhorší, že ztratím oba dva. Že by mi zůstali je prakticky nemožné. Samozřejmě dokud nebudu mluvit s doktorem, nebudu to vědět jistě, ale pochybuju, že se to co mi řekne, bude nějak moc lišit." Jen tam tak seděli a nechali se unášet myšlenkami. Copak opravdu každý z nich musí prožít něco strašného?
"Co vy dva tady svítíte jak vánoční stromeček?" zeptal se Warrick Nicka a Madison.
"Nic, máme dobrou náladu."
"Jo? A jakpakto? Ještě včera jste se mohli ukousat. A dneska jak dvě hrdličky. Neuniklo nám něco?"
Sara se do toho absolutně nepletla. Sice poslouchala, ale nevyjadřovala se. Kdo by se jí taky divil. Mohla Madison jen tiše závidět.
"No... ono... tak trochu... uteklo," sladce se usmála a mrkla na něj.
"Ale, co to vidím? Moje nastávající bude flirtovat s mými zadanými kolegy?" naoko se zlobil Nick. Vlastně celou tuhle komedii sehráli proto, aby to nemuseli jen fádně oznámit.
"Fakt? Gratuluju! Kdy bude svatba?" ozval se Greg.
"To ještě nevíme. Ono to zase není tak jednoduchý, ale dočkáš se, neboj."
Sara se rozbrečela a utekla z místnosti.
"Co jsem řek?" nechápavě se po sobě podívali. Ve dveřích se objevila Cath.
"Co se tu stalo?"
"Jenom jsme tu mluvili o svatbě... a Sara se rozbrečela..."
"O svatbě? Opravdu? Gratuluju! Tak to jsem opravdu ráda... chvílema to vypadalo, že se vy dva rozejdete."
Cath slíbila Gilovi, že nikomu nic neřekne. Převedla tedy řeč zpátky na svatbu.
Sara doběhla až ke Gilově kanceláři. Před dveřmi se zastavila. Grissom ji ale uviděl a zvedl se.
"Co se stalo?"
"Nic... jenom... vzalo mě, když jsem se dozvěděla, že se Nick a Madison budou brát. A když se Greg zeptal kdy, tak že prý se dočká. Tohle... to mě hrozně vzalo. Dočká se... a čeho se dočkám já? Kolik času ještě vůbec mám?" zase se rozbrečela.
"Saro, zajdeme za tvým doktorem... promluvím si s ním. Chci vědět co dál. Jak to s tebou vypadá... miláčku, my to zvládneme. Uvidíš. My tři to zvládneme."
..........................................................................................................
Život je jedno dlouhé umírání. Štěstí, neštěstí, radost a smutek jsou veličiny, které nám tu cestu ke konci tvoří. Když ale necháme jednu z nich zvítězit a předáme jí moc, ostatní se dostanou do tyranských pout. Cesta se scvrkne a zkrátí do pouhé pěšinky, na které stačí udělat pár kroků a dosáhneme cíle. Cíle, který tvoří konec a po kterém zbude jen hrstka prachu nebo pár kostí hluboko pod zemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat