Rádoby uklidňující telefonát. Sestra mu vyjadřovala soustrast a zároveň oznamovala, že Samanthu si bude moci vyzvednout za 4 dny.
Už měl být dávno v práci, ale stále jen seděl mezi všemi brouky a motýly. Zavíraly se mu oči, zdálo se, že stěny prázdného bytu se čím dál víc přibližují. Snažil se opět získat moc nad situací. Ale nešlo mu to. Kamkoliv se podíval, viděl její obličej. Odevšad slyšel jen mrtvá... mrtvá... mrtvá...
"Kruci lidi, kde je ten Grissom! Takovej workoholik, ten by přišel do práce i kdyby nevim co se dělo. Aspoň na chvíli. A teď už se tu skoro dva dny neukázal!" rozčilovala se Madison. Měla pro něj ještě pořád pár "důležitých dokumentů od Ecklieho" a už to docela hořelo.
"Telefony nebere... netušim, co s ním je." ozval se Warrick. Na chvilku ho napadlo, že to možná ty blížící se Vánoce. Pak si ale zkusil představit Grissoma, jak obchází obchody a kupuje dárky... a musel se zasmát. Tohle si moc dobře představit nedokázal. Ono toho bylo víc, kdy si ho nedokázal představit. Například jako otce malého miminka... když nad tím tak uvažoval, nedokázal si představit ani Saru v roli rodiče.
"A kde je vlastně Catherine, Warricku?"
"Ona..." než stačil dopovědět, vřítila se dovnitř. Jenom pokrčil rameny a ukázal na ni.
"Ahoj, ahoj. Trochu jsem se zdržela... doufám že to moc nevadí!" na ruce se jí houpala taška s dárky pro Lindsey.
"Ne. Vůbec nejdeš pozdě. Grissom pořád nedorazil. Zase. A nedal vědět. Zase!"
"To nebude jen tak. Něco se muselo..." najednou jí ale sklaplo. Kolem místnosti se mihl Gil. Vypadal... dost zničeně. Sotva se na ně podíval. Očividně neměl ani v nejmenším v úmyslu je pozdravit, natož jim něco vysvětlovat. Takového ho ještě neviděli.
"Lidi, to co jsem viděl, to... jsem fakt viděl?" zeptal se pro jistotu Nick.
"Alberte... máte na chvíli čas?" potřeboval to někomu říct. Potřeboval, aby to věděl ještě někdo. A kdo jiný má tak blízko... kdo jiný má smrt na denním pořádku?
"Samozřejmě," všiml si jeho výrazu. "Děje se něco? Vypadáte... nevypadáte dobře. Mimochodem, ještě jsem vám nestihl ani poblahopřát k..."
"Není k čemu," zarazil ho. "Letošní Vánoce byly krásné a šťastné. V jediném dni se změnily na ty nejhorší."
Když ještě stále nic neříkal a zjevně nechápal, Grissom pokračoval:
"Ztratili jsme ji... Sara nepřežila."
"To je mi moc líto," ztěžka dosedl na židli vedle Gila.
"Byla to skvělá kriminalistka, skvělá žena. Bude mi chybět."
Nic neřekl.
Doktor po pár vteřinách ticha vstal. Přešel k němu.
"Gile, nechcete jet domů?"
Zavrtěl hlavou.
"Jako vědec vždycky dokážu ke smrti přistupovat jako k běžnému jevu. Jako k součásti světa. Ale najednou nedokážu uvažovat jako vědec. Najednou nedokážu uvažovat vůbec.
Víte, lidé okolo mě umírali a já jako bych to neviděl. Jako bych měl na očích klapky. Smrt pro mě byla něco přirozeného a nezvratného a já ji necítil. Tolik jsem ji zkoumal z vědecké stránky, až jsem vytěsnil tu lidskou. A teď mi to vrací. Vrací mi, že jsem zapomněl, jak bolí."
"Ale máte ještě dceru. A ta vás potřebuje. Jeďte domů."
"Ne, tam bych se snad zbláznil."
Zvedl se a odešel se zavřít do kanceláře. Al stál opřený o svou věrnou kovovou berlu a díval se za ním. Ano, její ztráta zasáhne všechny, až se to doví, ale dobře chápal, že jeho nejvíc.
Ostatní mezitím nehlasně vyzívali jeden druhého, aby za ním šel. Madison se zvedla.
"Tak já tam jdu."
"Ne, počkej. Dej mi ty složky. Přísahám, že se dovnitř nepodívám. Chci jít já a jenom tak je trochu blbý."
"Dobře. Ale jestli si přečteš jediný písmenko..." svolila neochotně.
Neuběhlo ani deset minut a Madison zazvonil mobil.
"Stokesová"
"Brass. Máme hlášené znásilnění. Oběť přežila, čekám v garážích."
"Jasně," zavěsila.
"Jim. Máme případ. Znásilnění, takže někdo musí se mnou. Já pojedu za obětí... Myslím, že Catherine nebude vadit když odjedeme hned. Řekněte jí, že na výslech oběti chtěl Brass mě."
"Jo, tak jedu já," zvedl se Greg. Nick se na něj jenom podíval. Možná v něm ještě hlodal červík žárlivost. Madison teď byla jeho žena a on se jí nehodlal vzdát.
Vyšli z místnosti. Po chvilce zahlédli na druhém konci chodby Cath, která mířila zpátky od Gila. Opřela se o stěnu, rukama si zakryla tvář po které stékaly slzy. Madison najednou věděla, kolik uhodilo. Jenom zavřela oči a zhluboka se nadechla. Rychle šla dál a táhla Grega za sebou. Ne. Teď má případ. Nesmí propadat panice. Třeba to se Sarou nesouvisí...
Došla k ostatním. Měla rozmazanou řasenku, pláč se nesnažila skrýt. Warrick se okamžitě zvedl a chytil ji do náruče. Nedá se říct, že ony dvě byly přítelkyně na život a na smrt, ale byly to kolegyně a dobré kamarádky. Skoro se složila.
"Sara... ona... zemřela... pozítří má..."
"Cože?! Ona..."
Jen tam stála, Warrick ji objímal a snažil uklidnit. Ale sám by to potřeboval.
Nickovi nebylo vidět do obličeje.
"Co to bylo s Catherine? Tam na chodbě."
"Myslím, že se dozvěděla, proč tu Gil dna dny nebyl."
"Ty myslíš, že něco... se Sarou?"
"Nevím... ale tuším, že ano."
Došli až ka autům.
"Ahoj. Takže jedeme do..."
"Počkej ještě. Nevíš náhodou, jestli se něco nestalo Gilovi... nebo Saře? To chování za poslední dvan dny..."
"Vy to nevíte?" jeho výraz zvážněl. "Sara před dvěma dny zemřela."
Včera mu volal. Byli to velmi dobří přátelé už nějakou dobu.
"Co?! To ne..." Greg se opřel lokty o auto, čelem se opíral o dlaně. Klouby mačkal tak silně, až mu zbělely.
Madison se snažila držet. "Proč jsi nám to neřekl dřív!"
"Neříká se to lehce... je to něco strašnýho... no, Gregu, ty jedeš na místo činu a my do nemocnice. Musíme teď zařídit spravedlnost pro oběť."
Beze slova nasedli do aut. Greg do svého tahoe a Madison s Jimem do detektivova taurusu.
"Jak je na tom vlastně ta žena? A známe totožnost?" Případ... případ... Sara... Případ!
"Jestli Greg nenajde nic, tak nám to snad řekne sama. Když ji našli, byla při vědomí, ale je znásilněna a prý dost ošklivě zmlácená. Pachatel ji napadl s nožem. Má prý dost modřin a nějaké tržné rány."
Moc ho neposlouchala. Sara... už není... už ji nikdy neuvidí.
Dorazil na místo činu. Šlo mu to pomalu. Pořád si musel připomínat to, co se před chvílí dověděl. Zemřela... zemřela... ale život musí jít dál... oni musí dál usvědčovat zločince a pomáhat obětem, kterým ještě pomoci jde... ale ona už s nimi nebude...
Uviděl kabelku. Ta bude oběti. Tak se aspoň podíváme, co je zač. Naštěstí tam byly doklady. Zadíval se na fotku... byla mu odněkud povědomá... pohledem přelétl na jméno. A kruci! Sáhl po telefonu.
Z jedné z méně bezpečných čtvrtí se ozývaly hlasy davu. Jeden z nich vystoupil. Nebyl to dav. Bylo to shromáždění gangu. Gangu, který měl velké ambice... velké ambice a velký počet zfanatizovaných členů. Mluvil o tom, jak si podrobí město. Jak ovládnou Vegas a přestaví si ho od základů. Ovládnou drogový trh, trh se zbraněmi a hazard. Dav nadšeně řval. Domluvil. Zvolili si dobře. Byl vůdčí osobnost. Dokázal posluchače vtáhnout. Vyvolal další vlnu nadšeného řevu. Ruce šly nahoru. On sám přecházel improvizované jeviště sem tam jako vítěz.
První výstřel. Další a další. Padl k zemi. A další.
"TO NIKDY!" ozvalo se těsně poté. Byla slyšet motorka. Ti, co stačili vytáhnout zbraně a otočit se, viděli jen rychle se vzdalující stroj. Rozutekli se. Jen šest z nich tam zůstalo ležet. Už nemohli utéct. Jeviště se barvilo krví, špinavá zem pod ním také.
"Jime... zjistil jsem totožnost oběti."
"A?"
Chvilka ticha, než se odhodlal vyslovit to.
Brzdy prudce zaskřípěly. Jednou rukou křečovitě svíral volant, druhou stále držel mobil.
"To není možný...já toho parchanta zabiju...!"
"Co se stalo?"
"Ta žena v nemocnici... oběť... je to..."
Žádné komentáře:
Okomentovat