Dojeli na to místo, kde se dá krása zimy vnímat všemi smysly. Vypadalo to přesně tak, jak si to představovala. Všude bílá pokrývka... čistá, nedotčená příroda. Modré, jasně modré nebe bez jediné šmouhy. Pouze teď se tam objevil nějaký dravý pták hledající něco k jídlu. Když se na něj podívala, měl jasné obrysy kontrastující s modrým nekonečnem. Nadechla se. Studený, ale krásně svěží vzduch. Ani to nevěděla, ale široce se usmívala.
"To je... nádhera... ještě pořád se mi nechce věřit, že tu opravdu jsem."
Políbil ji.
"Už tomu věříš?"
Přitulila se k němu. "Teď už jo."
"A tohle ještě není všechno. Mám pro tebe jedno velký překvapení."
Podívala se na něj překvapeným a dychtivým pohledem.
Pustil jí z objetí. Nechtěla. Bylo jí krásně. Až moc krásně. Doteď si myslela, že už nikdy takhle šťastná nebude. Ale když uviděla ten důvod, proč přerušil tu krásnou chvíli, rozzářily se jí oči.
"V Kanadě jo? Zbláznili se?"
"Ne.. .podle mě je dobře že tam odjeli... udělá jí to radost."
Teď už pan Stokes a paní Phellps - Stokes seděli mezi ostatními kolegy a přáteli.
"To ty bys Warricku neudělal, co?" zeptala se Cath. Teď si uvědomila, že je opravdu moc dobře, když Sara na chvíli vypadla někam, kam vždycky chtěla.
"No jasně že udělal, mít stejnej plat co Griss. A hele, teďka ne tak dávno jsme se stěhovali zlato."
Greg zaujatě debatoval s jednou veselou a pohlednou brunetkou. Pořád se něčemu smáli. Cath ani nevěděla, kde se tam vzala. Asi nějaká kamarádka Madison. Zjevně se mu dost líbí. Docela dobře si dokázala představit, jak jí vykládá ty jeho historky.
Tak zas po nějaké době šťastné období. Nikdo nechtěl přemýšlet o tom, co bude dál, o tom, jak to s nimi bude dál. Nádherný večer... skvělá noc... probuzení do krásného dne... ale všechno musí jednou skončit.
Už to bylo půl roku. Na Saře bylo těhotenství už dost vidět. Kolegům to už před delší dobou řekla. Jejich reakce byly, jak čekala, pozitivní, ale měla z nich smíšené pocity. Na jednu stranu jí udělali radost, ale na druhou stranu ji zase donutili myslet na to, co ji za jeden, ano, jeden necelý měsíc čeká.
Jenže i její nemoc se zhoršila. Proto na ní tak dlouho nikdo nic nepoznal. Každé tři dny chodila na kontroly. Do terénu už nejezdila, všichni jí pomáhali jak mohli, Gil se div nepřetrhnul, ale hrozně jí to zmáhalo. Snažila se být silná. Tak silná, aby mohla říct já jsem ta Sara. A ne já jsem uzlík nervů na zhroucení. Často se stávalo, že místo spánku seděla a přemýšlela. Trápila se. Mučila se představami o budoucnosti. V těch chvílích si vždycky stáhla z prstu prsten, který jí navlékl... tenkrát... v Kanadě... kde ji pod sněhovými vločkami požádal o ruku... když se brali. Prohlížela si ho a po tvářích jí stékaly slzy. A Gila pravidelně probouzela jedna a ta samá noční můra.
Na zemi před ním leží jeho syn... umírá... nad ním vidí Sařin vyčítavý pohled... ale jen v mlze... dávno jsou sami, bez ní. On mu nemůže pomoct... umírá... Obraz se mění v nejasnou siluetu muže. Vraha. Vraha malého chlapce, který jim už půl roku uniká. Další jeho nevyřešený případ...
Pokaždé se vyděšeně probere a dokud jeho oči nenajdou živou Saru, připadá mu to až neuvěřitelně skutečné.
A směna začala.
V práci byli už všichni. Po chvilce k nim nakráčel Gil oznámit, co bude dnes kdo dělat. Sara ten den nepřišla.
"Máme tu vraždu v hotelu. Je tam jeden svědek, který prý viděl všechno. Vezme si to Madison, Warrick a Greg. Nick a Cath... ne, Gregu, zůstaneš tady, s Warrickem pojede Cath. Ještě je třeba dodělat důkazy ze včera a nikoho v laborce nemáme. Nicku, ty doděláš ten případ sám. V tom hotelu byl hned vedle pokoje oběti ubytovaný šerif s milenkou a bude kontrolovat každý krok, hlavně aby se to nerozneslo."
Greg začal okamžitě protestovat.
"Musíš tu zůstat, nestačili by lidi."
"A co budeš dělat ty?!"
Grissom se na něj podíval ledovým pohledem. "Po tom ti nic není." a odešel do své kanceláře.
Cath šla hned za ním.
"Co se stalo? Proč Sara dneska nepřišla? Stalo se jí něco?"
Doufala, že už jenom prostě neměla sílu ještě na práci.
"Sara je v nemocnici."
Vybavil se mu včerejší rozhovor s doktorem.
"Myslím, že bude lepší to probrat bez vaší ženy. Ještě je na posledním vyšetření."
"Tak spusťte."
Tohle nebylo dobré. Něco bylo špatně... tedy ne že by toho bylo málo.
"Její organismus je tak oslabený, že sama to nezvládne. Musí zůstat tady, pod dohledem lékařů. Kdyby nastala jakákoliv komplikace... každým dnem může rodit. Pokud ji tu nebudeme hlídat, tak to opravdu nebude schopná zvládnout."
"Dobrá, chápu. Ale nemyslím si, že je to něco, co by neměla slyšet. Sama chápe, že už je toho na ní moc."
"Je tu ještě jedna věc. Podle výsledků z minulého týdne je velmi reálné nebezpečí, že by mohla každým okamžikem zkolabovat. Vynechávají ledviny a špatně pracují plíce. Je to způsobeno hlavně tím velkým nedostatkem krve. A to se nám nepodaří vyřešit, dokud se nám nepodaří řešit rakovinu. A to nepůjde, dokud se dítě nenarodí."
"A to až se narodí, může být pozdě," dořekl Grissom.
"Přesně tak."
Do místnosti vběhla sestra.
"Doktore, paní Sidleová zkolabovala! Nedaří se nám jí přivést k sobě."
Žádné komentáře:
Okomentovat