Uběhl měsíc. Laboratoř řešila závažné i obyčejné případy, stihli i pár politicky citlivých věcí, viděli další důsledky lidské krutosti a závisti, stali se nechtěnými účastníky neštěstí, ale i štěstí. Jenže, to je pro město hříchů docela přirozené. Celé Las Vegas jde nazvat i ještě jiným názvem, město Nebe Peklo Ráj. A to se jim nevyhnulo ani v osobním životě. Byli součástí města. Žili s ním. Prožívali to. Nebe, peklo, ráj.
A směna začala.
"Ahoj Madison."
"Ahoj Cath. Taky jsi tak strašně nevyspalá?" a na důkaz svých slov zívla.
"Ani ne. Dneska to šlo. Bez přesčasů, beze spěchu, bez větších starostí."
"To se tak někdo má. Ani netušíš, jak složitý je zařizovat COKOLIV, natož svatbu s Nickovýma rodičema."
"No jo. Naše šťastná nevěsta."
"Hele... to si nech od cesty."
Došli až k odpočinkové místnosti.
"Prosím tě, pro takový páreček jako js..." nedořekla. Uvnitř viděla sedět Saru.
"Ahoj."
"Ahoj," řekla o dost zasmušileji než by bylo patřičné, ale zase ne tolik, aby to vyznělo podezřele. Snažila se svoje problémy před ostatními skrývat.
"Jestli hledáte Gila, tak ten dnes přijde dýl."
Najednou se jí zvedl žaludek. Rozeběhla se směrem k toaletám.
"Co se..?"
"To neřeš," Cath dodržela slib daný Gilovi a nikomu nic neřekla.
"Abych to dořekla - takovej páreček jako vy, ten si to musí doslova užívat. Chtěla bych bejt v tvý kůži... až ti bude Nick slibovat, že s tebou zůstane v dobrým i zlým... že ti bude věrnej... prostě to, co se normálně slibuje."
Obě dvě se zasmály.
"Jo, sliby jsou nádherný. Když ti někdo něco slibuje... a to těšení, že bude něco krásnýho... ale kdo ví, co bude," trochu si povzdychla.
"Ale jestli o to tolik stojíš, tak se vdej taky," řekla s širokým úsměvem.
"Hm, tak to je rada nad zlato. Už to znova zkoušet opravdu nechci. Teda jako já. Jako někdo jinej možná, ale jako já ani náhodou. Nám to takhle naprosto vyhovuje."
Sara se vrátila.
"Je ti líp?"
"Jo, v pořádku. Tak to vypadá, že dneska bude dámská jízda, co?"
"To je pravda! Warrick a Nick u soudu, Greg, chudák, jel vyslechnout toho osouzenýho. A dokud se nám nevrátí "velký šéf", jsme tu samy."
"Doufám, že sem brzo nenakluše někdo s případem. Tohle vypadá na pohodovou směnu."
V hovoru pokračovaly celou dobu. Ne, že by nebylo co dělat. Dopisovat hlášení a jiné papírování nebo podobně se najde vždycky. Ale při tom se dá přece taky mluvit.
Tmavá chodba bez oken. Tak černá, jako svědomí obyvatel místností po obou stranách. Už jim nebylo dopřáno vnést světlo do svých životů, spějících ke konci, stejně jako nebylo dopřáno prosvětlit a zlidštit tu dlouhou chodbu. Vedli ho dva bachaři s kamennou tváří. Z jejich tváří neprosvítala jediná jiskra emocí, jediná jiskra citu. Byla to rutina. Ze tmy ohraničené mřížemi, protože vězni nechtěli mít v cele světlo a připadat si pořád jako u výslechu, vyplouvaly k světlu zářivek obličeje obyvatel toho nehostinného místa. Ale nejen oni tu zůstávali na svém posledním tažení. Kolik životů zde bylo skončeno. A kolik ještě bude. Po každém z nich tu zůstávala stopa černé duše, která přispívala k temnotě a stísněnému smutku. To je to správné slovo. Stísněný. Stísněná chodba. Chůze stísněná mezi dvěma netečnými bachaři. Život stísněný chvilkovým rozmarem nebo nerozmyslem do pouhého odrbaného stereotypu. Život, který už brzy skončí a chvíle, které do strašného, křečovitého konce zbývají, uplynou ve stísněné temnotě.
Z toho místa mu naskakovala husí kůže. Doufal, že ho sem vytáhli kvůli něčemu, co mělo smysl. Prý chce jeden odsouzený před popravou promluvit o komplici. To se nestávalo zřídka. Zločin ještě nebyl promlčený. Kolikrát si až tady uvědomí, že mlčením nic nezískají, pouze otevírají svým komplicům brány svobody.
Těžké dveře se otevřely a Greg i se svým doprovodem vešel.
"Pane Grissome, už jsem o tom mluvil se slečnou Sidleovou. Je to opravdu nadále velmi složité. Samozřejmě, operace, chemoterapie, to by nebyl takový problém."
"Jenže?" začal Gil.
"Je tady právě to jenže. Slečna Sidleová trpí v důsledku své nemoci těžkou poruchou krvetvorby a srážlivosti krve. Operace by byla velice riskantní. Jako všechny tohoto druhu. Ztratila by hodně krve a pokud by ji vůbec přežila, je tu ještě to dítě. Nepřežilo by další léčbu. To by znamenalo další lékařský zákrok. A ten by vážně ohrozil její život z 99%. Samozřejmě je pod intenzivní léčbou. V jejím stavu je to ale bezvýchodná situace."
"Psychický stav se jí horší každým dnem. Něco se přece musí dát dělat."
"Bohužel. Nadále budeme pokračovat v dosavadní léčbě. Podku by se něco změnilo, budeme okamžitě reagovat."
"Pokud jste si nevšiml, tak ty léky prakticky nezabírají. Vždyť takhle, pokud k tomu dojde, nepřežije porod!" Gil se rozčílil. Na doktora skoro řval.
"Nemůžeme riskovat vykrvácení při operaci! A to by bylo téměř jisté!" doktorův hlas ovšem také přidával na intenzitě.
"Věřte mi, že dělám co je v mých silách. Ale ani jeden z nás, doktore Grissome, není všemocný."
"Fajn. Co můžu udělat já?"
"Snažte se, aby se její psychický stav co nejvíce zlepšil. Pokud ale budete trvat na změně léčby, tedy operaci a tak dále, je to na vás. Promluvte si se slečnou Sidleovou. Bylo by nejlepší, kdybyste přišli oba. Dopodrobna můžeme rozebrat jednotlivé možnosti a vybrat tu nejlepší."
"Dobře. Omlouvám se za ten výstup. Nashledanou."
"Nashledanou, doktore."
Co má dělat teď? Půjde na operaci? Když ji vydrží, přijdou o dítě. A bude ji čekat dlouhá a bolestivá cesta s nejasným koncem. Dál půjdou jen přes spekulace. A ty nesnáší. A půjdou vůbec dál? Nebo na ni nepůjde? Budou se dál snažit najít účinný lék a doufat, že přežije porod? Emoce ho plnily nevídanou silou a rychlostí. I vědci mají city. Zrovna tuhle větu mu řekla ona. Kdysi... za těch šťastnějších časů. Jakoby od té doby byli vzdáleni několik století...
Žádné komentáře:
Okomentovat