Neříkejte to! (IVx12)

Warrick zazvonil. Otevřela mu zajímavá, přitažlivá černovlasá žena.
"Warrick Brown. Lasvegaská-"
"Kriminálka. Já vím. Co potřebujete?"
"Jde o jednu vaši zaměstnankyni. Teressu Ecklie... Tess."
"Co s ní je? Zatím tady pravda byla docela krátkou dobu, ale všechno bylo v pořádku. Nikdo si na ni nikdy nestěžoval."
"Víte, někdo ji zastřelil. Zřejmě šlo o rasově motivovanou vraždu."
Podívala se mu do očí. Tvrdým, chladným pohledem.
"Každý rasista. Každý obdivovatel fašistů... si zaslouží smrt."

Nick mezitím doprohlédl její byt. Všechny věci jako mobil, elektronický organizér, její poznámky, si odnesl. Jinak nenašel nic zvláštního. Nestačil ani všechny důkazy (pokud se tomu dá tak říkat) ještě rozložit po stole a objevil se Ecklie.
"Zjistili jste něco?" Mohl tohohle chlapa nenávidět, ale tolik, jak ho neměl rád, mu ho teď bylo líto. Bylo na něm vidět, že ho to moc zasáhlo. Mohl ho nenávidět, ale tolik, jak ho neměl rád, mu nechtěl říkat, co zjistil a ranit ho ještě víc. Ale musel.
"Pravděpodobně odstřelovač. Minimálně někdo, kdo ovládá odstřelovací pušku. Našel jsem stopy střleného prachu a nějaké otisky na jednom z oken."
"Odstřelovač? Proboha proč?"
"Vypadá to na... rasově motivovanou vraždu."
"A... zjistili jste ještě něco? Máte už nějakého podezřelého? Co ty otisky?"
"Bohužel, otisky jsou stále anonymní. Warrick teď zjišťuje nějaké informace na jejím... hm... pracovišti."
"Kde pracovala?"
"Víte... pracovala jako... domina u Lady Heather."
"COŽE? Moje neteř... moje neteř dělala... moje neteř jako... prostitutka?" ve skutečnosti ho napadlo jiné slovo, ale to nedokázal vyslovit. Těžko by někdo dokázal vyslovit, že osoba, kterou měl rád, které zařídil studium, na kterou byl hrdý, že byla děvka. Samozřejmě, ten, kdo poznal ten "podnik" i z jiné stránky, ten kdo poznal Lady Heather, ten by proti těmto výrazům oponoval.
Nick nevěděl co ještě říct.
"Pravidelně nad tím místem přelétá vrtulník. Hlídky kontrolují každé okno. Chytíme ho," nemohl uvěřit tomu, že tu utěšuje Ecklieho... Conrada Ecklieho. Toho, co ho všichni nenávidí. I on sám. Ecklie odešel. Nick začal probírat věci na stole.
Po nějaké době se k němu přidal Warrick. Řekl pouze to, že se nedozvěděl nic, co by mu pomohlo. Jinak se o Lady Heather bavit nechtěl.

"Catherine. To jsem ráda, že jsem tě potkala. Nevíš, kde je Grissom? Mám tu pro něj ještě ten poslední posudek na... eh... no to je jedno. Prostě něco tu pro něj mám."
"Tak toho tady neseženeš. To víš, musel se přece jet podívat."
"Do nemocnice. Jásně. Tak mu to odevzdám někdy jindy."
"Hele a řekni, ty opravdu znáš tu Gregovo přítelkyni?"
"Jo. Rozumí si dobře. Nemusíš mít strach. Kim je moje kamarádka a je s Gregem šťastná. O něm snad ani mluvit nemusím. Znáš ho."
"No jistě. A co že ty jsi tak přepadlá?"
"Víš jak jsi mi říkala to ohledně dítěte a Sary. Tak nevim, ale mám pocit, že se radujeme předčasně."
"Ále, všechno bude v pohodě. Já tomu věřím. Pojď, dáme si kafe a třeba mezitím dorazí případ."
"Dobře. Ale jenom když to kafe bude Gregovo."

Přešlapoval netrpělivě na chodbě. Ty zavřený dveře byly jako brána. Brána do života, která se odmítá otevřít.

Zazvonil mu telefon. Chvíli s někým mluvil, pak to položil.
"Mají ho. V jednom okně zahlédla hlídka odstřelovače. Vtrhli tam. Jedeme."
"Jestli je to on, tak to bylo hodně rychlý," poznamenal Warrick.
Dojeli na místo. Nebylo do daleko. Detektiv Grow stál před dveřmi. Odstřelovač už se vezl k nim.
"S jistotou to neřeknu, ale tohle bude naše puška. Ta, co zastřelila Teressu. Je to sice jiná místnost, ale o jeho vině nepochybuju. Otisky ho usvědčí definitivně."
Posbírali pár otisků, několik nábojů, pušku a odjeli zpátky. Promluvit si s odstřelovačem. S člověkem, který si chtěl hrát na Boha a určovat, kdo bude žít.

Vešli do vyslýchačky. Před nimi seděl muž, poměrně mladý. Všechny okolo probodával pohledem. Oči se mu na zlomek vteřiny zastavily na Warrickovi.
"Něco se vám nelíbí?" zeptal se ho. Šel sem úmyslně.
"Pár věcí by se našlo."
Nick přešel ihned k věci.
"Proč jste ji zastřelil?"
"Koho?"
"Teressu Ecklie. A proč jste chtěl zastřelit dnes někoho dalšího?" hodil před něj na stůl fotky.
"Jo tuhle hispánku? Je fakt mrtvá? Zastřlil bych každýho takovýho, kdybych k tomu měl možnost."
"Děláte si srandu?" Nick ale naznačil Warrickovi, aby byl zticha.
"To si tu chcete hrát na Boha? Chcete ze sebe dělat dalšího Hitlera? Nebo co? To chcete rozhodovat o životech?"
"Amerika by měla být jen pro bílý."
"Bílej, žlutej, černej... krev nás všech je červená. A nikdo, nikdo nemá právo ji prolévat."
"Všechen ten černej odpad, co znečišťuje tuhle zemi, si zaslouží smrt! Přežít si zasloužíme jen my, bílí. Na nikoho z nás bílých bych ruku nevztáh."
Nechali ho odvést. Ještě než ale vyšli z místnosti, dodal Warrick:
"Měl byste vědět ještě něco. Ona nebyla hispánka. Ani černoška. Měla vadný gen. Ten jí zbarvil kůži. Celá její rodina je bílá. Ona sama byla bílá. Zabil jste jednoho s VÁS."
To poslední slovo řekl s takovým odporem, až se na něj Nick překvapeně podíval. Nikdy se nesetkal s tím, že by Warrick takhle vyváděl. Nikdy nedělal žádný rozdíl mezi sebou a ostatními. Teď měl ale v očích nenávist. Rasismus je to nejhorší možné zlo. Dělá z lidí zvířata a z životů těch, kteří neměli to štěstí, horor.

Strach se prohluboval každou vteřinou. Měl pocit, že už to nevydrží. Ne. Tak dlouho...
Dveře se pomalu otevřely.
Vyšel doktor. Vypadal unaveně. Ale nejen to. Grissom přešel ke dveřím.
Chtěl se podívat dovnitř. Doktor to ale nedovolil a zavřel. Vzal ho o pár metrů dál. Grissomovi se zastavovalo srdce. Ne. Neříkejte to. Nechci to slyšet! Jenže slova z něj vyšla dřív, než je stačil zastavit.
"Doktore... tak co..."
"Pane Grissome, dělali jsme, co jsme mohli. Snažili jsme se ze všech sil..."
Ne. Neříkejte to! To není pravda!
"Bohužel, je mi moc líto, ale... nedokázala to. Nevydržela tu obrovskou zátěž. Nemoc ji přemohla."
Svět kolem se zastavil. To není pravda! Všechno se začalo rozplývat. Roztřásly se mu ruce.
"Chi ji vidět," zašeptal.
"Myslíte, že je to teď dobrý nápad?"
"CHCI JI VIDĚT!"
Doktor otevřel. Sestry z pokoje odešly. Uklidily všechny přístroje, které ji měly udržet naživu. Které selhaly. Ležela tam... jako by spala. Chytil ji za ruku. To nemůže být pravda! Díval se do jejího teď už klidného a vyrovnaného obličeje.
"Miláčku... prober se... prosím... nesmíš... nenechávej nás tu..."
Bezmoc. Bezmoc, prázdnota a žal.
Pár třpytivých slz dopadlo na její tvář, když se sehnul a naposledy ji políbil.
Nedokázal odsud odejít. Jen tam tak stál a nechal slzy téct po tvářích. Nechal je vyplavovat jeho ztrátu. Proč? Proč ona?

Přišli pro ni. Odmítal se hnout. Chtěl tam stát, navždy zastavit čas. Bál se, že až odejde, tak se mu rozplyne a on už si nedokáže vzpomenout.
Stáhl jí z ruky prstýnek a sevřel ho v dlani.

Stmívalo se. Vegas se rozzářilo mnoha světly a ještě nikdo nevěděl, že jedno světýlko zhaslo. Seděl doma, mezi všemi svými motýly a brouky, mezi jeho vášní a posedlostí. Tu největší už ale nemá. V ruce svíral její prstýnek a navždy se snažil vrýt do paměti svou největší lásku.
Vzal pero, čistý papír.

Poznal jsem ženu, která mohla změnit můj život. Zamiloval jsem se do ní. Spoustu času jsem ale promrhal snahou to skrýt. Bál jsem se projevit své city. Pak se to zlomilo. Dokázala mě vyvést z ulity. Doufal jsem, že teď už nemám k obavám důvod. Jen jedna to dokázala. Bylas to Ty a já s Tebou byl šťastný. Tak šťastný, jako ještě s nikým.
Ztratit Tě pro mě znamená ztratit kus sebe. Odešla nenahraditelná část mého života. Nechala jsi tu mě a naši dceru samotné. Nikdo Tě v našich životech nemůže zastoupit. S Tebou odešlo mé štěstí, má láska. Nikdy nezapomenu na Tebe, na Tvůj pohled, Tvůj úsměv, Tvou vůni, Tvé dotyky, polibky, ani na Tvé slzy a Tvůj pláč. Navždy zůstaneš součástí mého srdce.
Miluji Tě.
Gil

Dopis sroloval, provlékl ho prstýnkem. Bude to jako věčná připomínka jediné a nenahraditelné ženy jeho života - Sary Sidleové.