Bylo odpoledne, krátce po obědě, den před Štědrým dnem. Dnem plným radosti, lásky, všeho dobrého.
Warrick, oblečený v černém, pomáhal Catherine do černého saka. Tvář měla staženou smutkem, když si před zrcadlem upravovala vlasy. Její dcera seděla v autě a čekala na ně.
Madison, v černém kostýmku, se obouvala, zatímco její manžel Nick, oblečený ve stejné pochmurné barvě, čekal venku.
Greg se snažil zahnat úzkost tím, že držel Kim za ruku a nechal ji, aby ho objala.
Všichni beze slova nastoupili do aut.
Gil držel v rukou zarámovanou fotografii, ze které se na něj šťastně usmívala v jeho objetí. Už je čas. Odložil ji na stolek. Už byl na odchodu, ohlédl se. Vrátil se a překlopil ji tak, aby nebyla vidět. Konečně byl v životě šťastný. Konečně jednou vyhrával. Stál na šachovnici osudu a měl najeto na mat. Bohužel, nebyl na tahu.
Vál mírný vítr. Vlasy, které si tak pečlivě upravovala, poletovaly kolem Catherinina obličeje. Stála nehnutě vedle Warricka. Už se nedokázala udržet a po tváři ji stékala slza. Hřbetem ruky, ve které držela květinu, ji setřela, ale jeden pramínek vlasů se tam přesto přilepil.
Madison svírala v jedné ruce květinu, druhou držel ve své dlani zdrcený Nick.
Greg nevnímal dění kolem sebe. Kdysi ta veselá a krásná žena držela na tomhle místě za ruku jeho. Ona se ho snažila utěšit, když zemřela Aileen. A teď tu stojí zase, ale nemůže ho utěšit. Je to totiž ona, kdo nespravedlivě opustil tento svět. Kim cítila ten smutek také, i když tu ženu neznala. Vyzařoval z její nejlepší kamarádky Madison i z Grega. Její nejbližší byli smutní a na ni to přešlo také.
Kousek dál se o svou hůl opíral doktor Robbins. Nejen za svou kariéru, ale za celý dlouhý život viděl žít a zemřít tolik lidí. Žít a zemřít, žít a zemřít. To je věčný kolotoč. Proč na to ale vždycky zapomene v případě blízkých?
Vedle stál Brass. Dnes své sportovní hnědé sako vyměnil za černý oblek. Když Sidleová nastoupila, moc jí nedůvěřoval. Teď už to byla právoplatná členka týmu, s kterým měl tu čest pracovat. Tvořila jeden z článků řetězu, který se začla pomalu ale jistě po takové době rozpadat.
Pohledy všech se upíraly na její fotku s černým páskem v rohu. Jeden z nich ale neviděl neživou podobiznu... viděl...
....i vědci mají city.
Pohřeb končil. Lidé - její přátelé a kolegové přicházeli k rakvi a pokládali k ní květiny. Zůstal tam stát jako poslední. Přistoupil k rakvi. V ruce měl jedinou nádhernou rudou růži a srolovaný dopis, provlečený jejím prstýnkem. Sevřel růži přílišnou silou v místě, kde vyrostl trn. Ucítil bolest a podíval se na svou dlaň. Objevila se drobná kapka krve. Sehnul se k rakvi. Dal na ni růži a dopis položil k fotce na náhrobním kameni. Nechal kapku krve dopadnout na zem. Všechno krásné má trny, ale některé bolí mnohem víc a rány po nich dlouho krvácejí.
U brány čekal zbytek týmu. Gil prošel kolem nich a kývl na Cath. Ta pochopila. Zatvářila se ještě nešťastněji a otočila se k ostatním.
"Jeďte za námi. Jsem s Gilem domluvená."
"Kam jedeme?"
"Domluvili jsme se, že k nám. Přiveze nám ukázat Samanthu a... Samanthu."
Měla v plánu říct ještě něco, ale raději mlčela.
Dorazil do nemocnice.
"Tak jste konečně tady? Pojdťe za mnou," přivítala ho usměvavá zdravotní sestra.
Prošli nemocniční chodbou. Na konci otevřela dveře a za chvilku mu přinesla malou holčičku. Dívala se na něj krásnýma modrýma očima.
"Je vásm hrozně podobná."
Gil ji vzal opatrně do náruče.
Nevěděl moc, co má dělat. Měl připravenou přenosnou sedačku. Sestra mu pomohla dostat malou do auta i se všemi věcmi, které tam měla přichystané na odvoz Sara.
"Nebojte, to zvládnete, tatínku," usmála se na něj sestra, když zavíral dveře od auta. Pracovala tam už dlouho a přivykla si zásadně oslovovat "maminko" a "tatínku".
Tak Samantho, teď jsme tu už jenom my dva. Nějak to musíme zvládnout. Díval se na ni, jak poklidně spí v peřince a vůbec netuší co se děje okolo ní. Nastartoval a rozjel se na smluvené místo.
"Hm... můžeš mi říct, proč nejdeme dovnitř?" všichni přešlapovali venku před domem Browna a Willowsové.
"Protože čekáme na Gila. Pak můžeme zajít dovnitř."
Na to Nick jenom pokrčil rameny a nic neřekl.
Greg přešel ke svému autu, otevřel dveře a sedl si. Cítil, že tam už nevydrží stát.
"Greggi, to bude dobrý, už na to nemysli."
To bylo vůbec poprvé, co slyšeli Kim promluvit. Měla příjemný hlas.
Madison přecházela sem a tam a urovnávala si myšlenky. Stalo se jí to už podruhé, a i když byla psycholog, snášela to hodně špatně. Lindsey odešla do domu.
Uviděli na příjezdové cestě auto. Grissomovo auto. Zastavil.
Catherine se k němu hned rozběhla a otevřela zadní dveře.
Pomohla mu vyndat sedačku s dítětem.
"Je ti horzně podobná."
Šla i s malou Samanthou k ostatním. Gil se... dá se říct neochotně... vydal za ní.
Všichni se nahrnuli okolo Catherine. Samantha stále spala, bylo jí to úplně jedno.
"Ta je krásná... celá Sara."
"Podle mě je podobná tatínkovi." oponoval Nickovi Greg.
"Můžu?" zeptala se Madison a vzala Samanthu do náruče.
Gil se otočil na Catherine.
"Víš, co teď chci."
"Přemýšlela jsem o tom. Dlouho. A nechci, aby to tak dopadlo. Pokud ale svoje rozhodnutí nezměníš, já nepřijímám."
"Rozmyslela sis to dobře?"
"Dost dobře. Nepřijímám."
Ostatní, kteří až doteď věnovali pozornost pouze Samanthě pomalu přesouvali pohledy na ty dva.
"Dobře. Pokud ty odmítáš, tak Warricku," obrátil se na svého kolegu "ty s okamžitou platností přebíráš moje místo."
"Co... cože? Ještě jednou prosím! Tos myslel vážně?"
"Naprosto vážně. Odlétám do San Francisca. Mám tam zařízený byt a budu přednášet na univerzitě. Končím s kriminálkou."
"Proč? To nemůžeš myslet vážně. Nemůžeš odsud jen tak odjet."
"Madison, už nechci, aby se mi tady pořád něco vracelo a aby se pořád něco dělo blízkým lidem."
"Ale to před tím jenom utíkáš! Nic neřešíš. Utíkáš!"
"A třeba uteču tak daleko, že se tím něco vyřeší."
"Grisi, nedělej to."
"Už jsem se rozhodl. Ty se o tu naší laborku dokážeš postarat, Warricku. Věřím ti. A možná se někdy ještě uvidíme."
Došel k Madison a vzal svou dceru.
"Dej mu za nás pořádně zabrat."
Odešel s ní k autu a dal její sedačku zpátky dovnitř. Naposledy se na ně otočil, zamával jim a s nuceně nenuceným úsměvem, který občas nasazoval, ale nikdo nikdy nepřišel na to, co znamená, nasedl do auta.
Zůstali tam stát.
"Catherine, tys to věděla?"
"Ano, ale prosil mě, ať to nikomu neříkám. Chtěl, abych naši směnu převzala já. Ale nemohla jsem nastoupit jen tak na jeho místo."
"Bude mi tady chybět, ty věčný poučky..."
"Jo, to jo... nikdo nás nepovede za ručičku, co."
"No, Warricku, budeš to s námi mít těžký, kámo."
"O tom nepochybuju... nikdy nebudu tak dobrej."
Zůstali tam stát. Madison bok po boku se svým manželem Nickem, Catherine se svým přítelem a novým šéfem jejich směny Warrickem, Greg s Kim, všichni, kteří dnes, o Vánocích, definitivně přišli nejen o kolegyni a kamarádku, ale i o šéfa a dlouholetého známého. Za nimi stál Al Robbins, který právě přišel o jednoho ze svých přátel, stejně jako Jim Brass, který o tomhle jeho plánu věděl, a stejně jako ostatní s ním nesouhlasil.
Grissom seděl v autě, ujížděl vstříc svému novému životu a uvědomoval si, že teď už nemá nic než svou dceru, se kterou se rozhodl na Vánoce, na Štědrý den, znovu začít.
Když se řekne zločin, vybaví se mi tolik míst na světě... když se řekne hazard, vybaví se mi Monako, Monte Carlo... když se tohle spojí, vznikne jen jedna možnost. Las Vegas. Město, které nikdy nespí a které míchá osudy každému, kdo do něj vejde. Všechno souvisí se vším. Každé zamíchání karet, každé hození kostkami, každé roztočení rulety v kasinu, nic z toho se neděje bezdůvodně. Někdo doufá, že tam zbohatne, někdo, že tam začne nový, lepší život. Je jen málo těch, kteří ho opustí, aby nový život začali někde jinde. A on byl jeden z nich.
Žádné komentáře:
Okomentovat