"Eh...promiň..." byla to Madison. "Jen že už jsou zpracovaný všechny důkazy... všechno, co v tom domě bylo... a nikde nic. Ta krev na noži je jenom toho kluka, otisky nikde, stopy nikde... prostě nic!"
"Aha..." tak tohle bylo špatné. Neměli ani jeden jediný vlas... jeden jediný otisk... jednu jedinou stopu po tom, že by v domě byl někdo cizí... ale přece to nemohla být plánovaná vražda malého kluka... to od začátku vypadalo na vloupačku... vždyť i zmizelo pár věcí - nějaká elektronika... ale stopy nikde...
"Catherine? Máme pár otisků z těch vloupaček. Patří konkrétní osobě. Dennis Black. A ta DNA patří nějaké ženě. Zatím anonymní."
"Dobrá práce. Takže jedeme navštívit pana Blacka."
Dojeli až k jeho domu, ale nikdo nikde nebyl. Jen uvnitř pár fotek jeho a nejspíš jeho přítelkyně Stelly a pak ještě cestovní prospekt z Miami. A pak nějaká poznámka v tom smyslu, že letenky jsou zaplacené. A pod tím poznámka, že přání se neplní jenom ve snu. Podle toho, jak to uvnitř vypadalo, se balili dost narychlo. Takže teď jim nezbývá než informovat policii v Miami. Jinak zkusili odebrat pár vzorků DNA z těch předmětů, které tam zůstaly- nějaký hřeben, kartáč. V laborce se pak ukázalo, jak čekali, že to souhlasí s jejich podezřelými.
Směna byla u konce.
O šest dní později.
Stihli pár dalších případů, jen ten jeden, vražda malého chlapce, ten snad neměl řešení. Tenhle rébus se jim nedařilo rozluštit. Nikde se neobjevila žádná stopa. Absolutně bezvýchodná situace. Otec toho chlapce už s nimi nehodlal komunikovat, Gil zase v jednom případu viděl vlastní situaci. Proti jeho zvyku se přestal hnát za řešením. Bál se. Bál se, že by se hnal za vlastní budoucností.
Ještě jedna hodina.
Pozvaní byli všichni. Jen dva lidé ale pořád váhali, jestli jít. Sara seděla na gauči vedle Gila. Nebránila se únavě, která doprovázela její složitý zdravotní stav. Všiml si, že jí zase klesla víčka. Jemně do ní strčil.
"Bude jim to líto."
"Bude."
Chvilka ticha. "Ale já tam nepůjdu."
Pohladil ji po vlasech. "Nemusíš."
"Víš co jsem nikdy neviděla?"
Chtěla změnit téma.
"Ne."
Nejspíš tolik věcí, že by je ani nešlo vyjmenovat. Jako všichni.
"Pravou zimu. Tu pravou. Se sněhem, romantikou, tohle se tady nedá vidět. Musí to být krása... My teď tady máme zimu, ale copak se tomuhle dá říkat zima? Vždyť přinejlepším prší. Vždycky jsem se chtěla podívat na to, jak se slunce odráží od bílý planiny... okolo jsou zasněžené stromy, všude ticho, klid... To musí člověk zažívat štěstí jenom když to vidí... i když je mu mizerně... nikdy jsem to neviděla... a všichni okolo jsou dneska šťastní... jenom já..."
Usmál se. To opravdu ne. V poušti se tohle vidět nedá. Ale věděl, kde se to vidět dá. Ne jen vidět, ale i vnímat, cítit, i slyšet... byl tam jen dvakrát, v zimě, ale na tu krásu se zapomenout nedá. Musí se sice trochu víc z města, musí se najít příroda, ale stojí to za to.
Deset minut.
Nick čekal v obleku vedle Warricka a Grega. Nebyl zrovna ve své kůži, ale přesto se nevázaně bavil s kolegy.
Madison byla s Cath. Měla krásné bíle šaty. Dlouhé, splývavé, kontrastovaly s rudýmy vlasy vyčesanými do drdolu. Závoj neměla. Měla odhalená ramena, šaty bez rukávů. Vrchní díl byl zdobený bílou výšivkou, široký lem se stejnou rovnou linií vpředu i vzadu. Sukně byla čistě bílá, bez zdobení. Vypadala nádherně.
"Přidělat ti křídla, řeknu že jsi anděl," usmála se na ni Cath, zároveň ale plácla svou dceru, která pobíhala okolo a pořád se jí něco nelíbilo, něco by udělala jinak. Měla také šaty, podobné nevěstiným a veledůležitý úkol - starost o prstýnky. Cath měla kalhotový kostým v béžové barvě.
"Cath, oni nepřijdou, viď."
"Ještě tu nejsou. Ale možná mají jenom zpoždění."
"Ne. Nepřijdou."
"Lindsey, jdi ven, ano?" dívka odešla. "Víš, měla bys asi něco vědět. Sara nebude chtít přijít. Ona... čeká dítě, ale zároveň to pro ni znamená, že by mohla zemřít. Je nemocná."
"To je mi líto... vůbec jsem to netušila..."
"Nikomu to neříkej. Až to budou chtít říct, udělají to."
Přikývla. "Cath? Řekni mi, že se mi to nezdá."
"Přání se nemusí plnit jenom ve snu!" usmála se na ni.
Vyšli a nasedli do aut.
Pět minut.
Na letišti byl pořádný shon.
"Ty ses zbláznil!"
"To už dávno. Ale teď mi věř! Přání se neplní jenom ve snu."
"Na poslední chvíli," vítala je mladá usměvavá žena. Sara pořád nemohla uvěřit, že se tohle doopravdy děje. Byla jako v šoku. Jenže než se z něj stačila vzpamatovat a uvědomit si to, než začala cítit tu radost že se jí plní jedno přání...
Madison zazvonil mobil.
"SMS... od Gila... omlouvají se, že nepřijdou... přejou nám všechno nejlepší do dalšího života, ať se nám přání neplní jen ve snech... z letadla do Kanady!"
Žádné komentáře:
Okomentovat