"Ták, konečně je hotovo," Cath si protáhla ztuhlá záda a zvedla se ze židle. Chystala se odejít z Grissomovy kanceláře. Ve dveřích se minula s Brassem.
"Jen mi prostímtě neříkej, že máme případ."
"Ne. Neboj. S případem nejdu."
"To je dobře. Protože já už nic dneska řešit nehodlám. Jdu si dát oběd. Takže se mějte pánové."
Jim za ní zavřel dveře.
"Opravdu nemáme případ?" Gil se na něj podíval zkoumavým pohledem.
"No, byl bych rád, kdyby ses podíval na ten případ ze hřbitova. Já bych to měl rád brzo hotovo. Víš, ten hřbitov Desert Palm."
"Tak na ten nelze zapomenout. Ale řeší to Nick, Sara, Madison a Greg. Já jim důvěřuju."
"Jo, to já taky. Ale nic k tomu nemáme... žádný stopy...."
Že to byli přátelé, tak se Gil zvedl a společně s Jimem zamířili k místnosti, kde ostatní zkoumali obsah kabelky.
Vešli do dveří. Ti čtyři uskočili od počítače nad kterým se před chvílí ohromeně skláněli, jako by je popálil. Když viděli, kdo stojí ve dveřích, tak ztuhli snad ještě víc.
Gil se podíval na monitor. Ke svému úžasu se díval na blikající nápis SHODA pod fotkou muže ve středním věku s mírně prošedivělými vlasy. Pod fotku muže s výrazně modrýma očima. Pod jeho fotkou.
"Gile..." začala Sara, ale vlastně nevěděla, co by mu měla říct.
"Kde jste našli ten otisk?" snažil se zachovat si chladnou hlavu.
"Na... propisce u oběti."
"Takže, asi si mě někdo bude muset vyslechnout."
Madison polkla. Bylo jí jasné, že ten, kdo bude vyslýchat svého šéfa kvůli VRAŽDĚ, bude ona.
A nemýlila se. Jenže kdo by měl zájem o něco podobného, že?
"Tohle je jednoduše trapný!"
"Jo, to je. Ale podle předpisů..."
"Jime, jdi s předpisama... víš kam!"
Každopádně, o pět minut později už usedala po boku Jimovi ke stolu ve vyslýchačce. Gil seděl naproti, tam kde obvykle sedí podezřelí, popřípadě ti, kdo jsou vinni. V pozorovací místnosti stáli všichni ostatní, i s Cath. Jakmile se o tom dozvěděla, ztratila na oběd úplně chuť. A co teprve až se to dozví Ecklie... všichni jenom doufali, že budou moci Gila vyloučit okamžitě a jasně a že k tomu blbci nahoře se to nedostane. Jenže jak vysvětlit otisk...
Madison vůbec nevěděla, jak začít. Takových výslechů měla za sebou... opravdu hodně, ale vyslýchat nadřízeného...
"Takže....můžeš nám říct, kde jsi byl okolo půl sedmé dnes ráno, tedy v době úmrtí oběti?" Madison se trochu třásl hlas a bylo na ní vidět, že to pro ni není jednoduché. A navíc to byla hloupost... jak si vůbec někdo může myslet, že Gil Grissom by vraždil...
"Jistě. Byl jsem tady na velitelství. Opět jsem pracoval přesčas."
"A... hm... můžeš mi... vysvětlit, jak se tvůj otisk dostal na propisku, kterou měla oběť v kabelce?"
"Netuším," Gil to řekl s lehkým úsměvem.
"Je možné, že jsi někdy přišel do kontaktu s obětí, nebo... napadá tě nějaká možnost, jak se tam ten otisk mohl dostat?"
"Popravdě, dnes v pět ráno jsem byl čtvrt hodiny mimo budovu. Šel jsem koupit... si.. koupit něco k jídlu a cestou jsem vrazil do jedné ženy. Vysypala se jí kabelka a já jí to pomohl sebrat. Ale oběť to nebyla. Ovšem ta kabelka ano."
"Takže teď je třeba zjistit, jak se mohly věci cizí ženy dostat do rukou naší oběti."
Do místnosti vešel Greg.
"Madison, našel jsem malý vzorek krve na kapesníku. DNA je..." a kývl hlavou směrem ke Gilovi.
Ten jen pozvedl ruce dlaněmi nahoru. Na levé měl pod palcem odřeninu. Madison přikývla.
"Ty jsi byl prokazatelně v době úmrtí tady, ta DNA se tam dostala stejně jako ostisk, takže myslím, že můžeme tohle... setkání... rozpustit. Není žádný důkaz, který by vyvracel tvou teorii."
"Ovšem Gile, ty už se na vyšetřování podílet nebudeš," řekl Jim o dost tišeji, než obvykle mluví v téhle místnosti. Mad si oddechla a chystala se vstát. Jim se na ni ani jednou nepodíval. Díval se na Gilovy ruce, které měl položené na stole. I jemu tohle přišlo naprosto trapný.
Madison šla po chodbě, kroutila hlavou a mumlala si nadávky na předpisy. Sara bez pohnutí sledovala Gila, protože věděla, že tohle se stalo kvůli ní. On nejel koupit si něco k jídlu. Ale koupit jí něco k jídlu. Ale za těch okolností, kdo předpokládal, že to bude mít takový důsledek?
Všechny důkazy měli pohromadě, ale s případem nehli. Směna jim skončila.. .dnes už podruhé... a oni se chystali jet domů. Cath se těšila na Warricka. Doufala, že se rozvod povede lépe než jí.
Už byli před budovou. Madison šla ke svému autu. Nick se ji chystal dohnat a zkusit ji třeba pozvat na večeři. Někam, kde by se nakonec nepohádali. Jenže než ji doběhl, došla až ke Gregovi, nasedli do auta a odjeli. Zůstal stát.
Bylo už asi pět odpoledne. Seděl ve svém... jejich bytě před televizí, kterou ani neposlouchal. Usínal, ale to mu nezabránilo přemýšlet. Má tohle považovat za začátek rozpadu jejich vztahu? Má začít na Grega žárlit? A nedělá to už nějakou dobu? A má považovat to předtím za sen, který už uletěl? Takže to bude zbytečné?
Klaply dveře. Zavřel oči. Matrace vedle něj se zhoupla.
"Vím že nespíš."
"Hm."
"A..."
"A.. to jako co a... To tě tu mám vyslýchat kdes byla? Já vim, žes byla s Gregem. A je mi úplně jedno kde. A už toho mám dost. Jestli tohle má být... konec, tak..."
"Ne, počkej to... to vůbec není konec. Já tě pořád miluju. Konec? Ne! Ale... já nevim, proč pořád mám pocit, že Greg potřebuje pomoct. Že není schopný to sám zvládnout."
"Ale nemyslíš, že jsem tu taky já? Kolikrát jsme v poslední době spolu někde byli? Kolikrát jsme spolu aspoň mluvili... normálně mluvili. Hm? A co v tom je? GREG! Nemyslíš, že když jsme spolu my dva, tak ty když trávíš většinu času s ním, tak je to..."
"Jo, já tohle všechno vím. Ale... sedni si. Uklidni se a poslouchej mě," chtěla ho pohladit po tváři. Ucukl. Chytla ho za ruku a podívala se na něj prosebným pohledem. Zadíval se do jejích očí.
"Představ si tohle. Malé dítě. Sedí v místnosti, která má jen jedno malé okno a dveře. Je tam úplná tma až na úzký paprsek, který tam prosvítá skrz okno. Dítě sedí, vidí, že venku je krásně, teplo, slyší odtamtud smích, možná touží tam jít. Dveře nejsou zamčené. Stačí vzít za kliku. Ale ono to neudělá. Možná čeká, že mu otevře někdo zvenčí, ale to se nestane. Dveře jdou otevřít jen zevntiř. A možná, že to chápe. Možná, že to v hloubi duše ví. Jeho touha je čím dál větší, ale on se nezvedne a nevyjde z těch dveří. Jen sedí a dívá se na svět venku. Na život, který mu utíká před očima. Ale ani on to nevnímá. Jen sedí a dívá se nepřítomným pohledem.
Ta místnost, to je minulost. Minulost, přes kterou se nedokáže přenést. Každý jsme v té místnosti někdy byli. A někdo se odsud nedokázal dostat dodnes.
A teď mi řekni: Pořád si myslíš, že je to přehnaný?"
Nick měl ještě před očima obrázek, který mu popisovala. Dokázala to tak, že si živě představil každý, každičký detail. Jasně viděl temnou místnost, ve které jak přelud prosvítá jeden pruh světla. Jasně viděl nezamčené dveře a dítě, které sedí na podlaze a nedokáže vyjít ven. To dítě zvedlo hlavu. Podívalo se před sebe. Podívalo se na něj.
"Ale já jsem přece venku!" vylítlo z něj, než to stačil zastavit. Madison se na něj podívala zvláštním pohledem. Možná se v něm zračilo zadostiučinění, soucit, možná láska a starost.
"Já vím," zašeptala. "Vím."
Žádné komentáře:
Okomentovat