Pospíchal.
V jedné ruce měl tašku s nákupem na poslední chvíli - nikdo není dokonalý a on prostě zapomněl. V druhé už hledal správný klíč. Jeho čtyřletý syn byl doma sám. On by ho nikdy nenechal o samotě. Byl to poslední, co mu zůstalo. Malý, živý hnědovlasý klučina se zvídavýma modrýma očima. Byl hrozně upovídaný a na svůj věk i dost šikovný. Žili sami. Výchovu zvládal dobře, chodil do práce, když byl malý ve školce. Občas si najímal chůvu. Dnes si ale jen odskočil nakoupit. Netrvalo to déle než deset minut. Bylo to kousek, neměl důvod si brát auto. Konečně byl přede dveřmi. Chystal se klíč zasunout do zámku bílých vstupních dveří. Hned vedle bylo okno. Nejdřív se podíval dovnitř. Nic neobvyklého. Zasunul klíč. Dveře se otevřely. Byly odemčené! Zamykal? Jo, než odešel, zamykal. Zevnitř ale dveře otevřít šly. Důrazně mu řekl, že bude hned zpátky. Jestli utekl ven, tak něco uvidí!
"Haló? Kdepak jsi?" nikdo se mu neozval. Vešel do kuchyně, odložit tašku.
Byl to už měsíc od toho pro někoho pohodového dne. Život šel dál svým tempem, pro někoho čas letěl, pro někoho se sotva pohnul.
Například pro Grega... čas letěl. Celý měsíc se snažil najít muže, kterého označil ten odsouzený vrah jako komplice. Už mu to začalo připadat, jakoby jen odkládal vlastní popravu. Jako by neexistoval. I to bylo možné. Každopádně, musí do toho dát všechno, ať mluví pravdu nebo lže. Byla to další velká zkouška - případ byl jen a jen jeho. Přece mu ale úsilí přineslo ovoce - narazil na muže, který mohl pravděpodobně být jeho hledaný. Momentálně hledal detektiva Growa, který s ním na případu spolupracoval. Jenže zatím s ním moc v kontaktu nebyl. Byl to detektiv, který přišel na místo Aileen.
"Tady jste. Našel jsem pravděpodobně našeho podezřelého. Mám adresu. Jedeme tam."
"Výborně. Konečně se případ pohne. A my se trochu provětráme."
Nebyl to zrovna přátelský typ. Povyšoval se nad všechny a nikdo si ho neoblíbil.
"Zlatá Sofinka..." povzdychl si sotva slyšitelně Greg a trochu se nad tím ušklíbl. "My? Nevšiml jsem si, že byste se nějak angažoval. Dejte si pozor. Ta, co tu byla před vámi, byla zatraceně dobrá. Vy jí nesaháte ani po kotníky," bylo mu jedno, co si bude detektiv myslet. On se mohl přetrhnout, procházel všechny databáze, podle portrétu a jména projížděl všechny možné stránky. Nebylo to lehké. Jméno nebylo přesně to občanské, které ten dotyčný má. Jen přezdívka, kterou z něj stvořil. A portrét? Ten není nikdy stoprocentně spolehlivý. A Grow? Sotva hnul prstem.
Další, kdo zrovna pracoval na případu, byli Cath s Warrickem a Nickem. Ach, kde jsou ty časy klidu. Měli sérii vloupaček. Nikomu se nic nestalo, ale zmizely drahé věci a samozřejmě i peníze z pokladen ve vykradených podnicích. Vesměs to byly podniky. Jen jeden rodinný dům. Podle všeho to byli stejní pachatelé. Kriminalisté měli důkazů celkem dost, ale zpracovat je dá prostě práci.
A kdo nám zbývá?
"Máš případ. Jedeš tam se mnou. A vezmi s sebou někoho. Mrtvé dítě. Otec je z toho na sesypání. Matku... nemá."
"Jistě. Jenom někoho seženu."
Co by dal za vloupačku. Musí vyšetřovat zrovna smrt dítěte? Zrovna on? Otec je na sesypání. Matku nemá. Musí to vyšetřovat zrovna on?
"Co je? Máme případ?"
"Ano Madison. Jedeme tam my dva s Jimem. Mrtvé dítě."
Malý hnědovlasý chlapec se smál. Běhal po zahradě, skotačil mezi posledními paprsky zapadajícího slunce. Modré oči mu zářily radostí. Běžel mu do náruče...
"Pan Dustin? Jsem detektiv Jim Brass. Tohle je Gil Grissom. Kriminálka Las Vegas. Je mi opravdu moc líto, co se stalo."
"Detektive... on je všechno co mám. Co teď budu dělat?" mluvil potichu, oči měl vytřeštěné, zíral do prázdna. Nezmohl se na víc, než jemnou monotónní řeč.
"Pane Dustine... je nám líto, co se stalo. Ale musíte nám odpovědět na nějaké otázky."
"Co ještě chcete vědět? Já... už..." hlas mu odezněl do ztracena. Pořád ten tichý hlas. Nezměnil hlasitost, tón, nebyl toho schopný. Bylo vidět, že je smrtí syna naprosto zdrcený.
"Pane Dustine, my chceme najít toho, kdo mu to udělal. Vy určitě také. Musíte nám říct všechno, na co si pamatujete. Všechno, čeho jste si všiml, když jste přišel do domu."
Gil se šel podívat po místě činu. Vešel do kuchyně. David se skláněl nad čtyřletým chlapcem. Měl hnědé vlasy, krásně modré oči. Z hrudníku mu trčel nůž, okolo něj bylo spoustu krve.
Proč zrovna já?
Z obýváku bylo slyšet, jak otce nyní vyslýchá Madison.
"Jaký Allan byl?"
"Bylo to dost živé děcko. Sice jsem ho vychovával sám, ale stačili jsme si. Svou matku vůbec nezná. Zemřela při porodu."
Kruci, proč zrovna já? Díky bohu, že vzal Madison. Gil si čím dál víc představoval, jak tam na pohovce, kde vypráví o smrti své ženy, sedí on.
"Měl jste nějako chůvu?"
"Jen občas. Když jsem musel kvůli práci někam pryč nebo tak podobně. Jak říkám, stačili jsme si."
"Kde jste byl, když... se do vašeho domu dostal ten člověk?" nechtěla říkat když zabili vašeho syna, když zemřel... nemusel by už promluvit. Byl na něj fixovaný.
"Nakupovat. Zapomněl jsem na to dopoledne, tak jsem zaběhl do obchodu. Kousek odtud."
"Když jste se vrátil, všiml jste si něčeho nobvyklého?"
"Ne. Jen byly odemčené dveře. Zamykal jsem je a bez klíče jdou otevřít jen zevnitř. Myslel jsem, že zase utekl na zahradu. Miloval ten svůj hrací koutek za domem..." pousmál se. Během jeho řeči nezměnil tón, díval se pořád někam mimo ně."
"Pane Dusite, čeho jste se dotýkal, když jste vešel?"
"Jen kliky, pak jsem pověsil klíče na věšák, pak jsem šel do kuchy... ne ne, rozsvítil jsem tady lampu a pak sem šel do kuchyně. Položil jsem tašku s nákupem na stůl a tam jsem ho..." dál už nepromluvil.
Po nějaké době se sešli všichni na velitelství. Greg měl za sebou docela náročný výslech. Ale opět mu to přineslo ovoce. Nakonec se podařilo prokázat, že je to opravdu komplic.
Cath, Warrick a Nick se prokousali haldou důkazů a laborka jim zpraovávala otisky a dva nebo tři vzorky DNA.
Sara dopsala hlášení.
Grissom a Madison dodělali místo činu. Allana měl v péči Albert Robbins.
Pokaždé, když se takhle sešli a čekali na nějaké výsledky, rozběhla se dřív nebo později debata, týkající se brzké svatby "na jejich oddělení". Měla být už za šest dní. Prakticky ji připravovali Nickovi rodiče. Snoubenci neměli tolik času a oni se do toho hrnuli. Ostatní se samozřejmě hrozně těšili. Hlavně Lindsey, Catherinina dcera.
Gil a Sara se mezitím nepozorovaně vypařili. Do Gilovy kanceláře.
"Jak se cítíš?"
"Pořád stejně... teda až na to, že je mi vždycky na začátku směny tak hrozně blbě," pokusila se usmát.
"Nerozmyslela ses?"
"Ne. Co nejdřív to proberu s doktorem, ale svoje rozhodnutí nezměním."
"Dobře. Já budu stát za tebou, ať se rozhodneš jakkoliv. Já nemám právo v tom rozhodovat."
Usmála se na něj.
"A ještě něco."
"Co?"
"Klidně mě můžeš posílat k jakémukoliv případu. Já jsem pořád kriminalistka. Svou práci zvládám."
"Dobře. Jak si přeješ."
Díval se za ní ještě dlouho potom, co odešla. Rozhodla se a on věděl, že si za tím bude stát. A on bude stát za ní. Nemůže a ani nechce rozhodovat o jejím životě. Doufal, že nebude litovat. Rozhodla se zůstat u nynější léčby. Na operaci nechtěla. Nechtěla přijít o dítě. Pomalu se s tím učila žít. Aspoň to tak vypadalo. Zlepšovala se její psychika. On to ještě taky dobře zvládal. Jenže po dnešku... dva dny v kuse byl v práci. Opravdu nebylo klidné období.
Oči se mu proti jeho vůli zavíraly... Seděl na pohovce v obýváku. Jeho syn ležel v kaluži krve... ještě žil, ale on nemohl nic dělat... jen tam seděl, díval se a před ním umíral jeho syn. Zůstali sami... hned od začátku... jeho matka zemřela... nad ním se pomalu objevoval její usměvavý obličej. Ten, který už dlouho neviděl a nikdy neuvidí... Sařin obličej se pořád přibližoval... "Gile"
"Saro?" s trhnutím se probudil. Před očima stále ten výjev té nejhorší noční můry. Noční můry, která se může snadno stát součástí jeho skutečného života.
Žádné komentáře:
Okomentovat