Vím to (IIIx6)

Souběžně s Warrickovým a Sařiným výslechem a vyšetřováním Cath probíhal další rozhovor:
"Grissome, máte další mrtvou. Tady je adresa. Vypadá to na další oběť toho sériového vraha. A právě mi zkazil volno," Aileen to říkala unaveně a naštvaně.
"Tak to není naposledy. Jedu tam s Nickem. Kolikátá je už? Jedenáctá..." Gil se tvářil... ne otráveně, protože nemůžete být znuděný a otrávený z toho, že někdo vraždí mladé ženy. Ale netvářil se ani nijak zděšeně, ustaraně, překvapeně... ale ani ne normálně. I když, co je normální? Prostě nasadil ten svůj Grissomovský pohled.

Takovou... větší dálku odsud seděl muž ve svém oblíbeném křesle. V ruce držel knihu, ale tentokrát ji ani neotevřel. Jeho krásné modrozelené oči se nepohnuly a sledovaly pořád stejný úsek holé zdi. Přemýšlel, jestli je tohle přivede, nebo jestli dál bude on ten chytrý, který si může dovolit dělat chyby. Byl si jistý, že tentokrát už opravdu přijdou. Aspoň někdo. Aspoň jeden... rudý předmět v igelitu ležel opět na stejném místě. Na tom místě, kam nepatřil. Kam nezapadal. Prostě si tam jen ležel v kontrastu s tou dokonalou čistotou, pohodou a sladěností. Možná jen více rudý než předtím.

"Všechny doklady a peníze byly v kabelce kousek dál. Jí se ještě nikdo nedotkl. Našla ji támhleta dívka a rovnou volala nás. Asi měla velké štěstí, že tudy procházela až druhá."
"To bezpochyby. Nicku, podívej se okolo. Možná tu konečně zanechal nějaké stopy," sám se sklonil k mrtvé ženě. Aileen mluvila s dívkou, která ji našla.
Gil svítil na její rány na břiše. Něco nebylo v "pořádku". Něco nebylo tak, jak to u takových případů bývá. Posvítil jí do obličeje. Dotkl se jejího krku.
"Rodriguezová, volejte sanitku! Ona žije!"
Nick se zvedl ze země, kterou právě prohledával, a okamžitě se k němu rozběhl. Aileen ihned volala.
"Už jedou. Budou tu do pěti minut."

Dorazili během chviličky. Ze sanitky vyskočil lékař a zdravotníci už vytahovali nosítka. Její puls byl velmi, velmi slabý. Ztratila hodně krve. Měla sice řeznou ránu na krku, ale ta zjevně nebyla dost hluboká na to, aby ji jako ty ostatní usmrtila. Naložili ji. Nick si všiml, že z jedné strany nosítek je Hank. Gil si toho bezesporu všiml také. Jenže Aileen ho neznala a ti dva nedali nijak najevo, že tu je. Sice se pokusil v rychlosti zeptat, jestli tu je i Sara, ale oni ho ignorovali. Za chvíli už odjížděli za zvuku sirény do nejbližší nemocnice.
"Nicku, dodělej to tady. Já jedu do nemocnice. Rodriguezová, vy řekněte Jimovi, kde jsem."
"Jistě."
Aileen okamžitě sedla do auta a jela zpátky na velitelství. Nick posbíral to nic, co tam bylo, a chystal se také odjet. Gil jel kousek za sanitkou.

Muž vyšel z domu. Všechno nechal na svém místě, dokonce i ten rudý předmět byl přesně tam, kam patřil. Tam, kam nezapadal. Kousek od jeho domu, na sousední zahradě, pouštěl malý Timothy Grandet bubliny. Skákal mezi nimi a sledoval, jak se lesknou, chvilku stoupají a pak zase klesají k zemi a nakonec se ta křehká koule roztříští o zem, nebo ještě ve vzduchu. Vyfukoval pořád nové a nové. Pár jich zaletělo i k muži. Díval se na ně, dokud nepraskly. Uvědomoval si, že přesně takhle, přesně tak, jak Timothy ovládá "život" obyčejných mýdlových bublin, on ovládl a stejně tak ničil život obyčejných vegaských žen. Nepřemýšlel nad tím jako nad zločinem... nebo nad hříchem, nad něčím špatným... přemýšlel nad tím jako nad skutečností. Neodvratnou, jasnou, a hlavně jeho skutečností. Ještě pořád nepřišli. Je to zvláštní. Cítil, že přijdou. Už brzo. Trochu se ochladilo. Matka zavlolala Timmyho do domu. On také zašel. Sedl si do křesla. Jeho modrozelené, krásně tvarované oči se nejdřív zamyšleně upíraly do zdi. Pak vstal. Už je čeká.

"Nejsi tu nějak brzo? Co ta mrtvá? Koroner tam přece ještě nejel," Brasse potkala Aileen na chodbě. "Právě. Grissom je v nemocnici. Ta žena to přežila, zjišťuje, jak je na tom. Nick to dodělává..." vychrlila ze sebe jedním dechem.

"Takže je to pravda. Richard More. Podle jeho životopisu bych ho nikdy nehádala na vraha. Jak může chlap, který provozuje internetový stránky o literatuře, dělat takový hnusárny."
"Catherine, nejsem psycholog, ale podle mě můžou kolečka v hlavě přeskákat každýmu."
"Jistě... doufám, že ta adresa je akttuální. Zavolám Jimovi. Jedeme tam. Vypadá to, že jsme tu jen my dva Gregu, takže jedeme."

"Gile, tak co, jak je ta žena na tom?" Jim byl s Aileen v jeho kanceláři.
"Zatím se nic moc neví, ale mohla by to přežít, jestli se povede operace. Jedu zpátky na velitelství. Zavolají, až budou vědět něco víc," zaklapl telefon. Doufal, že ta žena přežije a bude schopna popsat nebo aspoň vzpomenout si na cokoliv, co by je dovedlo k vrahovi. Nevěděl ještě pořád, že jeho identitu už znají a netušil, co se ještě stane.

"Brass."
"Jime? Tady Catherine. Máme ho. Jsme si jistí, že ten sériový vrah je Richard More. S Gregem tam jedeme. Adresa je..."
"Fajn, jedeme tam taky. Spadla klec," a s potěšeným výrazem ve tváři ukončil hovor.
"Aileen, jedeme. Je to adresa sériového vraha. Je to tvůj případ, takže jedeš taky. Počkejte na mě u vchodu, vezmu několik lidí. Jedou Catherine a Greg."
"Počkat, vždyť je to případ skoro všech?"
"Gil je v nemocnici u oběti, Nick ještě nedorazil, Madison má papírování. Ostatních případ to není. Rychle!"

Za několik málo minut už seděli v autech. Měli neprůstřelné vesty, pro jistotu, a ujížděli směrem ke klidné části města s rodinnými domy.

Mezitím se vrátil Nick a Gil. Vrátili se téměř nastejně. Hledali Grega a Cath, ale Madison jim řekla, že jeli zatýkat. Docela se tomu divili. Ještě před chvilkou, alespoň oni dva, neměli tušení, kdo vrah je. Jenže co mohli dělat... sedět a čekat. Za chvilku se k nim připojili Warrick a Sara. Po delší době si tedy si zase mohli popovídat i o něčem jiném, než jsou případy.

Tentokrát seděl za stolem v kuchyni. Před sebou měl sklenici vína a pustil si Beethovena. Přijdou. Už brzy. Každou chvilku tu zastaví. Věděl to. Věděl to úplně stejně dobře, jako že zítra vyjde slunce, jako že lidé vstanou, půjdou do práce, děti do školy... věděl to tím nedefinovatelným pocitem stejně, jako věděl že malý Timothy od sousedů půjde zítra s matkou do školky a zůstane tam až po chvilce důsledného odporu. Jako když učitel listuje seznamem a hledá někoho na vyzkoušení. A v tom okamžiku, těsně před tím než vás vyvolá, víte, že to budete zrovna vy. S jistotou. Přesně tak věděl, že přijedou. Za chviličku.

"Všichni víte, co máte dělat. Kdyby se pokusil utéct, zadržet jakýmkoli způsobem. Nesmí nám utéct. Rozmístěte se kolem domu," Jim už byl skoro na místě a vysílačkou rozdával poslední pokyny. Vždycky mu stoupla hladina adrenalinu, když se dostal do podobné situace. Sériový vrah. Jedenáct obětí. Trofej.
Aileen byla nervózní. Jela s Gregem v jednom autě. Nikdy takový případ neměla. Greg vlastně taky ne. Nebyl v terénu nijak moc dlouho. Už jsou skoro na místě. Měli zapnuté majáčky. Greg si sice v duchu říkal, že jestli ho chtějí chytit, tak je to blbost, ale co se dá dělat, on o tom nemohl rozhodovat. Obyvatelé domů okolo kterých projížděli odhrnovali záclony a zvědavě se dívali. Ti odvážnější vyšli před dům. V téhle části města se nic podobného často nedělo. Žily tu převážně spořádané rodiny s malými dětmi nebo osamocení lidé.
Policisté s Jimem v čele projížděli poslední ulicí lemovanou pěknými, nově postavenými domy.

Jedou. Už jednou. Z prsou mu spadla ta neskutečná tíha očekávání. Už jedou. Uklidil víno i sklenici, vypnul CD. Jsou tady. Z nepochopitelného důvodu z něj spadla tíha toho, co bude následovat. Je jich dost. To je pocta.

První auta zastavila a vystoupili z nich policisté se zbraněmi v pohotovosti.
Seděl stále na té samé židli a čekal. Čekal... až přijdou blíž. Jsou tady. Už jen natáhnout ruku...