Zítra (IVx3)

"Warricku, tak co? Jak to šlo?"
Vešel do dveří, Cath už netrpělivě čekala na muže s tmavou pletí, uhlově černými vlasy, krásnýma zelenýma očima, na muže s kterým už nějako dobu žije, kterého miluje a s kterým i pracuje.
"Nikdy bych nečekal takovej podraz," z průběhu rozvodového stání byl zjevně otrávený a naštvaný.
"Tvrdí, že nedokáže přesně určit, kdo je otec jejího dítěte. Takže ještě musím podstoupit test otcovství."
Povzdychla si. "Uvidíš, že to bude v pohodě. To zvládneš," povzbudivě se na něj usmála.
"Jo, ale... co když bude moje?"
"Ty víš, že není."
"No... já... skoro určitě vím, že Eric není můj syn... ale bez testu..."
Cath se ho snažila přesvědčit, že to bude všechno v pořádku.
"Hned zítra si nechám ty testy udělat. Nejistota je hrozná věc."
A to pro každého člověka. Pro kriminalistu zvlášť.
To ale není všechno, co zítra podstoupí. Čekal ho potom ještě jeden velmi důležitý krok.

Mezitím, v jiné části města.
"Nikdy bych tohle nečekala..."
"Co? Že můžu být podezřelý z vraždy? To může být kdokoliv."
"Gile, tak nedělej, že se tě to vůbec nedotklo. Nedělej, že je ti to jedno. Vím že není!"
Mlčel.
"Nic tě na tom neštve?"
"Jo. Nemůžu dělat na případu."
Sara protočila oči a zakroutila hlavou.
"Proč se tak bojíš, že se k tobě někdo dostane dál?"
Podíval se na ni, jako by ji viděl poprvé v životě.
"Nevím."
Sara se nadechla. Chtěla k tomu ještě něco říct, ale rozhodla se dál nečekat. Potřebovala začít mnohem složitější téma.
"Gile, potřebuju s tebou mluvit."
"Tak mluv."
"Ne teď. Zítra, až skončí směna... potřebuju ti něco říct." ¨
Zítra. Až nebude v tak proklaté nejistotě, které ale nedovolila, aby se promítla v její práci. A dala si záležet, aby se nepromítla ani nikde jinde. Zítra.
Přikývl. I on s ní chtěl mluvit. "Tak po směně můžeme jít do Peterovy kavárny."
"Dobře."
To proč s ním chtěla mluvit, bylo velmi důležité. I on jí chtěl říct něco velice důležitého. Zítra.

"Počkej!"
Zastavila se ve dveřích a otočila se.
"Ani mě to není jedno... taky chci, aby můj kamarád byl zase v pořádku a jako dřív. Ale my dva... možná bys do toho měla míň zasahovat," dodával si každým slovem odvahu.
"Nechci se už hádat. A... chci, aby konečně bylo úplně jasno. Madison... můžeme si zítra zajít na večeři? Nebo na oběd, jestli vyjde směna."
"Taky bych chtěla mít jasno," dívala se na něj pořád tím pohledem, pod kterým ztrácel půdu pod nohama.
"Zítra."
Čekal je velmi důležitý rozhovor. Konečně skoční ta nejistota. Příšerná, napjatá, neklidná nejistota.

Greg seděl v křesle ve svém prázdném bytě. Pohled upřený do prázdna, jako poslední dobou pořád naprosto neschopný na cokoliv myslet. Ale dnes tomu bylo jinak. Dnes mu hlava vířila myšlenkami. S Madison byl na dlouhé, dlouhé procházce. Skoro celou dobu mluvila ona. Nebránil jí v tom. Její hlas ho uklidňoval, slova dávala zapomenout a její přítomnost ho uvolňovala z napětí, které neustále pociťoval.
Před očima mu najednou vytryskl světelný proud. Všechny myšlenky našly správné místo. V jediném okamžiku všechno pochopil. Všechno si uvědomil. Najednou se ocitl na denním světle, jakoby vyšel ze dveří nějaké tmavé místnosti, ve které doteď byl. Nadechl se a připadalo mu, že se nadechl poprvé v životě. Všechno už pochopil. Spadla z něj neuvěřitelná tíha. Neviditelná pouta která netlačila, ale pevně držela, praskla. Teď už je schopný to udělat. To, na co myslí už nějakou dobu. Udělá to. Hned zítra. Zítra.