Fake 5

Další dva dny se nic podobného neopakovalo. Hned příští sezení se mi Georg omluvil, ale vlastně ta příhoda nebyla vůbec na škodu. Měli jsme naději, spíš já ji měla, že se můžu uzdravit. A vlastně i on, že mi může pomoct.
Dnes odpoledne jsme měli další sezení. Než začal s obvyklým postupem, mluvil o průběhu vyšetřování mojí osoby.

Policie prý nenašla žádnou zmínku ohledně mojí podoby ani nikoho, kdo by mě pohřešoval. Určitě ne ve Švýcarsku. A na letišti se nenašla žádná opuštěná zavazadla, která by mohla něco prozradit. Rozběhli pátrání už i po ostatních sousedních zemí, ale vzhledem k tomu, že jsem mohla odkudkoli přiletět, nečekali příliš velký úspěch. Alespoň ne hned první dny.
Poté mi pustil jednu nahrávku. Údajně je z kamery umístěné na chodbě na letišti.
Byla jsem na ní já, jak sedím na sedačce. Bylo tam, jak ke mně mluvil neznámý muž, co se ptal, jestli je mi dobře. A bylo tam, jak jsem omdlela. Také jsem mohla vidět, když ji přetočil na úplný začátek, jak jsem mátožně přišla do zorného pole kamery, sedla si na sedačku a zavřela oči. Muselo mi být špatně. Hodně špatně. Alespoň tak to vypadalo. Ale na to už jsem si nepamatovala.
Já si nic z toho, co jsem viděla, nepamatovala. Prostě ne. Můj mozek se i odmítal na takové divadlo koukat. Jako by chtěl úmyslně zablokovat všechny myšlenky a vzpomínky na můj minulý život. Muselo se tedy něco závažného stát.
Jenže já chci domů! Bylo mi úplně jedno, jestli jsem utíkala, nebo se schovávala nebo se bála. Chtěla jsem domů, chtěla jsem zase něco znát, něco vědět a někam patřit!

Odcházela jsem možná ještě víc zničená a vyklepaná a hlavně smutná.
Nemířila jsem na pokoj. Jen jsem si sedla na onu zasklenou terasu. Snažila se na nic nemyslet a neubližovat si vzpomínáním.
Jediné, co se mi stále vybavovalo, byla ona lahvička, která se roztříštila o podlahu a pocákala moje kalhoty. Ta podlaha byla zelená, to vím bezpečně. Zelená podlaha, černé boty na podpatku a modré úzké kalhoty.
Ale kde nebo proč...zvláštní, jak se může pětadvacet, ano, tolik mi odhadovali, pětadvacet let smrsknout do jednoho krátkého okamžiku. Říká se, že když člověk umírá, přehraje se mu celý jeho život. Kdyby mě tedy teď někdo třeba střelil, nebo přišel a bodl, měla bych to rychle za sebou. Jedna vteřina, jedna lahvička, a můj film končí.

Zaslechla jsem odněkud dětský smích. Nebo se mi jen zdál? Ne, skutečně se někde dole zasmálo dítě. Vstala jsem a shlédla z terasy.
Kus dál od ní stál malý hlouček dětí a nad nimi se tyčila nějaká žena v ošetřovatelském oblečení. Ty děti se znovu rozesmály. A já se musela usmát taky. Ne že bych najednou zatoužila za nimi jít, nebo je jen dál pozorovat a poslouchat, nepocítila jsem žádnou zvláštní náklonnost k dětem. Mezi těmito zdmi ale působila jejich náhlá přítomnost jako jediný projev existence světa venku. Tohle místo je tak strašně uzavřené a izolované, že si pacienty musí samo vytvářet. Každý člověk, kterého sem zavřou, musí nutně dříve nebo později doopravdy zešílet. I ten, kdo je absolutně nespolečenský, občas nějakou společnost potřebuje.
Tak to je, je jedno jestli si vzpomenu nebo ne, protože za těmito zdmi se nakonec stejně zblázním. Měla jsem pocit, že se dusím, že vzduch je strašně těžký a nedýchatelný a že musím vyjít ven, nebo omdlím a stanu se taky neživou izolovanou troskou jako všechno kolem.
Možná troska jsem, ale mám naději se dostat z izolace a postavit nového člověka. Většina ostatních už ne.

Rozrazila jsem dveře a rychle procházela chodbou, hledajíc výtah nebo schody. Zastavila mě sestra.
"Tak kampak jdeme? Na výlet bez ošetřovatele? To by se ale paní doktorce určitě nelíbilo!"
"Promiňte, já … myslela, že mám dovoleno chodit ven …"
Chvilku se na mě dívala, nejspíš jsem jí připadala podezřele normální.
"Kdo jste?"
"To … bych taky ráda zjistila."
"Ah, to jste vy … vy samozřejmě můžete ven. Ale neopouštějte areál," usmála se a ustoupila z cesty. Já později našla schody a nakonec i východ do parčíku. Dětské hlásky venku stále ještě byly i se svými majiteli a mně hnal čím dál silnější neznámý pocit přímo za nimi.

Všechny malé postavičky poskakovali kolem jediné dospělé v jejich středu. Bylo jich asi deset.
Posadila jsem se na lavičku notný kus od nich a pozorovala, jak se drží za ruce a točí dokola a když jedna dívčina uprostřed doříkala jakousi básničku, jak se rozprchávají do všech stran, smějí a ona se je snaží pochytat. Několik z nich proběhlo i kolem lavičky. Vůbec si mě v zápalu hry nevšímali, nebo možná měli zákaz přibližovat se k těm divným lidem, kteří by náhodou mohli být venku.
Nevěděla jsem ani, z kterého oddělení ty děti jsou a nešlo to jednoduše poznat. Alespoň tady působily normálně, živě a spokojeně.
Najednou se ozval pláč na opačném konci zahrady mezi nízkými keříky. Ošetřovatelka se tam ihned rozběhla, aby křiklouna utišila.
Ale ten pláč se netišil. Naopak jako by sílil a byl čím dál blíž. A nebyl to pláč pětiletého děcka, ale malého miminka. Usoužený pláč, kterým volal svou matku.
Rychle jsem otevřela oči, do kterých mě okamžitě uhodily sluneční paprsky. Ani jsem nepostřehla, že jsem je měla zavřené, ale obraz malého tělíčka pod modrou peřinkou zmizel, takže jsem musela … snít? Mít halucinace? Nebo zase vzpomínat?