Tiše cvakl zámek dveří. Vešla stejně jako každý den touto dobou do bytu a jako každý den ji přivítalo ticho.
"Grissome?"
Ticho. Stále ticho. Nikdo kromě ní tam očividně nebyl.
Jak si jenom vůbec mohla myslet, že bude doma? Poslední dny není doma nikdy. A vlastně ani v práci, když tam volá. Vždycky se po konci směny někam vypaří a nikdy neřekne kam jde a kdy se vrátí. Doma se potom chová jako by nic.
Měla toho dost. Jakmile se zeptala přímo, elegantně se vysvětlení vyhnul a nedal jí žádnou šanci. Buď nemůže nebo odmítá říct pravdu. A vzhledem k tomu, že jeho záhadné výlety po práci bez vysvětlení se čím dál tím víc prodlužovaly a rozmnožovaly, cítila, že v ní brzy všechen potlačovaný vztek vybuchne.
Jestli jí nechce nic říct, zřejmě si teď vesele užívá s nějakou jinou a jí jen sprostě lže. Jak dlouho spolu vůbec jsou? Dost dlouho, aby poznala, jestli něco tají. A tajil.
Sedla si na gauč před televizi, ale nechala ji vypnutou. Neměla náladu se dívat. Neměla náladu poslouchat žádné hloupé řeči ani sledovat plastické herečky.
Původně si chtěla alespoň uvařit kafe, ale když jí pohled padl na bundu, kterou měl dneska Grissom na sobě, takže musel zákonitě přijít sem a kvůli tomu záhadnému něčemu se převléct, odmítla se zvednout.
Propalovala bundu pohledem, jako by ona za všechno mohla a jako by ji chtěla podpálit.
Tak on má vážně nějakou jinou. Vytratí se z práce, dojde sem, aby se pro onu neznámou krávu upravil a zmizí za ní. Nemohla tomu uvěřit. A je ještě tak hloupá, že nezakročí. Neudělá vůbec nic, aby si ho udržela, nebo aby mu alespoň zabránila někam odcházet!
Dobrá, možná je na vině i ona, možná částečně může za to, že jejich vztah zůstal na jednom bodě kolem kterého krouží, ale dál nepokročí, ale nevěru nesnese. Nevěra je poslední kapka lidské ubohosti.
Vzpurně seděla na gauči dokud se neozvalo další cvaknutí a další zvuk otevíraných dveří.
"Miláčku ty jsi ještě vzhůru? Nemusela jsi čekat," usmál se, když si jí příchozí všiml. Jakmile ale uviděl její výraz, úsměv zmizel.
"Musela. Protože si musíme promluvit, Gile!"
"Dobrá, o čem?"
"Třeba o tom, kdes teď byl!"
"V práci."
"Tams nebyl! Nelži!"
"Nelžu. Byl. A předtím jsem něco zařizoval."
"Nezdá se ti, že zařizuješ už asi dva týdny?"
"Je to na dlouho. Možná ještě pár dní zařizovat budu. Nebudeme se tím zabývat."
"To tedy budeme! Kam každý den zmizíš?? Proč nikdy neřekneš ani slovo? Myslíš, že jsem tak pitomá a naivní?"
"Saro o čem to mluvíš? Nemyslím si, že jsi pitomá. Jen to ještě není hotové, až bude, všechno se dovíš."
"No jasně! Dovím se, až mi dáš kopačky, viď!"
Zatvářil se jako naprostý idiot. "Kopačky?"
"Nejsem taková husa aby mi nedošlo, že se taháš s jinou!"
Chvíli si ji prohlížel, jako by váhal, zda to myslí vážně. Ona se tvářila nanejvýš bojovně a naštvaně.
"Promiň, ale jsi."
"Zato ty jsi pan geniální! Parchant jsi!"
Čekala, že se bude nějak bránit. Znovu lhát a zapírat. Ale Grissom neřekl ani slovo. Jen se jí s naprosto klidným výrazem podíval do tváře, zakroutil hlavou, potom se otočil a odešel.
"Jenom utíkej!" bouchla vzteky pěstí plnou silou do zdi.
"Jjaaau! Sakra!" v ruce jí slyšitelně křuplo. Protože ji ale pořád ovládala zlost, nevšímala si toho. Navíc už před nějakými dvěma hodinami pociťovala únavu, takže usnula prakticky hned, jakmile lehla do postele. Dokud ale její vědomí nepohltil sen, nedokázala se zbavit myšlenek na desítky scénářů toho, co teď Gil dělá a kam šel. Ten Gil, kvůli kterému se kdysi tak trápila. Kterého nenáviděla i milovala, ke kterému se nechtěla znát a zároveň ho nikdy neopustit.
Probudila se ve stejně prázdném bytě jako usínala. Nevrátil se.
Do nové směny měla asi dvě hodiny, takže se rychle převlékla, upravila a připravila snídani.
Všimla si, že na kuchyňském stole leží zelené desky. Nedávala je tam a ani si nevzpomínala, že by je někdy viděla. Musely být Gila.
Otevřela je.
Bylo v nich několik papírů. Z počítače vytištěné informace, letáky a ručně popsaný papírek.
Prohlédla si je blíž.
Na papírku bylo napsáno několik dat, včetně včerejšího. Letáky zobrazovaly vyumělkované interiéry a papíry obsahovaly jejich popisy.
Všechny souvisely s velkým hnědým nadpisem Nabídka bytů.
Ty desky jsou Gila. A … on ji nepodvádí. Uvědomila si, že vůbec netráví večery s nějakou fuchtlí, ale hledá pro ně nový byt.
Pár obrázků zřejmě ukazovalo vhodné kandidáty. Prohlížela si je a v duchu si nadávala. Musí se cítit hrozně, když obětuje tolik času, aby sehnal byt a ona mu ještě vynadá. Proč byla tak tvrdohlavá a neposlouchala!
Všechny nabízené objekty se jí líbily a bylo jasné, že vybírá hlavně podle jejích představ. Musí se mu omluvit. Nějak se musí odčinit a omluvit se.
Rychle popadla klíče od auta.
Člověk by se neměl nechat unášet emocemi. Rozhodně ne těmi negativními. A ona to dělá až příliš často. Jenže Grissom ne. Třeba to pochopí a odpustí jí. Snad.
Doufala, že když včera odešel, šel do práce. Dělá to vždycky, protože nemá kam jinam jít. Nikdy se neubytuje v hotelu. Zamkne se v kanceláři a vyspí se tam.
Snažila se přijít na nějaká slova, která by nejlépe vyjádřila, co chce říct. Nedostala se ale přes větu Promiň, jsem hloupá.
Zaparkovala na svém obvyklém místě a zamířila přímo do jeho kanceláře.
Jenže ta zela prázdnotou.
Stejně tak zasedačka i laboratoře. Nikde nebyl.
"Brassi, neviděl jsi Grissoma?" zastavila Jima, který patrně také právě přišel.
"Jo, někam jede, šel k výtahu."
Přikývla a rozběhla se stejným směrem.
Najednou jí připadalo životně důležité, aby se omluvila a aby si Gila udobřila. Musí ho stihnout, jinak těžko najde celý den příležitost si s ním promluvit. A čas může všechno zhoršit.
"Gile!"
Stál ve výtahu a dveře se pomalu zavíraly. Zvedl hlavu. V tom krátkém okamžiku viděla, že na ni hledí s výčitkou. Chtěla ho doběhnout, ale neušla ani metr a dveře se dovřely úplně.
V další vteřině ucítila, jak se všechno kolem ní zachvělo a obrovský tlak ji odhodil zpátky.
Pomalu otevírala oči. Zdálo se jí, že od dopadu na zeď leží v bezvědomí hodiny, ve skutečnosti ale uběhly asi tři vteřiny.
Všude kolem ní vířil prach a povalovaly se kusy zdí, ale přesto šlo jasně rozpoznat, že část budovy, ta část, kde byl výtah, je v troskách.
Cítila, jak se kolem ní sbíhají ostatní laboranti a detektivové, zaslechla někoho volat hasiče a snad záchranku a cítila, že ji někdo zvedá.
"Saro! Saro jsi v pořádku?"
Nevnímala ten hlas. Nepoznala ani komu patří. Jednak proto, že ji tlaková vlna na chvilku připravila o sluch a jednak proto, že o rozumné uvažování přišla při pohledu na scénu před sebou.
S pomocí se dostala na nohy.
"GILE!" vyškubla se dotyčnému, který ji držel za ramena a prohlížel zranění, a běžela k ruinám.
"Saro ne! Tam nemůžeš!" nereagovala a prodírala se dál, dokud jí další cestu nezahradil jiný člověk.
"Neblázni tam nesmíš. Pojď dál, někdo tě ošetří."
"Ne! Grissom! Byl ve výtahu! On … on tam …" rozhlížela se kolem. Prach se usazoval a panika vzrůstala. Vybuchla a zřítila se část se spoustou lidí, každý, kdo mohl, se snažil najít živé. A ona prostě musela najít jeho. Nikdo jí nebude bránit!
"Ano já vím, já vím, pojď odsud pryč!"
"Musím ho … musím …"
"Saro, on je …" člověku, který ji táhl pryč se zadrhl hlas. Až teď poznala, že je to Warrick.
"Musím ho najít! Byl tam!"
"Já vím! Ale je mrtvý!" jako spousta dalších viděl, že Grissom stojí ve výtahu a následně viděl, jak ten vybouchl. Nemohl přežít v žádném případě.
"To ne! Nemůže …!"
Doběhla je Catherine, která se spolu s těmi, kteří se k místu výbuchu ještě nedostali, dožadovala vysvětlení.
Warrick neměl sílu cokoli jí vysvětlovat, vyřkl pouhá dvě slova a postrčil Saru směrem k ní.
Catherine nechápala. Stále zmatená se dívala střídavě na něj a na Saru, která se ocitala na pokraji zhroucení.
"Grissom je … mrtvý. Možná není jediný," sesypala se Sara znovu k podlaze. Cath zvedla vyděšený tázavý pohled k Warrickovi. Ten jen přikývl.
"Ne-" vzlykla a nespustila z něj oči.
Snažil se tvářit silně, ale nejradši by se přidal k Saře. Grissom nemohl přežít a jen ta představa byla..nepředstavitelná. Musel se pokusit zjistit, jestli někdo další nepřežil. I když v tuhle chvíli mu to přišlo naprosto bezvýznamné a zbytečné. Co záleží na ostatních, které ani neznal jménem, když přišli o někoho, kdo pro ně byl absolutně neodmyslitelná součást rodiny, kterou většina z nich neměla?
Catherine nezkoušela sílu ani předstírat.
"Saro, vstaň, musíme … musíme pryč …"
"Nenechám ho tady!"
"Už mu nemůžeš pomoct!"
Obě mluvily ze zoufalství. Sara se nedokázala hnout. Catherine ji táhla na nohy, ale ona nemohla. Bylo jí jedno, co si myslí, říkají nebo cítí lidé okolo. Nechtěla se zvedat, chtěla jen jednu jedinou věc. Aby její poslední slova Gilovi nebyla taková. Aby měla možnost ještě s ním promluvit. Aby nezemřel!
Stále před sebou viděla jeho tvář a slyšela svá vlastní slova: Jsi parchant!
Přitom ho tolik milovala. Udělala kvůli němu spoustu hloupostí, ale nikdy ho nedokázala přestat milovat. Už si bez něj nedokázala představit jediný den. Od chvíle co spolu žili by za něj položila život. Vždycky, když jí bylo mizerně, tu pro ní byl. Vždycky, když na ní dolehl svět, jí pomohl. A ona mu řekla, že je parchant. A už nikdy neřekne víc.
"Tak sakra pojď!" křičela na ni Catherine.
"Ne!" klečela na kolenou a dívala se k místu výbuchu. Několik lidí v uniformě hasičů odstraňovalo trosky a vyhánělo ostatní laboranty. Zřetelně slyšela jejich křik, když našli …
A potom omdlela.
Žádné komentáře:
Okomentovat