Vytušil za sebou pohyb a otočil se.
Dora pomalu zvedala hlavu. Když zjistila, že stejně nic neuvidí, protože je kdesi ve tmě, posadila se. Všimla si další postavy, která stála kousek od ní.
Ani jeden nepromluvil. Ona ho nepoznávala a jemu se všechna slova zadrhla v hrdle. Zoufalost, kterou cítil, když ji sem zavřeli, se právě zestonásobila.
Bála se a cítila stejný strach i z neznámého.
V tu chvíli mraky líně odpluly o kousek dál po své nekonečné cestě a dovolily několika paprskům světla dopadnout mezi chladné kamenné zdi cely.
"Remusi?" poznala konečně svého spoluvězně. I když se tolik změnil. Byl vyhublý, velmi bledý s kruhy pod očima a vyhaslým pohledem.
Celou dobu, co byl pryč, ho velice toužila vidět, moct s ním zase mluvit, obejmout ho, ale teď se nezmohla na víc, než se bolestně rozplakat.
Rychle k ní poklekl a objal ji.
"Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto …" šeptal jí do vlasů.
"Ne … je to moje vina …" vzlykala.
"Doufal jsem, že tě nikdy nedostanou."
"A já doufala, že tě aspoň ještě jednou uvidím …"
"Takhle? Byl bych radši, kdyby k tomu už nikdy nedošlo."
Tichý povzdech a několik dalších minut se ozýval jen tlukot dvou nešťastných srdcí. Srdcí, jejichž dny se blížily ke konci.
"Jak … tě vůbec našli?" prolomil nakonec Remus ticho otázkou, která ho pálila nejvíc.
"Moje vina … jenom kvůli mé hlouposti … nedala jsem si dost pozor a snažila se dostat z potíží jednu čarodějku z mudlovské rodiny. Vím, že jsi mi to zakazoval, ale prostě jsem nemohla jen sedět a nic nedělat. Snažila jsem se spolu s jednou skupinou hledat ohrožené čaroděje a dostávat je z Británie. Nejlépe za oceán. Podařilo se nám zachránit několika z nich život."
"Ale ty jsi kvůli tomu skončila tady!"
"Jenom proto, že jsem nebyla dost opatrná, tak moc mě to mrzí … kvůli Teddymu …" opět se jí z očí začaly koulet slzy.
"Jak se má on? Je v pořádku?"
Přikývla. "Nic mu není. Je pořád na tom samém bezpečném místě," nechtěla říct kde, nevěděla, jestli ji smrtijedi nemůžou slyšet a nerada by pro jejich syna připravila stejný osud, jaký postihl ji a Remuse. "Ptal se po tobě. Kdybys ho tak mohl slyšet, jak se krásně učí mluvit …"
"Ne, ne, Doro, to nechtěj. Já si přál, abyste byli v bezpečí, ale zároveň jsem toužil tě vidět a … jsi tady. Nechtěj, aby se to stalo i jemu."
"Já vím. Ale taky vím, že ani já už ho neuvidím a … to tak bolí!" vykřikla a napůl vzteky, napůl zoufale udeřila pěstí do Remusova ramene.
"Musíš být silná …" řekl poněkud paradoxně. Tady, v tomhle příšerném místě, se každý nakonec zlomí a nemá smysl pokoušet se o odpor. Chtěl ji utěšit, jenže neměl čím. Před nimi nečekalo zhola nic a vše, co bylo za nimi, se vytrácelo do světa tam venku, za pevnými zdmi, kterými nedokázala proplout jediná pozitivní jiskřička. Vším tu procházelo jen tupé odevzdání se nevyhnutelnému osudu.
"Co někdo z ostatních našich? Víš o nich něco?" zeptal se potichu. Tušil, že neuslyší nic dobrého, ale nemohl si pomoct. Dlouhé měsíce odříznutý od světa bez jakékoli zprávy o osudech jeho známých chtěl slyšet prostě … cokoliv.
"Moc … moc nevím. Byla jsem pořád s Teddym, snažila jsem se mu vynahradit, že ty s námi nejsi. Ale když jsem se dostala ven, zaslechla jsem něco málo. Neville Longbottom … Bellatrix se s radostí postarala o to, že následoval své rodiče. Bylo to strašné."
"Chudák …"
"Jo. A Horacio Křiklan. Našli ho a chtěli na svou stranu. Tvrdě se postavil proti. Ani nevím, jestli se podařilo najít jeho tělo," urputně vrtěla hlavou, jako by všechny tyhle věci chtěla zaplašit a popřít.
"Skoro všichni učitelé odešli z Bradavic, podle Minervy se ze školy stalo něco děsivého, ale rodiče nemají na výběr, musí svým dětem nechávat vymývat mozky černou magií …"
"To stačí, pro jistotu nechci slyšet víc. Ze světa jsou trosky."
"Z nás taky, Remusi. Tohle je konec."
Chudáček Neville, to snad ne.
OdpovědětVymazat