řekl jí, ale vlastně nemusel. Zprvu se zarazila. Představovala si nějaké běžné místo. Park, kino, diskotéka, čajovna, nebo třeba rampa na hřišti či stržená závora u rybníka, z níž se už dávno stala provizorně věčná lavička. Ale sejít se na hřbitově? Nebyli by první ani poslední, ale stejně se zeptala, jestli to myslí vážně.
Jenže potom si uvědomila, že jí vůbec nezáleží na místě, ale hlavně, že tam bude s ním. A na hřbitově je vlastně nebude otravovat křik ani jiný hluk, nebudou tam auta, nebudou tam pobíhat děti, nebudou se na ně dívat dospělí tím protivným pohledem, který jako by pátral po známkách toho, že dělají něco nepatřičného, a rovnou je také odsuzoval, a nebude je rušit vůbec nic, protože nebožtíci obvykle neprotestují.
A bude to romantické.
Vždycky to bylo romantické, byl tak pozorný, pořád chtěl být s ní, dělal všechno, co si přála, a nikdy jí neměl dost.
Přátelé jí záviděli. Říkali jí, že se kvůli němu změnila, že na ně nemá čas, a když si ji chtějí zase na chvíli uzurpovat pro sebe, musí přijít i on. Ale jí to nevadilo. Copak je špatně, že s ní chce být, že chce znát její blízké, a že si ji chrání? Jen závist!
Je to tak romantické!
A tak šla.
Už se stmívalo a poslední lampa svítila před hřbitovní bránou. Nebyla zamčená. Nikdo ji nikdy nezamykal, protože tohle místo nemělo správce ani návštěvní hodiny, návštěvní hodiny hřbitova jí stejně vždy připadaly dost zvláštní, jako by snad mrtvým záleželo na tom, jestli někdo přijde, nebo jako by cedule oznamující, že od šesti hodin je zavřeno, zabránila výrostkům, co se chtěli pobavit a posprejovat pár náhrobků.
Dovnitř ale nešla. Ne, že by se bála vkročit sama do ticha a tmy vzrostlých kaštanů, pod nimiž ležely desítky hrobů, ale rozhodla se raději počkat na něj pod lampou, aby ji hned našel, a aby i ona měla přehled, zda jde. Jen tedy minula velký kontejner u zdi a opřela se o jedno z mřížovaných křídel brány.
Nečekala moc dlouho. Tma se sice stihla ještě víc prohloubit a ona pohledem přejet celé okolí, výhled totiž měla nekrytý až k městu a kopcům daleko kolem, ale ve skutečnosti uběhlo jen asi deset minut, když dorazil.
Její postavy pod lampou si všiml okamžitě a zamířil přímo k ní. Chytil ji jednou rukou kolem pasu a otevřel bránu. Měl na sobě možná až zbytečně teplou a tlustou zimní bundu, ačkoli zima ani nebyla a ona měla jen kabát, ale nevšímala si toho. Byl konečně tady a ji zajímalo, co chce vůbec dělat. Věřila, že zažije další úžasný večer, že určitě vymyslel něco, z čeho jí bude příjemně mrazit, jako vždycky, když je sním.
Že to bude romantické.
Mluvili potichu. Spíš šeptali. Ale víc, než to, jen šli a drželi se. Chvíli kolem pasu, chvíli za ruce, pak se zastavili a políbili, a pokračovali dál. Ještě se ho nezeptala, co plánuje. Vlastně jen v různých obměnách opakovali, že je to krásně strašidelná atmosféra, že jsou rádi, že jsou spolu, že chtějí být spolu, a ona pořád myslela jen na to, jak je spokojená, a jak si nedokáže představit, co by dělala, kdyby ho nepotkala. Jak by těch několik týdnů vypadalo. Nepochybovala ani na chvíli, že to on cítí úplně stejně. Téměř ji nosil na rukou. Byl u ní vždycky, když chtěla, potřebovala, nebo se cokoli dělo. Prostě vždycky. Když nad tím přemýšlela víc, vážně to vypadalo, jako by byl u ní vždycky. Kdykoli zavolala, kdykoli se měli sejít, přiběhl skoro okamžitě. A když ne, alespoň volal a zajímal se o všechno. Nikdy ho nenudilo, když mu vyprávěla, co dělala, nebo co má v plánu, co kdo říkal, a co ji štve. A nejen, že poslouchal. Sám se ptal, mohla mu svěřit cokoli.
A také to dělala.
Svěřit se a dostat radu. A milovat ho za to. Mít někoho tak dokonalého.
Jak romantické.
Už ale šli příliš dlouho. Míjeli jedn náhrobek za druhým, jména ani data se většinou už nedala přečíst, jen když byla vyryta pozlaceným písmem, od kterého se odráželo světlo zapálených svící nebo luceren na baterky.
"Tak už mi řekneš, proč jsme zrovna tady?" zeptala se ho proto.
"Zkus hádat," usmál se a díval se na ni očima, co se zdály pořád větší, jako by se snažil dívat na ni víc a celou ji ve svém pohledu uvěznit.
"No … je tu ticho a klid, a je to takové … strašidelné a vzrušující?" usmála se také.
Při tom se zastavili a on ji natočil proti sobě.
"To je. Ale taky jsem ti tu chtěl něco říct."
"A co?" zatajila dech. Blesklo jí hlavou, že ji požádá o ruku. Ale to byl nesmysl. Jsou spolu několik týdnů a oba jsou ještě příliš mladí. Ale také ji napadlo, že kdyby to udělal, souhlasila by.
"Jsme tady, protože ti chci říct, že vím, že spolu budeme celý život. A po tom všem chci skončit tady, vedle tebe, abychom spolu byli navždy."
Chvilku se na něj dívala, spíš pátrala ve tmě po lesku jeho očí, a poslouchala bezhlesou ozvěnu vyřčených slov, kterou slyšela ve své hlavě.
"Zůstat spolu až do smrti a i pak být vedle sebe? To zní … mmm, to je tak romantický," vydechla.
"Říkal jsem, že to bude romantický. Spolu na věčnost."
Stále se usmíval a sáhl dozadu pod svou bundu.
"Na věčnost."
Zahlédla další záblesk. Kovový. Ale dřív, než si stačila uvědomit, co to znamená, než stačila přijít na to, co je doopravdy za jeho slovy, zazněl výstřel a její tělo ztěžka dopadlo do vykopané jámy.
"Na věčnost!"
Vykřikl naposledy a spolu s ozvěnou druhého výstřelu se ve vzduchu chvíli vznášel i dozvuk ostrého a šíleného smíchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat