Na chvíli se mezi ne zrovna lidskými těly rozevřela mezera, takže i ona mohla konečně vidět, na co všichni zírají. Uličkou kolem nich procházely další čtyři postavy. Zelená žena, na kterou většina křičela nadávky, po ní... leknutím trochu odskočila a narazila do mohutné ženy za sebou, jež si jí ale v návalu vzteku a snaze trefit slečnu Zelenou hozeným tácem vůbec nevšimla, po ní mýval na zadních s vyceněnými zuby a děsivě lidskými grimasami a chodící kmen stromu s obrovskýma kůrovitýma rukama. A před nimi se po celé hale zmateně rozhlížel... muž? Opravdu? Nemohla tomu uvěřit, bylo to jediné stvoření, co doopravdy vypadalo jako člověk. Patrně patřil k nim, přesto byl ale úplně odlišný a určitě nějak lidský.
Ale hned se zase zarazila. Nesmí se nechat vést instinktem, skočit k prvnímu, co je jí aspoň trochu podobný, a čekat, že to nebude vražedné monstrum. Ostatně, jak pochopila velmi brzy, byli ve vězení. I když netušila, za co zrovna ona.
Vlastně si sotva pamatovala, jak se sem dostala a nevěděla, kam vůbec. Poslední, co jí paměť ukazovala s jistotou, byl boj. Nebo spíš jen zoufalá nápodoba boje, protože byla v Triskelionu, základně S.H.I.E.L.D.u, společně s Natašou, Stevem a Furym, i když z toho ani jeden nebyl přímo nadšený, a snažila se zastavit Zimního vojáka. Ačkoli ani to nejspíš neměla dělat. Chabě se s ním pokusila poprat, a když ji jeho železná paže odhodila a ona se zvedla v posledním pokusu, namířil na ni pistolí a dvakrát vystřelil. Přičemž obě kulky našly svůj cíl.
A to je asi to nejzvláštnější. Trefil ji dvakrát do břicha. Pořádným kalibrem, až ji to odhodilo z cesty, a ona si ani nevšimla, kam potom zmizel. Měla zemřít. Vykrvácet a podlehnout roztrhaným orgánům. Navíc, když pomalu ztrácela dech a našel ji Falcon, a když ho z posledních sil poslala pryč, na budovu se zřítil neřiditelný hellicarrier, zasypaly ji trosky a to měl být její konec. Ale poté, co všechno zčernalo, nepřišla nekonečná nicota, ani nebe, ani peklo, pokud se tohle nedá vydávat za peklo, ale něco divného. Škubání v břiše a v celém těle, pocit, jako by se vznášela v teplé bublině, a pár záblesků ještě divnějších vjemů. A pak, když konečně přišla k sobě, chaotický kolotoč, co ji dovedl až sem, do domova šílenství a nějakého krutě nepozemského vězení. Sam byl vlastně poslední člověk, jehož viděla. Pak si všimla už jen tvorů s dlouhou šišatou lebkou, tvorů s růžovou, modrou, fialovou kůží a pamatovala si, že z ulice ji odtáhl někdo, kdo byl sice stejně bledý jako ona, ale něco v něm zůstávalo cizí.
Ale teď se jí zdálo, že člověka zase vidí. Nebo někoho, kdo působí známě a... jako domov. Jenže když se z vyděšenosti a zírání vrátila zpátky na zem, nebo spíš na podlahu kdo ví jaké planety, kam ji srazil nevšímavý loket dalšího vězně, co se bezhlavě rozháněl a řval na slečnu Zelenou, že chcípne – což byla další šílená zvláštnost, protože všem rozuměla, ale pochybovala, že by celý vesmír nebo jiná dimenze nebo kde vlastně je mluvil anglicky – vyjekla, odtrhla od něj oči a když se znovu dostala na nohy, všimla si, že se kolem nově příchozích utvořil kruh a všichni sledují, jak ten děsivý strom zarazil vězňovi, co vypadal jako troll, prsty – byly to vůbec prsty? - do nosu a zvedl ho do vzduchu. A pak mýval začal vykřikovat, že na ně nikdo nemá nic zkoušet, a že i ten chlápek je pod jejich ochranou.
Pokusila se proto protáhnout o něco dál. Ne, že by snad chtěla testovat pravdivost mývalových slov. I kdyby byli všichni na Zemi a oni jen lidé v maskách, neměla by moc šancí. Její fyzický výcvik nikdy nestál za nic, kdo jí ho také měl dát, ani nechodila na akademii, takže prošla sotva začátečnickým kurzem za pomoci Natašy, když ušlechtilý kapitán Amerika zásadně odmítl bušit do mladé, drobné dívky. Tehdy se tomu smála, protože opravdu byla napůl ještě puberťačka a kapitán nevěděl, jakého dvojsmyslu se dopustil. A odmítla mu to vysvětlit. Ale co by teď dala za možnost vysvětlovat kapitánovi třeba celou škálu pubertálních narážek.
Jenže se svým pokusem došla místo do klidného rohu sálu, co na ni působil jako jídelna a společenská místnost v jednom, na opačnou stranu kruhu a opět klopýtla, když do ní strčilo několik vězňů ve snaze couvnout dál pod výhružným pohledem pana Stroma. A to zároveň přitáhl pozornost onoho svalovce, kterého si vyhlédl troll, a kterého pak mýval a pan Strom vzali pod svou ochranu. Nebo spíš, jak pochopila z mývalova proslovu, do svého vlastnictví.
Na chvíli se přestal rozhlížet a podíval se na ni. Vypadal najednou stejně překvapeně jako ona a chvilku se zdálo, že k ní snad bezmyšlenkovitě vykročí. Jenže proč? Co od něj mohla čekat? Nikdy nebyla příliš sebejistá a i teď okamžitě sklopila pohled a schovala se s vyděšeným zalapáním po dechu za dalšího nenávistného trolla. A když mýval svalovce šťouchl, aby pokračoval v cestě, sama se rozběhla.
Rozhodně se za několik hodin, co tu strávila, nestačila uklidnit nebo alespoň zorientovat. Nebo vůbec souvisle přemýšlet. Ale teď jí připadalo, že v ní panika ještě narostla a urychleně potřebovala z různorodého davu vyvrhelů zmizet. Vyběhla po schodech a proběhla ochozem, kolem něhož stály dveře cel. Nikdo další už jí pozornost příliš nevěnoval. Většina vězňů stále ještě provázela svými nadávkami, urážkami a ranami slečnu Zelenou, která kráčela s hrdě vztyčenou hlavou, jako by pro ni všichni byli póvl a ne něco z jejích nejdivočejších snů, a buď se vůbec neobtěžovali uvědomit si, že tu letí jako splašená, nebo si jen mysleli, že stejně jako ostatní hodlá připravit ne tak příjemné uvítání a běží na své místo.
Ona ale jen vklouzla do své cely a zavřela dveře. I když si nebyla jistá, zda se tomu dá říkat cela, protože to nevypadalo, že je někdo doopravdy zamčený. Všichni se tu pohybovali naprosto volně a vlastně jen stráže zůstávaly ve svých kukaních. Její cela se ale trochu lišila a zatímco si všimla, že obvykle jde o téměř prázdné místnosti bez jakéhokoli řádu, je tu umístěno i několik buněk s neprůstřelnými skleněnými dveřmi – nebo něčím, co by na Zemi označila za neprůstřelné sklo – a uzavíratelných zevnitř a nejspíš pomocí ovládání stráží. A ji z nějakého důvodu umístili právě do takové. Netušila proč. Jestli patří do zvláštní skupiny vězňů, protože ne že by se jí vůbec někdo obtěžoval sdělit, za co ji zavřeli, nebo to udělali, ale ona to šokem nevnímala, nebo jen jestli vážně někomu připadala až příliš bezbranná a zranitelná. Ale byla za to ráda. Kdo ví, co se stane, až pochod slečny Zelené skončí. Mohla by se také strhnout celovězeňská rvačka, co přeroste v krvavou vzpouru. Takových filmů viděla už dost.
Opřela se proto o zadní stěnu. Konečně mohla vydechnout a pokusit se vytěsnit čím dál větší hluk zvenku.
Co proboha udělala, že si něco takového zasloužila? Proč prostě nemohla zemřít? A lepší otázka, proč nezemřela? Nic jí nedávalo smysl, dokonce už ani čas ne, a teprve před chvílí se s ní přestal svět točit. Když se probrala na ulici nějakého sluncem zalitého města, měla nejprve dojem, že se jí něco strašného zdálo, nebo že se Triskelion zřítil a ona z něj vypadla. Jenže neležela mezi troskami, ale na čistém chodníku vedle kamenných květináčů, a tak pár okamžiků přemítala, proč není v nemocnici, pokud ji někdo odnesl do bezpečí.
Potom zjistila, že se může docela bez problémů hýbat a posadila se a všechno se začalo točit. Neznala to místo. Nikdy ho neviděla. Ba co víc, vzpomněla si na záblesky, co mohly být stejně tak dobře horečnatými sny jako krátkými okamžiky vědomí, a všimla si, že se kolem ní shlukují kolemjdoucí. Kolemjdoucí v hnědých pytlovitých šatech, co... vypadali, jako kdyby měli dikobrazí bodliny místo vlasů. A když začala zděšeně otáčet hlavou, bylo toho víc. Zářivě žlutý muž, kdosi dvoubarevný s veverčími zuby a pak spousta lidí, nebo toho, co v první chvíli označila za lidi, ač to mohlo být cokoli, v uniformě s helmami na hlavách, co ji trhnutím zvedli na nohy, něco k ní monotónně pronášeli a táhli ji pryč.
A ona se zatím pokoušela zavřít a otevřít oči a zjistit, že má halucinace. Nebo cítit bolest v hlavě, která by znamenala otřes mozku. Cokoli, co by jí napovídalo, že se nic doopravdy neděje. A čím méně pravděpodobné to bylo, tím zmatenější se cítila a tím víc se kolotoč roztáčel.
Teď ale stále sílil i hluk a křik, místo aby utichal a přesouval se spolu se slečnou Zelenou. Otevřela proto oči a přitiskla se ke sklu dveří. Dav se shromáždil u vedlejší cely. To vůbec nebylo dobré.
Stále slyšela, jak muži i ženy vykřikují jméno Gamora a že se má na co těšit. A výčet toho, co jí udělají za její zločiny. Ubytovali ji přímo vedle. Chudák Gamora. A chudák ona sama. Jen doufala, že až si pro ni jednou půjdou, ji vynechají.
Žádné komentáře:
Okomentovat