Celkem neuvěřitelné, že už jsou v práci čtyřiadvacet hodin a zatím se nechystali domů, ba naopak, na další várku. Catherine to bylo jedno. Byla zničená, unavená, prostě přepracovaná. Přesto nasedla do auta a rozjela se maximální možnou rychlostí na letiště. Už ani nezkoušela dovolat se Gregovi. Nebral to. Věděla, že to nemůže stihnout. Kriminálka je od něj až příliš daleko. Ale někdo je právě teď blíž. Někdo, kdo to stihnout může. Kdo může rozhodnutí zvrátit. Kdo je za všechno, naprosto všechno zodpovědný.
"Grissom," nebylo to unavené, spíš tón typu: Je ti to stále málo?
"Grissome zvedni se a pohni sebou. Okamžitě jeď na letiště, okamžitě!"
"Catherine co šílíš?"
"Já nešílím! Greg zešílel! Odlétá do Kalifornie, za třičtvrtě hodiny! Já to nemůžu nikdy stihnout, ty ještě jo. Tak za ním okamžitě jeď!" zavěsila. V cestě pokračovala, i když teď by se měla vrátit. Možná ale jenom chtěla po příjezdu na místo zjistit, jestli se její šéf vůbec snažil blázna Sanderse zastavit nebo to taktéž nestihl.
"Nicku nechceš jít domů?" objevil se Warrick v laborce u kamaráda, když ten tam ještě seděl a zíral do napůl popsaného papíru.
"Chci, ale dokud to nebude hotový, tak bych neměl."
"Chybí ti to jenom dopsat. A že nikdy nic nestihneme včas už je normální, od doby, co jsme tři. Kašli na to."
"Proč mě odsud chceš mermomocí dostat, Warricku? Zůstal bys tu sám, Catherine zas někam jela, víš to?"
"Jo viděl jsem jí, když se hnala kolem zasedačky."
"Tak vidíš. Někdo tu být musí."
"Ale na tebe někdo čeká," kývl hlavou směrem za sebe. Nick se otočil.
Sofia byla převlečená, bez zbraně a odznaku a přes rameno měla kabelku.Stála za dveřmi. Vypadala zklamaně, nejspíš tušila, že z plánovaného včera zase nic nebude.
"A co Ecklie?"
"Ať si trhne protézou," ušklíbl se Warrick. "Tak jdi ty taťuldo," zasmál se. Stokes se zvedl a k nemalé radosti Sofie a vítězoslavnému pocitu Warricka, vyšel z laborky.
"Ahoj."
"Ahoj. Můžeme jít?"
"Určitě."
Brown sledoval, jak ji vzal kolem pasu a došli k výtahu. On tu zůstane maximálně ještě pár hodin a vrátí se k manželce, která absolutně nebude nadšená z jeho celodenního prodlouženého pobytu tady. Taky se zastaví za Mayou, zjistit, jak si vede. A byl si stoprocentně jistý, že kdyby tu nezůstali stále jeho zbylí přátelé, už by se sem ani nevrátil.
Gil chvíli omráčeně stál a hypnotizoval mobil. Greg odlétá? Utíká před ním? Utíká. Proč se ještě ptá. Choval se jako idiot. Ale nemohl za to, že zapomněl. To, co se stalo u auta únosce, čin, který mu museli přibližně popisovat a který si nepamatuje, nikdy mu ho nechtěl vyčítat. Nikdy by neřekl, že mu zabil dceru. Nikdy by ho z ničeho neobviňoval. Jenže mu to taky nikdy nenaznačil. Vlastně s tím od té doby nemluvil. A ten dopis..ubohý cár papíru … co si myslel, že vyřeší? Co si myslel, že bude následovat? Odpuštění? Všechno bude dobré? Všechno se vrátí do starých kolejí? Ne, vždyť dobře věděl, že ne. A že už nikdy ne. Mohl v to doufat a doufal. Upínal se k marné naději.
Neměl by ho tedy teď nechat jít? Když ho tolik zklamal? Když mu ublížil? Možná ano. Ale přesto vzal klíče, sedl do auta, nastartoval a rozjel se směr letiště.
Cesta byla ucpaná, čím byl blíž, tím musel jet pomaleji. Času ubývalo, ale stále měl šanci stihnout letadlo před odletem. Zkoušel se mu dovolat, ale nepředpokládal, že by nějaký jeho hovor Greg přijal. A měl pravdu.
Ještě pár minut a Greg svůj mobil vypnul.
Grissom měl deset minut. Letiště už viděl před sebou, ale pořád seděl v autě. Začal vážně pochybovat, že dorazí včas. Nějaké letadlo zrovna vzlétalo. Doufal, že není Gregovo. Zkusil mu znovu zavolat. Nic.
Několik metrů před parkovištěm se zasekl v další koloně. Pravděpodobně na něm nebylo místo. Naštvaně vybočil do vedlejšího pruhu a zastavil kousek dál. Tady se stát nesmělo, ale co na tom záleží. Vypnul motor, zabouchl dveře a zbytek cesty došel pěšky.
Jakmile se dostal dovnitř, zastavil prvního zaměstnance, kterého potkal. Nějaká žena, co vypadala na letušku.
"Odkud odlétá nejbližší let do Kalifornie?"
"Pane ten už nestihnete. Za dvě minuty je start."
"Je to pro mě důležité!"
"Vidíte to letadlo?" ukázala za něj na velkou prosklenou stěnu. Naskytl se mu přímý výhled ven. "Tohle je ono. Další letí za pět hodin. Do tohohle se nedostanete," sdělila mu stroze a pokračovala v cestě po svém.
Grissomovi nezbylo, než zůstat stát u stěny a sledovat velké bílé letadlo, které se pomalu rozjíždělo. Někdo ho chytil za rameno.
"Gile …" ozvalo se.
Neodpověděl.
"Mrzí mě to," Catherine ho stále držela a sledovala s ním, jak kousek jejich života odlétá. Konečně se na ni otočil.
"Bylo to jeho rozhodnutí," pokýval hlavou. Letadlo za ním se zvedlo ze země.
"Pojď. Víš co? Dáme si něco k pití."
"Asi jo," pomalu odešli. Na prázdný prostor za sebou se už neotočili.
Na runwayi teď bylo prázdno. Odletělo poslední letadlo, další startuje za hodinu. Bylo tam prázdno až na jednoho člověka, který stál se svým kufrem uprostřed.
Greg se ještě chvíli díval na místo, kde mu z očí zmizel jeho nový život, potom si povzdechl a vydal se zpátky do neutuchajícího víru peněz a vášní, do Las Vegas.
Žádné komentáře:
Okomentovat